7. kapitola - Druhý začátek

Věnuji Sisi, neboť jsi kapitolu moc přála. :-) A samozřejmě všem, co mi zanechají komentář - moc mi to pomůže. Asi víte, že každý člověk může mít špatné období, potěšte mě proto prosím, ať mám chuť do další tvorby.

Čas, který byl potřeba k přemístění, je vždy roven vzdálenosti, na kterou cestujete. Každý kilometr představuje jednu vteřinu, kdy je vaše tělo roztrháno na kousíčky, jež lépe cestují v kouzelné dimenzi. Tento fakt měl za důsledek necelých šest minut létání ve vzdušném víru. Alespoň tak si to v hlavě spočítala, když správně odhadla, že nejkratší vzdálenost od jejich aktuální polohy k Irskému Dublinu je asi tři sta padesát kilometrů. Vzdušnou čarou samozřejmě.

Žel bohu, čas nad dvě minuty již způsoboval mírné nepříjemnosti, jako bylo točení hlavy, závratě, dezorientace, chvilková nevidomost a slabší povahy mohly i zvracet.

Byla ráda, že ani jeden nejsou očividně slabší povahy, ačkoliv nedávný otřes mozku a únava Luně tento pocit nějakou chvíli nabízela, protože žaludek jasně demonstroval, jak se s ním určitě zacházet nemá.

„V pořádku?“ zeptal se s obavou při pohledu na její vnitřní boj a zelenající barvu ve tvářích.

„První delší asistované přemístění,“ vysvětlila svůj stav.

Kývnul a dál se věnoval rozhlížení po okolí. Stáli na trávě u svahu vedoucího do moře, které svou přítomnost dokazovalo příjemným šuměním, jak se vlny bortily o kameny dole na úzké pláži. Svah byl vysoký jen asi tři metry a směrem ke světlům nedalekého přístavu se snižoval.

„Býval to poslední dům v ulici, matka si ze zřejmých důvodů potrpěla na soukromí. Byl jsem zde před dvěma lety během Vánočních prázdnin. Během té doby možná vyrostlo několik nových domů,“ informoval svou společnici věcně a pomalu se rozešel směrem ke světlům přístavu s obavou, zda zde budou moci setrvat déle jak v předešlém domě. Tiše ho následovala.

Ani jeden netušil, že jejich obavy jsou víceméně zbytečné. Luna opravdu v údolí viděla Smrtijedy, ale ti pátrali po Potterovi a jeho přátelích, protože jim někdo dal zprávu, že ho v nedaleké vesnici viděli krást jídlo.

Díky špatné viditelnost v důsledku nepříznivého počasí promoklá trojce jejich chatrč minula zhruba o padesát metrů.

„Á, Luciusi,“ zasyčel Temný pán tiše a popošel blíže ke jmenovanému Smrtijedovi.

„Můj pane,“ padl na kolena blonďatý muž a sklopil svůj zrak k zemi, aby nepokoušel trpělivost svého pána nevhodným chováním.

„Provedl jsi, co jsem ti přikázal?“

„Ano, můj pane, prověřil jsem všechna možná udání, ale ten chlapec nikde nebyl a ani to nevypadalo, že by tam někdy byl,“ odpověděl pokorně.

„To mě…zklamalo, můj milý Luciusi. CRUCIO!“ zahřměl. Muž, na jehož tělo byla namířena špička hůlky, se začal okamžitě svíjet na chladné kamenné podlaze jeho vlastního domu.

„Nelíbí se mi, když mi nosíš špatné zprávy. Teď, když je Snape mrtvý, mohu Pottera konečně porazit a naplnit tak věštbu.“

Lucius zapomněl na svou opatrnost a udělal chybu; položil Voldemortovi otázku.

„A je jisté, že je Severus mrtvý?“ Za jeho troufalost ho stihlo několik dalších vln nesnesitelné křeče.

„Snape není takový zbabělec, jako ty. Pokud by žil, vrátil by se a čelil by svému osudu. Neutíkal by jako vyděšená krysa, což mi připomíná… Našli jste už Barnebyho?“

„Ano, pane. Skrýval se v domě jeho sestry.“

„A?“

„Oba jsou mrtví, pane.“

„Způsob smrti? Strašlivý, předpokládám,“ zasmál se monstrózně čaroděj v dlouhém šedém plášti a pokynul svému služebníkovi, aby se vzdálil, dokud ho opět nebude potřebovat.

Stanuli na konci štěrkové cesty. Z ničehož nic zde končila a oni stáli na hranici mezi přírodou a začátkem civilizace. Nové domy zde sice byly, ale řazeny spíš na druhou stranu. Dům Snapeovi matky byl blíže k moři, byl tmavý, velký a očividně neudržovaný, což možná obyčejné lidi děsilo a tak si své domovy budovali raději dál.

