5. kapitola – Hra na pravdu (odheslováno)

Tak tedy všechno nejlepší k Velikonocům. Zajíček vám tu nechal jedno takové dost šílené vajíčko. :-) Moje jediné přání je, aby se vám kapitola líbila a nechali mi pod ní nějaký ten komentář. :-)

P.S.: Původně měla tato kapitola ještě projít úpravami, ale neprošla. Tak mi doufám její obsah rychle odpustíte. Berte to jako zábavu a užijte si to. :-)

Bolestivě otevřela oči do nočního šera. Tváře měla vlhké od slz, které musely vytékat samovolně během spánku. V hlavě cítila tupou bolest pulzující v rytmu, v krku měla sucho jak po týdenním požáru a žaludek řval hlady, skoro jako nějaká nestvůra ze Zapovězeného lesa.

Několik okamžiků polemizovala nad vhodností sebemenšího pohybu. Otevírání a zavírání očních víček se jevilo poměrně bezpečně, ale co třeba pootočení bolavé hlavy do strany?

Věděla kde je, mnoho místností s velkou postelí s pozůstatky nebes v tomto domě nebylo.

Opatrně se nadzvedla, aby zhodnotila situaci, ale zranění hlavy, které utrpěla, ji pro jistotu rychle uložilo zpět na polštář a naštěstí se to obešlo bez ukázky vnitřního obsahu hladového žaludku. Možná bylo štěstí, že nic nejedla.

„Nechte si ty pouťové pohyby, hýbete s postelí jak rozzuřený kentaur,“ sdělil jí klidně.

Byla to snad hozená rukavice? Luna měla takovou radost z profesorovy komunikace, že zapomněla na všechny bolesti, kde k nim přišla i jasnou výzvu o ukončení jejího pohybování. Rázné otočení směrem k mužskému hlasu způsobilo značný pokles dolní části postele, jak vypověděly službu dvě ze čtyř nohou pod nábytkem.

On se dokázal ovládnout. Ona vyděšeně vykřikla. Kolem obou nocležníků se vznesl velký oblak prachu.

„Asi budu zvracet…“

„Poslužte si, ale omezte se na svou polovinu postele,“ odpověděl stále ještě klidně. Rozhodl se, být tím vyspělejším a přestat se vztekat, protože hrozilo, že s ní po boku by brzo přišel o rozum z nikdy nepřestávající zlosti.

Nevolnost vyhrála nad vzpurně sešpulenými rty a ona si stihla akorát chytit vlasy.

„To si uklidíte sama,“ nepřestával rýpat vcelku pobavený Severus.

„Škoda-“ nadechla se, otřela ústa a podívala směrem k jeho sedící postavě, „pohled na profesora rejdícího po místnosti s koštětem by se mi líbil…“

„Věřte, že jestli mě někdy uvidíte s koštětem, tak to bude tehdy, až vám z něj budu mávat při mém útěku.“

Odpověděla huhláním a nářkem, jak se necítila dobře.

„Co se stalo? To vás takhle zřídila ta zelenina?“

„Zelenina ne, ale její hlídač jo.“

„Viděl vás někdo?“

„Ne, byl to pes. Strašně jsem se ho lekla, zakopla jsem o něco na zemi a spadla. Přemístila jsem se sem. Pak už si nic nepamatuji, ale doufám, že vám ta rajčata chutnala, protože jejich cena byla v tomto případě neúměrně vysoká, profesore,“ dokončila téměř vyčítavě, jako by mu chtěla dát najevo, že je to vlastně tak trochu jeho vina.

„Myslíte, že jsem měl myšlenky na jídlo, když jsem vás viděl bezvládně ležet na podlaze? Nevím jak vám, ale mně to jako pozvánka k romantické večeři ve dvou nepřišlo…“ zakončil sarkasticky.

„Promiňte, příště zapálím svíčky, než omdlím,“ oplatila mu stejnou měrou.

„To byste rozhodně měla, a padněte obličejem vzhůru, ať nemám pocit, že se mnou nechcete mluvit,“ neodpustil si pokračování.

„A vy mi slibte, že příště místo jídla zase neskončíme v posteli…“ zasmála se.

