10. kapitola – Risk je zisk

Omlouvám se za kvalitu kapitoly, nebyl čas na tom moc pracovat, mám teď frmol. :-) Enjoy. :-)

Po celý zbytek dne Lunu pronásledovaly pouze dvě věci.

Věc první, profesor je v průšvihu. Věc druhá, díky ní.

Díky bohu, Smrtijedi již na hradě nebyli. Po Snapeově útěku zbytek profesorů a studentů ubránili školu i pozemky. Voldemort již neměl zájem na tom, aby riskoval zbytečné životy svých stoupenců v boji o něco, co už se mu nehodilo. Ne, pokud vyhraje válku, škola se dostane pod jeho správu tak jako tak.

Vše se na první pohled jevilo docela výhodně, ale pořád tu byla nejistota, že se dostane ven, a co si budeme nalhávat, Voldemort měl své lidi všude, že Snape nemá svůj obraz v ředitelně a není tak mrtvý. Což byl problém. Netřeba vysvětlovat nebo si snad objasňovat proč. Luna strávila půl dne tím, že si neustále opakovala fakta. Něco věděla, něco se dozvěděla od profesora a něco si šlo domyslet. Ačkoliv celou dobu, co si jasně odříkávala celý příběh o tom, že Voldemort si myslí, že musí zabít Severuse, aby ovládl Bezovou hůlku, a tím pak může zabít Harryho Pottera, si byla jista, že to chápe. Ale na konci se dostala do prapodivné smyčky a nemohla se zabavit pocitu, že to vlastně smysl vůbec nedává, anebo jí něco podstatného uniká.

Zatímco nahlas odříkávala bod po bodu a přecházela nervózně kolem okna sem a tam, vůbec si nevšimla, že ji už hodnou chvíli Severus pozoruje a poslouchá opřen o rám dveří s napůl tázavým a napůl pobaveným výrazem.

„Možná mě měl klobouk zařadit spíš do Nebelvíru, když nejsem schopna rozluštit očividně jednoduchou premisu. Nebo možná jsem moc unavená na takové složité příběhy…“ další body už nahlas vyjmenovat nestihla.

„Anebo možná… Byste se mohla posadit, být chvíli zticha a já bych vám nejasnosti vysvětlil,“ řekl posměšně. Její chování bylo roztomilé a jeho bavilo, že si vůbec neví rady.

Velice ráda a možná až moc ochotně se posadila na okraj postele a zvědavě k němu vzhlížela.

„Začnu od začátku a přiznám se, že v něčem můžou být, řekněme jisté nedostatky, protože ani já nejsem vševědoucí, jasné?“

Přikývla.

„Voldemort se pokusil Pottera zabít už několikrát. Jestli ty pokusy byly celkem tři nebo čtyři, není až tak důležité. Důležité je, že to v téměř všech případech bylo Voldemortovou hůlkou, která jak známo, je něco jako dvojčetem hůlky Pottera. Nabízela se tedy myšlenka, zda není problém s hůlkami, které proti sobě nebudou útočit. Poslední pokus o zabití pana Pottera proběhl asi před půl rokem, když se ho pokusili přemístit z domu jeho strýce do Doupěte. To jistě víte, jak se mi doneslo, byla jste tam na svatbě asi týden po té… Tento poslední pokus se nezdařil, ačkoliv Voldemort použil hůlku Luciuse Malfoye. V jeho hlavě se ovšem zrodil nový plán. Jedna hůlka by to mohla vyřešit; hůlka tak mocná, vyrobená již přes staletími, která je součástí Relikvií smrti…“ nechal, aby dokončila větu za něj.

„Bezová hůlka,“ řekla s pokývnutím.

