17. kapitola – Mnoholičný lektvar

Tato kapitola je výhradně pro Chave, která dneska slaví svátek, a proto bych jí tímto chtěla popřát - Chavinko, všechno nejlepší k tvému svátku, moc si tě vážím a tak ti přeju hlavně štěstí a zdraví.

Zároveň vám všem, kteří jste zde zbyli chtěla slíbit, že do konce prázdnin bych ráda dozveřejnila Ozvěnu hromu - přidávat se tedy pokusím opět každý týden :-)

Severus od doby, kdy sem přišli, uvažoval nad výrobou poněkud náročnějších lektvarů, mezi které patřil i ten Mnoholičný. Samozřejmě na třetí třídu lektvarů nedosáhla, i kdyby držel samotného Merlina za bradku nad kotlíkem a vyhrožoval utopením. Neměl na to vybavení. Jenže Mnoholičný lektvar byl ve skupině dvě. Nevyrobil ho proto, že si myslel, že ho nebude potřebovat. Nač taky, tady v klidu a bezpečí… Každopádně jeho přítomnost v kapse by mu nevadila.

Den za dnem ho začaly dohánět stíny z minulosti, a ačkoliv se na ně pokoušel zapomenout v občasné noční přítomnosti slečny Láskorádové, rozhodně tím hlasy v hlavě nepřestaly namítat něco proti jeho přísaze, kterou dál dobrovolně Lily.

Znepokojovalo ho, že se Potter stále ještě neobjevil, že o něm nikdo nic neví a nechápal, proč ještě vyčkává. Určitě byl informovaný, pokud byl ovšem schopen boje. To byla otázka, která očividně netrápila jen jeho.

Proto polemizoval s otázkou, zda se nevrátit a nepokusit se vydráždit Pottera k boji. Nebo alespoň zjistit, zda není vážně zraněn. Jenže kde ho hledat? Anglie je obrovská a bůh ví, zda je vůbec v Anglii.

Čím víc ho trápil fakt, že jako zbabělec sedí v bezpečí starého domu a čeká, která strana vyhraje. Přesně, jak mu kdysi řekl Lupin.

Jsi zbabělec, Snape. Sedíš si ve svém sklepení, občas přihodíš nějakou tu informaci na jednu stranu vah a s uspokojením sleduješ, jak se neustále vyvažují, aniž bys konečně udělal něco, čím bys nás definitivně přesvědčil a taky sám sobě dokázal, že víš, na které straně skutečně stojíš. Někdy mi přijde, že to sám nevíš a jen vyčkáváš, která strana na tom bude lépe, aby ses k ní připojil! Jsi bezcharakterní krysa! Žádný netopýr, ten vykazuje mnohem lepší vlastnosti, jak ty.

Byl to tehdy dlouhý a emotivní proslov, který z vlka vyšel a možná díky bohu za to, že nebyl, a ani se neblížil, úplněk, protože to by ze Severuse možná mnoho nezbylo…

Lupin byl z Pobertů ten nejklidnější, ačkoliv ho dávné kousnutí přimělo žít poměrně divokým životem. Věděl, že se ho Lupin několikrát zastal jak před Řádem, tak před samotným Potterem, ale mnoho platné to nebylo.

Proto – zejména pro jistotu –  nakonec začal před pár dny výrobu mnoholičného lektvaru. Měl vše, co potřeboval, akorát řadu věcí měl pouze jedinkrát a tak nezbylo než doufat, že výsledných sedm dávek lektvaru bude stačit na celou válku.

Mnoholičný lekvar zrál přesně třicet dní, ale jelikož i tahle starověká věda šla kupředu a Severus byl Mistr ve svém oboru a to nejen papírový, dokázal přípravu srazit o osm dní. Víc ani o hodinu. Zejména výluhy šly trochu ošidit opatrným zahříváním a z týdne se tak stalo deset minut. Zahřívejte ovšem roh jednorožce, kterého máte pouhý kousek, a který se velice špatně shání. Zvlášť uprostřed vesničky plné mudlů. Mandragora by zase při zahřívání ztratila veškeré své kouzelné vlastnosti a tak nezbylo, než na něco prostě čekat.

Jak tak sledoval klidně se barvící sklenice se smíchanými přísadami, došel k závěru, že se vrátí. Osud byl nezvratnou záležitostí a on uvnitř sebe neustále cítil, že je v podstatě mrtvý. Nač tedy chránit dávno k smrti odsouzenou duši, když může zachránit život mnohem nadějnější. Život Vyvoleného, například.

Potichu sešla dolů do sklepení. Zarazila se u dveří a tiše zůstala stát tak, aby si jí nevšiml. Seděl k ní pravým bokem, ale do obličeje mu viděla dobře, a ač nebyla žádnou vědmou, dobře viděla běh myšlenek, které se zrcadlily muži v očích. Věděla už pár dní, že o něčem přemýšlí a nebylo zase tak těžké uhodnout, co by to mohlo být. Zprvu nevěděla, zda by ten nápad měla podporovat anebo se pokusit svému bývalému profesorovi rozmluvit to, co zatím skrýval.

Uběhl den, dva, týden, dva a on se zatím nahlas nevyjádřil. Chápala, že možná ani nemá v úmyslu ji zpravovat o svých plánech a jednoho dne se probudí v prázdném domě. Sama.

