12. kapitola - Plán

Omlouvám se za prodlevu, ale práce je moc a času málo. Užívám si teď sice volna, ale vyřizuji věci, které už čekaly dost dlouho. :-) Kapitolu věnuji Jett Alici Black, která mi zde v posledních dnech zanechala moc hezké komentáře. :-) Enjoy.

Neusnul ani na chvilku. Nechtěl a nemohl. Po zbytek noci se topil ve vlastním studu a vždycky, když se zdálo, že našel dobrou výmluvu pro své chování, ozval se nějaký z hlasů v jeho hlavě a opět mu vyjmenoval další argumenty, proč by se měl stydět.

Mohl si vzít Bezesný spánek a usnout, protože přesně na takové případy ten lektvar sloužil, ale on se prostě chtěl stydět. K ránu vymyslel plán, který ve své podstatě obnášel jen jedinou věc. Bude se jí vyhýbat a doufat, že se za rok nebo dva na celou situaci zapomene.

Rozhodně tím nic nepokazí. Alespoň si to myslel. Nakonec se omluvil faktem, že nemá skoro žádné zkušenosti s chováním žen, zvlášť takhle extra divných, a tak nemohl tušit, že něco dělá špatně. S tímto vědomím opatrně otevíral dveře s úmyslem, že na celý den zmizí ve sklepení a vrátí se až pozdě v noci, kdy bude mít jistotu, že spí. Doufal, že pochopí význam zamčených dveří a nebude se k němu dole dostávat násilím a za každou cenu.

Ano, to byl dobrý nápad. Jeho milovaná samota a…

„Dobré ráno.“

Sakra. Kdyby zoufalství mělo jméno, tak se právě nechá přejmenovat na Severuse Snapea. Zůstal stát ve dveřích a nevěřícně zíral za hopkající dívkou v dlouhých modrých šatech. Nejspíš je našla ve skříni, ale nevybavoval si, že by je kdy nosila jeho matka. Mávl nad tím rukou. Když už se potkali, pak by rád zachoval alespoň zbytek plánu a nemluvil na ni, pokud to nebude životně nutné. Poslední zbývající část svého plánu si opakoval celou cestu do haly.

„Dáte si kávu nebo čaj?“ zeptala se ho bezelstně.

Sakra.

„Co je vám? Tváříte se napnutě. Pokud byste měl čas, můžu se podívat, zda nemáte plnou hlavu Strachopudů.“

Co to bylo zase za hru? Dělá, že se vůbec nic nestalo a hraje tak přesvědčivě výraz, že si nic nepamatuje, až skoro uvěřil, že to celé byl jen špatný sen. Co se týče do nečitelnosti výrazů a taktiky, měl vcelku obstojnou konkurenci. On se ale nejspíš zbláznil z faktu, že přežil rozhodnutí pána Zla, a proto se teď vůbec nepoznával. Zíral na ni v němém úžasu, který sem tam prolomil mírným zamračením. Ani nemusel mít zrcadlo, aby tušil, že se opět chová jak idiot.

Prohlížela si ho s jemným úsměvem a on nevěděl, co má dělat. Na takové situace nebyl připraven. Kam se hrabe setkání Smrtijedů proti téhle blonďaté dívence. Člověk by si myslel, že je naprosto neškodná a ona mezitím za těch pár dnů stihla převrátit jeho život kompletně na ruby.

„No tak, Snapíčku, hrál jste po tolik let vcelku obstojně špeha a teď vám dělá problém zapomenout na aféru se mnou? To mi lichotí, ale nemusíte se tak přepínat,“ dodala pobaveně.

„Snapíčku?“ opakoval šeptem nevěřícně.

„Tak já nevím, jak vám mám říkat. K tykání se nemáte, profesore vám říkat nemůžu, pane zní hloupě a tak mi zbývá jen příjmení, které si  zasloužilo trochu oživit, co říkáte?“

„Oživit…Drahá slečno Láskorádíčková, laskavě si vezměte prášky, které vám předepsal váš lékař na očividné psychické problémy, a přestaňte dráždit hada bosou nohou. Mohl by vás totiž pokousat!“ zavrčel nebezpečně. Přesně tak, jak to dělával dřív v hodinách. Otočil se a s vlajícím pláštěm mířil ke dveřím vedoucím do sklepa.

„Už se těšíííím!“ zavolala na něj ještě. Neviděla, jak vztekle kopl do zdi za dveřmi.

„No, ale už jsi to alespoň zase ty,“ dodala sama pro sebe šeptem a usmála se.

