6. kapitola – Noční útěk

Ti, co se těšili na Alana nesmutněte, mám pro vás kapitolu a příslib, že v příštím týdnu vyfotím kompletní sbírku Alanových podpisů alespoň pohromadě. :-) Mám je všechny za sklem, tak se mi to bude dobře fotit. :-D Užijte si dnešní příděl emocí. :-) + bunus - slíbený obrázek.

Budu fakt ráda, když zanecháte komentář.

Zatímco ona po chvilce trapného ticha rozpačitě odešla s omluvou, že musí ještě něco udělat, do vedlejší místnosti, on tiše sledoval zapadající slunce.

Pak se to stalo.

Instinktivně chytl své levé předloktí a křečovitě zavřel oči.

Věděl, že ta chvíle jednou přijde.

Znamení zla se dalo do pohybu, a ačkoliv Pán Zla nemohl své stoupence díky němu najít, mohl alespoň otestovat, zda žijí. To se dalo zjistit jen tak, že pomocí černé magie bude svého beránka volat tak dlouho, dokud z palčivé bolesti nezešílí a nepřijde si k Pánovi pro úlevu. Sklopil hlavu na hruď a intenzivně ti tisknul tmavou lebku, jíž z úst vylézal dlouhý had.

Luna procházela chodbou a jen letmý pohled na sedícího profesora ji dokázal zastavit.

„Bolí to?“ zeptala se opatrně.

„Normálně ne, ale teď ano. Zkouší, jestli jsem naživu.“

„A nemůže…nás najít, že ne?“

„Ne, ale může mě donutit, abych se k němu přemístil. Počítám, že teď tak hodinu nebo dvě budu potřebovat být sám,“ vysvětlil jí s notnou dávkou bolesti v hlasu. Ještě našel sílu, aby k ní vzhlédl.

„Nevyhazujte ty látky. Vraťte to zpět. Pokud sem přijdou, chci, aby si mysleli, že jsem zemřel. Budu doufat, že Voldemort po tom všem uzná, že jsem mrtvý, když nereaguji ani na takovou výzvu.“

„Už se jednou hýbalo. Když jste spal po tom, co jsme se sem přemístili. Vrátím to zpět a projdu se kolem,“ oznámila mu trochu nepřítomně a odnesla látky zpět do vedlejšího pokoje. Naplňoval ji neklid. Pro jistotu hůlkou udělala nepořádek a jemným prachem zaprášila podlahu. Něco jí říkalo, že dnes už zde spát nebudou…

Prošla po několika kamenných destičkách, sloužících jako chodníček v době dešťů, kdy je půda rozmočená, ke zbytkům plotu označujících pozemek, a podívala se zpět ke starému obydlí. Možná, že kdysi to byl pěkný dům, ale teď už to opravdu byla spíše jen chatrč. Do výšky půl metru sahala kamenná obezdívka, dál už se pokračovalo dřevem. Střecha byla pokryta starými dlaždicemi, jež v místech již neudržely vodu a okenní rámy se vlivem nestálého počasí a také věkem maličko pokřivily. Kolem domu původní majitel zapíchal dřevěné kůly, aby si označil svou část pozemku a možná zamezil zvěři ke vstupu k domu. Dříve. Teď už skrz vylámané ohraničení mohl projít kdokoliv a kdykoliv. Vzadu za domem byly původně nějaké záhonky na zeleninu, před domem nebylo možné rozeznat žádný lidský zásah do původní zeminy. Ze zadní části vedla již skoro neviditelná cestička na protější kopec, kde bylo možné i v přibývajícím šeru rozeznat další dřevěné kůly. Nejspíš to byla ohrada na nějaká chovná zvířata. Kdyby se pozemek zvětšil, bylo by to příjemné místo na prázdniny. Tedy, jestliže vám nevadilo, že nejbližší sousedé byli vzdáleni necelou hodinu vycházkové chůze a v případě nutnosti by se tak mohl kontakt komplikovat. Pokud ovšem nejste čarodějové, co se umí přemisťovat.