Zatímco levou stranu cesty, dál od moře, lemovaly roztomilé barevné patrové domečky s perfektně udržovanou zahradou, na levé straně se hrdě tyčilo jen pár okázalejších domů lidí, co riskli pohled na moře i za cenu sousedství s divným dvoupatrovým netvorem s tmavou omítkou.

„Líbí?“ pronesl sarkasticky při pohledu na její vyjevený výraz.

„Dvě patra? Nebudete mít závrať?“ přisadila si.

„Vrchní patro je neobyvatelné. Není tam nic. Jen holé oškrábané zdi a plíseň. Střecha nepatří mezi nejspolehlivější odpuzovač dešťové vody a ta blízkost moři také dělá své. První patro budiž na určitý čas vaše.“

“A vy budete spát na zahradě? Protože jestli je plíseň v druhém patře, jak to může vypadat v případném sklepení?“

„Uspokojivě.“

„Jak jinak. Předpokládám, že je až po strop naplněno přísadami do lektvarů a kotlíky. Divím se, že tu ještě stojíte,“ rýpla si.

„Nemyslíte si doufám, že nejsem schopen jiné činnosti, než přípravy lektvarů, že ne?“

„Eh,“ zmohla se jen na pouhé vydechnutí.

„Tak si to nemyslete. Je tam také spousta knih. Například,“ pokusil se o lehký vtip, který očividně zabral, protože se pobaveně zasmála.

Pro jistotu obešli dům kolem plotu k zadní brance. Od konce svahu k moři je dělilo pouhých pět metrů. Dolů k vodě přibližně metr a ke snazšímu přístupu zde bylo vybudováno několik schodů. V dálce blikalo světlo od stařičkého majáku a bouřková mračna se nad mořem blížila jen velice líně.

Že by zase Déjà vu? Zažít za den jednu a tu samou bouřku bylo trochu zvláštní.

„Půjdete nebo budete zírat na moře?“ zeptal se otráveně u otevřené branky vedoucí na zahradu.

Beze slova se otočila a se semknutými rty prošla kolem Snapea, který přidržoval vrátka s nataženou rukou do zahrady.

„Předpokládám, že zahradníka nemáte,“ pronesla do nočního ticha útrpně, jak se snažila překračovat spadané větve od skupinky velkých jilmů.

Chtěl něco odseknout o její neutuchající drzosti, ale přerušil ho tlumený výkřik a následné žuchnutí.

„Doprčic,“ zaklela.

„Chytla jste ho?“

„Koho?“

Pomohl jí na nohy, a když viděl nechápavý výraz, mávl rukou.

„Zapomeňte na to. Jen taková vzpomínka na mé dětství mezi mudly.“

„A jaké bylo?“

„Do toho vám nic není,“ uzemnil dívku a otočil se směrem k domu.

„Ne, já myslím to pořekadlo,“ vysvětlila nevinně.

Povzdech.

„Tak mi to neříkejte.“

„Nic také neříkám,“ pokusil se o klidný tón Severus.

„Vrátil se vám starý elán, co?“ přisadila si ještě Luna a oprášila si kolena od hlíny a spadaného listí.

Odemkl pomocí hesla a šťouchl do dveří, jež se skřípavě otevřely. Pak se otočil zpět na svou společnici a sklonil hlavu tak blízko, že zmatená Luna nabrala obavy, jestli ji profesor nechce políbit, ale ten se několik centimetrů od jejího obličeje zastavil a dramaticky pronesl: „A to je teprve začátek, slečno Láskorádová.“

Hala setmělého domu byla překvapivě rozlehlá a dle Lunina odhadu zabírala většinu přízemí. Naproti dveřím se nahoru klikatilo po obou směrech dřevěné schodiště

U stropu visel velký a těžký lustr.

„Má přes sto padesát kilo,“ jako by četl její myšlenky.

„Váš vkus je…“ podívala se do jeho tváře, kde se zračilo pobavení a také nevyřčená výzva k opatrnosti. „originální,“ řekla raději jiné slovo, než se jí původně dralo na jazyk. Ne že by slovo bizardní bylo nějak urážlivé, sama jím byla často titulována, ale přeci jen nechtěla pokoušet profesorovy nervy.

„Říkal jsem snad jasně, že to byl dům mé matky,“ připomenul s vítězstvím v hlase.

Naučeným pohybem sáhla do zadní kapsy, aby nahmatala hůlku a trochu si posvítila, ale zarazila ji překvapivě jemná ruka.