„Takové rande by za nic nestálo.“

„Vyzkoušíme to někdy?“

„Co? Neskončit v posteli?“

„Ale ne. Tu večeři ve dvou.“

„Čeká nás podle všeho spousta večeří, ale vy už vařit nebudete,“ pronesl rádoby něžně a poslední slova doplnil povytaženým obočím, když hodnotil její modřiny a odkrytou, již zahojenou, nohu.

„Příště tedy menu chystáte vy.“

„Domluveno,“ souhlasil Severus nevnímaje její překvapený pohled.

Jelikož se oba shodli na tom, že není nic nevhodného na tom, že jsou spolu na stejné posteli, když jsou oba oblečeni a nedotýkají se ani kouskem těla, ba je mezi nimi ještě vcelku slušná mezera, ani jeden neřešil přítomnost toho druhého hned vedle sebe. Luna byla potlučená a on se taky necítil úplně fit, aby si troufl spát na rozlámaném kusu gauče, který byl ve vedlejší místnosti. Po brzkém ranním dialogu oba ještě usnuli a s překvapením se probudili současně až někdy v době oběda. Lunina rajčata tedy nepřišla nazmar a společně s mrkví, sladkým hráškem a několika klasy kukuřice to bylo jedno z nejlepších jídel, které kdy jedli. Alespoň jim to po takové době tak připadalo.

„Jaký je program?“ zeptal se pro odlehčení stále ještě trochu napjaté atmosféry mezi nimi.

„Já nevím, dáte přednost procházce po zdejších kopcích nebo snad nějaké hře?“

„Procházka není zrovna dobrý nápad vzhledem k vašemu zranění, mému neustálému točení hlavy a taky faktu, že jsme možná hledanější jak Potter a jeho kamarádíčci. Hra…jakou hru preferujete?“

„No, žádnou vědomostní soutěž s vámi hrát nebudu. Já moc her neznám. Holky hrály akorát karty anebo hru na pravdu…“ zamyslela se nad aktivitami svých spolubydlících.

„Hra na pravdu? To je ta stupidní činnost, kdy si účastníci pokládají otázky a když nechtějí odpovědět, dají něco do banku? Ano, pamatuji si to. Myslím, že to byly jednotlivé kusy oblečení. Nešlo by trochu upravit pravidla?“

„Copak, profesore, nechcete se svlékat?“ zasmála se zvučně.

„Ne, to ani ne, spíš jsem myslel, že bych pokládal otázky pouze já vám,“ zkusil ji pozlobit.

„To by ztratilo veškeré kouzlo, ne?“

„Pro mě ani ne.“

Zašklebila se na něj. „A co by vás bavilo víc, pokládat dotazy nebo dostávat moje oblečení?“

Chvíli přemýšlel. Pořád nad ním visela výčitka, že ještě nedávno byli v postavení profesor-studentka a nyní tu provozují něco, co by se dalo klasifikovat jako flirtování.

No co. O nic nešlo. Jestli přežije, stejně půjde sedět do Azkabanu a tak by třeba alespoň měl za co.

Představil si dlouhý pergament popsán jeho hrdelními zločiny.

Vražda Albuse Brumbála – trest smrti.

Osmnáct let ve službách Pána Zla – trest smrti.

Vyzrazování informací – trest smrti.

Zasednutí si na Vyvoleného – trest smrti nějakým nechutným způsobem, bezpochyby by ten konkrétní trest vybral právě chudáček Potter.

Sex se studentkou, byť bývalou a plnoletou i za předpokladu, že by souhlasila – trest smrti.

Jeden bod v jeho černém seznamu navíc nebo ne, co na tom záleželo. Pokud by se vyloženě nebránila… ale dost! Vynadal si za to, jak začal smýšlet po pár dnech bez sebekontroly.

Jen zábava a konec… Trochu pobavení před smrtí…

„K čemu by mi byly nějaké odpovědi na bezvýznamné věci?“

„Aha, takže to druhé,“ šklebila se na něj dál jak měsíček na hnoji a provokatérsky si u toho podepřela bradu dlaní, u čehož jí z ramene sjel kus košile.

Téměř neslyšně zaúpěl nad tím obrazem.

„Co kdybychom si zahráli hru, oblečte se do něčeho, co bude společensky únosné?“ zamumlal nakonec trochu nejistě.

