11. kapitola – Když dva dělají totéž, není to totéž

V první řadě se omlouvám za dlouhou odmlku. Řeším sto a jeden milion věcí, a když je čas, tak se věnuji svému nově nalezenému rauši. :-D Takže: omlouvám se. V řadě druhé mi odpusťte charakter této kapitoly - varuji vás, že oba aktéři jsou silně mimo původní charaktery, ale snad vás to bude bavit. :-)

Byl v nehraném šoku, v důsledku čehož nestihl tak úplně zavřít ústa. Díky tomu se dočkal skutečně hlubokého polibku. Nebyl sto se bránit, zarazit to, nebo alespoň začít křičet. On prostě jen v němém úžasu zíral, jak ho ta drobotina přišpendlila ke zdi, stoupla mu na obě nohy, ňadry se mu opřela o hruď a naprosto bez ostychu mu strčila jazyk do pusy. Co hůř, ona ho dokonce svými dlaněmi chytla za tváře a ve snaze přimět ho k reakci si stáhla jeho hlavu do lepšího úhlu, aby se snad nemusela tolik namáhat. Bezostyšná drzost, ale přesto to hned neukončil, ačkoliv nenacházel sílu se nějak zapojit. Prostě si jen nechal jejím jazykem zajet skoro až do krku, aniž by ji okamžitě zabil. Když už se mozek chystal zavřít oči a vyjít té malé drzé žábě vstříc, vzbouřil se kdesi v něm zdravý rozum, který vůbec nebyl zdravý, ale on si to tak tvrdohlavě myslel a s výrazem absolutního pobouření ji od sebe odstrčil. Zpočátku se zmohl jen na zlostné funění, pak zdvihl ukazováček těsně proti jejímu nevinně vyhlížejícímu obličeji chystaje se ji seřvat na tři doby, ale nakonec jen naprázdno zalapal po dechu, otočil se na podpatku a rázně si to vykráčel z místnosti neschopen jediného slova, myšlenky, činu a bohužel ani té vraždy.

Zabouchl za sebou dveře od jedné sklepní místnosti a pro jistotu zamkl. Jeho zmatená mysl potřebovala minimálně dvě hodiny absolutního klidu a Luna se mu momentálně jevila dosti nebezpečně. Příště by ho taky mohla přijít znásilnit. Hystericky se zasmál.

Zcela dezorientován se přiměl k rekapitulaci celé situace, což logicky muselo někdy přijít, tak nač to prodlužovat.

Aniž by si to nějak speciálně vysloužil, ho políbila. To si zasloužilo hlubší rozbor. Políbila ho i přesto, že se nedostali do situace, která by to vyloženě vyžadovala. Mezi takové situace by se dalo zařadit zachránění života, hrozící ztráta života bez šance na přežití, zjištění, že vyhráli válku, fakt, že Potter emigroval, výročí, svatby, jiné svátky a náhlé pominutí mysli.

Pominutí mysli usadil do pozice nejvhodnějšího kandidáta, ale nijak ho to neuspokojilo.

Dál bylo zapotřebí si opět vybavit onen polibek. To udělal velice zrychleně, protože se bál sám sebe a toho, že by se mu to snad mohlo líbit. Polibek to byl hluboký a nikoliv kamarádský. A už vůbec ne takový, jaký dává studentka svému profesorovi. Studentky nelíbají své profesory! Jako na potvoru se mu v hlavě vybavila ona prokletá věta, kdy on sám jasně řekl, že už není profesorem. Kdyby mu to nepřipadalo tak nedůstojné, dal by si facku.

Touto fází zdá se prošel. Teď bylo na řadě si logicky vysvětlit, proč ji sakra nechal, aby to udělala? Ne, nabízela se horší otázka. Proč to nezarazil ve chvíli, kdy už to udělala? Jeho skleslou mysl ale rázem napadla ta nejhorší otázka. Proč jí u všech kotlíků ten polibek neoplatil?

Za dveřmi zamčené místnosti se ozvalo jedno rázné plesknutí.

