SaraPolanskaseznam.cz
nikdo nic nepíše
:

» Článek

Ozvěna hromu - 21. kapitola

04.08.2014 16:56 - SaraPolanska - Ozvěna hromu - komentáře (5)

21. kapitola –Všechno končí


Nechala jsem vás čekat dlouho. Stydím se. A protože dnes se venku ozývá ozvěna hromu, přináším vám i já poslední kapitolu této povídky. DOufám, že se vám líbila, asi to byla nejdéle zveřejňovaná povídka, kterou jsem psala, ačkoliv napsaná a dopsaná byla už před dvěma lety. Omlouvám se, snad ti, kteří na konec čekali, se i dočkali. :-)

 

 

Spěšně sbíhala poslední schody vedoucí do velké síně. Všude postávali její spolužáci zapojeni v hlasitém a barvitém hovoru. Někdo nadával, někdo křičel a někdo prostě jen mlčel a poslouchal ostatní. Všechno to bylo tak neskutečně skutečné, že nemohla uvěřit, že je toho součástí.

Ve Velké síni byli všichni zbývající profesoři a díky plánku, který měla nyní schovaný pod šaty, věděla, že je tam i Chlapec-který-přežil. Zamířila rovnou k největšímu hloučku, v jehož předu jasně rozeznala pečlivě svázaný drdol profesorky McGonagallové.

„Zabezpečíme Bradavice. Kdo nechce bojovat nechť se schová, ostatní nám pomohou se štítem,“ rozdávala instrukce na všechny strany.

„Kde je Harry?“ ptala se Luna každého, koho potkala. Naposledy, než opustila Mrzimorskou kolej, ho viděla zde.

Nikdo nevěděl, nebo ji spíše ani nevnímal.

Vyběhla ze síně a zoufale se rozhlédla, zamířila do první chodby, kde rozbalila plánek. Harryho jméno nemohla dlouhou chvíli najít, ale pak ho objevila. Podle nákresu byl v Brumbálově pracovně a nehýbal se.

Na schodišti nedaleko Chrliče zahlédla Rona a Hermionu a taktéž se nehýbali. Vydala se rychle jejich směrem a doufala, že než tam doběhne, nepřesunou se opět jinam.

„Ach, jsem ráda, že jsem vás ještě zastihla!“ řekla vyčerpaně, když byla tak blízko, aby slyšeli oni ji, ale i ona je.

„Luno? Co tady děláš?“

„Kde je Harry?“ nezdržovala se jmenovaná s vysvětlováním nepodstatného.

„Je u myslánky. Ráno se na jeho stole objevila prapodivná lahvička se vzpomínkami a on si je teď šel prohlédnout. Nevíme, kdo je tam dal ani kdy. Najednou tam byly,“ vysvětlil Ron klidně, ale v jeho očích šlo rozpoznat obavy.

„Harry?“ zeptala se Luna hned, jak zahlédla siluetu chlapce, který k nim přicházel s výrazem absolutního šoku.

„Co ses dozvěděl?“ doplnila další otázku Hermiona.

Harry ještě okamžik zíral kamsi za ně, než se do jeho pohledu vrátil život.

Doslova mu viseli na rtech.

„Už vím, co musím udělat. Musím jít do lesa,“ promluvil klidně a vyrovnaně.

„Ne! To nesmíš!“ vykřikla Hermiona zděšeně a zatarasila svému příteli cestu.

„Hermiono, už vím, proč ho slyším i proč se mu můžu dostat do hlavy. Vlastně jsem to už nějaký čas tušil a myslím, že ty taky.“

Hermioně sjela první osamocená slza po tváři a pak souhlasně kývla. Luna střídavě hleděla z jednoho na druhého.

Luna věděla, co zbytku právě docházelo. Byl viteálem, který musí být zničen. Slyšela Brumbála v Severusových vzpomínkách stejně zřetelně, jako před pár minutami.

„Půjdeme s tebou,“ zašeptala plačtivě Nebelvírka a objala ho.

„Ne. Vy zabijte hada. Ten bude poslední. Zabijte ho a zabijete i Voldemorta.“

Luna už dál s trojicí nezůstala. Ani jeden si nevšiml, že už vedle nich blonďatá dívka není a je na cestě zpět do Mrzimorské koleje.

Jenže ten, koho hledala, tam nebyl. Ložnice byla prázdná a jeho jméno na plánku nenašla. Opravdu se snažila a nahlédla do každého zákoutí a chodby. Dokonce i sklepení prohlédla dvakrát. To, že ho nenašla, znamenalo jediné. A to bohužel vůbec nebylo dobré.