„Myslíte, aby bylo co svlékat?“

„Ne, myslím tím, abyste tu nechodila polonahá.“

„Vadí vám to?“

„No, kdybych řekl ano, lhal bych…“ teď už v jeho hlasu zazněla hmatatelná nervozita.

Škrobeně se zasmála, protože nevěděla, co na to profesorovi odpovědět. Ten očividně bojoval sám se sebou a pokoušel se na ni upírat méně lačný pohled, jak před chvílí.

„Mám návrh,“ řekla nakonec odhodlaně.

„Skoro se bojím zeptat jaký,“ vrátil do hlasu známou ironii.

„Zahrajeme si tu hru, a když se to zvrtne, vzpomínku na to společně zničíme, takže se nemusíte bát, že když uděláte nějaké faux-pas, budu to vypisovat na stránky Jinotaje společně s peprnými poznámkami o vaší osobě.“

„Tak to o tom Jinotaji jste se neměla zmiňovat, protože mě to krajně znepokojilo,“ pronesl podezíravě.

Výmluvně na něj pohlédla a on kývl. Kývl. On kývl. Zpočátku to pro něj samotného byl velký šok, ale když Luna zmizela za dveřmi, aby si vzala pár věcí z oblečení navíc a hra tak měla dramatičtější průběh, postupně se uklidnil a také se jal trochu zkulturnit. Zapnul si vrchní knoflíčky u bílé košile, která si na bílou už jen hrála, a převázal límec černou sametovou vázankou. Nakonec si natáhl ještě svůj černý kabátec a pohodlně se opřel do naprosto nepohodlné židle, která nejspíš pamatovala zadek Napoleona a jeho matky.

To, co viděl, když vzhlédl od starých, ručně malovaných porcelánových váz na okně, ho málem poslalo k zemi v křeči smíchu. Stála mezi dveřmi, na sobě měla omotané a navlečené snad všechny kusy látky, co našla v domě a na hlavě jí vévodil obří slamák s modrou mašlí.

Když jako by nic přešla na židli naproti němu, neudržel se a skutečně upřímně se zasmál.

„Moc se neposmívejte, už teď je mi jasné, že budu nucena tu parádu brzy odložit,“ usmála se nepřítomně.

„Kdo tu žil? Myslel jsem, že jste říkala něco o pastevci, ale podle té garderóby bych to tipl spíš na Lockhartova bratra,“ doplnil stále ještě pobaven jejím kostýmem. Kromě slamáku měla kolem krku uvázanou křiklavě azurovou vlněnou šálu, přes ramena hozený karmínový plášť s několika dírami od molů a pod tím žluté saténové sako s obří květinou na prsou.

„No, no. Moc se to neliší od toho, co nosím normálně a ráda.“

„Díkybohu za školní stejnokroje, opravdu,“ zastavil jen nerad tichý smích a tentokrát na ni pohlédl vážně, jako by ho někdo vyměnil.

„Ale teď vážně, má podmínka pro tuto formu zábavy je, že se mě nebudete vyptávat na nic, co souvisí s Voldemortem.“

Souhlasně kývla, ale nekomentovala.

„Kdo začne?“ zeptala se raději, aby rozehnala chmury z jeho výrazu.

„Dáma má přednost,“ sdělil zase o trochu uvolněněji a složil si ruce na prsa.

„Dobrá, tak tedy první přijde otázka, která asi nedá spát žádnému bradavickému studentovi, kterého učíte…“ „A jé je,“ myslím že to má být ozval se rádoby útrpně, „A to je: Máte nějakou ženu, přítelkyni, milenku, konkubínu, gejšu, přítele, manžela, kamaráda, kamarádku, jinou formu života, se kterou trávíte volné chvíle a tak?“

„A tak? Abych mohl odpovědět, musíte být naprosto konkrétní, slečno rudnoucí,“ dobíral si její rozpaky.

„Vy víte, co tím myslím.“

„Nevím,“ zalhal.

„Lžete, ale dobře. Máte s někým…vztah?“

Rozhodl se pro chvilku napětí. Přemýšlivě si poťukal prsty na bradu jemně špule rty.

„Ne,“ řekl nakonec, „myslím, že nikdo takový se v mém životě nevyskytuje,“ doplnil.

„Proč?“ vyhrkla překotně.

