4. kapitola – Nesnesitelná lehkost bytí (odheslováno)

„Vaše hůlka je v pořádku, profesore,“ sdělila mu Luna klidně a líně si vzala odložený medailon, aby ho připnula zpět na jeho místo a pak odešla na druhou stranu postele. S úsměvem nadzvedla matraci v dolním rohu a opatrně zvedla hůlku z ebenového dřeva. Prsty jemně pohladila její povrch. Ačkoliv by nezávislý pozorovatel řekl, že dívka prostě jen vrací hůlku jejímu majiteli, on to divadlo sledoval se zájmem a zatajeným dechem, aniž by věděl, co ho fascinuje víc. Jestli fakt, že je první ženou, která drží jeho hůlku a on to přecházel bez sebemenšího vzdoru či slova protestu, anebo to, že se těšil, až se i on konečky prstů dotkne známé řezby, jež mu přinášela známé proudění pozitivní magie.

Naštěstí nezkoušela žádné své vtipy a vrátila to, co mu náleželo beze slova či cuknutí do strany, které skoro předvídal a musel tak zamaskovat mírné pohnutí své vlastní ruky.

„Nervózní?“

Proč nemohla chvíli mlčet? Nesnesitelná! Užvaněná! Otravná! Tato slova se mu honila hlavou, zatímco pronášel několik nonverbálních kouzel, kterými opravoval rádio, jež by jim mohlo přinést alespoň nějaké nové informace o válce. Divil se, že na ní nepoznal přílišné známky nervozity či strachu o život jejího otce.

„Určitě se chcete zeptat, proč se nebojím o svého otce, že?“

„Ale jak to-“ zarazil se. Kdyby nebyl mistrem v nitrobraně a nitrozpytu, asi by ho to značně znepokojilo, ale začínal si zvykat, že to děvče není jako ostatní.

„Otec mě vychovává od mých devíti let. Když zemřela moje matka, bál se o mě tak, že mě vzal ke střetům a ti mi udělali tohle,“ odhalila Luna šíji vpravo za uchem, kde se leskl prastarý symbol, vytetovaný do kůže. Severus pootevřel ústa v nehraném údivu, ale neřekl nic a nechal dívku, aby pokračovala. „Je to stará skřetí řeč, používaná v dobách vzniku Elfské civilizace a s ní i prvních čarodějů. Ty znaky, to jsou písmena a znamenají v naší řeči něco jako Propojení. Otec to má také… Ne, nebojte, není to navždycky. Po dovršení devatenácti let znamení samo zmizí. Je to skoro jako mudlovské tetování, jen na určitý čas. Otec by nechtěl, abych s ním byla tímto způsobem spjatá navždycky.“

„To je zajímavé, ještě jsem se s tím nesetkal…“

„Takže jsem se myšlenkou s otcem spojila hned po tom, co jsme sem dorazili, aby se ukryl. Nejspíš odjel do jedné kolonie v Norsku, kde bude v bezpečí.“

„To je… příjemné překvapení, že alespoň něco jste za posledních pár dní udělala smysluplně, slečno Láskorádová,“ řekl skoro uznale a téměř bez mrknutí zkoumavě hleděl do modře jejích očí. Uhnula první.

„Zkuste ho zapnout, třeba už je po všem.“

„Velmi nepravděpodobné, obávám se,“ zašeptal bezbarvě a otočil velkým šedým knoflíkem. Z rádia se okamžitě ozval šum, který sem tam proťalo nějaké to slovo moderátora. Nakonec se podařilo chytit poslední fungující rozhlasovou stanici, která byla pod palcem Ministerstva kouzel. Bylo tudíž nebezpečí, že informace budou zkreslené či neaktuální. Nikdo nevěděl, po tom, co Ministerstvo padlo, jestli Voldemort nezajistí ukončení vysílání, aby zamezil informovanosti kouzelnického světa, protože to by mohlo lidi dezorientovat a přimět je tak k panice.