„Nerozsvěcujte. Nikdo nesmí vědět, že tu někdo je. Na zahradu můžete na procházky jen v noci anebo pod zastíracím kouzlem. V domě nesviťte a netopte v krbu. Přes den nechoďte k oknu a nedělejte tu kravál,“ rozdal instrukce.

„Tak proto jste mi tak ochotně přenechal první patro? Kvůli tomu, že se tu nedá nic dělat!“ složila si protestně ruce na hrudi a vystrčila bradu směrem k němu.

„Zapomínáte, že jste prakticky ve vyhnanství, buďte ráda za střechu nad hlavou a trochu jídla.“

„Hm,“ zavrčela naštvaně.

„Prohlídku domu necháme na zítra, ukáži vám pouze vaši ložnici.“

„To není fér. Vy si dole budete vesele topit pod kotlíkem a já tu lézt po čtyřech? Doufám, že je dům podsklepen celý.“

„Ano, ale to nic nemění na faktu, že patra již byla rozdána…“ poškádlil ji.

„Měla jsem vám dát méně kapek těch slz, když vám v žilách koloval hadí jed, byl jste rozkošně neškodný.“

„Ještě jedno takové přirovnání a přísahám, že budete rozkošně mrtvá,“ řekl nebývale klidně.

Schodiště na okamžik ozářilo bílé světlo a následně se rozlehlými a prázdnými místnostmi nesla ozvěna hromu. Snape stál pod schody, ruce složené za zády a osvětlovalo ho jen mírné světlo z velkých oken, které byly ve výšce půl patra, kudy vedlo schodiště. Luně přejel mráz po zádech. Když si k tomu přičetla ještě ten jeho sametový hlas a zvláštní hluboký pohled, tak musela uznat, že profesor má skutečně děsivý potenciál. A na rozdíl od ní dokázal za každé situace vypadat dokonale upraveně. Ona tu stála se zacuchanými vlasy, zabahněnou košilí a v roztrhaných kalhotách, zatímco jedinou chybou na jeho vzhledu byly maličko zvlhlé vlasy od toho, jak společně stáli v dešti.

Netrpělivě pozvedl obočí a tak ho raději následovala. To, co stihla vidět ve zbytku domu, jí nahánělo husí kůži. Profesor byl sice, co si ho pamatovala, zahalen od hlavy k patě v černé, ale že tato záliba nejspíš pramení ze vkusu jeho matky, ji nenapadlo.

Mnoho nábytku zde nebylo, ale ten, co zahlédla, byl nejspíš ze soukromé sbírky hraběte Dráculi. Obrazy v chodbě nad schodištěm byly povětšinou plné krajinek.

Když došli na konec nepříliš dlouhé chody vedoucí vlevo a na jejímž konci bylo veliké okno poskytující výhled do zahrady a na místo, odkud společně přišli, otevřel tiše dveře.

Nejprve se podívala na něj a pak do místnosti, která měla sloužit jako její nová ložnice.

„Tohle už skutečně zavání morbidní úchylkou na černou…“ řekla trochu rozpačitě.

„Moje ložnice je hned naproti, budete-li něco potřebovat, ale nepředstírám, že budu rád, když nic potřebovat nebudete,“ oznámil stroze bez sebemenší reakce na předchozí rýpnutí.

Rozešla se směrem k posteli, což bral jako souhlas s jeho odchodem a tak za sebou tiše přivřel dveře nespouštějíc její postavu z očí do chvíle, kdy mu pohled zatarasilo tmavé dřevo. Rázným krokem zamířil k sobě do pokoje, kde trávil několik nocí naposledy před několika lety. Zachoval původní plán domu, tohle měl být kdysi jeho pokoj. Luna byla v ložnici jeho matky. Posadil se na ručně vyřezávanou postel se čtyřmi sloupy, jenž nesly velkou dřevenou konstrukci s řezbami andělů a buclatých zvířátek. Ani si nevzpomínal, kde matka tu postel sehnala. Povolil si vázanku a oběma rukama se opřel o matraci za sebou. Zaklonil hlavu a úlevně vydechl. Dopřál svým unaveným zádům trochu pohodlí a po chvilce se položil. Z přicházejícího spánku ho probral dívčí jekot z vedlejší místnosti.

Okamžitě byl na nohou a s hůlkou v ruce překonal kratičkou vzdálenost mezi jejich ložnicemi. Rázně rozrazil dveře s obavou, že je našli.

Dívka stála uprostřed pokoje s košilí, kterou si svlékla, rázně tiskla k hrudníku, což jeho pohledu nezabránilo dostatečné zhodnocení Lunina těla, a která znovu a znovu vyděšeně křičela.