Nechápala, proč si původní majitel pro svůj pozemek vymezil jen tak malé místo, když tu široko daleko nebyl nikdo, komu by to překáželo. V mudlovských pravidlech se nikdy příliš nevyznala. Klidně obešla dům, aby si lépe představila, jak to zde před několika lety mohlo vypadat a její bujná fantazie se nakonec postarala i o detaily, včetně houpací sítě a barevných květin před domem. Šlo by si tu zvyknout a pomocí několika kouzel by to mohl být zase něčí domov. Vyšla po staré a již zarostlé cestě k ohradě. Překvapeně si při shlédnutí dolů povšimla, že po mírném svahu dolů od domu je ještě jedna. Slunce zapadlo. Červená záře pohladila vzdálenou siluetu polomrtvého stromu a skrz trochu listí vytvořila poslední divadlo tohoto dne. Sedla si to trávy a čekala, než se úplně setmí. Překvapivě nepřemýšlela nad tím, co za nové poznatky o svém profesorovi získala. Jen jí v uších neustále zněla ona poslední věta, kterou Snape pronesl při té jejich hře.

Rozhodla se vyvětrat hlavu klidným během a tak se zvolna zvedla a lehce se rozběhla směrem na kopec, odkud se podívá na noční krajinu. Možná budou vidět světla ze vzdálené vesnice. Sama se v duchu vsázela, jestli uvidí nějaké stopy civilizace a jestli třeba neuvidí nějaké velké město. Edinburgh byl vzdálen jen něco kolem sto kilometrů a záře z tak velkého města by mohla být při dobrém počasí viditelná. Jako na povel se někde v dálce rozehřmělo.

Než vyšplhala až nahoru, několik blesků už protínalo tmavý obzor a hřmění se ozývalo jen několik vteřin po krátkém osvětlení oblohy. Bouřky milovala. Byly tak tajemné, romantické, napínavé a člověk se příjemné bál.

Nyní měla důvod k obavám a přicházející nečas na to tentokrát příliš vliv neměl.

Z kopce bylo možné dole v údolí zahlédnout několik světélek. Pohybujících se světélek. Byly to světla z hůlek a jejich majitelé měli očividně namířeno do těchto míst. Okamžitě sebou plácla do trávy a doufala, že ji nezahlédli. Byli přeci jen ještě daleko, dobrých pět set metrů údolím a pak ještě vzhůru na kopec. Pokud zachovají konstantní rychlost, mohou s nimi počítat asi za dvacet minut.

Rozpršelo se. První studené kapky dopadly na její odhalenou šíji a začaly po ramenech stékat dolů a vpíjet se do země.

Opatrně se skryla za kopcem a použila přibližovací kouzlo. Mráz, jenž jí přejel po zádech jasně napovídal, že ty tři osoby poznala. Měli dlouhé černé pláště a přes hlavu kápě.

Do obličeje jim neviděla. Urychleně se po zadku spustila po zvlhlém svahu, dokud si nebyla jistá, že nezahlédnou její hlavu, hbitě se zvedla na bosé nohy a rozechvěle se rozeběhla směrem k setmělému domu.

Mokrá hlína se lepila na chodidla a mezi prsty, ale toho si příliš nevšímala. Alespoň do chvíle, kdy se s kluzkým svahem seznámila z blízka. Naštěstí se převážila do zadu, takže většinu tvrdého nárazu schytal zadek a trochu lokty. Proběhla kolem horní ohrady, zbývalo už jen pár metrů k domu. Byla pokrytá bahnem, jak se prudký déšť brzy spojil s hlínou a ona se při rychlém běhu několikrát natáhla.

Celou dobu v duchu počítala. Byly to asi dvě a půl minuty běhu z kopce k domu. Mohli se zdržet maximálně pět minut a zmizet, aby byla jistota, že jejich přemístění nikdo neuvidí a nebude ho možné ani detekovat kouzlem.

Vtrhla do domu, až stařičké dveře, vedoucí do kuchyně a světničky v jednom, nevydržely takovou ránu a spadly na podlahu s rázným žuchnutím.

Severus, sedící stále na židli, ale už pár minut vysvobozen od bodavé bolesti, to sledoval se zvednutým obočím. Byl to vskutku pobavení hodný obraz, když se mokrá dívka, celá od bahna, vrhla do místnosti s takovou vervou, že ulomila panty dveří. Udýchaně na něj pohlédla.

„Tak jste to za sucha přeci jen nestihla, že, slečno Láskorádová,“ řekl pobaveně netuše problémy.

„Honem se sbalte, jdou sem! Vezměte to nejdůležitější, já jdu zahladit stopy a musíme hned zmizet!“ vyhrkla překotně a několik slov jí nebylo příliš rozumět, jak stále ještě nepopadla dech.

„Cože?!“ téměř zakřičel a zvedl se tak rázně, že porazil svou židli.

„Jsou v údolí za kopcem, do patnácti minut jsou tu. Možná déle, když začalo pršet,“ doplnila ještě.