„Nejste na řadě. Takže, co vy, slečno Láskorádová, máte nějakého přítele a máte s ním…vztah?“ poslední slovo řekl naprosto stejně jako ona, čímž donutil její tváře opět k rudému nádechu.

„Měla jsem přítele, ale už nemám. Byli jsme příliš rozdílní,“ dodala zasněně.

„Jaký div.“

„Nechte si to. Byl divnější než já. Před spaním se balil do speciálního obalu, aby ho v noci nesežraly škrkny.“

„A vy to neděláte?“

Zaváhání.

„Ne,“ odpověděla nesměle, protože se nechtěla zmiňovat o jejích technikách na ochranu před těmito záludnými tvory.

„Mimo soutěž. Mohu dávat i intimní otázky?“

„Ale mějte soudnost, případně přihrajte nějaký alkohol, aby mi to bylo jedno,“ souhlasil odevzdaně.

„Takže jste na holky?“ zeptala se bez obalu.

„Co byste řekla?“ vrátil jí otázku se záludným pohledem.

„Že ano.“

„Vaše domněnka budiž potvrzena. S tím přítelem, experimentovali jste spolu?“

„Musíte být konkrétnější, jinak nemohu odpovědět, profesore,“ vrátila mu nedávnou připomínku stejně věcně.

„Spali jste spolu?“

Překvapivě mu hbitě podávala onu azurovou šálu a stydlivě uhnula pohledem kamsi pod starý kredenc.

Aby zahnala vlastní stud nad vznesenou otázkou, zeptala se na to samé. Konkrétně, zda je Snape panic, čímž ho málem donutila vdechnout vlastní slinu. Kdyby mu na jeho otázku odpověděla, nejspíš by se s odpovědí taky nezdráhal na světlo boží, ale takhle takticky sundal ze svého krku zahřátou vázanku a strčil jí dívce do ruky. Využil blízkosti a jemně pohladil její zápěstí svým ukazováčkem. Nepatrně se zachvěla, což způsobilo jeho domýšlivé pozvednutí koutků pobaveně zvlněných úst.

Po chvilce oba odložili ještě několik kusů oblečení. Snape konkrétně kabátec a vyhádal si možnost využít i svých manžetových knoflíčků jako kusů oblečení. Luna už neměla slamák, karmínový plášť ani žluté sako. Skoro jako déja-vu, jelikož seděli oblečeni stejně jako před pár hodinami při společném obědě.

„Trochu přitvrdíme. Kdybych Vám navrhl v tuto chvíli nezávazný sex, souhlasila byste? A pozor, slečno Láskorádová, nezapomeňte, že musíte odpovídat pravdu.“

Dalším kusem, který by byla nucena odložit, by byla buď košile, pod kterou očividně nic neměla anebo staré kalhoty, které si upravila na svojí velikost a hodlala je tak nejspíš nosit.

Konečně ho ta hra začínala bavit.

V duchu hodnotila situaci. Buď odpoví pravdivě na jeho otázku anebo sundá kalhoty. Košile nepřicházela v úvahu, protože pod ní nic neměla.

Kalhotky, které ještě skrývala pod spodní částí svého oděvu, ovšem také ukázat nechtěla, byť by seděla za stolem. Žel bohu, byly průsvitné. A to více než dost. Nahota nebo jedna nevinná odpověď?

„Ano, souhlasila,“ řekla nakonec tiše, protože to sice byla pravda, ale značně překvapivá. Pro oba.

„Proboha proč?“ neubránil se další spontánní otázce a úplně zapomněl na to, že není na řadě.

„Já nevím. Prostě nevím, asi se mi líbíte. Jste muž v letech, máte charisma a kouzlo osobnosti, chováte se dominantně, jste inteligentní, to mám ráda, a… a celkově si tak nějak myslím, že by to, no…“ zakončila nakonec svůj poněkud zmatený výčet nejspíš Snapeových předností. Severus sám ohromeně seděl, aniž by se zmohl na jediné slovo.

Nakonec to byl ale stejně on, kdo promluvil, nehledě na absurdnost toho co říká, protože už dávno věděl, že jednou to šílenství přijít musí. Do absolutního ticha přicházejícího večera vyřknul jen jedinou větu.

„Dobře si svou odpověď pamatujte, protože až si pro mě půjdou, požádám Vás o to.“