„Ano. Dozvěděl se, kde se ta hůlka nachází…Vlastnil ji Albus Brumbál, jenž s ní byl pohřben. Otevřel tedy hrob a hůlku sebral. Jenže hůlka poslouchá jen svého majitele a tím jsem dle Voldemorta byl já, protože jak už jsem řekl, nebyl seznámen se všemi detaily a neví, že Brumbála odzbrojil Draco Malfoy.“

„Až sem je mi to jasné. Ale říkal jste, že Voldemort se pokusí zabít Harryho Pottera po vaší smrti. Teď si myslí, že jste mrtvý, ale ta hůlka přeci nebude fungovat ani tak.“

„Co vám není jasné? Je úplně jedno, kdo je teď majitelem hůlky. Jedno je totiž jasné: Voldemort to není a tak byste se měla radovat. Pokud se váš tupý kamarád přestane schovávat a konečně se postaví svým zjizveným čelem svému osudu, tak má vyhráno.“

„To je ta nejlepší varianta, ale co když se někdo dozví, že nejste mrtev a dostane se to ke Smrtijedům?“

„Doufám, že to nenastane, a proto se teď modlím, aby pan Potter sebral odvahu a vrhnul se do bitvy, když má šanci to celé navždy ukončit.“

„Ředitelkou je teď McGonagallová ne? A ta vás přede všemi obvinila, že jste celou tu dobu lhal. Nevěří Vám. Co když vás bude chtít zdiskreditovat?“

„Především, slečno Láskorádová, McGonagallová netuší, že jsem měl být zabit. Pravděpodobně má za to, že jsem teď pravou rukou Voldemorta a schovávám se spolu s ním v bezpečí. Pro mě by bylo špatné, kdyby se ve škole nacházel nějaký žák, jehož rodiče by v těchto dobách nevydržely tlak a přidali se na stranu Temna. Pak by mohl někdo chtít, aby se dostal do ředitelny a jen tak pro jistotu zkontrolovat obrazy. Ano, je to nepravděpodobné, ale já rád počítám se všemi figurkami na šachovnici, když jsou k dispozici,“ dokončil na vysvětlenou.

„Ale co když se Voldemort od Draca dozví, že Brumbála zabil on?“

„Pak Draco zemře.“

„Neštve vás to? Vždyť jste říkal, že ředitele jste zabil kvůli tomu, aby Draco-„

„Zabil jsem ředitele, protože by to nikdo jiný neudělal. Nechtěl zahynout rukou Smrtijeda, chlapce ani bolestivou smrtí. Chtěl zemřít rukou přítele a já mu dal svůj slib. Ačkoliv jsem to nechtěl udělat, musel jsem, protože kdybych to neudělal, byl bych ve své podstatě sobec, i když je to absurdní. O Draca mi nešlo. Je to tupec, ustrašený a zhýčkaný aristokrat, přesně jako jeho otec. Navíc… je tu ještě jedna věc, proč jsem to musel udělat…“

„Jaká?“

„Dal jsem jeho matce neporušitelný slib. Musel jsem. Bella mi nikdy příliš nevěřila, a kdybych to neudělal, pravděpodobně by přesvědčila Temného pána, aby mi přestal důvěřovat. Zavázal jsem se, že ho ochráním před újmou a v případě, že by nemohl vykonat úkol, jímž ho pán Zla pověřil, udělám to za něj. Draco by ho na té věži nejspíš nezabil. Na to se příliš bál. Ve své podstatě není tím, v co ho předurčilo dávné rozhodnutí jeho otce. Pokud válka skončí ve prospěch Dobra, odsedí si možná nějaký ten měsíc v Azkabanu a bude žít dál jako jiný člověk. Tím spíš, pokud někdo konečně zabije jeho imbecilního otce,“ vyplivl poslední slova znechuceně.

„Já…myslela jsem, že jste s Malfoyem přátelé?“

„Trpěl jsem ho, protože jsem musel. Nemohu zastírat, že se mi to občas hodilo, ale poznal jsem ho, až když jsem nastoupil do služeb Pána Zla. Studoval v Bradavicích, ale vyšel školu ještě před mým nástupem.“

„Týjo, nevěděla jsem, že je o tolik starší…“ vypískla udiveně.

„Doufám, že tím nechcete naznačit, že vypadám už tak špatně,“ pronesl nebezpečně, ale ve skutečnosti byl pobaven jejím okamžitým zblednutím.

„Ne! Ne, ne. To vůbec ne. Vypadáte velice dobře, moc dobře. Chci říct, na to, co jste si prožil. Ale vlastně jste toho ještě tolik neprožil, protože jste ještě mladý, že jo a…A já bych vám nehádala ani šestatřicet!“ mlela rychle páté přes deváté Luna, aby ho neurazila.

