19. kapitola - Paralela

Je tomu již nějaký čas, ale slíbila jsem, že dokončím, tak činím jak bylo řečeno.

Přeji Vám všem nádherné Vánoce!

Drobná postava mladičké blond dívenky se vynořila z mlžného oparu a kulhavým krokem pokračovala dál k branám velkého Hradu.

Cítil se zvláštně. Bylo to poprvé, co se proměnil v opačné pohlaví, a když k tomu připočetl, nebo spíše odečetl, svůj momentální věk, tak to bylo… prostě zvláštní.

Raději se moc nezamýšlel nad tím, jak vypadá. Malá blond dívka byl Severus Snape.

Paradoxně absurdní, ale přesto to byl holý fakt, který ovšem znal jen on a dívka, která, jak doufal, je už v bezpečí Havraspárské koleje.

Musel na Hrad, protože tam mohl být Potter. On s ním potřeboval mluvit. Namluvit mu nějakou pohádku, předat vybrané vzpomínky a doufat, že to nějak dopadne.

Ještě nevěděl, v jaké podobě se s Vyvoleným setká. Pokud by se neskrýval a postavil se před něj jako Severus Snape, tak pravděpodobně nestačí ani otevřít ústa. Pokud by zůstal v této podobě, pak si nedovedl přestavit, jak nějak rozumně vysvětlí fakt, že předává cizí vzpomínky a to ještě člověka, který by je určitě nesvěřil malé holčičce.

Tohle ale snad zatím není potřeba řešit. Divil se, že vůbec prošel až k Hradu, aniž by mu nějaké ochranné kouzlo nedalo pěstí. Každopádně zavřená brána mu tento fakt dostatečně vynahrazovala. Po pár neúspěšných pokusech se těžké dřevěné dveře otevřely, ale nebylo to díky kouzlu. Ve škvíře zahlédl akorát pár ostře přivřených očí, které poznával. Hůlka šla dolů.

„Ahoj, co jsi zač?“ zeptal se Neville opatrně a ačkoliv jeho pevný postoj trochu povolil, stále byl ve střehu.

Rychle vybrat nejvhodnější výmluvu… „Jsem sestra Alegry Boonové, sestru a matku dostali Smrtijedi včera v noci. Otec mě přemístil nedaleko a mě nenapadlo nic lepšího, než přijít sem,“ odpověděl roztřeseně. Hraně, samozřejmě.

„Eh, sestra chodila sem?“

„Ano, do Mrzimoru, pátý ročník,“ lhal přesvědčivě dál. Věděl, že Mrzimorské studenty si málokdo pamatuje a taky doufal, že Neville u sebe nemá soupis všech studentů, aby to zkontroloval.

Neměl.

„Pojď rychle dál,“ pokynul drobné dívce a uvolnil jí cestu na jeden z bradavicích dvorů. Opatrně ještě zkontroloval okolí venku a pak dveře opět zavřel a zabezpečil. Zvláštní vidět Nevilla dělat taková kouzla a to bez toho, aniž by ty dveře podpálil nebo vyhodil do vzduchu. Ten chlapec se zdá být vcelku schopný, když se do toho dostane.

Snad i Potter prošel nějakou změnou osobnosti a nebude předání informací příliš komplikovat.

Z trosek povalujících se kolem poznal, že Bradavice už nějaký ten útok přestály. Do Velké síně se nechal dovést, ačkoliv lépe než kdo jiný věděl, kudy se tam jde.

„Profesorko?“ zavolal Neville na Minervu McGonagallovou, která k němu stála zády a něco zrovna vysvětlovala dvěma Nebelvírským studentům.

„Děje se něco, pane Longbottome?“ zněla nervózně a staré vrásčité oči potemněly obavou.

„Našel jsem sestru jedné ze studentek, prý je napadli Smrtijedi a ona se pak dostala až sem,“ vysvětlil věcně.

„Dobrá, dobrá, děkuji, pane Longbottome a vy pojďte sem,“ řekla nezvykle tiše a pokynula dlaní směrem k dívce.

„Jak se jmenuješ?“

„Jsem Lara Boonová, sestra Alegry. Včera nás napadli, nemám kam jinam jít,“ snažil se pronést plačtivě a dle soucitného výdechu Minervy uznal, že se mu to povedlo.