Zatímco tupě zíral do kotlíku a sledoval, jak se připravovaná příměs pálí, ona se rozhodla ke zkoumání zbytku skříně ve svém (jeho) pokoji. Měla připravených hned několik argumentů, proč se hrabe ve věcech, které nejsou její, ale nepředpokládala, že by to musela použít, když se tak rázně zdekoval dolů do sklepa a nevylezl ani na oběd, který mimochodem nebyl. Už dva dny pořádně nic nejedli a ona se dnes rozhodla to nepatrně změnit. Samozřejmě doufala, že se její plán podaří bez komplikací nebo alespoň bez toho, co se jí stalo na poslední návštěvě mudlovské vesnice.

Ano, definitivně si přiznala, že se chystá ven. Sedět a koukat do bílých stěn Lunu rozhodně nebavilo. Tento plán byl prostý. Pokusí se správně vyčarovat Zastírací kouzlo a projít vesnicí do nejbližšího obchodu, kde si vypůjčí pár nutných věcí. Seznam takových věcí bylo třeba řádně promyslet. Bylo zapotřebí brát pouze nejdůležitější suroviny, protože je pak v některé ze zadních uliček zakouzlí pod závoj Zastíracího kouzla. Nejjednodušší by samozřejmě bylo se s věcmi přemístit, ale to by zanechalo značku a ona nechtěla, aby kdokoliv zjistil, že tam někdo používal magii. Zastírací kouzlo mělo tu výhodu, že pokud do vás vyloženě někdo nevrazil, tak nebylo možné ho identifikovat. Nezanechávalo žádný magický potenciál na místě, kudy pomocí něj chodíte. Je to ovšem kouzlo složité, vyžaduje soustředění, a jelikož vás nezneviditelní, pouze splynete s okolím, bylo i dost riskantní.

Bohužel neměla šanci si ho nikde vyzkoušet, protože to bylo kouzlo, které se nesmělo používat v Bradavicích mimo hodiny a odhalení takového počinu by přineslo okamžitý vyhazov. Doma ji to jednoduše nikdy nenapadlo.

Jinou šanci neměla.

Otevřela těžkou šatní skříň a stoupla si naproti zrcadlu, jež bylo schováno v útrobách.

Zamumlala dlouhé slovo zaklínadla složeného z latiny a podívala se na svůj odraz. Kouzlo se muselo vyslovit přesně a ani jednou se nezaškobrtnout, jinak by se nepovedlo, samozřejmě.

Viděla kontury svého těla, ale spoléhala na to, že venku příliš lidí nepotká a v případě problému použije Obliviate. Zbavena veškerého strachu vyšla ze svého pokoje a tiše se vykradla zadními dveřmi, kterými prvého večera přišli. Proběhla brankou vedoucí k moři a pak už se rozběhla směrem, odkud tušila centrum.

Dokončil poslední lektvar, který nepotřeboval upravit kyselost. V podstatě to šlo jen u čtyř z patnácti, jenž původně plánoval. Posadil se za nevelký stolek a zamyslel se. Jediná šance, jak se jí vyhýbat, je znát její aktuální polohu v domě. Mohl použít lokační kouzla, ale ty by cítila. Chtěl diskrétně sledovat její polohu, aniž by… Nedokončil myšlenku, jelikož se o slovo dravě přihlásil nápad. Otevřel starou zásuvku u polorozpadlého sekretáře z ebenového dřeva a vytáhl zaprášené papíry nažloutlé barvy. Zběžně jimi listoval, dokud mu do oka nepadl ten, který hledal. Všechno to byly kupní smlouvy od tohoto domu, stavební plány, smlouvy s jednotlivými společnostmi či rozpisy. Všechno, co bylo potřeba vědět o domě, bylo zde. Na kupní smlouvě bylo jméno jeho matky, na kterém se na okamžik zastavil. Nechala se zapsat jako Princeová a podepsala se zrovna tak. Nejspíše to udělala proto, aby se jeho otec nikdy nedozvěděl o tomto místě. Alespoň ne hned. Své jméno zahlédl na dalším papíře. Hned pod nápisem: Dědická listina. Všechno to schoval právě zde, protože nepředpokládal, že by to tu někdo hledal. Nikdo by se sem neodvážil, a pokud ano, přes ochranná kouzla by se nedostal. Uložil papíry zpět na své místo, a ponechal si jeden jediný. Odešel zpět ke stolu a rozložil na několikrát složený kus většího papíru. Držet v ruce něco jiného, než pergamen, bylo zvláštně sentimentální.

Jeho zrak spočinul na černých čarách. Byla to mapa celého domu. Původně sloužila jako předloha pro stavební plán. Když si vybavil postavení a velikost jednotlivých místností spokojeně se ušklíbl. Matka během stavby nikdy neslevovala z daných plánů a tak vše na puntík přesně sedělo a pasovalo.

„Co svedli Pobertové, svedu já také,“ zašeptal sám pro sebe a rychlým pohybem namířil svou hůlku na starý arch.

