8. kapitola – Žít a nechat žít

Pokračování ne moc oblíbené povídky (soudím z počtu komentářů) od ne moc vážené autorky (soudím opět dle komentářů). Přesto se zde dozvíte, kvůli čemu Luna tak ječela - a musím pochválit všechny, kteří to uhodli. :-) Jednou jsem holt byla velmi předvídatelná, ale asi by byla nuda, kdyby ti dva byli každý zavřený ve svém pokoji a vystřčili své hlavy až po válce, ne? :-) Zároveň se omlouvám za svou neaktivitu (i co se týče komentářů jinde - doženu!), ale k minulé kapitole se sešlo jen 15 komentářů a to mě dost značně otrávilo. Tak moc, že zatím neplánuju po této povídce pokračovat dál.

Tentokrát věnuji Vendi, Zuzance a Claire, které se o mě bály. :-)

Co se sakra stalo?“ zařval už nervózně, když se neuklidňovala a ani se nevyjadřovala, kvůli čemu tu dělá rámus. Jen doufal, že mají sousedi v tuhle hodinu tuhý spánek.

„Ta…tam! Pa…pa…pavouk!“ vykoktala ze sebe pracně, přemáhajíc další záchvěv hysterie.

„A kvůli tomu tu ječíte, jak když z vás někdo dělá dvě menší?“ vyplivl naštvaně.

„Tohle byl pavouk větší jak moje hlava! To asi není velikost, která se vám normálně prožene po zdi, že ne!“ bránila se teď už také rozzuřeně.

„Ženy mají sklony k přehánění, to je známá pravda. Uklidněte se, ráno se postarám, aby tu nezůstal jediný hmyz, jenž by vás mohl sežrat,“ dobíral si ji pobaveně.

„Ráno? Já tu ale spát nebudu!“

„V tom případě vám přeji příjemné bdění, já jdu spát, dobrou noc. Počkat, kam si myslíte, že jdete?“

„Nemyslíte si, že tu zůstanu s pavoukem velkým jak váš největší kotlík, že ne?“

„Myslel jsem, že máte ráda tyhle…zvířátka…“

„To jste myslel špatně. Jdu do vaší ložnice.“

„Nemám vám přinést nějaký pytel, kdo kterého byste se zapnula, jako váš přítel?“ uchechtl se.

„Jste jako malý kluk, dobrou!“ vyhrkla a zabouchla mu před nosem jeho vlastními dveřmi.

„Za to vy se chováte podezřele dospěle…“ řekl sám sobě do tiché místnosti a nedbaje, že tu dle Luny přebývá nejspíš praděda Hagridova Aragoga, se v klidu natáhl na postel a usnul.

Ráno ho probudily paprsky slunečního světla, což se mu nestalo už dobrých… no, spousty let. Cítil se kupodivu odpočinutě, ačkoliv nemohl spát déle jak pět nebo šest hodin.

Několik dlouhých minut si užíval úžasný pocit samoty, ale pak pro jistotu vstal, aby jeho návštěvě nedával zbytečně do ruky možnost se po domě poprvé potulovat o samotě.

S potěšením shledal, že nebude muset na Lunu klepat a budit ji. Měla otevřené dveře do pokoje a on doufal, že je stále za nimi a nikoliv dole ve sklepení, kde by dělala nenahraditelné škody na majetku a následně i jeho nervech.

Poučen, že nemá vstupovat bez zaklepání a to i v případech jevících se jako jasné ohrožení života, se ohlásil jemným zakašláním, ale dovnitř se nepodíval. Ani nemohl, částečně odhalená ňadra ho pronásledovala půl noci a on si to nechtěl zopakovat. Tedy, chtěl by, ale pouze v případě, že by byla reálná a…

„Na co myslíte? Vypadáte jak tátův kocour, když má hlad,“ pronesla zasněně. Očividně si v duchu představovala onoho kocoura, protože pohled měla zvláštně projasněný, přesně takový, jaký si pamatoval z hodin. V duchu mu proběhla odpověď typu: Myslím na vaše ňadra. Ale to zavrhl a zamknul ve své hlavě do šuplíku s nápisem Vysoce nebezpečné představy.

„Ukážu vám zbytek domu,“ přemohl se, aby jeho hlas nezněl příliš roztřeseně a ukázal do chodby, aby jí taktně naznačil, ať ho následuje.

Naštěstí pochopila a poslušně se rozešla za ním. Otevřel první dveře vedle jeho ložnice. Byly menší, než ty od ložnic a tak to typovala na záchod či koupelnu.

