3. kapitola - Bylo, nebylo
Pro tentokrát odheslováno...

Věnováno všem, co si najdou chvilku a napíší koment. Děkuji, že alespoň někdo považuje za slušné ohodnotit mou práci. :-)

Nová dohoda - 25 komentů a automaticky nová kapitola - nepočítají se komentáře od stejných osob ani ode mě.

Kdyby mu to nepřipadalo jako špatný vtip, spíš přímo černý humor, nejspíš by se labužnicky protáhl a nahlas by pronesl něco o tom, že takhle dobře se už dlouho neprospal. Přeci jen, člověka trápí starosti, výčitky a to, co bude. Teď, když byl přesvědčen, že už budoucnost nemá, se najednou usínání stalo příjemným a rychlým procesem a spánek samotný byl sladký a nádherně bezstarostný.

Podle intenzity světla sálající z pootevřeného okna v místnosti odhadoval, že bude již pozdní poledne a vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby bylo ještě později.

A musel to přiznat nahlas. Není nad to se zabývat tím, kolik je hodin, než starostmi, komu bude muset krýt zadek dnes.

Teď ho zajímal už jen jeho vlastní zadek, a když si vybavil obrázek ze včerejšího večera, tak by ho možná mohl zajímat ještě jeden.

„Čemu se usmíváte, profesore? Vyspal jste se dobře?“

Lehký úsměv vystřídalo zamračení.

„Neklepete?“

„Klepu. Neslyšíte?“

„A takové pěkné ráno to bylo,“ řekl tiše.

„A jak vy to můžete vědět, když jste spal?“

„Pozor na jazyk.“

„Děkuji, ale nemám problémy s kousáním,“ řekla mile a položila na stolek teplý hrnek a talíř něčeho, co vypadalo jako ovoce.

„Co to je?“

„To je hrnek.“

„Vy jste očividně snídala vtipnou kaši,“ protáhl ironicky.

„Přestaňte pouštět hrůzu, mě stejně nevyděsíte a raději se najezte. Kousek tady za kopcem jsem našla pár jabloní. Nejsem zrovna dobrá kuchařka a tak si místo těch jablek představte to, na co máte chuť, mně to pomáhá…“ poradila mu jakoby nic Luna.

„Bez vašich rad bych byl jistě ztracen.“

„Najezte se a pak mě zavolejte, zkusíte se zvednout a trochu projít. Ano, jen se pěkně nadechněte…Ale no ták, umíte přeci i ostřejší pohled…tak, ještě trochu. No, až skončíte s tím divadélkem pro prvňáky, tak si vypijte ten čaj. Já se jdu pokusit o opravu toho rádia, co jsem našla,“ sdělila konec věty nevzrušeně a nevnímala topícího se profesora v hrnku s čajem po vyslovení slova rádio.

„Počgrht- krucinál, počkejte! Jaké rádio?!“

Ale dívka se ve dveřích jen zvučně zasmála jeho pobryndané košili a hopsavým krokem zmizela kdesi v útrobách nevelké chatrče.

S prásknutím odložil hrnek zpět na chatrný stoleček s oloupaným lakem.

Musí být po smrti. Jestli tohle není peklo nebo minimálně očistec, tak co? Ta ženská musela být seslaná samotným satanem.

Vztekle ze sebe odhodil deku, která byla značně prošoupaná, ale ještě zvládla udržovat člověka v teple. Trochu ho překvapil pohled na prostěradlo. Musel ztratit šílené množství krve. Zrak mu padl na kupu natrhaných látek v koutě, které barvila tmavě rudá tekutina, na které Luna umístila kouzlo, aby zabránila množení bakterií a zápachu. Jak to, že se z toho dostal? Že ho z toho dostala? Pokud neměla Dokrvující lektvar, tak nemohl… a ten jed… Měl by šanci, pokud by vše měla nachystané, ale ona přeci nemohla vědět, co se stane. Nemohla, ale přeci jen ho to dokonale zmátlo.

No, pokud z ní chce dostat nějaké informace, bude to muset zkusit jinak. Hrůza, děs a zamračený výraz na ni očividně neplatili a on posledních několik let nic jiného používat nemusel.

Uhrábl si černé vlasy a opatrně spustil nohy na zem. Nic ho nebolelo, což byl taky důvod k obavám. Téměř vyděšeně se ohlédl zpět na zmuchlaný polštář, zda tam neuvidí ležet sám sebe, ale kromě onoho polštáře tam nebylo nic.

Nádech, výdech a s dalším nádechem se postavil. Motala se mu hlava a cítil se poněkud zesláble, ale i to byl dost úspěch naproti tomu, co se s jeho organismem dělo za poslední dva dny.

První krok byl dosti nejistý a skončil zachycením o stolek, který jeho váhu neunesl a zbortil se na zem i s nebohým Severusem, který s tímto scénářem ne úplně počítal.

Rámus okamžitě přivolal mladou plavovlasou dívku.

„Čemu jste nerozuměl na větě - až se najíte, zavolejte mě a pokusíte se vstát?“ zeptala se s lehkou výčitkou a opatrně se pokoušela za paži profesorovi pomoci na nohy a následně na kraj postele.

„Naprosto všemu. Čemu vy nerozumíte na tom, že odmítám žít s faktem, že se o mě bude starat nějaký žabec, který se ještě nedávno bavil tím, že si kreslil do sešitů neexistující tvory a pro zvýšení krevního tlaku nejen mého jim ještě dával nejrůznější jména? Počkejte, vzpomínám si na Fufínka….“ zakončil rádoby zamyšleně Severus a přidal pobavený úšklebek.