Necítila se moc dobře. Zatím sice nikoho nepotkala, ale připadala si hrozně nápadná. Míjela zrovna bledě modrý rodinný domek s velkou a udržovanou zahradou. Na okamžik se zarazila. U plotu stál nějaký muž a líně zalíval záhonek s růžemi. Pomalu prošla přímo před ním. Normálně by ji musel vidět, ale takhle dál nevzrušeně přežvykoval.

Zkusmo mu zamávala rukou, ale v jeho očích nezahlédla sebemenší náznak toho, že by si jí všimnul.

Úlevně vydechla.

Postupně se ze štěrkové cesty dostala na větší, dlážděnou, která ji dovedla k něčemu, co se dalo považovat jako malé náměstí. Uprostřed půlkruhového prostoru stála velká socha a morový sloup.

Všimla si několika malých, nejspíše rodinných, obchůdků, které byly nyní prázdné. Za výkladním sklem každého z nich se vyjímal nápis Zavřeno.

Ovšem ten, který potřebovala, žádnou takovou cedulku neměl a tak směle vykročila vpřed.

Byl tu jeden problém. Nemohla otevřít dveře, aniž by si toho někdo všiml. Čekala tedy dobrých dvacet minut, než se do obchodu nahrnula partička dětí. Využila toho, že majitel obchodu, starší muž s krátkými šedivými vlasy, se soustředí spíš na malé nezbedy. Opatrně s nimi prošla a měla co dělat, aby do ní některé z rozjařených dětí nevrazilo. Zatímco čtyři chlapci a dvě dívky vybírali kyselá lízátka na pultu, ona zacouvala do uliček mezi vysoké regály obložených nejrůznějšími potravinami. První popadla překvapivě malé balení toaletního papíru. Znělo to divně, ale netoužila se utírat pergamenem. Opatrně sebrala zabalený krajíc chleba a suché krekry. Poodešla dozadu, kde byl chladící box. Z něho sebrala máslo a po úvaze i velký špalíček nějakého salámu. Hned vedle boxu bylo naskládané ovoce a zelenina. Sebrala několik rajčat a pomerančů. Vše si to strkala za svetr jako zloděj, a za pár vteřin už potřebné věci neměla kam dávat; a to si toaletní papír držela pod paží. Opatrně prošla do druhé uličky, ale nechtěla riskovat, že ji zahlédnout děti stojící stále ještě u kasy. Zrak jí padl na několik krabiček ve výšce kolen. Prášek do pečiva, jedlá soda, cukr. Sáhla po několika pytlíčcích jedné sody a strčila je do kapes. Akorát ve chvíli, kdy byla placena lízátka. Díky tomu, že si věci strkala za svetr je nebylo třeba speciálně pokrývat zastíracím kouzlem, což zkontrolovala v odrazu lahví s mlékem. Za regálem upravila akorát balení toaletního papíru. Musela si pospíšit, potřebovala projít dveřmi zase ven. Třásly se jí ruce, ale napodruhé se povedlo. Doběhla za posledního odcházejícího kloučka a jen tak-tak minula zavírající dveře se zvonečkem. Bylo jí trochu líto, že okrádá sympaticky vypadajícího prodavače, ale dva dny nic nejedla a neměla peníze. Jak tak procházela po náměstí, stále ještě za smějícími se dětmi, sledovala jejich lesklé vlásky a v tu ránu ji osvítil nápad. Jedna holčička se právě začala prát se svým kamarádem, aby ochutnala jeho lízátko. S jasným cílem vyčkala na vhodný okamžik, který nastal, jakmile se chlapec pokusil dívku udeřit do ramene. Jeho drobná dlaň se dotkla dívčiny lopatky a v tu samou chvíli Luna nenápadně vytrhla oné holčičce drobný chomáček vlasů.

S hlubokým šokem zíral na mapu před sebou. Kouzelné formule, které vytrvale několik desítek minut pronášel, aby magicky propojil jednotlivé místnosti, určitě pronesl správně. Viděl nápis jeho mihotajícího se jména ve sklepení. Přesně na místě, kde nyní stál. Jenže ať zíral do nového Snape plánku jak chtěl, nikde její jméno neviděl. Šance, že by seděla na zahradě v tuhle hodinu, byla mizivá, tedy alespoň pokud to nebyl zase nějaký test jeho slábnoucích nervů. Kašlal na to, že by cítila lokační kouzla a zkusmo vyslal žlutý paprsek na průzkum zahradou. Opět se vrátil k mapě. Prohlédl každičký kousek, jako by nevěřil, že tam někde nemůže být. Kouzlo se vrátilo negativní.

Ať byla kdekoliv, jedno bylo jisté. V domě ani na zahradě nebyla.

Jeho nitrem se snad poprvé za těch několik dní prohnala vlna paniky.