18. kapitola – Návrat

http://www.facebook.com/pages/Sarah-Michale-Photography/290150124330951

Rozhodnutí padlo. Než padne i svět, ve kterém žil, a kterému dle svého vlastního mínění cosi dluží, musí naposledy pohnout svým jezdcem na šachovnici. Nemůže dát šach mat, ale může králi pomoci k tomuto výsledku svým vlastním štítem. Doslova.

O této soukromé šachové partii mezi sebou a kouzelnickým světem Luně nic neříkal a ani to neplánoval. Jeho protivník byl zkušeným hráčem a on nemohl dopředu říci, čí figurky zůstanou déle.

Za těch několik měsíců se přesvědčil, že byla blázen a nerad by po vylíčení situace zůstal svázán poutacím kouzlem ve vlastní, či její, posteli do konce svých dní, zatímco smyslů zbavená blonďatá děva by mu nosila jídlo.

Počkat, o čem to přemýšlí? Nebyly tyto obrazy důkazem nemocné mysli a to té jeho vlastní?

Ušklíbl se. Dobalil lahvičky s lektvary a postupně je zmenšil, aby si je pohodlně zavěsil k pásku a měl je tak hned po ruce, bude-li třeba.

On nebyl dobrý člověk, mnoho lidí mu to dávalo najevo a on si to už dávno začal myslet také. Udělal spoustu fatálních chyb a jejich vážnost si vždy uvědomoval až po tom, co je učinil. A to bylo špatně.

Příliš se nechával unášet vlastními emocemi a to byl známý svou kamennou tváří a bezemočním jednáním. Jak asi museli chybovat lidé, co nic takového dělat nemuseli…

Byla chyba, že se s Lunou tak sblížil, že to vůbec dovolil. Celou dobu jejich vztahu-nevztahu se modlil, aby to nebyla láska a to ani z jedné strany. On soudit nemohl, mnoho možností k porovnání neměl a tu, co měl, byla tak dávná a nejrůznějšími situacemi pokroucená, že nemohl přísahat, že to tehdy byla pravá láska.

Něco cítil. Ale nedokázal to definovat a rozhodně to bylo o dost jiné, než to, co cítil kdysi k lásce svého dětství.

Hlavně, ať to není láska.

Se svěšenými hlavami šli po ne moc široké cestě vedoucí k lesíku kousek od jejich domu. Sem se před pár měsíci přemístili, aby unikli a schovali se to doby, kdy bude bezpečno.

A nyní jdou zpět, i když je bezpečno v žádném případě nečeká.

Oba pochybovali o tom, že se ten druhý chová právě teď správně, ale ani jeden to neřekl nahlas. Vlastně spolu posledních pár dnů příliš  nemluvili. Severus v noci přišel, aby požádal o to, oč chtěl požádat a co se mu dostávalo i v minulých dnech jako samozřejmost, ale tentokrát to bylo jiné. Pro oba.

Pak se sebral a beze slova odešel. Luna strávila noc v slzách a ani pořádně nevěděla proč.

Byla přesvědčená, že v boji dnes nebo zítra zemře, protože při zmatku, jaký v ní panoval, nebude schopna se soustředit na nic jiného, než na přemýšlení nad jejich zvláštní dvojicí.

Kdyby věděl, v jakém rozpoložení je, nikdy by jí nedovolil se s ním vracet.

Kdyby ona věděla, v jakém rozpoložení je vždy maximálně se soustředící Snape, svázala by ho a opravdu by mu nikdy nedovolila opustit bezpečné Irsko.

„Připravena?“ zeptal se s pohledem upřeným na její tvář.

„Ano,“ odpověděla hned, ale rozhodně to neznamenalo to, co skutečně cítila. Nebyla připravená.

„Pro jistotu zopakuji, na čem jsme se dohodli. Jakmile se přemístíme na Bradavické pozemky, pustíte se a utečete co nejdál ode mě. Nikomu neřeknete, kde jste skutečně byla, povíte, že jste se schovala, protože vás zranili. Nepředpokládám, že to někdo bude řešit a vy se jistě budete umět vymluvit dostatečně. Nebudete se ke mně znát, nenávidíte mě, a i kdyby Voldemort padl a my dva žili, nebudete se ke mně ve vlastním zájmu hlásit. Stejně bych vám to nedovolil. S tímto přemístěním všechno, co nás spojovalo, musí zmizet a my oba musíme být natolik chytří, že to nebudeme ani později vytahovat. Nějaké dotazy?“

„Ne, ale stále s tím nesouhlasím.“

„To už jsme si myslím ujasnili včera.“

„Vy jste si to ujasnil,“ poopravila ho Luna opatrně.

„Nesnižujte se přede mnou na poslední chvíli. Vážím si vás proto, co jste pro mě udělala, ačkoliv jsem o to nežádal a pravdou je, že jsem o to ani nestál. To všechno víte. Nejsem muž pro dívku jako vy a i kdybych přežil, stáhl bych vás svou pověstí ke dnu. Proto se definitivně rozdělíme a zapomeneme na to, že mezi námi bylo něco víc, než jen studensko-profesorský vztah. Výjimkou je pouze to, že vám stále dlužím laskavost, kterou vrátím za jakoukoliv cenu.“

„Dobrá,“ souhlasila neochotně.

„Podejte mi ruku,“ řekl rozhodně a ona tak učinila s tlakem v žaludku. Myslela, že se přemístí, ale on zatím vytáhl hůlku…

„Co si myslíte, že děláte?“ zeptala se vyděšeně a o kousek ucouvla.

