14. kapitola – Omluva se přijímá

Klaním se až k zemi pro vaší trpělivost. Dcera šla do školky, já měla také nějaké starosti, takže kapitola po opravdu velkééééé prodlevě. Pokusím se teď navrátit obvyklý řád a nové kapitoly přidávat po týdnu.

Věnováno všem, co vydrželi a třeba i zanechají komentář. :-) (Teď budu trochu sobec, ale vidíte, málo komentářů mě opravdu nakonec vyhnalo na jiný fandom. :-))) ).

Varování: Sladké, ooc. :-D

Nevnímala, jak opatrně a starostlivě zvedl její křehké tělo do náruče a odnesl ji do postele, kde strávil několik dlouhých minut sebeobviňováním o definitivním poklesu na zdravé mysli.

Kdyby ho viděla, pravděpodobně by mu ihned odpustila, neboť by se jí ho zželelo natolik, že by ho nemohla nenávidět. Nakonec nesplnil, co slíbil a nenechal ji tam. Ale chtěl…

Seděl u ní, dokud tma neovládla celý prostor pokoje. Když se mu začaly klížit oči, což byl div, vzhledem k tomu, jaké zločiny měl na svých bedrech, chtěl tiše odejít k sobě a vypít Bezesný spánek, otevřela oči.

Chvíli na něj beze slova upírala ty své velké modré oči a on byl připraven nechat si klidně znova nafackovat, protože věděl, že si to nejspíš zaslouží.

Jenže ona neudělala nic. Jen klidně ležela a hleděla mu do očí.

„Tak proboha něco udělejte. Vražte mi facku nebo mě nazvěte idiotem,“ chtěl už to mít za sebou.

„Dotkli se mě?“

„Kdo?“

„No ti…hnusní chlupatí…“

„Ne.“

„Pak nemám, co bych vám vyčítala.“

Zíral na Lunu šokován tím, co právě slyšel. Nebylo přece možné, aby neměla chuť se mu pomstít za to, co jí způsobil.

„Máte plné právo se mi pomstít.“

„Nemám sílu.“

„Poslyšte, něco vám teď řeknu. Nejspíš už to nikdy nezopakuji, ale cítím se vůči vám zavázán. Mrzí mě to. Nevím, co se to se mnou děje a nechci nad tím příliš uvažovat. Možná mi přeskočilo ze všeho, co se stalo a já to neplánoval. Možná, že svoboda, na kterou jsem nebyl připraven, mě připravila o zdravé uvažování vůči ženám, ale… Choval jsem se tak, jak jsem nikdy nechtěl, abych se choval,“ dořekl smutně.

Byl tohle ještě ten obávaný profesor? To, co právě pronesl, znělo jako omluva; v rámci možností. V jeho tváři viděla něco, co za těch šest plných let nikdy ani nezahlédla.

Pokoru.

„Myslíte, že se chováte jako Smrtijed?“

„To už ke mně asi neodmyslitelně patří. Myslel jsem spíš chování mého otce.“

„To je mi líto. Víte co? Jsme tu sami. Možná nás ještě dnes zabijí. Nebo možná zítra… Slibuji, že to, co se zde děje se nikdo nedozví. Ano? Měli bychom si užívat a ne se trápit. V tomto prostředí očividně nemůžete praktikovat to, co jste praktikoval před tím vším.“

„Když jsem vás sem vedl, myslel jsem na to, jak si musím zachovat tvář do poslední chvíle. Myslel jsem na to, že vy budete tím, kdo bude dělat problémy a vidíte, zatím jsem to já, kdo se chová jako idiot,“ dodal poraženecky. Vzdal boj sám se sebou. Těžko by mohl slovy popsat, jaký boj teď svádí. To, co viděl a zažil, prostě musí člověka donutit ke změně. Menší či větší. Nemohl si zvyknout, ale postupně připouštěl, že tvrdohlavým bojem ničeho nedocílí. Naopak.

