20. kapitola – Vyrovnání

Ano, správně bylo zmíněno, že má být povídka dokončena, tak tady máte předposlední kapitolu. Jestli se dívám správně, epilog nemám - je obsažen v poslední kapitole (já to nevím, jsou to dva roky, co jsem to psala, takže to zjistím až budu opravovat následující kapitolu :-D Případně epilog dopíši.

Lokační kouzlo tiše proletělo setmělou chodbou, která sice měla spousty oken, ale měsíc zrovna zašel za mraky, jako by tušil, že osoba, která vyčkává opřená o stěnu, potřebuje soukromí.

Třetí dveře a Potter s jeho přítelem očividně ještě nespali.

Rozhodl se chvilku počkat. Neměli zabezpečené dveře, takže mohl kdykoliv a kdokoliv vejít nebo se třeba pohodlně dívat, zda už se uložili.

Severus v tomto případě děkoval za šmírovací kouzlo, které dovolovalo sledování místnosti skrze zeď.

Trvalo to asi dvacet minut, což soudil dle své dřevěnící nohy a počtu zívnutí, které mezitím stihl provést.

Už pár minut bylo v místnosti ticho, a když se ozvalo i rytmické chrápání mladého Weaslyho, rozhodl se k akci.

Napil se Mnoholičného lektvaru a potichu vzal za mosaznou kliku u dubových dveří. Ty se s jediným skřípnutím otevřely a on mohl potichu vplout dovnitř. Zavřel za sebou nespouštěje oči z obou spících siluet chlapců, ale ti nevykazovali známky blížícího se probuzení.

Našlapoval opatrně, dobře věděl, že staré dřevěné podlahy občas zaskřípou a on nechtěl používat kouzla, dokud to nebylo bezpodmínečně nutné. To na prohloubení spánku si ovšem odpustit nemohl, neboť netoužil po rozhovoru ani s Vyvoleným, ani s nikým jiným.

Připadal si jako zloděj a kdyby nebyl na takové nebo minimálně podobné akce zvyklý, rozumějte, že mu bylo něco podobného už v minulosti nařízeno, tak by svůj stav označil za nervózní.

Přešel k nočnímu stolku, kde jasně rozeznával chlapcovi brýle a nějaké staré učebnice. Vytáhl z kapsy světélkující lahvičku a opět se podíval na stoleček. Položit ji vedle brýlí by nebylo chytré, protože se nabízel fakt, že by mohly být cenné vzpomínky ráno během šmátrání po brýlích shozeny na zem a jeho snažení by tak přišlo v niveč.

Nakonec se rozhodl o prostředek stolečku, kam flaštičku s tichým výdechem položil. Tohle bylo to nejcennější, co kdy někomu dal.

Jakmile si Potter vzpomínky prohlédne, budou vyrovnáni. Jakmile si je prohlédne, pochopí a Severusovi se tím pádem po tolika letech konečně uleví.

Možná.

Pomalu se otočil k odchodu, když mu zrak padl ještě na něco. U postele byla prostorná police, kde se válelo několik artefaktů z dob Potterovy výuky. Jasně poznal pytlíček s runami, jeden cínový kotlík, nějaké knihy a… Nevěřil svým očím a tak udělal krok zpět a hlavu natáhl co nejblíže to šlo. Mezi knihami byl založen i zažloutlý pergamen, který ač nerad, tak přece poznával.

„Toto je ovšem nebezpečná hračka, pane Pottere. Obávám se, že jsem nucen vám ji v tuto chvíli zabavit, ač nejste více mým studentem,“ pronesl tiše sám pro sebe a sáhl po Pobertově plánku.

Soudě dle prachu a dokonce i pavučině, které starý kouzelný předmět chránili, zjevné, že nebyl používán už nějakou tu dobu. Což mu zřejmě zachránilo krk. Netušil, proč Potter nemá takovou věc někde alespoň lépe schovanou, ale z duše děkoval Merlinovi, že ho nepoužil. Bylo by překvapení zírat na jméno nenáviděného profesora jen pár metrů od dveří jeho bezpečné ložnice…

Na cestě zpět do svého relativního bezpečí se nezastavoval. Mnoholičný lektvar měl sice ještě nějakou tu chvilku působit, ale proč pokoušet paní Štěstěnu a to ten večer už nejméně pětkrát. Štěstěna byla velice vrtkavou dámou a mohla se kdykoliv odvrátit.

Doufal, že drobný text – Do Myslánky – si Potter pokud možno přečte a během následujícího dne tak učiní, aby se Severus nemusel dále zdržovat na Hradě. Chtěl mít jistotu.

Zbývalo posledních pár metrů. Poslední roh a už mohl jasně rozeznat obraz vedoucí do útočiště Mrzimorské koleje.

Zrychlil svůj krok, který ovšem nemohl být tak rázný, jako když měl své tělo, vyšší asi tak o čtyřicet centimetrů, ale stačil vyvinout tak velkou rychlost, že nestačil zabránit střetu s osobou, jež vyšla zpoza rohu.

Zmohl se jen na překvapená ehm a než stihl zaostřit, měl čísi ruce kolem ramen.