„Zde samozřejmě můžeš zůstat. Do které koleje patřila tvá sestra? Mrzimor?“

„Ano, přesně tak.“

„Slečno Riverová, Anne…“ zavolala Minerva na dívku sedící na jednom z kolejních stolů a klidně hovořící s dalšími studenty se žlutou kravatou.

„Ano, paní profesorko?“ zeptala se dívka a pohledem sjela i Severuse.

„Odveď tady Laru k vám na kolej. Ať se prospí. Ano?“ rozdala instrukce, aniž by se obtěžovala s bližším vysvětlením. Předpokládala, že se dívky po cestě seznámí.

Jmenovaná Mrzimorka jen kývla a podala Severusovi ruku se slovy „pojď se mnou“.

Následoval ji poslušně z Velké síně a přemýšlel, jak se nenápadně vyptat na co potřeboval. Začínal mít pocit, že jiné tělo začíná mít vliv na jeho vlastní mozek, protože ještě nikdy si nepřipadal tak hloupě.

„A kde ses tu vůbec vzala?“ začala po chvilce chůze sama Anne.

„Včera v noci zaútočili na náš dům. Tatínek psal občas články do Denního věštce. Maminka byla mudla. Sestra a matka-„ hraně se zadrhl, aby si získal soucit a dokonce se mu povedlo nahnat i slzy do očí. Při jeho vlastní vzpomínce na mrtvou Lily to nebyl problém. Ještě stále ne, ačkoliv bolest, kterou cítil, se postupem let měnila.

„To je mi moc líto. Já jsem přišla o bratra. Bylo mu teprve šest. Kolik je tobě?“

„Devět.“

„A jak tě napadlo jít sem?“

„Moje sestra chodila k vám. Možná ji znáš, ve kterém jsi ročníku?“

„V sedmém. Do kterého chodila sestra?“
Severus váhal. Sedmý ročník by se s pátým mohl znát. Raději tedy řekl ročník čtvrtý, neutrální a doufal…

„Se čtvrťáky se moc neznám. Ani jméno mi nic neříká. Ale to máš jedno. Hlavně, že jsi v pořádku,“ řekla Mrzimorka rozhodně a zabočila do další chodby.

„Ptali se nás, kde je Harry Potter. Otec řekl, že si myslí, že je mrtvý, je to pravda?“ začal trochu oklikou.

Dívka se pomalu zastavila a otočila směrem k němu. Pak se ještě opatrně rozhlédla po chodbě a naklonila svůj obličej až těsně k jeho.

„Harry Potter je tady na Hradě. V bezpečí. S námi příliš nekonzultují, co se chystá nebo tak, ale my věříme, že válka už brzy skončí, víš?“ zašeptala.

„Na Hradě? Viděla jsi ho?“

„Ano, občas přijde mezi nás do síně a snaží se říct něco pozitivního. Opravdu jen snaží, protože je i jemu jasné, kolik lidí už v téhle válce umřelo. Myslím, že se obviňuje, že je to jeho vinna.“

„Aha,“ odpověděl prostě. Věděl, co potřeboval. Jen doufal, že ho jeho spolužačka nechá samotného, protože už mu zbývalo jen pár minut do proměny. To by asi nebylo pěkné, kdyby se náhle proměnil před plnou společenskou místnosti mladých čarodějů…

Plán vyšel. Byl na Hradě. Věděl, že je tu i Potter a dokonce se mu povedlo vymluvit se na únavu a vypít mnoholičný lektvar těsně před svou proměnou zpět. Příště musí být opatrnější.

Celou cestu ke Hradu nevnímala. Pozdravila se s Nevillem, který ji dojetím objímal asi deset minut, než ji nechal odejít. Měla by skákat a být sama sebou, ale ona prostě nemohla. Šla jako labuť, které někdo zlámal křídla a řadu lidí to i přes jejich vlastní chmury podivilo. Došla do Havraspárské koleje, kde ani klepadlo nepotřebovalo znát moudra. Pouštělo své studenty tiše dovnitř, protože dobře chápalo, že v těchto časech jsou slova zbytečná.

Praštila sebou na prázdnou postel, kterou opouštěla před více jak dvěma měsíci. V pokoji bylo prázdno, stoly i skříně jejích spolubydlících vyklizené. Byla sama. Havraspárští byli chytří lidé a tak kdo vyloženě neměl důvod, nezůstával zde a odjel za rodinami domů. Ti, co zůstali, byli buď dole ve společenské místnosti anebo mrtví.