 

Prozatím vyčkával stále ukryt za maskou Mnoholičného lektvaru. Neměl zájem se nechat na poslední důležité okamžiky vidět někým ze Smrtijedů nebo dokonce Pánem Zla. Jeho identita měla být odhalena teprve až přijde správný čas. Počítal s tím, že útok na Bradavice povede sám Voldemort a že nebude čekat celou další noc. Samozřejmě věděl, že se Potter podíval na jeho vzpomínky a Lunu za ním poslal jen jako záminku, aby mohl zmizet. Akorát by ji dostal do problémů a po tom všem, co zažili, něco takového nechtěl. Nemohl chtít.

Kdyby nebyl tak moc přesvědčen, že má zemřít, pak by se možná na tohle celé už dávno vykašlal, zůstal by v Dublinu nebo v nějaké jiné zemi a počkal by, jak se s tím obě strany poperou bez jeho vzácné asistence.

Posadil se do trávy na nevelkém kopci nad Hagridovou hájenkou, kterou minulý rok zničila Bellatrix. V přicházející tmě sledoval smutně vyhlížející trosky, než jeho zrak upoutal zvětšující se štít nad jeho hlavou. Pak tiše vytáhl hůlku a pomohl ho zacelit přesně nad svou hlavou. První, zkušební útok sledoval bez jediného mrknutí. Pár Smrtijedů doplatilo na svou zbrklost. Štít nepustil nikoho dovnitř. Ani jeho by pravděpodobně nepustil. Takhle měl šanci pojistit si situaci svým vlastním štítem, který propojil s ostatními. Děkoval, že většina jeho bývalých druhů neměla ve vínku příliš mnoho rozumu.

Dlouhé hodiny se nic nedělo. Doufal, že Potter už šel vyhledat Pána Zla a nechat se „zabít“. Doufal, že je Potter alespoň trochu po matce a nebude se zbrkle pokoušet o další boj, když je na živu ještě ten prokletý had. Musí se dostat sem. Tady se už nějakému odvážlivci nabídne meč v pravou chvíli a ten pak bude moci zbavit svět posledního viteálu a tím i největšího zla všech dob. Klidně udělá té přerostlé anakondě návnadu, když pak všechno… konečně skončí.

 

Bylo těžké sledovat, jak mnohočetná přesila ničí jejich štít. Jak se skrz oživlé sochy, které bránily Bradavické hradby jak jen mohly, dostávali Smrtijedi blíž a blíž studentům, kteří statečně čekali, až budou moci bojovat. Některým bylo sotva patnáct. Jaká byla naděje pro ni, když její soustředění odešlo kamsi za Severusem, o kterém neměla žádnou zprávu. Možná už byl mrtvý. Možná byl někde kousek od ní. S tímto vědomím vyslala první kouzlo. Nebyla daleko od pravdy. Když Severus viděl, že Smrtijedi prorazili štít, nenapil se už Mnoholičného lektvaru, kterého stejně zbývala poslední lahvička, a vyšel vstříc tomu, co by možná nějaký odvážlivec nazval osudem.

 

První sluneční paprsky pohladily zemi smutně tichou a pokrytou sutí z jindy majestátního Hradu, ze kterého byly podobné trosky, jako z Hagridovy hájenky. Ještě nebylo po všem, ale možná už ho od smrti nebo doživotního klidu dělily jen vteřiny. Pomalu sledoval své ruce, jak se mění. Předposlední dávka Mnoholičného lektvaru pomalu vyprchávala a s ním i dočasná podoba. Dával si pozor, aby se jeho noha nedotkla pozemku, který již byl zakreslen v Pobertově plánku a vyčkával, až přijde poslední, definitivní útok.

Že o pár minut později uvidí kráčet samotného Voldemorta, unaveného a nejspíš už na smrt slabého, jak se šklebí a klidně kráčí před svými přívrženci a za ním plačícího Hagrida, který nesl tělo mladého Pottera, bylo něco, v co sám nikdy nedoufal. Voldemort a jeho poslední viteál si klidně vykračují směrem k Hradu, aniž by tušili, že Potter svou smrt pouze hraje. Jak se mu to povedlo, raději ani nechtěl zvažovat, každopádně pokud oba přežijí, hodlá za to Potterovi osobně pogratulovat. Jenže než se dostal zpět do Hradu a to dostatečně vysoko, kde nemohl být zpozorován, situace byla opět jiná. Mezitím, než seběhl dolů, zemřeli další desítky lidí z obou stran, viděl prchající Malfoye, viděl Voldemortův vztek i údiv, když spatřil svého věrného stát naproti sobě a posílajícího kletby proti jeho tehdejším společníkům. Pár členů Řádu proti němu nejprve zmateně namířilo hůlky, ale pak v nich nejspíš zvítězila Brumbálova vzpomínka na to, že on Severusovi věří. Viděl blonďatou dívku, tak známou a přeci vzdálenou, jak vytrvale odráží kletby hned dvou Smrtijedů a jak se do jejích pohybů pomalu vkrádá zoufalství a bezmoc. Stoupl si před ni právě v okamžiku, kdy Neville Longbottom zabil Nagini Nebelvírovým mečem a o podál stojícímu Harrymu tak dal do ruky definitivní trumf. V tuhle chvíli už bylo po všem, ale setrvačnost trvala ještě nějakou chvíli, než se Pán Zla definitivně vytratil a zbyla po něm skutečně už jen vzpomínka.