„Co to sakra…Láskorádová? Zbláznila ses?“

„Ano, ano zbláznila! Ale do tebe, ty bastarde!“

„Krucinál, Luno, tohle je nejen šílené, ale i směšné!“

„Šílené souhlasím, směšné ne. Proč by měla být láska směšná?“

„Ty mě nemiluješ. Jsi mladá, nemáš žádné zkušenosti. Možná ti imponuje starší muž, ale nezapomínej, kdo jsem a co jsem provedl. Už jsem ti to nejednou vysvětloval. Neměl jsem… neměli jsme… pusť mě!“

„O nic se tě přeci neprosím, jen jsem ti to chtěla říct. Kdo ví, co bude za hodinu, kdo ví, co bude s námi.“

„Není žádné my. Neexistuje žádné naše. Jsem jen já a ty. Přestaň řvát a pusť mě. Jestli nás někdo uvidí…“

„Tak co? Při nejhorším začnou kolovat další zvěsti o mé orientaci a zítra to bude stejně jedno. Co tu děláš? Proč tu jsi?“

„Jsem tu, protože musím a ty si přestaň dělat problémy a nevšímej si mě. Neznáš mě a nebudeš se ke mně nijak hlásit, rozumíš?“

„Je to divné vidět obávaného profesora jako malou holku.“

„Ano, tak to by stačilo. Odejdi.“

„Ne,“ řekla váhavě.

„Neuděláš-li to sama, budu nucen ti vymazat paměť. Byla chyba, že už jsem to neudělal…“ zašeptal a v jeho ruce se objevila černá hůlka.

„Ne! To neuděláš, nesmíš. Slíbil jsi to.“

„Slíbil jsem, že nedovolím, aby ses dostala do problémů. Teď se do nich řítíš samospádem a já tomu nebudu přihlížet. Pokud je Potter tak chytrý, jak se občas tváří, tak bude zítra touto dobou po všem.“

„Severusi, schovej prosím tu hůlku…“ nedokončila. Měla strach, že svou hrozbu naplní. Měla strach, že přijde o vzpomínky na dobu, kterou spolu strávili. Začala ji ovládat panika a nevědomky couvala, přičemž se ho snažila pomalými gesty rukou uklidnit.

Jeho pevné rozhodnutí narušil cizí zvuk ze vzdálenější chodby.

„Běž,“ řekl tiše a postrčil ji opačným směrem. K jeho úlevě ho poslechla a on zanedlouho unaveně dosedl na postel v opuštěné ložnici. Mnoholičný lektvar přestal působit v okamžiku, kdy si unaveně protřel kořen nosu.

Ujistil se, že zabezpečil dveře a neklidně usnul.

Vzbudil ji křik na chodbě. Měla nepříjemný pocit déjà vu, ale ten nakonec rozehnalo jasné světlo, které po otevření očí spatřila. Slunce už bylo na půli cesty k nebesům, takže odhadovala asi tak osmou až devátou hodinu dopolední.

Večer si stihla obléknout své staré šaty, ve kterých usnula a než se vydala zjistit, co se děje, pro jistotu se obula.

Pobíhající hrstka jejích spolužáků mluvila zmateně, útržkovitě, ale i z těch rychlých slov stačila pochopit, co se děje, a že měl Severus nejspíš pravdu. Brzy hlavami všech proběhl sykavý hlas Pána Zla, který všechny studenty vyzýval, aby mu vydali Pottera a ušetří je i jejich rodiny. Nabádal je, aby nebojovali proti jemu a Smrtijedům, ale vzdali se.

Někde se nějaká dívka rozplakala a svezla se podél zdi. Kromě tohoto zvuku bylo ticho. Studenti se po sobě kradmo dívali, aby jeden druhého ujistil, že vydrží až do konce.

Bylo to tu. Poslední a definitivní něco, co navždy změní životy mladých i starých kouzelníků a ovlivní generace lidí, kteří třeba ani netušili, co se chystá.

„Podívejte se z okna!“ zakřičel jeden z chlapců patřící do Havraspáru. Všichni se jak na povel vydali k oknům, ale to, co tam spatřili, by si nejeden z nich rád navěky vymazal z paměti.

„Jsou jich tisíce a nás desítky…“ zhodnotila nahlas situaci rusovlasá dívka.

„Nemáme žádnou šanci!“ zaplakala další.

„Pojďte dolů, do síně,“ zavelel jeden ze sedmáků a ostatní ho poslušně následovali.

Luna nešla za ostatními. Vlastně ji nohy nesly neposlouchajíce její mozek. Dokonce ani Severusova slova znějící v blonďaté hlavě nedokázala přimět Lunu, aby změnila směr.

Chodby byly prázdné, slyšela a viděla, jak všichni hromadně míří dolů do síně, aby získali instrukce, co dělat dál. Slyšela vlastní dech a klapot podrážek se odrážel od vlhkých stěn, aby se následně vrátil k jejich původci.

Prošla obrazem a udýchaně vyběhla schody do dívčích ložnic. Díky bohu za stejné uskupení ložnic, jako v její koleji.