„Omluva se přijímá. Budiž vám vaše hříchy odpuštěny.“

Nezmohl se na slovo. Pouze opatrně zvedl její ruku a s uznáním ji stiskl. Chtěl se zvednout a odejít, ale zastavila ho onou rukou, kterou se chystal pustit. Stočil pohled zpět.

„Zůstaňte tu. Mívám noční můry.“

„Dám vám lektvar…“

„Ne! Chci sny, ale ne ty strašné.“

„Nejsem si jist, jestli by vám moje přítomnost spíše neublížila.“

„Tak to zkusíme.“

Pohledem vyhledal tmavomodré křeslo, ale opět ho zarazila.

Poplácala rukou vedle sebe a ještě mu udělala více místa.

Nesouhlasně na ni pohlédl.

„Prosím…“

„Luno, nebudu vám lhát. Jakkoliv je to nevhodné, tak nedokážu popřít, že jste hezká mladá dívka a spaní vedle vás mi činí…by mi mohlo činit…jisté obtíže,“ vysvětlil bez okolků.

Pohlédla na něj s otázkou v očích a on se cítil skutečně trapně.

„Nemůžu vedle vás spát, protože se bojím, abych to ještě více nezvoral, byť neúmyslně.“

„Čím víc se budete bát a přemýšlet nad tím, co můžete udělat špatně, tím více chyb uděláte.“

„Každý člověk dělá chyby, ale jen hlupák u nich zůstává,“* zašeptal smutně.

„Tak vám slibuji, že vás nenechám udělat chybu.“

Povzdech. Nakonec se uložil na úplný kraj postele. Splnit její přání se zdálo být důležitější než fakt, že by se mohl lehce stát hlupákem.

Jestli něco nenáviděl, tak to, když se ráno probudil křečovitě ztuhlý se silnou bolestí hlavy. Spal asi dvě hodiny, což by problém nebyl, ale tak moc se bál, aby se ve spánku nedostal příliš blízko jeho společnici, že se téměř nepohnul.

On ne.

Ona měla spontánně nohu omotanou kolem jeho a v ruce svírala část jeho kabátce.

Chtěl se nějak důmyslně vykroutit a odejít dospat do své velké postele, ale při prvním pohybu ji vzbudil.

„Kam jdete?“

„Co byste řekla?“

„Aha, promiňte,“ řekla a pustila jeho oděv. Bez dalšího vybavování chtěl opustit její pokoj.

„Ale vrátíte se, že?“

„O co vám jde? Víte, mě vždycky učili, že když muž spí v jedné posteli se ženou, pak určitě ne proto, aby měli pocit bezpečí. Je mi líto, pokud se definitivně nechcete oddat světu absolutního šílenství a spát se mnou, pak vás musím zklamat, ale další podobnou noc již neplánuji,“ řekl rázně. Nevěděl, co si o jejím chování myslet. Samozřejmě že to celé řekl s nadsázkou, ale zároveň si byl jist, že další takovou noc by už nezvládl. Hlavně psychicky. Kam se hrabe Cruciatus.

Těkala očima po místnosti a očividně nevěděla, co odpovědět, tak využil situace a vyklouzl dveřmi ven.

Nikdy v životě netrávil po boku ženy déle jak dvě hodiny. Samozřejmě šlo o tresty, hodiny nebo ředitelské porady, kdy seděl vedle Minervy. To je vše, co se dalo považovat za kontakt se ženským pohlavím, pokud nepočítal svou matku nebo Lily.

Vzpomínka na Lily ho bolestivě bodla u srdce. To už ale byla uzavřená kapitola a on se k tomu nemínil vracet. Lily byla mrtvá stejně jako jeho láska k ní  a možná to ani nebyla láska, spíš vděčnost, že se našel někdo, kdo při pohledu na něj neuteče…

Dokončil to, kvůli čemu na toaletu přišel a umyl si ruce. Při pohledu do zrcadla se zamyslel.

Nebyly to ještě ani dva týdny, co mu zachránila život, ale dovedla mu ho totálně změnit. V nejhorších nočních můrách neměl takové vize o svém budoucím životě.