„Rychle,“ zašeptal a gestem ruky pobídl dívku, aby si s balením pospíšila. Sám naházel do starého pytle od zeleniny vše, co měl po ruce. Převážně zbytky jídla, samozřejmě. Jídlo jediné nešlo vyčarovat pouhým kouzlem a on po kapsách neměl ani jeden ze tří ubrousků prostři se.

Tiše zašeptal několik slov, které způsobily ráznou proměnu místnosti. Vypadala, jako by se dlouho nepoužívala, což byl záměr. Nechtěl, aby to působilo, že tu ještě před několika minutami někdo byl a spěšně toto místo opouštěl. Na stůl vrátil vrstvu prachu a na podlahu také. Usušil vodu na podlaze a dveře vrátil na místo, ale neupevnil, naopak nastražil.

Vběhla zpět do kuchyně s větší pletenou taškou nacpanou k prasknutí.

„Všude jsem udělala nepořádek. Na posteli jsem rozházela ty zakrvácené látky, aby si hned všimli, že jsme tu byli, ale že jste to nemohl přežít.“

„Ano, musí si myslet, že jsem tu zemřel. Trochu mi to komplikuje fakt, že nenajdou tělo, ale většina Smrtijedů jsou tupci a snad nad tím nebudou příliš přemýšlet,“ dodal a ještě se naposledy rozhlédl po místnosti.

Strach měla vepsaný v očích, ale měli štěstí, že se šla projít a viděla je včas. Nebylo by vůbec dobré se o nevítané návštěvě dozvědět ve chvíli, kdy by procházeli dveřmi.

„Připravena?“ ujistil se a chytl ji za obě paže.

„Snad ano, ale kam půjdeme?“

„Prozatím zkusíme jen pár mil odtud. Budeme doufat, že se nezjevíme někde ve vesnici, anebo Smrtijedům před hůlkami. Až budeme v bezpečné vzdálenosti, rozhodneme se, kam dál,“ vysvětlil prozatímní plán jejich akce a pak se s prásknutím přemístili.

Intenzivně myslel na opuštěné místo někde v lese, daleko od jakéhokoliv života.

Jakmile ucítil pevnou půdu pod nohama, ostražitě se rozhlédl s hůlkou pevně semknutou v pravé ruce. Zatím se neodvážil posvítit si. Všude bylo ticho, jen zvuk padajících kapek se odrážel od listů v korunách stromů. Luna stála těsně za jeho zády a kryla je z druhé strany.

Okolí na pár vteřin osvětlil blesk, takže se stihli rozhlédnout. Nikde nikdo nebyl, jen za stromy zahlédli hladinu jezera, kterých zde bylo dost. Stáli zde sotva minutu a už byli promočení na kůži, zejména Luna, která neměla moc odolný oděv.

„Takže, máte ještě nějaké nápady na opuštěné chatrče v horách, kde bychom mohli pár dní zůstat a doufat, že nás tam nikdo nepřekvapí?“

„Ne, ani ne. Můj seznam vhodných míst byl tímto vyčerpán…“ řekla zoufale.

„Uklidněte se. Moje matka má malý dům kousek od Dublinského přístavu. Koupila ho, když jsem nastoupil do Bradavic. Měli jsme se tam pak společně odstěhovat, ale… už to nestihla,“ vysvětlil zachmuřeně část příběhu jejich možného dalšího útočiště.

„Myslela jsem, že vaše matka zemřela, když jste byl kluk?“

„Nepředstírám, že by mě zajímalo, jak jste se tohle dozvěděla, ale je to tak. Mluvím o nástupu, když jsem byl žákem, ne profesorem.“

„Po škole se říkala spousta věcí, profesore.“

„Nejsem už profesor,“ zmínil se nesouvisle.

„Nikdo už nejsme tím, čím jsme byli.“

Překvapila ho tónem hlasu, jakým to pronesla. Bylo v tom zoufalství, ale i zvláštní lhostejnost. Že byla ta holka divná, dávno věděl, věděli to v podstatě všichni, ale konečně začal chápat, proč byla zařazena právě do Havraspáru. Tok jeho myšlenek přerušila právě Luna, jež se už značně třásla chladem.

„Přemístíme se. Je to v Irsku, bude to možná trochu delší,“ upozornil ji na čas, který bude potřeba k takové vzdálenosti, a když kývla, opět si Lunu přitáhl k sobě.

Na několik málo vteřin si upřeně hleděli do očí beze slova.

Jediné, co si byli schopni vybavit, byl vzájemný stisk paží.