„Potřebuju neporušitelný slib, protože jinak jsem si jist, že to, co jsme si dohodli, nedodržíte…“

„Ještě jste se nepoučil? Neporušitelné sliby jsou hloupost! Zavážou vás k něčemu a situace vás pak může donutit ho porušit a vy zemřete jen proto, že jste si sám ucpal cestu ven!“

„Víte, že vás vůbec nepoznávám? Už pár týdnů…“ řekl zmateně.

„Změnils mě.“

„Neříkej mi to, nechci to vědět,“ zarazil její další nadechování a následné pokračování rázně rukou. Začínalo se to zvrtávat.

„Nevím, co čekáš, že udělám…“

„Čekám, že se vrátí ta divná holka, která mě vítala první den, kdy jsem se probral. Že budeš vést podivné řeči o tvorech se jmény, na kterých si každý průměrný rétorik zlomí jazyk. Čekám, že vymažeš tu osobu, která se v tobě narodila a rostla od doby, kdy jsme byli spolu a přepneš se opět na režim Luna Láskorádová, školní Střelenka.“

„Znáš mojí přezdívku?“

„Každý ji zná.“

„Ani jeden nejsme tím, kým jsme byli. Nemůžeme být. Ty ses naučil někomu projevovat své emoce a já se naučila ty své lépe ovládat. Vyrostla jsem…“

„Tomu se mi ani nechce věřit,“ pokoušel se odlehčit situaci dobíraným tónem.

„Já jsem se asi-„

„NE!“ vykřikl, aby přerušil něco, co rozhodně nechtěl slyšet, protože by ho to mohlo donutit váhat.

„Přemístíme se, než uděláme nebo řekneme něco, co by nám mohlo celou věc zkomplikovat,“ pronesl nekompromisně a podal jí svou ruku.

Zaváhala, ale nakonec mu svěřila svou dlaň a oni se s prásknutím vrhli vstříc vzdušnému víru, který jejich podstatu drtil na drobné kousíčky, dokud se opět nesložili za soumraku nedaleko Bradavického hradu v mokré trávě.

Všechno bylo příliš rychlé. Až moc. Znáte ten pocit, když se něco kolem vás děje a vy sami to ani nestíháte prožít? Jen se díváte…

Stihla se jen trochu vzpamatovat z přemístění, když ji Severus kvapně pustil a svým typicky rychlým krokem si to bez jediného pohledu zpět rázoval kamsi do začínající noci.

Chtěla zavolat, ale slova se jí zadrhla v krku.

Neměla ponětí, kam jde. Jestli ho hned někdo nenajde a nezabije…

S jeho vzdalující se postavou, kterou spíš jen z obrysů tušila, než přímo jasně viděla, se jí do očí začaly hrnout horké slzy. Jako by jí někdo něco sebral, hrubě vytrhl přímo z nitra, protože jasně cítila tu ránu, která pulzovala s jeho dalším krokem pryč od ní.

Proč člověk musí nejprve něco ztratit, aby si uvědomil, jak mu to chybí? Nikdy by si to nepřipustila, ale tímhle musela projít, aby se dostala dál.

Věděl jen, že musí jít. Rychle a to co nejdál od Luny. Kam to zatím přeci jen netušil. Nevěděl, kde jsou jeho bývalí kolegové a Voldemort, ale dalo se předpokládat, že nedaleko školy. Nejspíše v lese, a to proto, aby byli co nejblíže místu, kam se pravděpodobně Potter vrátí.

Zajímalo ho, jestli by v případě jeho smrti už bylo po válce… Nebyl si jist, zda Potter ví o tom, co musí udělat a co se tak nepříjemně točilo kolem jeho vlastní smrti. Brumbál sice kdysi rozdal instrukce, ale už mu zapomněl říct, zda je má taky nějak pojištěné, protože jestli ne, tak v tento okamžik Luna dost zásadně překazila průběh této války.

Byl už dost daleko, takže krok zvolnil a dával si větší pozor.

Luna mu kdysi řekla, že ho chtěla zachránit a vytrhla se proto Hermioně. Kde byla ta malá šprtka, byl i zbytek slavného Tria, takže Potter musel být v okamžiku jeho posledního soudu někde za dveřmi. Kdyby se to blonďaté stvoření nerozhodlo mu zachránit krk, jistě by k němu celé to slavné seskupení Nebelvíru přišlo a on by mu mohl předat pár důležitých vzpomínek, které by Harrymu vysvětlily jeho postoj, ale i předaly informace o tom, co je třeba učinit.

Jeho mysl náhle zaklopýtala. Byla by to až příliš velká náhoda, že měl zemřít v okamžiku, kdy scházelo zničit poslední dva nebo možná tři Viteály? Byla náhoda, že těmi Viteály byla chráněná Nagini a samotný Potter, který to s největší pravděpodobností nevěděl, protože Brumbál se někdy choval jako idiot a odmítl prozrazovat některé informace příliš brzy?

On byl pravděpodobně jediným žijícím člověkem, který věděl, co je třeba udělat, aby byl zničen další z Viteálů, protože nepředpokládal, že se s tímto faktem bude obtěžovat Brumbál ze záhrobí nebo snad samotný Voldemort při sklence dobrého vína.

Proto váhá, proto se nic neděje. K Nagini se nedostane a pokud už našel diadém, tak se dostal do situace, kdy neví, jak dál.

Podíval se směrem ke spoře osvětlenému Hradu.

Je načase hodit těžkou minci na stranu Dobra. Je načase splatit svůj slib a postavit se čelem svému osudu, který neměl mít budoucnost.

Bez mrknutí a odvrácení pohledu od jeho dlouholetého domova odšpuntoval první lahvičku mnoholičného lektvaru a s hlubokým zamyšlením se napil.