Moderátor byl slyšet špatně a celkovou situaci dokresloval ještě roztřesený hlas. Přesto ten, kdo u rádia seděl, mohl vědět, co se stalo v uplynulých hodinách nového. A povzbudivé to nebylo. Zrovna dočítal seznam nezvěstných či mrtvých, což v Luně vyvolalo vlnu smutku za všechny ty zmařené životy. Zaposlouchala se do mužského hlasu a ze zvláštní prázdnotou, jež naplňovala její nitro, sledovala profil svého profesora. Mračil se, v očích se mu zrcadlil smutek s něčím, co nedokázala definovat. Ve skutečnosti to byla víra. Věděl, že jeho figurka v téhle hře už nemůže hrát a on doufal, že to, co udělal, bude pro vítězství stačit. Jenže pořád tu byl. A být tu neměl. Co když záchrana jeho života bude znamenat komplikace? Co když nakonec kvůli němu strana Dobra nezvítězí?

Smrtijedi-škrch-na Bradavice-ššššš-nepovedený útok-škšrch-desítky mrtvých, ale-škrch-Škola Čar a-šššš-se ubránila-šššš-sílejícím útokům. Voldemort-škrch-školu-šššš-Krásnohůlky.

ŠSSššš Potter-škrch-poloha-šššš-neznámá. Podrobování pokračuje s-škrch- další-šššš-domácností. Bůh s námi-ššššš.

Pak už se z rádia linula pouze nějaká smutná melodie, ale hlas moderátora se již toho dne neozval.

„No, povzbudivé to nebylo.“

„A co teď?“

„Musíme čekat. Zajímalo by mě, kde je Harry…,“ pronesla zastřeně Luna.

„Nejspíš udělal to, co jsem čekal, že jednou udělá.“

„Myslíte, že třeba plánuje útok?“ Probrala se ze svého zamyšlení a zaujatě si natočila pramen vlasů na ukazováček.

„Ne, slečno Láskorádová, myslím tím, že prostě utekl.“

„To by neudělal, na to je až moc hrdý.“

„Nazývejme věci pravými jmény, Potter byl jako dítě předurčen k věcem, na které by si netroufl leckterý dospělý kouzelník. Hrdý musí být. Znal jsem jeho otce… Ale taky má strach a to možná víc, než cokoliv jiného. Byla otázka času, kdy ho ten strach přemůže.“

„Harry neutekl!“ řekla možná až moc rázně.

„A jakpak to víte? Že by další tetování, které jste si nechali udělat s panem Potterem během Křiklanova večírku?“

„Zatímco jiní plánovali vraždu Albuse Brumbála?“

Tenhle pohled způsobil mrazení až do morku kostí a to ne tím, že by demonstroval ztělesněnou zlobu, jako spíš bolest.

„Nepochopila jste vůbec nic,“ snažil se, aby jeho hlas nepůsobil zlomeně, ale její slova se ho dotkla. Věděl, že je tehdy Potter sleduje. Nechal ho, protože doufal, že si ten tupec spojí dvě a dvě dohromady a dojde mu, že je na jejich straně. Bylo sobecké riskovat? Bylo to jedno, protože zřejmě byly takové počty na pana Pottera moc složité - přesně jak předpokládal.

„Odejděte.“

„Ne-nechtěla jsem-,“

„Vypadněte!“

Ustrašeně se zvedla a nejistě vypochodovala z místnosti. Neměla vůbec dobrý pocit z toho, co se stalo.

Nepřítomně seděla na dřevěné lavici pod oknem vedoucím na malou zahrádku, která byla oplocena několika starými a polorozpadlými kůly. Každý byl jinak velký a na několika z nich původní majitel navěsil staré hrnky. Slunce se ze stanoviště vysoko na obloze brzo spustilo níže, aby se svou rudou hranou dotklo nejvyššího kopce. Za chvilku bude tma. Snape se za celý den nepokusil o kontakt. Nevyšel z pokoje a nebylo odtamtud ani slyšet žádné zvuky, které by prozrazovaly jeho přítomnost.

