13. kapitola – Trest

Všechno šlo hladce. Měla šílenou chuť se nahlas rozesmát, jak konečně opadla ta tíživá nejistota a strach z toho, co právě udělala. Ještě ovšem nebyla v bezpečí domu. Stačilo pár posledních kroků a…

„Sakra!“ zaklela nahlas, když se natáhla jak široká tak dlouhá na prašné cestě kousek od vstupní branky. Naštěstí v dohledu nebyl nikdo, kdo by následné zanaříkání slyšel. Ohlédla se na cestu. Jediný kámen a ona musí spadnout přímo na něj. Alespoň tak soudila dle krvavého kolena. Šaty měla roztržené, neboť látka už takové přepětí nevydržela. Byly přeci jen staré.

Jak tak seděla a sledovala, jak trocha krve stéká po její zašpiněné holeni, mysl se znenadání rozběhla vstříc neočekávaným zjištěním.

Normální člověk by se v takové situaci s nadávkami na svou neschopnost, nebo případně nevhodně umístěný kámen, zvedl a dopajdal by někam, kde by si koleno ošetřil.

Ona tupě zírala na zranění a těšila se, až jí ho Severus ošetří. Ona se těšila, že se jí bude dotýkat. Vybavila si jeho pevné sevření a jemné dlaně velkých ochranitelských rukou, ale urychleně se přiměla probrat do reality, neboť nedaleko od ní se objevily dvě ženy, jdoucí směrem k ní. Povídaly si a byly očividně velmi zabrané do rozhovoru, který vedly, ale nebylo dobré pokoušet své štěstí pro dnešek příliš okatě. Opatrně se zvedla a s couváním narazila na branku. Urychleně proklouzla do bezpečí Snapeova pozemku a pajdavým krokem obešla dům a zadním vchodem vešla dovnitř. Zrušila kouzlo a opatrně utrhla cár šatů. Přešla ke stolu, aniž by se rozhlédla po místnosti a začala vyndávat nakradené potraviny. Několik rajčat pád na zem nepřežilo a ona bude potřebovat opravdu důkladnou sprchu. Svlékla svetr a následně nechala na zem spadnout i šaty. Z naprostého zabrání do své činnosti ji vytrhlo slyšitelné zalapání po dechu.

Opatrně se otočila nehledíc na to, že má na sobě pouze kalhotky a ňadra halí husté blond vlasy.

Stál tam. Původně měl nasazený skutečně zlý pohled a ruce si demonstrativně složil na hrudi. Dlouhý plášť mu ležel u nohou a on se tak tyčil ve vší své nebezpečnosti.

Ale jakmile si začala tak spontánně odstrojovat, aniž by ho zahlédla, počal jeho precizně vypracovaný postoj ztrácet na hrozivosti.

Nejprve spustil ruce podél těla. To když začala vyndávat potraviny na stůl. Pak, když svlékla svetr, mírně otevřel rty a jakmile sundala i šaty, místo vzteku se mu v očích zračil šok.

Stáli naproti sobě několik hodin. Tedy, tak mu to připadalo. Ve skutečnosti to bylo sotva deset vteřin. Nechtěl definitivně ztratit zbytky zdravého rozumu a tak se donutil promluvit první zatímco ona na sebe urychleně opět natáhla špinavé šaty, protože neměla zájem na tom být při očividně velmi vážné konverzaci nahá.

„Kde jste sakra byla?!“ zavrčel. Měl hned několik podobně laděných otázek, ale chtěl-li odpověď, musel se ptát postupně.

„Nakoupit,“ řekla nakonec ledabyle. Nechtěla ho naštvat, ale soudě dle jeho nejsmrtelnějšího pohledu bylo jasné, že se jí to právě podařilo, „no dobrá, musela jsem na chvilku ven. Vzala jsem nutné věci a nikdo mě neviděl. Přísahám.“

„Slečno Láskorádová, vy si neuvědomujete, že jste porušila pravidla tohoto domu. Moje pravidla, že ne?“

„Co mi hodláte udělat, profesore?“

„Neříkejte mi profesore!“ přerušil ji vyštěknutím a pak pokračoval. „Přísahám, že kdybyste mi nezachránila život…“ nedokončil a pomalým krokem se vydal směrem k ní.

Trochu ustrašeně zacouvala.

„Nic mi však nebrání vám udělit lekci. Malý trest, za každé porušení domluvených pravidel, protože vy jste s nimi souhlasila.“

„Dobře, souhlasím. Udělte mi trest, když vám to udělá radost. Co to bude? Budu přepisovat pravidla první pomoci, které jsem našla pohozené u dveří?“ laškovala ještě stále, protože vůbec netušila, čemu se právě zavázala.

„Výborně.“

„No počkat, ještě jste mi neřekl, jak strašný mě stihne trest,“ zasmála se pro odlehčení, protože jeho úšklebek a absolutní vítězství, které se mu lesklo v očích, ji trochu děsilo.

„Za každé porušení mých pravidel jeden polibek. Prosté, že?“

„Děláte si legraci?“

„Vypadám na to?“

„Heh,“ zkusila se ještě usmát, jakoby doufala, že to zabere a oblomí kamenný výraz v jeho tváři. O co mu šlo? Jo, o polibek. Sám to řekl.

„Proč?“

„Těžko bych zde našel něco, co by vás potrestalo víc, nemám pravdu?“

„Nemáte.“

„Lžete.“

„Hádáte.“

„Snažíte se z toho vykroutit? Marně, slečno Láskorádová.“

Co teď? Když uteče, dohoní ji. Dřív nebo později. Nehledě na to, že s tím souhlasila a on určitě nebyl hloupý a pojistil si slib magií. Prakticky byla v pytli a vůbec jí to nedělalo vrásky.

