Bonzblog - 19.3. 2015 – Febiofest - Praha, Cinestar Anděl

Informace o tom, že Alan bude v Praze mě zastihla zcela nepřipravenou, tudíž jsem se po pěti minutách vřískotu našla na zemi a jala se informaci řádně promyslet. Nač myslet, bylo to jasné. Alan bude na Andělu na červeném koberci asi 20 minut MHDéčkem ode mě. Není nad čím přemýšlet, jedu i kdybych si zlámala obě nohy.

Informaci jsem se rozhodla projednat s wixie, která se rozhodla nakonec přijet společně s Vendi a následně jsem žhavila telefon s Chave, která měla zázrakem dovolenou a tak jsme společně sjednaly plán bitvy.

Trofej pro Alana vyrobená před pěti lety. :-)

19.3. v cca 11:20 – Praha, Anděl.

Ačkoliv mi ujel autobus, stejně jsem před východem z metra stepovala ještě 20 minut, než se rozhodla ke mně připojit i Chave a vysvobodila mě tak od jednoho pozvání na kafe, dvou charitativních proseb a jedné poměrně drzé žádosti o cigáro. Díky té žádosti o kafe jsem si připadala sebevědomě a připravená na Alana. :-D S Chave jsme se rozhodly pro strategický průzkum terénu před kinem Cinestar, kde se měla akce konat. Byla jsem trochu nervózní, že už se tam najde pár odvážlivců, kteří rozložili piknik a čekají. Ulevilo se mi. Koberec zel prázdnotou a dělníky. Zatím.

Na informačním stánku jsme se nedozvěděly nic. Ani to, co už věděli dělníci venku. Dokonce jsem měla pocit, že naopak my slečnám předaly informace, které vůbec neznaly. Každopádně mě potěšilo, že jsem stačila říct jen „dobrý den“ a už jsem dostávala informaci: „přijede v půl šesté“ :-D

První foto koberce a s Chave jako celebrity :-)

19.3. v cca 12:00 – Praha, Anděl + někde kolem

Po infantilním focení na červeném koberci a získávání přátel a informací od dělníků jsme se s Chave rozhodly, že se přesuneme na Můstek, kam jsem se chtěla zajít podívat a následně si uděláme pešky procházku zpět na Anděl, což byl vzhledem k mému nákladu v kabelce (cca 5kg – foťák, trofej pro Alana) vcelku odvážný čin, kterého jsem začala lehce litovat už na Staroměstském náměstí. U Karlova mostu už jsem měla chuť kabelku poslat po Vltavě. Po zbytek cesty už jsem jen tiše plakala.

19.3. v cca 14:20 – Praha, Anděl

Po lehkém obědě, wc a probrané strategii jsme se rozhodly vrátit na místo činu a pomalu zabrat vhodná místa, budou-li ještě nějaká. Musím se přiznat, že ač jsem jindy strašně optimistický člověk, teď ze mě pesimismus doslova odkapával. Chave byla ve výborné náladě, neustále přesvědčená, jak to bude skvělé a úžasné. Možná proto jsem chtěla její i svoje nervy důkladně připravit na to, že teď, v půl třetí, už tam určitě nebude prázdno.

„Chave, připrav se prosím tě na to, že tam budou davy a nejsem si jistá, jestli mi stojí za to se někde cpát,“ zašeptala jsem těsně před tím, než jsme vylezly z obchodního centra.

To, co jsem viděla, jsem vůbec nečekala.

Nic.

Pusto. Prázdno…Nic. Kupka sena se valila netečně prostorem, kdesi zpíval pták. Byly jsme tam první!

Naprosto bez váhání jsme zabraly lavičku u červeného koberce v místech, která jsem vyhodnotila jako výborná a následně se s probíhajícím organizátorem Milošem jasně dohodla, že z toho místa už mě nikdo nedostane. Zmateně souhlasil. Z jeho výrazu jsem pochopila, že je rád, že vůbec vědí, kudy vede koberec a víc nikdo netuší. No dobře, tři hodiny čekání a zatím se to jevilo dobře. Bylo krásné počasí, sranda a pohoda. Přidal se k nám pán – později se svojí ženou, kteří přijeli z Brna a postupně nám čas ubíhal až do cca čtvrt na čtyři, kdy se k nám přidala parta z neoficiálního fanklubu Alana Rickmana (www.alanrickman.cz) které znám z dřívějších let z RickmanConů. :-) V půl páté se k nám přidala wixie s Vendi. Před pátou se čekající pomalu zvedli a začali si obsazovat místa – včetně nás. První řada vyšla na všechny známé.