Cítil vlastní tep, slyšel se zrychleně dýchat. Těch akcí bylo na jeho mozek příliš mnoho a času se zdálo být ještě méně.

„To bude dobré, to bude dobré,“ doléhal k němu známý melodický hlas a z rozostřeného vidění zaznamenal povědomý lesk nějakého předmětu. Neměl sílu dát najevo sebemenší známku protestu, která by mu asi nebyla stejně nic platná. Hebký pramen vlasů ho lechtal na krku a jemu ke štěstí v tuto chvíli stačilo jen to, že z postávajících lidí kolem na něj ani jeden nemíří hůlkou.

Pár chladivých kapek dopadlo na jeho hruď, což samozřejmě nemohl vnímat. Velká masa krve se okamžitě zastavila a táhlá rána se jako kouzlem zacelila.

Medailon byl prázdný, aby mohl naplnit jeho život.

„Nemohu…uvěřit…že…jsi…to…udělala…zase…“ zašeptal ještě trochu namáhavě. Přeci jen ještě potřeboval Dokrvovací lektvar a dlouhý odpočinek.

„Nemohla jsem dopustit, abys zrovna teď odešel, když už je ta noční můra za námi,“ usmála se váhavě a ještě váhavěji ho pohladila po tváři.

 

„Už zase odmítá snídat, vážně, slečno Láskorádová, ten chlap je ten nejhorší pacient, jakého jsem kdy měla,“ rozčilovala se madam Poppy stejně jako celý minulý týden…

Luna se omluvně usmála. Dveře ošetřovny byly otevřené a dovnitř i ven neustále někdo chodil. To, že byl přinucen ležet tak dlouho na ošetřovně by ještě asi přešel, ale že tam neleží sám, ba dokonce není jediné lůžko volné, ho nejspíš vytáčelo do nepříčetnosti a ona si raději nedovolila příliš ho rozčilovat tím, že by si hrála na vzornou přítelkyni

Občas ho přišla zkontrolovat, mávla na něj mezi dveřmi, případně se pokoušela vyhádat zkrácení jeho pobytu, což se jí včera povedlo, ale dovnitř raději příliš nechodila. Sama dávala do pořádku své záležitosti. A taky jeho. Nové Ministerstvo Severusův případ posuzovalo jako hrdinský čin a bylo to díky svědectví pana Pottera i Brumbálova portrétu, ale i její výpověď přinesla pozitivní výsledek ve formě zničení jeho Smrtijedské složky a osvobození v plném rozsahu. Až se dozví, že Kingsley vážně uvažuje o titulu Merlinova řádu pro jeho osobu…Tuto myšlenku raději v jeho blízkosti příliš nevytahovala, protože válka přinesla mnoho obětí a ona mezi ně rozhodně patřit nechtěla.

Venku se schylovalo k bouři, ale nikoho to netrápilo. Nikdo je už nemohl ohrozit, ublížit. V dálce zaslechla první hrom a jeho ozvěna s sebou nesla příslib slunečnějších zítřků pro všechny, ke kterým se donesla.

Přidej komentář:

Autor:
Komentář:
Odřádkování se zachovává, HTML není povolené
Opiš kód:   Kód je nečitelný, ukaž jiný

Komentáře:

04.06.2016 16:39 Neznámá

Přečetla jsem všechny tvoje povídky a opravdu nevím,která se mi líbila nejvíc. Nakonec to vyhrála Ozvěna. Všechny moje nejoblíbenější autory jsi strčila do kapsy. Gratulují ti k tomu. Prosím pokračuj ve psaní! Tvoje příběhy jsou naprosto dokonalé!
Promiň že jsem nepsala komentáře vždycky jsem se příliš těšila na další kapitolu

01.09.2014 18:26 Zuzana

Super :D Ďakujem, na Dovolenou sa strašne teším:)

25.08.2014 20:58 SaraPolanska

Zuzi: epilog k tomuhle není, protože jsem to chtěla nějak elegantně "otevřeně" zakončit :-))
A píšu. Bude Dovolená 4 :-D

11.08.2014 20:06 Zuzana

Ďakujem, že si po tak dlhom čase zverejnila aj poslednú kapitolu a ďakujem, že to Luna so Severusom prežili:) Bolo by drzé chcieť aj epilóg? Ale aj takto je to pekný koniec... Škoda, že už nepíšeš. Stále budem dúfať, že možno zase niečo pekné pribudne:)

09.08.2014 23:06 Alcazar

Tak Ti tisíceré díky, žes nám to dopsala a zveřejnila. Nedopsaných věcí, co mě zaujmou, je mi vždycky líto. Píšeš hezky, člověka to pohltí. Měj se moc krásně.