Horká slza se svezla po tváři.

Kde je mu konec…

Rozhodně neplánovala tuto komplikaci ve formě lásky k nejhledanějšímu Smrtijedovi v zemi. Vždyť to, že jde nejspíš o něco jiného, než jen pouhé sympatie, si uvědomila, až když se měli přemístit zpět. Ne dřív, ne později.

A teď tu nebyl. Možná už ani nikdy nebude.

Ona tak zoufale taky nechtěla být…

Procházel chodbu, jež vedla k Nabelvírskému obrazu. Neměl čas čekat, až bude mít Potter svou slabou chvilku a ukáže se někde sám. Ačkoliv se v noci mohl zamknout a přežít bez Mnoholičného lektvaru, kdyby to situace vyžadovala, může mít během dne po zásobách. Jedna lahvička vystačila při dobré vůli natřikrát. Měl jich sedm. Tedy spíš už jen šest, protože v té poslední zbývala trocha odhadem tak na tři čtvrtě hodiny. Severus raději počítal s půlhodinou. Jeho čas byl momentálně problém, který se mohl zvětšovat a zmenšovat klidně i v závislosti na hloupém počasí.

Rozhodl se pro noční návštěvu, kdy Potterovi přenechá na stolku dopis s lahvičkou s několika vzpomínkami. Vyhne se tak rozzuřenému Potterovi i dlouhému vysvětlování. To, jak se tam dopis a lahvička dostali, nechá na jeho vlastní fantazii. Důležité bylo jen to, aby ho nikdo pokud možno neviděl, a když už by ho někdo viděl, ať to není celý ročník, ale jen jeden či dva studentíci, kterým Obliviate změní paměť snadno a rychle.

Prošel kolem chodby, kterou by za normálních okolností šel do svého sklepení.

Za normálních okolností. Tohle byla zvláštní paralela jeho vlastního života.

Zahnal myšlenky na svůj kabinet, ačkoliv by ho lákalo zjistit, v jakém je stavu a zaměřil se na své poselství.

Problém číslo dvě stě osmdesát tři se dostavil ihned – jak se dostat přes Buclatou dámu…

Někdo nad ním ovšem musel držet ochrannou ruku a on si zcela nedobrovolně vybavil usmívajícího se Brumbála, protože dáma ve svém portrétu nebyla. Stačilo se tedy postavit před obraz, který se mu ochotně otevřel a vpustil ho dál.

Našlapoval tiše, viděl světlo ohně v krbu a k jeho smůle slyšel i nějaké hlasy.

Nahlédl za roh, kde se rozkládala společenská místnost červené koleje a on s úlevou zjistil, že hlasy vydává starý rozhlas, který někdo nechal zapnutý. Nikde nebylo ani živáčka.

Zbývalo tedy vyjít schody do chlapeckých ložnic, najít tu Potterovu a to nejtěžší bude za ním. Může se pak nepozorovaně zavřít zpět na svém pokoji a počkat, jak chlapec se získanými informacemi naloží a poté se zdekovat zpět do Irska. Případně vyhledat Lunu a vzít ji s sebou… nad touto myšlenkou se pozastavil. Co to má sakra znamenat? Přemluvil sám sebe si myslet, že se zbláznil a pokračoval v rozvážném pohybu vzhůru do schodů.

Soustředěně vyšlápl poslední schod a vykročil za roh. Leknutí bylo oboustranné, ale Severus se naštěstí vzpamatoval jako první, ačkoliv fakt, že se téměř srazí s dívkou v chlapecké části ložnic a ještě k tomu s Grangerovou, ho dosti překvapil a to nepřipraveného, protože myšlenky o Luně stále ještě dotíraly. Grangerová se na něj stačila jen překvapeně podívat a trochu zvednout hůlku. Nejspíš v její prohru hrála očividná únava a starosti, protože jinak z hodin Obrany věděl, že je velice schopná v boji.

„Obliviate!“ vyhrkl rychle a věnoval zasněně se tvářící Hermioně omluvný pohled. Pak kolem ní v klidu prošel, aby kouzlem vyhledal Chlapce-který-přežil.