Jejich vztah se nedal nijak konkrétněji definovat. On jí byl vděčný za záchranu života a možná nejen to. Ona od něj nic nechtěla, necítila se v pozici, kdy by s ním chtěla být vázána vděčností. Oba si vzájemně vyhovovali, jak to říct, po milostné stránce, ale to bylo asi všechno. Byla si jistá, že zachmuřeně se tvářící muž k ní vůbec nic necítí a pokud měla hovořit za své city, tak ty byly zmatené a v žádném případě se nedaly zaškatulkovat pod jedním názvem.

„Ahoj, nechceš mi něco povědět?“ pozdravila ho sladce a zasněně si sedla na židli naproti němu, aniž by čekala na vyzvání k posazení.

„Nevím.“

„To je ovšem skandální a nevídané! Profesor Severus Snape, ten postrach všeho studentstva a nejen toho, právě přiznal, že něco neví,“ dobírala si mračícího Severuse, který svým vzezřením právě demonstroval pohled nájemného zabijáka prvotřídní pověsti.

„Chci se vrátit,“ řekl po chvíli ticha, při čemž se rychle zvedl a se založenýma rukama si stoupl k oknu. Venku už panovala tma, ale příliš pozdě ještě nebylo.

„Myslela jsem si to,“ přitakala. Překvapeně se otočil na svou společnici a chvíli mapovat její tvář, aby získal alespoň matnou představu o jejím mínění. Když nic neříkala, pobídl ji nejprve pozvednutím obočí a následně pokynutím hlavou.

„Je to sebevražda, samozřejmě, ale nemám právo rozhodnout za vá… tebe,“ odpověděla krátce, slušně a na konci se trochu zarazila. Nebyla ještě zvyklá na tykání.

„Možná ne, ale moje rozhodnutí stejně ovlivňuješ.“

„Jak to?“ zamračila se.

Otočil se zpět k oknu a pokračoval v rozhovoru zamyšleně se dívaje vstříc noci.

„Jsem tvým dlužníkem a v tomhle příběhu s tebou musím počítat, ať chci nebo ne. Vzít tě sebou zpět by bylo bezprostřední ohrožení tvého života, který jsem povinen chránit. Vrátit se ale musím…“

„Pokud se rozhodneš vrátit a bojovat, musím udělat totéž.“

„Ne, to tedy nemusíš. Ty ne.“

„Jestli se chceš vrátit ty, jehož by mrtvého ráda viděla polovina Ministerstva a možná i velká část kouzelnického světa stejně tak, jako Voldemorta, tak já musím taky. Zemřela bych studem, kdybych se skrývala před vlastním osudem.“

„Válka není ničím osudem. Není tvojí povinností si ji zvolit. Bojovat lidé chodí, protože chtějí, protože v něco věří nebo jen potřebují bránit své idey, ne lidé, co nemají zač bojovat ani proč.“

„Jak můžeš vědět, že nemám zač bojovat?“

„Vím to. Kdybys měla, už by ses vrátila…“

„Harry je například můj kamarád. Měla bych tam být alespoň kvůli němu.“

„Hm,“ zamručel.

„Kdy?“

„Co kdy?“

„Kdy se vrátíme?“

„Nevrátíme.“

„Ale vždyť jsi říkal…“ zakoktala se, než jí skočil do řeči.

„Vrátím se jen já. A udělám to zítra. Nejspíš k večeru.“

„Půjdu s tebou a nesnaž se nic namítat, pokud mi něco dlužíš, tak právě tohle!“

„Dobrá, ale do zítra si najdi jiný důvod, než Pottera, pro kterého se chceš vracet,“ dodal tiše.

„Pročpak?“

„Protože kvůli němu už se vracím já a my dva od zítřka nesmíme mít společné absolutně nic.“

„Tak snadno se mě zbavit nelze!“

„Jistě že lze. Nebo tě taky mohu svázat a nechat tady.“

„Tak to ti nic nedám.“

„Na tohle mě už nedostaneš.“

„Pche, o tom nemluvím.“

„Jestli čekáš, že se tu budu plazit a prosit tě, abys mi něco řekla, tak jsi na omylu a je pošetilé, že si vůbec myslíš, že bych něčeho takového byl schopen nebo ochoten.“

„Předpokládám, že ten mnoholičňák ti bude na nic, když nemáš poslední přísadu.“

„Nestrachuj se, obstarám si.“

„Třeba nemusíš. Měla jsem… naskytla se mi…No zkrátka, bude z tebe asi malá blond holčička, milý Severusi.“

„Děláš si ze mě srandu?“ řekl podrážděně, ale pár lidských vlasů a očividně dětských, soudě dle jemnosti, si od Luny vzal. „Doufám, že to zůstane mezi námi,“ ujistil se ještě, když si je pečlivě skládal do úhledné ručně vyřezávané krabičky velikosti ne větší, jak krabička od sirek.

„Půjdu si lehnout. Přijdeš dnes?“

„Nevím, nejspíš ne.“

„Proč ne?“

„Není to správné.“

„Kdo určuje, co je správné a co nikoliv?“

„Svědomí každého z nás, Luno. Není vhodné ani správné, abychom…“ nedořekl, protože to nepovažoval za nutné. Jistě to pochopí tak, jak má.

Neměla chuť se ponižovat. Se zdviženou bradou odešla za jeho smutného pohledu a ani jeden už neřekl nic. Teprve až když slyšel vzdálené klepnutí dveří, které značilo, že právě vešla do vstupní haly, dovolil si unaveně vydechnout.