Položila se na postel, zcela spokojena sama se sebou. Ona se na rozdíl od něj nepotřebovala z něčeho omlouvat, protože byla zvyklá dělat mnohem šílenější věci. Byla to jen hra, zábava. Choval se jak rozdrážděný netopýr, kterému právě někdo posvítil baterkou do hnízda. Hrál si na bůhví co a to potřebovala změnit, neb se nudila. S potěšením shledala, že toto vysvětlení jejímu možná trochu pokroucenému svědomí stačilo. Rozhodně to byla zábava. Co bylo zábavnější než samotný polibek, který byl mimochodem velice uspokojivý, ačkoliv se nenamáhal jakkoliv zapojovat, byl fakt, že neprotestuje. Pak se ale ta euforie z relativně dobrého nápadu na oživení nudného dne rozplynula a ona si uvědomila, co opravdu udělala se všemi pro a hlavně proti.

Zbytek ubývajícího dne strávila výčitkami a strachem z probdělé noci.

Když se úspěšně prokousal všemi sedmi fázemi, které postupně přicházely na program, rozhodl se vylézt z úkrytu a rozptýlit se nad nějakým lektvarem. Mohl by ho třeba schválně zkazit a předstírat, že to udělal Longbottom, kterého by následně s chutí seřval.

Z tohoto plánu zůstalo jen to, že došel před kotlík a tupě do něj zíral. Když do něčeho tupět zíráte příliš dlouho, zjistíte, že se nejasné obrysy spojují a vy vidíte to, co vidět nechcete. Nebo si to alespoň myslíte.

Když rozháněl siluetu dvou líbajících se lidí i ze třetího kotlíku, rázně praštil pěstí do stolu.

Nebylo fér hrát proti němu takovou hru. Byl bez ženy už příliš dlouho a upřímně děkoval, že nosí takové oblečení, jaké nosí. Pokud by se zamyslel nad Lunou jako takovou, tak nemohl říct, že by byla ošklivá, příliš hloupá nebo až moc naivní. Do jisté míry nebyla jeho ideálem ženy, kterou by si po svém boku představoval, ale zase s jeho vzhledem, minulostí a návyky, by to z tohoto úhlu mohla být spíš výhoda. Byla mladá, v lektvarech nebyla k zahození a líbat očividně zvládala vcelku slušně. Nebyla bez zkušeností. Hra na pravdu sice jasnou odpověď z jejích úst nepřinesla, ale Nitrozpyt na ni nebylo absolutně těžké použít. Což taky nakonec udělal. Bylo to podlé a nebylo to fér, ale co je po tom.

Na jeho otázku, zda by se s ním v případě nouze na jeho požádání vyspala, odpověděla ano.

A pak se mu v hlavě objevilo jasné řešení celé situace. Kupodivu to nebyla sebevražda.

Zachová si svou mužskou nadvládu, ukáže jí, kde je její místo a co si smí dovolit bez nějakého dlouhého vysvětlování a zároveň se jí pomstí. Pochválil se za svůj skvělý plán a s úsměvem signalizujícím absolutní vítězství si začal snášet na hromadu potřebné ingredience na přípravu lektvaru.

Pod tíhou vlastního svědomí usnula vcelku brzy. Nestihla se převléknout do nočního prádla ani zatáhnout závěs, aby ji nebudilo světlo. Ať už to měsíční nebo ráno sluneční. Spala na zádech a klidně oddechovala. Netušila, že se na ni chystá zrada, léčka a odplata. To všechno v jednom v podání Severuse Snapea, který dokončil přípravu Bezesného spánku do zásoby a potichu se kradl po schodech nahoru.

Mohl vyčarovat pavouka nebo snad nějakou škrknu a hodit ji to do postele, ale to by ho těšilo maximálně do rána. Možná ani to ne, protože by se mu pak pověsila na krk a už by se vyděšené dívky nezbavil.

Ne, jeho plán měl ve své podstatě pro něj příjemnější realizaci.

Neměla zamčené dveře, takže je neslyšně otevřel, tichým krokem za víření svého pláště došel až k posteli, kde spala. Rozhodně nechtěl, aby se probudila příliš brzy a tak si opatrně klekl na okraj postele a druhé koleno umístil mezi její mírně rozkročené nohy. Levou rukou chytil dlouhý ohon blond vlasů a dvakrát si jej obtočil kolem prstu. Pravou umístil na její levou ruku, aby se případně nemohla příliš bránit.