Asi už jim oběma hrabe, ale pokývala rameny a přikročila ten jeden krok k němu a bez dalších slov ho políbila. Jen jemně a téměř dětsky. Podívala se do tmavých očí a chtěla odejít.

„Počkejte,“ zastavil ji.

„Co ještě?“

„Asi jste mě nepochopila.“

„Ne, asi ne…“ dodala otáčejíc se zpět na něj.

„Za prvé, tohle nebyl polibek a za druhé, dlužíte mi hned tři.“

„Jak to tři?“ zarazil ji spíš počet, než fakt, že bude muset celou akci vykonávat znovu.

„Odešla jste na zahradu ve dne – první. Opustila jste dokonce i zahradu – druhý. A to všechno ještě pod kouzlem, na které nemáte složenou zkoušku.“

„O kouzlech nebyla  řeč, to teda ne. Podvádíte.“

„Dva.“

„Jeden,“ zkusila smlouvat.

„Taky vás můžu svázat a nechat vás zavřenou v místnosti s pavouky…“ dodal jen tak mimochodem a prohlížel si svůj rukáv.

„To je vydírání!“

„Ano! Co jiného jste čekala?“

„No…“

„Co vás děsí víc, pavouci nebo líbání se mnou?“

„No, mám-li být upřímná, tak asi ti pavouci…“

„Skutečně?“

„Ano.“

„Výborně,“ řekl klidně a mávl hbitě hůlkou. Luna se rázem ocitla v neviditelných poutech.

„Co to sakra děláte?“

„Vybrala jste si sama. Mě opravdu nejde o to se tu s vámi cicmat, jak by řekly nejspíš vaše přítelkyně z ročníku. Chápete, že jste provedla něco, co jsem vám zakázal a tak musí následovat trest? Polibky by vám očividně nevadily, což mě děsí a lichotí zároveň, ale je nutné, abyste jednou pro vždy pochopila, že máme-li přežít, budete respektovat vše, co řeknu, byť by to bylo sebe zmatenější. Rozumíme si už?“

„Vy jste zvrácený!“

„Ano, to je všem známá pravda, nebo se pletu? Pokud vím, tak vy sama jste kdysi Potterovi odkývala, když o mě řekl, že jsem zvrácený parchant.“

„Ale…jak to víte?“

„Potter nebyl nikdy dobrý na Nitrobranu,“ dodal prostě, „a jsem rád, že se nepokoušíte ani trochu lhát.“

Začala se jí zmocňovat hysterie. Z rozhovoru by i hlupák poznal, co se právě chystá Snape provést.

Pokusy o osvobození z pout byly marné.

„Nemusíte to dělat, už jsem to pochopila.“

„Ne, nepochopila jste vůbec nic. Respekt si lze nastolit jen vyplněním pronesených hrozeb.“

S každým schodem, kterého se nedotýkala, s každým poschodím a s každým pohledem do jeho neústupných zad se jí zvedal žaludek. Raději mu měla vrazit jazyk do krku, aby ho umlčela. Cokoliv bylo lepší, jak sedět svázaná v místnosti s pavouky. Možná by raději dělala manikúru Voldemortovi nebo se nechala ostříhat, ale pavouky ne.

„Prosím!“ zkusila ještě prosit, ale hlas ji příliš neposlouchal. Jeho to, zdá se, neobměkčilo. Jak by také mohlo. Musel za svou kariéru Smrtijeda slyšet už tolik proseb z úst stovek bezbranných lidí. Pochybovala, že ji vůbec slyší. Nemohla uvěřit, že by byl skutečně tak krutý, protože pokud ano, jak mohla dál doufat, že to, co udělal nebo naopak neudělal, nebylo ze sobeckých důvodů?

Vyšel s ní do druhého patra. Otevřel první dveře a postrčil ji dovnitř.

Nechtěl to dělat. Tak strašně nechtěl, ale měl pocit, že když to neudělá, už ho nikdy nebude brát vážně. Pro její vlastní dobro musí. Nebo pro svoje?

Zavřel dveře a zamkl je. Povolil pouta. Okamžitě se k němu vrhla a chytla ho za ruce.

Věděl, že těžko zvládá panický strach. Zornice měla zúžené od děsu a těžce dýchala.

Zaváhal.

Všimla si jeho zaváhání a tak se pokusila udělat cokoliv, aby se nenaplnily jeho hrozby. Zkusila ho obejmout, ale po chvilce bez hnutí se od ní odtáhl.

„Prosím, Severusi. Nedělej mi to,“

„Musím…“ řekl o poznání méně přesvědčivě, ale mávl hůlkou. Z rohů a koutů okamžitě začali vylézat pavouci všech možných velikostí. Pohybovali se pomalu, ale naprosto jistě směřovali k Luně, která se tiskla zády ke svému bývalému profesorovi. Ten už v očích neměl krutost, ale spíš znechucení sám nad sebou. Muselo mu přeskočit. To, co dřív odsuzoval a dělal pouze z donucení, teď realizuje dobrovolně a bez sebemenšího důvodu.

Jen odešla na několik minut ven, aby nám obstarala jídlo.

Pavouci se přiblížili tak blízko, že v okamžiku, kdy se rozhodl vyčarované přeludy zrušit, naposledy vykřikla a bezvládně se mu sesunula k nohám.