Svou nesmyslnou a nevhodnou poznámkou možná navždycky zničila možnost jejich společného vycházení. Zdálo se, že už je to na dobré cestě. Nyní zbyla jen nesnesitelná lehkost bytí, kterou si prožíval každý odděleně.

Kdo udělá pomyslný první krok k obnovení vzájemné komunikace, aby se ani jeden nezbláznil z tíživé samoty a strachu, co bude s jejich světem?

První krok byl samozřejmě opět na ženské, neboť ješitný chlap by raději umřel hlady a žízní, než by svou společnici oslovil s prosbou o trochu jídla. S vodou problém neměl, tu si ještě vyčarovat zvládl, ale žaludek začal s prvními stíny na stěnách značně protestovat proti této nedobrovolné hladovce.

Ještě než zmizely poslední zbytky teplého světla, se vydala ven, aby si profesora udobřila něčím k snědku. Nakonec se rozhodla nevracet se jen s jablky a pokračovala cestou, odkud lokační kouzlo prozrazovalo vesnici. Na kopec, kde v údolí zahlédla první domy, došla už za tmy. Byla tak odhodlaná obstarat oběma jídlo, že nehleděla na risk, že ji někdo zahlédne. Nikde nebylo bezpečno.

První stavení nemělo dle tmy nejspíš doma své majitele a tak překonala nízkou zídku, aby na zahrádce natrhala několik plodin. Našla záhonek mrkví, cibuli, hrách a několik krásných keříků s rudými rajčaty. Nikdy by nebyla schopna to všechno pobrat a nadávala si, že si nevzala alespoň nějaký košík, ale u stavení se povalovalo několik dřevěných přepravek všech velikostí. Půjčila si tedy tu nejmenší s tím, že ji pak pomocí patrona vrátí na místo. A ta trocha zeleniny snad majitele na mizinu nepřivede… Když už se pomalu chystala s tichými díky opustit cizí pozemek, zastavilo ji zlověstné vrčení.

Pomalu se otočila směrem k největší intenzitě zvuku. Měsíc, jindy poskytující alespoň trochu světla byl schován za mraky a ona tak mohla akorát tušit, odkud na ni zvíře hledí.

Brzy se ze staré boudy vyřítil středně velký černý pes. Neměla zdání, co je to za plemeno a popravdě to rozhodně nechtěla zjišťovat z otisků zubů na její noze…

Chvilku na sebe pouze zírali, ale hlídací pes se brzy rozhodl zloděje potrestat za jeho troufalost a hbitě vyrazil směrem vpřed.

Luna se zmohla pouze na přidušený výkřik a poněkud zmatený úprk na druhou stranu zahrady, přičemž se málem přerazila o zavlažovací hadici, jež byla volně rozprostřená po zemi. Upadla těsně vedle ostrých klacíků značících místo zasazení nových rostlinek. Při pádu se praštila se do hlavy, a když si uvědomila své dosavadní štěstí, jen vyděšeně zalapala po dechu. Pes byl pár skoky u ní, ale stačila nahmatat svou hůlku.

Zvíře s hrdelním zavitím dopadlo několik metrů od stále ležící Luny.

Využila, že pes byl překvapený tím, co se stalo a rychle se zvedla na nohy. Palčivá bolest jí projela celým tělem. Nemusela příliš hádat, aby věděla, že si vyvrtla kotník. V chalupě se rozsvítilo.

Popadla bednu, v níž zůstala většina nasbírané zeleniny a rychle se přemístila za nejbližší kopec. Tam vyčerpaně padla na kolena a s každým mělkým výdechem zanaříkala.

Nevěděla, jak dlouho tam leží, ale musela si být jista, že nabrala síly na poslední krátké přemístění ke staré chatrči. Nechtěla riskovat rozštěp ani smrt tím, že by nedokázala udržet pozornost. Nakonec se několika hlubokými nádechy vyhecovala k akci a po blonďaté dívce zbyla v tom místě akorát zmačkaná tráva a praskavý zvuk.

