9. kapitola - Hranice poznání

Nejprve ke změnám. Oficiálně oznamuji, že jsem se zamilovala do Toma Hiddlestona, takže jsem přidala novou kategorii, kam bych ráda ukládala novinky - a vzhledem k tomu, že mám Toma na Twitteru, budu to mít alespoň z první ruky. :-D Zároveň jsem konečně do odkazů přidala Vendi. :-)

Tato povídka je - opakuji - dokončená a já ji zveřejním celou, ačkoliv o některých kapitolách nejsem až tak přesvědčená. Psala jsem už tuším u Vendi, že teď nemám myšlenky na psaní tohoto fandomu a tak mi odpusťte, že jsem taková nijaká. :-)

Kapitolu věnuji Vendi, neboť mi strašně moc pomohla - ona ví s čím. :-)

Díky lektvaru byl spánek osvobozující a naplnil její nitro novým optimismem, jenž málem ztratila v moři přicházející deprese. Stála v kuchyni nad dvěma hrnky, černými mimochodem, s čajem, co stačila sbalit do tašky při jejich náhlém přesunu a ohřívacím kouzlem se snažila přimět vodu k varu. Vděčnost, jakou k němu díky malé pozornosti v malé lahvičce pocítila, momentálně ovládala její úsměv. Když se objevil na schodišti, vlna vděčnosti nahnala Luně červeň do tváří, ale zprvu neřekla nic jen na nově příchozího na okamžik vrhla svůj typický pohled. Když ze sebe pak vydrala slova díků, pouze pokynul a jeho výraz vypadal spokojeně. Ne domýšlivě, ale pouze spokojeně. Aby nepřipomínala věci dávno minulé, řekla nahlas první, co ji napadlo, a protože pohled padl na hrnek, který mu podávala, bylo jasné, čeho se bude rozhovor týkat.

„Proč je všechno černé?“ řekla typicky zastřeným hlasem a hrnek bezděčně pohladila prstem.

„Černá se hodí ke všemu a ke každému.“

„Pak ale nejste moc kreativní člověk.“

„Zvykám si na to,“ řekl opatrně, ale v jeho hlase jasně doutnala výstraha.

„Ale kdybyste třeba zapracoval-„

„Slečno Láskorádová, to, že vás nechávám mě trochu poznat, a nutno říci, že tak nečiním zrovna s potěšením, neznamená, že vám dovolím mě i změnit. Nezkoušejte to.“

„Nezkouším vás změnit. Je to jen jiná forma poznávání,“ pokrčila rameny.

„Zkouška hranic je chvályhodná.“

„Proč mi vlastně dovolujete vás poznat?“ položila mu otázku smířlivým tónem.

„Sám nevím, kdy jsem se k té pošetilosti uchýlil,“nešetřil ironií v naději, že toho nechá, ale zdá se, že odradit ji nebude snadné.

„Nepůsobíte přesvědčen, že to chcete, pane,“ prohodila zasněně a obdařila ho jedním z jejích zkoumavých pohledů.

„Možná nechci.“

„Ale přesto mi to dovolíte.“

„Ano, měl bych se nechat vyšetřit.“

„Ve svých slovech mi nabízíte rukavici, ale v tónu hlasu s ní cuknete. To není nejlepší cesta, jak dojít ke smíru.“

„Tak mi dopřejte trochu té zábavy a pokaždé po té rukavice chňapněte a znovu dělejte, že vás to překvapuje, prosím, nic není na pohled zábavnějšího.“

„To nebylo hezké,“ řekla tiše a jiskry v jejích očích výrazně potemněly.

„Ano, i já musím poznat vaše hranice…“ odvětil s lehkým pozdvihnutím koutků úst a společně s teplým hrnkem opustil provizorní kuchyň. Měl nad ní velikou převahu a ona se tak moc chtěla naučit být v něčem jako on. Někdy v tuhle chvíli si byla definitivně jista, že ten muž není špatným člověkem. Lidé si pamatují chyby mnohem víc než správné činy a ty odhalí až čas.*

Času teď měli skutečně dost. V domě nebylo nic kromě starého nábytku a několika výtisků Denního Věštce z roku 1971. Byla zde sice menší zásoba knih, jak to ona a jiní studenti znali ze Snapeova kabinetu, ale většinou se jednalo o vědecké publikace. Pár latinsky psaných titulů jí nic neříkalo. Nechtěla se příliš přehrabovat v nevybalených krabicích, protože to bylo neslušné a vůči Severusovi dost nefér. Křehký most důvěry mohl být kdykoliv zrušen přeřezáním provazů, na nichž držel.

Dovolil jí, aby seděla dole u něj ve sklepení, zatímco připravoval užitečné lektvary a rozléval je do malých lahviček, stejných, v jaké přinesl Luně večer Bezesný lektvar. Nemusela se ptát, k čemu to je. Bylo jasné, že si profesor chystá cestovní sadu, kdyby se cokoliv dělo a oni museli zmizet. Připravovat se na válku je třeba i v době míru a tak občas něco podala nebo jen mlčela. Seděla a pozorovala jeho soustředěný výraz, a protože se nudila, začala řešit i otázky, které měly možná zůstat spát.