Jedny jediné dveře byly zavřené a ona nemusela dlouho přemýšlet, kdo se ukrývá za nimi.

Zamčeno.

Bouchání. Nechtěla na něj volat jménem, protože co kdyby se někde poblíž nacházel nějaký zbloudilý student, který by ji slyšel a uvědomil třeba McGonagallovou. Měla pocit, že na něj bouchá minimálně deset minut. Ve skutečnosti vydržel zoufalé tlučení jen něco málo přes tři minuty. Stál hned za dveřmi s hůlkou nataženou před klikou, ale váhal.

To, co cítil, ho zneklidňovalo. Zneklidňovalo ho to, co dělal, udělal a hodlá udělat.

Opřel se čelem o dveře a zavřel oči. Jako by to tušila a přestala na něj bouchat. Opřela se dlaněmi o dřevo a tiše plakala. Ani sama nevěděla proč. Možná proto, že ho chtěla a on ji ne. Poprvé v životě cítila tu spalující touhu po něčem, co nemohla mít. Bolelo to. Moc to bolelo.

Cvaknutí zámku. Vtáhl ji dovnitř a zase zamkl. Otočil se k ní s kamenným obličejem a čekal.

Ani jeden se neměl k tomu, aby něco řekl. Stáli naproti sobě a jeden druhému tiše zíral do očí.

„Nikdy se nenaučíš poslouchat dobré rady, že?“ prolomil nakonec trapné ticho on.

Bázlivě se na něj usmála.

„Jestli mi chceš pomoci, tak běž dolů se svými spolužáky a zjisti, zda Potter už viděl moje vzpomínky. Nenápadně, samozřejmě.“

„Tvoje vzpomínky? Proč? Kvůli tomu celá tahle akce?“

„Potter se musel dozvědět pár věcí, které mu nikdo neřekl. Potřeboval je znát, aby věděl, co dělat dál.“

„Jak ho najdu? Venku byl povyk. Může být kdekoliv.“

„Vezmi si tohle,“ řekl a z nočního stolku sebral zažloutlý pergamen, aby ho podal dívce naproti němu.

„Co je to?“ zeptala se nechápavě.

„Pobertův plánek a nehraj na mě, že ho vidíš prvně,“ ušklíbl se a odešel k oknu.

„Ve vašem zájmu doufám, že Potter už ví, co dělat. Jsou jich stovky a ani jeden z nich se neštítí použít i ta nejhorší kouzla, která si jen lze představit,“ mluvil tiše, jako by se bál, že jej někdo uslyší. Otočil se zpět k Luně.

„Co Harry v těch vzpomínkách uvidí, Severusi? Děsíš mě, jak o tom mluvíš. Co má udělat a jak to, že to víš ty?“

„Jen pro Pottera, obávám se.“

„Prosím…“

„Stejně by ses to dozvěděla,“ uznal a přikročil až k ní, aby ji dovolil proniknout do jeho hlavy a ukázat ji tak tu vzpomínku, kterou ukázat chtěl.

Zahleděla se mu do očí a pak se prostředí kolem ní náhle proměnilo. Stála vedle Brumbálova stolu, za kterým seděl i bývalý ředitel. Viděla i Severuse, který s ním mluvil.

Následující slova se jí neodvolatelně zaryla hluboko do její mysli a zněla dál jako hluboká ozvěna, dokud se scény neprostřídaly. Ve všech hráli hlavní roli ti samí muži, jen obsah jejich rozhovoru se měnil.

„Až přijde čas, musí chlapec zemřít. Musíš se postarat o to, aby se to dozvěděl, až bude Voldemort slabý.“

„Chcete říct, že jste ho choval jako vepře na porážku? Že jste ho celá ta léta chránil, aby mohl zemřít v pravou chvíli?“

Slyšela Brumbála vysvětlovat, že Harry Potter je Viteálem, nechtěným viteálem, a že musí zemřít, aby mohl zemřít i Voldemort.

Zaklopýtala a těžce oddechovala, když ji opatrně vypudil ze své hlavy. Oči měla snad ještě větší, pokud něco takového bylo možné, než obvykle a celá viditelně pobledla.

„Uklidni se a běž,“ řekl bezbarvě, jako by ji právě vůbec nic neukázal.

Už-už chtěla odejít, když ji cosi zastavilo. Bylo to její srdce, které tlouklo jen pro muže stojícího k ní zády a o jehož osudu může rozhodnout každá chyba.

Vrátila se k němu a opatrně se dotkla jeho ruky. Sotva znatelně sebou cukl, ale neodtrhl svůj pohled od protějšího kopce, kde se řadila spousta stoupenců Pána Zla.

„Polib mě.“

Otočil se s nic neříkajícím výrazem. Oči měl prázdné a rysy v obličeji neprozradily ani jednu emoci svého majitele.

Postavila se na špičky, aby tak učinila sama. Jemně se dotkla jeho rtů a opatrně se mu podívala do očí. Chytla se jeho ramen, aby získala lepší stabilitu a ještě jednou se pokusila ho přimět k odezvě. Váhal, ale nakonec hodil všechno za hlavu. Byl to vášnivý polibek jako by se oba báli, že je poslední.

Možná byl…