„Byl jste někdy na hodinách Věštění? Než paní profesorka našla vlastní kouli, stihla jsem si udělat úkoly na týden dopředu,“ pronesla nebývale ironicky.

Uchechtl se.

„Než se zvednete, měl byste chvilku v klidu sedět. Pak se velice pomalu zvedat a teprve pak se pokoušet o svůj rychlý krok.“

„Přestaňte na mě mluvit jak na malé dítě, buďte tak hodná,“ upozornil ji na hranice.

„Dělám to schválně.“

„To jsem si myslel.“

„Nechápete mě. Když se rozčilujete, buší Vám srdce a tím lépe rozháníte zbylý jed,“ sdělila mu něco, co ho tedy nenapadlo a za což se taky zastyděl.

„Čím jste to udělala?“ zeptal se tiše, a aby ji ujistil o tom, na co se ptá, kývl bradou směrem k zakrváceným látkám. Omluvně se na něj podívala.

„Promiňte, zapomněla jsem je vyhodit. Převléknu i to prostěradlo. Našla jsem jich ve skříni ještě pár. Je tam i čistá košile, ale nevím, zda Vám bude….“ zamyslela se nad velikostí zmíněného oděvu a prakticky si nevšimla, že zapomněla na to hlavní, co se jí Severus ptal.

„Luno…“ vyslovil vážně její jméno, čímž si získal nejen její pozornost, ale i skutečně překvapený pohled. Chvilku těkala očima po jeho tváři, protože nevěděla, co říci. Nakonec jen prostě škubla za medailonek na svém krku a ten díky důmyslnému zapínání rázem povolil a spočinul své majitelce v dlani. Ta ho beze slova podala muži sedícímu na posteli. Severus si opatrně a s pozvednutým obočím drobný stříbrný předmět převzal.

Pátravě jí hleděl do očí, než odšrouboval malý uzávěr. Pak sklonil pohled na onen předmět a znalecky si přičichl. Ucpal prstem uzávěr a na malou chvilku medailon obrátil, aby mu na ukazováčku zbyla trocha neznámé čiré substance.

„Opatrně s tím, je toho už málo…“

Přikývl a špičkou jazyka se dotkl oné kapaliny. Spěšně si prohlédl ruce, ale nenašel to, co potřeboval. Její klouby na pravé ruce tím ovšem byly a tak si ji bez vysvětlení přitáhl a potřel ranky zbytkem tekutiny. Ta se okamžitě zatáhla. S vážností na ni pohlédl.

„Jste ještě větší blázen, než jsem myslel. Kdybyste to prodala, nikdy byste se už nemusela o nic starat. Nechápu to, nechápu Vás.“

Nevěděla, co mu odpovědět. Asi poprvé za těch pár hodin, co tu byli. Možná měl pravdu. Jenže ona byla na to, co udělala hrdá, i když se nesetkala s vděčností a proslovy oslavujícími její jméno, jakožto spasitelky a zachránkyně. Nikdy s tím nepočítala a tak se ani teď nepozastavovala nad tím, že by to bylo špatně.

Všiml si jejího váhání a rozpaků. Jenže on opravdu nechápal, proč to všechno dělá. Raději by se smířil s tím, že je skutečně fanaticky vyšinutá a unesla ho kvůli bezbřehé lásce. To by alespoň dávalo smysl. Sice značně zneklidňující, ale nějaký. Ona očividně nevěděla, co vše udělala a až jí to dojde, bude litovat. Možná přijdou i výčitky.

Nakonec se její pohled projasnil a ona mu následujícími slovy vytrhla z úst všechny smysluplné věty.

„Nesmíte ten život brát tak vážně, profesore, stejně z něj nevyvázneme živí,“ řekla vesele a s ladnou otočkou zmizela z jeho zorného pole. Zpoza dveří zaslechl ještě sdělení, že přinese to rádio.

Chvilku bez mrknutí seděl a zíral do tmavé a značně ochozené podlahy.

„Chytejte!“ zvolala zvučně Luna a předstírala, že mu stařičké rádio hází. Málem spadl z postele, jak se lekl, že to skutečně udělá a co jeho smysly vyděsilo ještě víc, byl fakt, že by ho nejspíš nechytil, protože ruce používal naposledy ve chvíli, kdy po šupinatém krčku hladil obřího hada. Nedobrovolně a hlazením by to nakonec taky nenazval. Spíš rvaní šupin tomu obřímu teleti, aby ho dostal dál od své paže.

„Ježiš to je zase pohled. Zajímalo by mě, jestli si je trénujete před zrcadlem,“ protáhla naoko otráveně a posadila se na postel vedle zkoprnělého Severuse, který ještě stále rukama očekával přílet kouzelnického přístroje.

„Dejte je dolů, prošvihl jste šanci na nadhoz.“

„Dám je dolů - dám je asi přímo na Váš krk!“

„Budu doufat, že na pořádný stisk nemáte sílu a teď přestaňte vymýšlet blbiny a spravte to. Já to neumím,“ podívala se na něj, „Co zas?“

„Ne, vydržte. Musím si vychutnat ten okamžik, že něco neumíte, nezvládáte, nevíte… Ó ano, skoro stejný pocit, jako když vaše kamarádka Grangerová předloni nevěděla přesné složení Dračího lektvaru.“

Když se setkal s otevřenými ústy a nechápavým výrazem, protočil oči a zakroutil hlavou. Opatrně převzal rádio zkoumaje škody. Bylo potřeba jen opatrně dotáhnout pár šroubků a…

„Kde mám hůlku?“ zeptal se nebývale nebezpečně a tentokrát se Luna pod jeho pohledem nepatrně zatřásla.