„Je mi šestatřicet…“

„Eeeh.“

„Měla byste se vidět. Během jedné minuty vystřídat tolik barev v obličeji? Nevídané, skutečně.“

„A to jste ještě neviděl všechno…“

Chtěl dodat, že už skoro ano, když se rozvzpomenul na první noc zde a Lunin odhalený hrudník, ale zastavil se včas. Pouze nepatrně zvlnil rty.

„Co bych měl ještě očekávat?“ zeptal se s pozvednutým obočím a učitelsky si složil ruce za záda.

„Často mluvím ze spaní,“ vyklopila ze sebe, aniž by to plánovala nebo dokonce chtěla.

„To je zajímavé, díky za upozornění. Obávám se, že to je jedna z těch běžných věcí, kterou dělá kde kdo. Vy, co jsem stihl vypozorovat za těch šest let školní docházky, máte řadu daleko podivnějších zvyků a zlozvyků.“

„Opravdu?“

„Ano. Vaše posedlost neexistujícími tvory je přímo legendární. Ztrácení věcí po škole, zejména bot, se probíralo snad na každé profesorské schůzi. No a pak to namotávání pramínků vlasů na tužky…“ poslední věc říkat původně nechtěl. Z jejího výrazu přesně poznal, že si to vyložila tak, jak doufal, že nevyloží, protože nechtěl, aby si to tak vykládala. Ne, že by to nebyla pravda, ona v hodinách doslova svítila a nevšimnout si jí by bylo naopak dost divné. Jenže on to řekl skoro jakoby ji rád a často pozoroval. Sakra.

„Vy mě pozorujete tak důkladně, že jste si všiml mého rituálu, který dělám, když se soustředím na vykládané téma. To je milé.“

Sakra.

„A to jistě děláte často,“ snažil se zahrát situaci do autu.

„Neřekla bych. Já se totiž často učím dopředu a málo co mě tak zaujme, že bych dávala pozor. Vlastně jsem to za poslední tři roky udělala asi dvakrát a to pouze na vašich hodinách…“

„Proč se proboha učíte dopředu?“ pokusil se o poslední šanci, jak z toho vyjít se ctí.

Usmívala se na něj jak dítě na bonbón a to se mu vůbec nelíbilo. Neodpověděla na jeho otázku a prapodivně rychle se zvedla a zamířila si to rovnou k němu. Zmateně zaklopýtal, za což si opět vynadal a to nebývale rázně.

On se snad nechá pokořit nějakou žábou, co si myslí, že má navrch jen díky tomu, že mu náhodou zachránila život nebo co.

Když už byla jen pár kroků od něj a nevypadala, že by se chystala zastavit, musel zakročit. Nebyl si jist, o co jí šlo, ale on rozhodně nebyl připraven na nic jiného, než na zbabělý útěk do sklepení.

„Stop! Už ani krok, co si myslíte, že tu právě nacvičujete?!“ vynadal jí.

Byl vykolejený a tak přešel do útočné pozice. Narušila tu část hranic, o které nepočítal, že bude muset kdy bojovat.

„Chtěla jsem vás obejmout.“

„U Merlina, proč?“

„Protože jsem to tak zrovna cítila,“ dodala uraženě.

„Nejsem žádný plyšák, abyste se o mě otírala, když máte zrovna potřebu!“

„Vám by ten lidský dotek taky neuškodil.“

„Děláte si ze mě legraci?“

„Vypadám tak?“

Skoro by řekl, že ano, protože ta její vykulená modrá očka vypadala při tónu této odpovědi skutečně komicky.

„Netroufám si risknout správnou odpověď,“ řekl v domnění, že je pohroma zažehnána. Ona byla klidná a tak si dovolil opět opřít o rám dveří. Složené ruce ponechal za zády, což byla chyba. Doslova osudová. Myslí mu stačilo proběhnout akorát slovo sakra, opět, když se s potutelným úsměvem a zašeptáním několika slov, která rozkódoval jako: Risk je zisk, téměř rozběhla k němu a na jeho překvapením pootevřená ústa vtiskla jeden rázný a vcelku odvážný polibek.