Severus Snape byl něco jako jejím protikladem. Naprostým a definitivním. Ale přesto, nebo snad právě proto, ji na něm přitahovalo snad všechno. Zprvu to shledala jako absurdním zjištěním, ale její smysl pro to, že nic na světě není, nebo alespoň nebylo vždy špatné, se neustále pokoušel zjistit, jestli ji ten člověk přitahoval i fyzicky, nebo jestli velkou roli hraje jeho inteligence, se kterou se u jejích vrstevníků nesetkala a to byla Havraspárská kolej plna moudrých lidí. Moudrost a inteligence nebylo to samé, zdá se. Další, co mohlo potencionální nápadnici zaujmout, byly jeho ruce. Dle Luny byly na dotyk překvapivě jemné, ale s rázným stiskem, který dával pocit, že je-li třeba, ochrání vás či pomůžou.

Následně řadila jako velice přitažlivé jeho rty. Neuvědomovala si, že je zabraná do svých představ tak hluboce, že na něj bezostyšně zírá a ona ji nějakou dobu zvědavě pozoruje. Další v řadě byly oči. Jako by s nimi hleděl každému člověku až do duše a v klidu si tam listoval zápisky o všem, co ho zajímalo. Netušila, že on si o jejích očích myslí to samé. Na čtvrté místo by dala…

„Až přestanete s tím zíráním, pak byste mi mohla ze skříně za vámi podat jedlou sodu.“

Vylekaně sebou trhla.

„Pečete koláč?“

Povzdech.

„Ne, potřebuji ji k neutralizaci. Některé složky jsou kyselejší v důsledku již delšího data od pořízení. A pokud nechcete, aby vám Desinfekční lektvar při aplikaci udělal díru do ruky, nohy či jiné části těla, pak bych doporučoval podat mi tu sodu.“

Ušklíbla se a otočila se na místo za sebou. Opatrně otevřela dveře a začala číst názvy na zaprášených lahvičkách zkouřového skla.

„Nikde tu nevidím lahvičku s nápisem jedlá soda, pane profesore.“

„Ukažte,“ řekl nevěřícně.

Jemně ji chytl za paži a odstrčil od skříňky, kam stále vytrvale zírala.

„Možná tady,“ chmátla rychle mezi lahvičky, ale Severus zrovna udělal ten samý pohyb, důsledkem čehož se jejich prsty setkaly. Zkoumavě si pohlédli do očí, aniž by si uvědomovali, že ani jeden před nečekaným dotykem neuhnul. První se probral on.

„V tom případě,“ ošil se, „máme problém.“

„Vždyť desinfekční kouzla se dají provést hůlkou,“ odpověděla nechápavě.

„Nedávala jste pozor. Hůlkou lze ošetřit jen malá zranění, jako jsou lehké oděrky či nehluboké škrábance. Větší rány se dají kouzlem pouze částečně zamrazit, ale nezabrání šíření infekce po uplynutí dané doby. Jinými slovy, slečno Láskorádová, získáte čas, ale není jistý úspěch.“

„Není to životně důležité, ne?“ otázala se.

„Jistě že není, jen v případě, že bych byl já nebo vy zraněn nějakou kletbou, tak budete muset použít slzy Fénixe neocenitelné hodnoty místo lektvaru za pár srpců.“

„Jste rád vždy připraven, že?“

„Ano, brzy zjistíte, že se to vyplatí.“

„Nechcete zase zapnout rádio, abychom měli nějaké další informace?“ pronesla nesouvisle.

„Tady asi Londýnské rádio nechytneme, slečno. Nejsem si jist, jestli se ze zdejších stanic něco dozvíme.“

„No, můžeme to zkusit, ne?“

Při pronesení této věty jako by se vrátil zpět za katedru na hodiny s Mrzimorem a Havraspárem. Tenhle výraz poznával.

Odešla do pokoje pro zmíněný předmět a on za ní hleděl se zvláštním výrazem plným smutku. V noci se rozhodl nevracet. I kdyby válka skončila a on nebyl odsouzen na smrt, což by předpokládal po Brumbálově svědectví, tak neměl chuť pohybovat se mezi lidmi, co mu nevěřili a určitě s tím nezačnou po přiznání starce z obrazu. V tom okamžiku ho cosi trklo tak silně, že ho téměř rozbolela hlava.

Nakoukla zpět do sklepení.

„Pojďte, tady nebudeme mít signál. Musíme do haly…Co se stalo?“

„Víte, slečno Láskorádová, co se stane, když některý z Bradavických ředitelů zemře?“

„Já nevím, asi se musí vybrat nový, drží se smutek…“ pokrčila rameny.

„Byla jste někdy v ředitelně?“

„Ano.“

„A co jste tam viděla? Co vás zaujalo kromě Brumbálových starých krámů, kterých se odmítl zbavit i přes jejich nefunkčnost?“

„Asi obrazy na stěnách všech starých ředitelů školy…“ odpovídala dál bez tušení, kam tím míří.

„Byl jsem ředitelem, byť jen pár dnů. Pokud by si chtěl někdo snadno ověřit, že jsem skutečně mrtvý, stačí mu k tomu jediná věc.“

„Bože můj!“ vykřikla vyděšeně a ústa si překryla dlaní.

„Přesně tak, nenajdou tam můj obraz…“

*Demokritos byl řecký předsokratovský filozof, který pronesl tato slova. Konkrétně: Lidé si pamatují chyby mnohem víc než správné činy. Díky tomu, že za jeho života byla většina těchto děl odmítána, zachovalo se jen velice málo díky citacím od Aristotela. Není tedy možné dokázat, zda některé myšlenky pochází přímo od něj nebo jestli je přijal od svého předchůdce Leukippa.