Napůl v bezvědomí z pulzující bolesti se doslova doplazila na práh dveří jejich skromného obydlí. Nikde v oknech nebylo vidět světlo.

Profesor spí a ona bude muset zvládnout základní tišící kouzla sama, ačkoliv jich znala jen pár. Postavila se za pomoci rámu dveří a otevřela je.

Zdálo se jí, že zrezlou kliku vidí víckrát, než jen jednou, ale snažila se nepropadat panice. Aby zahnala výčitky nad svou hloupostí, pokusila se rozesmát faktem, že přežila den v kouzelnické válce, zachránila na smrt odsouzeného člověka a nakonec ji vyřídí trocha zeleniny a domácí mazlíček.

S těmito myšlenkami se definitivně sesunula k zemi uvnitř místnosti, přičemž se svezla na svou zraněnou nohu a ztratila vědomí.

Byla nesnesitelná, otravná a drzá. To, co si dovolila, bylo neodpustitelné. Jak může říct, že plánoval vraždu, když on sám do poslední chvíle nebyl rozhodnut, že Brumbálovo přání nakonec splní? Měl dost času na přemýšlení o událostech nedávno minulých, a přesto se nedokázal rozhodnout, jaké postavení má vůči své zachránkyni zaujmout. To, co udělala, odhalilo její dětskou slabost, protože ukázala, že ač mu nejspíš věří, je schopna se ve slabých chvilkách uchýlit k vyčítání skutků absolutně bezdůvodně.

To ho... zklamalo. Bylo to teprve pár minut, co se vyrovnal s tím, že mu jeho studentka zachránila život, když mu udělila další ránu pěstí.

Zatímco hleděl do stále tmavších stěn, slyšel, že odešla někam ven. První hodinu se nijak nevzrušoval, ale když se ani pak nevracela, začínal se, ač nerad, trochu obávat, zda je v pořádku. Bylo to zejména tím, že jí dlužil záchranu života. Přesvědčoval se o tom ještě další hodinu a pak definitivně podlehl dívání se z okna střídaným tichým pochodováním po místnosti. Skoro jako otec čekající na dceru až se vrátí z prvního rande. Zahnal nevhodné úvahy zpět to temného kouta.

Slyšel prásknutí, šramot a následně tupý zvuk připomínající pád. Myslel, že se pouze přerazila o nějakou věc, ale když se pak nocí rozprostíralo jen tíživé ticho, zapomněl na svou ješitnost a prudce rozrazil dveře od ložnice. Nehleděl na to, že to bylo poprvé, co vyšel ven, a že se tedy po zbytku stavení moc neorientuje. Intenzivní světlo z jeho hůlky osvětlovalo prostor dostatečně a on ji našel téměř hned.

Zkontroloval pulz. Dýchala a srdce jí tlouklo. Byla v bezvědomí, což nebylo určitě způsobené obyčejnou noční vycházkou. Zahlédl rozsypanou zeleninu. Diagnostické kouzlo odhalilo vyvrtnutý kotník ale i slabý otřes mozku. Co vyváděla, snad ani raději vědět nechtěl.

Ačkoliv byl sám ještě značně zesláblý, vzal její křehké tělo do náruče, aby ji uložil do malé místnosti naproti té jeho, kde krátkým zhodnocením zahlédl polorozpadlý gauč a několik rozházených šuplíků ze starého stolu. Sešpulením úst místnosti jasně demonstroval, že není vhodná k uložení zraněného do jejích útrob.

Rázně se otočil a spěšným krokem došel k posteli, na níž doteď ležel on. Položil bezvládnou Lunu na druhou stranu postele a lehkým přejížděním hladkého dřeva své hůlky uzdravoval zraněnou nohu. S otřesem si bude muset poradit sama.

Unaveně se svezl na druhou stranu postele nevnímaje, že budou sdílet stejné lože a bez pomyšlení na nedaleko se povalující zeleninu usnul neklidným spánkem.