Opláchl si obličej a vyšel na chodbu. Stála opřená o zeď a jemně se usmívala.

„Co zas? Hodláte mě následovat i na záchod?“

„Chci vám jen ukázat, co jsem včera přinesla.“

Povzdech.

Následoval ji dolů ke stolu, kde včera položila nakradené věci.

„Vás doma neučili, že krást se nemá?“

„Učili, ale to bych pak neměla tohle,“ řekla vítězoslavně a zvedla do výšky očí pytlíky s jedlou sodou.

„Pffff,“ pokusil se hrát nezaujatého.

Hodila po něm měkký chléb a otevřela máslo. Kručení v žaludku symbolizovalo její drobné vítězství. Jakmile se najedli, měl pocit, že se možná tak divně chovají z hladu, protože ještě nikdy si nepřipadal tak báječně jako po obyčejném chlebu s máslem a rozmačkaném rajčeti.

Sebral pytlíky se sodou a chtěl zamířit do sklepení.

„No moment, když už nechcete alespoň poděkovat za to, že jsem riskovala život, tak mě vezmete sebou, pomůžu vám.“

„Život jste riskovala zcela dobrovolně a co víc, i přes můj zákaz, takže kdybych vám děkoval, bylo by to dost absurdní už jen z principu.“

„Jak jinak.“

„Ale pojďte, možná budu potřebovat na někom ty lektvary otestovat.“

„Ha-ha. Ale možná byste mi mohl ošetřit to koleno,“ řekla trochu ustaraně a odhrnula látku žlutých šatů.

„Krucinál! To jste to nemohla říct už včera?“

„No, včera to ještě nevypadalo tak zle,“ hodnotila stav svého kolena. Rána se očividně zanítila a celé okolí bylo viditelně zarudlé.

Pomohl jí ze schodů, ačkoliv ty do haly sešla sama a usadil na židli u stolu.

Dokončení desinfekčního lektvaru trvalo jen něco málo přes půl hodiny, protože základní sérum měl připravené a stačilo již jen dokončit vaření a zmírnit kyselost.

Ze staré skříně vytáhl bílé gázy a několik skleněných misek. Do jedné nalil čirou tekutinu z kotlíku a položil ji na kraj stolu. Přitáhl druhou židli a posadil se naproti Luně, která se zájmem sledovala jeho počínání.

Opatrně namočil gázu do misky a jemně přiložil na ránu.

„Ty gázy asi nebudou stoprocentně čisté, ale lepší než nic.“

„Dobře,“ sdělila zasněně. Konečně se dočkala onoho doteku. Byl tak překvapivě něžný a opatrný, až měla co dělat, aby nezasténala.

Její tvář prozrazovala, že spíš než bolest jí to dělá dobře, což ohodnotil pozvednutým obočím.

Otřel i zbytek nohy. Pro jistotu. Pak došel pro další misku a celou akci zopakoval.

Když se dostal nad koleno a malíčkem bezděčně zavadil o jemnou kůži, chytla jeho ruku.

Překvapeně se na ni podíval, ale neuhnul.

Sledovala ho a posouvala jeho prsty výš. Zhypnotizovaně sledoval její a vlastně i svoje počítání.

K čertu se vším.

Pomalu se nakláněl k blonďaté dívce, jako smyslů zbavený sledoval její rty. Druhou ruku, kterou se doteď držela židle, mu vpletla do černých vlasů a pomalu, nenásilně si ho přitahovala.

Zrychlený dech a bušení srdce u obou nyní němých účastníků jasně signalizovalo to, co si ani jeden ještě nebyl schopen připustit.

Zastavil se o krajku jejího spodního prádla. Ano, až tam jeho dlaň doputovala a druhou vztáhl proti jemné pokožce na obličeji. Než se ji však stihl dotknout a definitivně rozžehnout plamen, který by možná navždy spálil obavy a zábrany v tomto směru tak pečlivě vystavěné, vyrušilo je rázné bušení na hlavní dveře.

*Marcus Tullius Cicero - římský řečník, filozof a spisovatel.