Naklonil se.

Přitiskl svá ústa na dívčiny. Rázně a nesmlouvavě, jak to udělala ona s ním a vůbec ji nezajímalo, jestli on chce nebo ne. Téměř okamžitě se probrala s cuknutím, následně vykulila oči a počala se pod ním zmítat. Jen lehce se položil, čímž ji donutil otevřít ústa v nastalém šoku. Neváhal ani chvilku.

Oplatil zavlnění svého jazyka vstříc tomu Luny. Někdy mezi tím povolil stisk vlasů a chytil ji pod bradou, aby získal ještě lepší kontrolu nad vášnivým polibkem. Pak naposledy skousl její horní ret a se samolibým výrazem ve tváři pustil.

Pustil i její ruku, což byla další osudová chyba. Jen co se stihl dostat do kleku, aby se mohl zvednout a v klidu odejít se posadila a s pořádným nápřahem mu vlepila přímo ukázkovou facku.

„Co to mělo znamenat? Vy jste se fakt musel zbláznit!“

„Tak to prrr, vy mě líbat můžete, ale já dostanu za ten samý čin facku?“ řekl nechápavě. Stále si neuvědomoval, že on tak jednal, aniž by měla možnost se bránit, zatímco on se bránit mohl. Toto zjištění bolelo možná víc, jak zarudlé místo od onoho probrání do reality její drobnou dlaní.

„Co jste si jako myslel? Že když vám dám pusu, tak se tím bortí všechny hranice a vy si sem pak jen tak nakráčíte a…a….A co jste chtěl proboha dělat?“

„A co moje hranice? Dochází vám, jak jste mě pokořila?“

„Nebránil jste se! Dejte mi pokoj! Slezte ze mě a odejděte!“

„Jen jsem vám oplatil to, co jste udělala vy!“

„To není totéž!“

„Aha, když dva dělají tutéž identickou věc, tak to podle vašeho mínění není to samé?“

„Není! Ne v tomhle případě!“

Jeden na druhého téměř křičel. Oba byli rozčílení. Těžko říct, co každého z nich iritovalo víc. Jestli Luně dělalo větší starosti to, že to udělal takhle podle nebo to, že to vůbec udělal. Severusovi naopak jeho dříve brilantní plán už vůbec nepřipadal tak brilantní a naopak se mu jevilo mnohem lepší se momentálně skutečně uškrtit na vlastní vázance.

Nejen, že se v podstatě zachoval jako buran a násilník, jemu to ještě před několika minutami připadalo jako nejlepší nápad na světě. Zachoval se tak, jak se před pár dny zachovala ona. Nedospěle v zastínění vlastního zájmu. Možná skutečně přicházelo šílenství, on se takhle nikdy nechoval!

Zíral na ni a nevěděl, jak situaci vyřešit aniž by to opět celé pohnojil vydatněji, jak Hagrid své dýňové pole.

Když zvažoval, že jí nabídne vlastní sebevraždu v rámci spravedlnosti, promluvila.

„Běžte spát. Omlouvám se za ten polibek, chápu, že vás to asi ponížilo a tak jste mi to chtěl vrátit. Jsme si kvit,“ řekla smířlivě. Už se vůbec nezlobila, dívala se zase stejně zasněně jako vždy a na tváři jí hrál výmluvný úsměv.

Asi netušila, jak ho tímto jednáním srazila ještě o několik pater níž pod zem. Zachovala se tak, jak se měl zachovat on. S výrazem naprostého idiota, jak si myslel, že momentálně musí na sto procent vypadat, se odporoučel z místnosti a tiše se zabouchl ve vlastním pokoji, kde se hodlal až do rána titulovat velice nepěknými přízvisky.

Posadil se na postel a v tu chvíli si uvědomil svůj problém. S pohledem na vypouklé kalhoty sám sebe proklel, padl zády na postel a odevzdaně si přikryl hlavu bílým polštářem.