Všechny Rickmanmaniačky čekají...                           Už máme pásku, Alan se blíží.

19.3. v cca 17:20 – Praha, Anděl

Dozvídáme se, že na druhé straně koberce naproti nám bude hrát kapela. Docela sranda na to, že za 10 minut mají přijíždět hosté. Dirigentka v teplákách se před nás pokusila nacpat kočárek se třetím dítětem – marně, nejsme chůvy. :-) Následně začala v oněch teplákách a vytahaném svetru mávat hůlkou. Ostuda číslo jedna.

Bodyguardi zmateně pokládají stojany s páskou před první řadu asi v plané naději, že to Alana nějak ochrání nebo co. :-)

Alan nepospíchal. Přijel až jako poslední krátce před šestou hodinou, když už padalo šero, čímž nás, co jsme měli v plánu fotit, nijak zvlášť nepotěšil.

Viděla jsem šedivý vlas už v dálce, následně mi ten výhled znemožnilo klubko novinářů, kteří se postarali o ostudu číslo dvě. Běhali kolem něj jako křečci v kolotoči a blikali tak intenzivně, že se procházející na druhé straně ulice otáčeli k nebi, zda se nežene nějaká obří bouře. My, co jsme bohužel stáli blíž, jsme se snažili ochránit svou rohovku před vypálením. Fanoušci neměli moc šancí si Alana vyfotit, neustále byl schován novináři, ale že se blíží, poznat bylo.

Když došel ke mně, řešila jsem dilema, co udělat nejdřív. Alan to vyřešil za mě, protože nabízenou fotku z Dublinu si vybral mezi 7 jinými fotografiemi v mém dosahu a moc ho nezajímalo, že jsem se snažila mu vnutit připravenou stříbrnou fixu. Asi jsem ho tím zmátla, protože napsal A a zamyslel jsem. Už jsem se mu chystala poradit, jak se jmenuje, když autogram dokončil a chtěl utéct. Podala jsem mu trofej (nechávala jsem vyrobit hned po návratu z Dublinu a pokusila se ji předat v Londýně na poslední premiéře HP) se zářivým úsměvem, neschopna slova. Zvedl obočí a trochu nejistě se na mě zašklebil. Donutila jsem se říct: „It’s for you, Mr. Rickman, for your work“ nebo něco tomu velmi podobné, načež se usmál a trofej si vzal. Pak mě oblažil jeho známým: „Thank you” a donutil se do většího úsměvu. Následně předal trofej dozadu jednomu z ochranky a pokračoval v krasojízdě, nutno ovšem říct, že fotografie Snapeů v mém dosahu velice úspěšně ignoroval – viděla jsem ho ale podepsat HP knihu.

Nebyl vůbec čas se ho zeptat na fotku, ani to s nikým nerealizoval, bylo to hrozně rychlé a takové zmatené. Původně jsem chtěla vyfotit Chave s Alanem alespoň nějak v pozadí, ale mozek mi vypnul a měla jsem toho v ruce nějak moc. Já jsem naopak doufala ve fotky od novinářů, protože předání trofeje bylo oslaveno velkou salvou blesků z jejich fotoaparátů.

Alanovi trvalo projít koberec něco kolem 7 minut, což byla docela rychlovka. Nicméně dělilo nás asi 30cm vzduchu, což se mi jeví jako velmi příjemný zážitek a hlavně – byla legrace a pohoda, takže jsem moc ráda, že jsem tam mohla být a já děkuji všem, kteří k takové atmosféře přispěli.

Alan Rickman v Praze!

Podepisoval se málo - tedy na to, že tu byl poprvé.

Ale pro řadu lidí to byl obrovský zážitek.              S fanoušky, kteří měli konečně možnost ho vidět.

Následující den Alan zahajoval svůj nový film, který režíroval i si v něm zahrál na Febiofestu opět v multikinu Cinestar – Anděl – A little Chaos (česky: Králova zahradnice). Zahajoval ho na veřejném promítání v 18:30h a dle informací vedl s fanoušky asi 45 minutovou diskuzi – odpovídal na otázky. Několika šťastlivcům se povedlo Alana odchytit ještě před sálem. :-)

Můj úlovek, podpis z osobního setkání :-)

A jedno foto od hodné fanynky Soni, kde jsem vidět s Alanem! :-)

Oficiální foto z koberce a následné diskuze: www.febiofest.cz