„To je koupelna. V domě jsou tři. Jedna je ve druhém patře, ta je ovšem nepoužitelná. Další je ještě dole v přízemí. Ocením, když nebudete používat obě současně, jak to jistě dokážete, jako spousta jiných žen.“

„Není technicky možné, abych používala obě najednou, ale dobře, vezmu si to k srdci, profesore.“

„Neříkejte mi profesore.“

„Ano, pane.“

Povzdech.

Koupelna se nesla v tom samém duchu, co zbytek domu. Vana byla železná a dle Luny musela být staromódní už v době, kdy ji vyrobili. Několik zaprášených ručníků mělo barvu noční oblohy a velké zrcadlo vlastnilo několik tmavých fleků.

Ušklíbla se, ale naštěstí k ní byl Severus zrovna zády. Otevřel další dveře v řadě.

„Tohle je pracovna. Není zařízená, je tu jen pár nepotřebných věcí.“

Pár nepotřených věcí byla pohovka šitá nejspíš z nějakého domácího zvířete, které se při šití ještě značně bránilo, stará skříň s dírou a spousta nevybalených krabic. Povšimla si i několika lapačů snů pověšených na okně a velký dřevěný kůl ležící na podlaze jí taky příliš klidu nepřidal.

Pochybovačně se otočila na profesora, jenž se chystal otevřít další místnost. Předběhla ho a nakoukla dovnitř dřív, než stačil popsat, cože se to tam nachází.

Pozvedl obočí pobaven její nedočkavostí, ale už brzy se mu mělo dostat vysvětlení.

„Hůůůh, už jsem se lekla, že tam budou rakve,“ řekla se sarkasmem jemu vlastním.

Zakroutil očima, ale usmál se.

„Ty jsou až v další místnosti, slečno Láskorádová,“ zašeptal tajemně. Rozhodl se ji za to neustálé rýpání potrestat a pobaveně sledoval, jak barva z jejího obličeje urychleně mizí. Oči měla vykulené, lapala po dechu. Ten výraz skutečně stál za to. Nevydržel a upřímně se rozesmál.

Jemně do něj plácla a nechala se dál vést jednotlivými místnostmi; veskrze nezařízenými.

Ke každé řekl něco málo a zase dveře zavřel. Druhé patro jí neukázal, protože podle něj nestálo za to. Nejvíc byla zvědavá na sklepení, ke kterému došlo až po malém obědě. Bylo zapotřebí sníst, co Luna ukradla ve vesnici ve Skotských horách.

„Sklepení jsem dával dohromady, až když jsem se stal profesorem. V podstatě jsem si sem navezl jen ingredience a nutné příslušenství. Dokážu připravit základní lektvary a také ty s označením první a druhé třídy*. Na složitější přípravu nemám vybavení. Takže doporučuji neřezat se do tepen, nerodit, a ani se jinak nepřipravovat o velké množství krve, protože Dokrvující lektvar do zmíněných kategorií bohužel nepatří,“ ujasnil učitelským tónem.

„Nechystám se dělat ani jedno. Tedy, pokud mě vzteky nepodříznete nebo neoplodníte…“

„Pokusím se udržet.“

„Eh,“ vydechla překvapeně.

„Pokud byste si chtěla nutně něco číst i v nočních hodinách, pak si můžete rozsvítit zde. Nejsou tu okna a není tedy žádná možnost, jak by vás někdo viděl. Teď, když dovolíte, bych rád provedl očistu vašeho pokoje od imaginárních tvorů.“

„Čí měl ten pokoj být?“

„Mé matky.“

„A nevadí vám, že… tam teď budu spát já?“

„Nevidím důvod, proč by mělo. Matka v něm nikdy nespala. Vnímala jste mě vůbec, když jsem vám vyprávěl, jak jsem přišel k tomuto domu?“

„Ano.“

„Tak naplňte heslo své koleje a začněte používat hlavu.“

„Používám ji často,“ nedala se.

„Jistě, já  se jen divím, že jste si po dobu studia neustala na chodbě, když vstup do vaší koleje je tak…zákeřný,“** narážel na pověstné klepadlo a její schopnost odpovídat nebo se dokonce rozhodovat moudře.

„Štvete mě. Proč? Sakra! Nemám dobrý den, nespala jsem dobře, tak mě nechte dýchat!“ zakřičela na něj zlostně, ačkoliv sama nechápala, proč se nechala tak snadno vyprovokovat malicherností. Litovala své reakce, ale bylo pozdě. Se zadýcháním vyběhla schody zpět do prvního patra a zavřela se ve svém pokoji.

„Když nedokážeš ovládnout hněv, ovládne on tebe,***“ zašeptal za zmizelou dívkou a sklopil zrak k zaprášeným lahvičkám od lektvarů, aby připravil tinkturu pro Bezesný spánek.

Když už se opětovně shodila v jeho očích tím, že neudrží svůj vztek na uzdě, chtěla zachovat alespoň zbytky hrdosti a trucovala si u sebe v pokoji. Lépe řečeno u něj. Nehodlala riskovat, že ji ten pavouk omotá do pavučiny a přišpendlí ke stropu jak vánoční lampion.

Po tom, co ji omrzelo zírání na dveře, se přesunula za závěs k oknu. Vedlo do zahrady a výhled mělo na konec cesty, odkud včera v noci přišli. Nikde neviděla živou duši. Asi se místní báli chodit kolem jejich domu, byť tu nikdo nikdy nebydlel. Z nepřítomného výrazu, který by bývala přísahala nemohla mít déle, jak pár minut, ji vytrhly náhlé červánky na obzoru.

Na noc se příliš netěšila, protože předešlou víceméně probděla. Spaní v cizím prostředí a pod takovým tlakem moc šancí na klidný spánek nepřinášelo.

Jak tak bloudila labyrintem svých vzpomínek a obav, zjistila, že má prostě jen strach. Strach, že když usne, přijdou sem a oba je zabijí. V lepším případě ve spánku. Jaké štěstí bylo, že se šla projít na kopec a viděla je? A co když je našli její vinou? Ještě jedno pochybení a bude ztracena. Ztracena a zatracena v samotě vlastní nejistoty.

Unaveně opřela hlavu o studené sklo okenní tabule a v posledním světle svým horkým dechem a ukazováčkem kreslila starodávné značky symbolizující ochranu pro tento dům. Nakonec hůlkou probudila kouzelné formule k životu a nechala jemný třpyt z kouzla bez emocí klesnout na parapet, na kterém seděla. Chabá, ale přeci jen ochrana.

Zmatená byla duše osmnáctileté dívky, co si za poslední týden prožila to, co jiní za celý svůj život.

Z úvah nad životem ji vyrušilo slabé klepání.

„Dále.“

Vstoupil opatrně, s respektem nad jejím soukromým. Beze slova přešel až k dívce a s pohledem upřeným do modrých nechápavých očí položil na parapet k jejím nohám malou lahvičku s průhlednou kapalinou. Než stačila cokoliv říci, byl pryč.

Jestli by se nějak dala vyjádřit definitivní prohra, tak to bylo tohle. Vzteká se a on jí ještě uvaří a přinese lektvar na lepší spaní. Proč? Aby měla zítra víc sil prudit? Zvláštní, jak se myšlenky v jeho hlavě daly do konfrontace s jeho vlastním přesvědčením. Nač řešit otázky, když ho nezajímaly odpovědi.

Životy se mění, tak je třeba přizpůsobit i žití. Nebyl už profesorem, špehem ani Smrtijedem. Jeho existence se smrskla na pouhou hodnost obyčejného člověka s možností vlastních voleb.  Byla to začínající a uspokojivá svoboda. Jeho jediným pojítkem s tím, co měl kdy rád, čeho dosáhl, či na co byl pyšný, byla malá drzá Havraspárka a jemu to vůbec nevadilo.

Šokující stejně jako fakt, že obří tarantule v jejím pokoji skutečně neexistuje. Prohledal ho hned třikrát.

*Podobně jako chemikálie a připravovaná léčiva jsem i lektvary rozdělila do skupin. Nevím, zda to tak někde použila i sama J.K.Rowling, ale mě se to tak zdálo logické, že některé lektvary vyžadují speciální zařízení (od speciálně potažených kotlíků po nejrůznější destilátory a kahany) stejně tak, jak je to v chemickém průmyslu. Osobně bych si představovala čtyři skupiny.

**Severus narážel na vstup do prostor Havraspárské koleje, jenž není zasazen v obrazu, kterému by stačilo říct heslo, ale jsou to dveře, na nichž je umístěno klepadlo ve tvaru havrana, a který vám po zaklepání položí otázku. Když se klepadlu zdá vaše odpověď dostatečně moudrá, pustí vás. Pokud ne, musíte počkat na někoho jiného, komu se projít podaří. Otázky se mění.

***Slova ruského prozaika, dramatika a povídkáře Antona Pavloviče Čechova 28. 1. 1860 -

15. 7. 1904.