2. kapitola – Na divném místě

Dnes se stalo něco zcela výjimečného. Pro mě. Tento web v odpoledních hodinách oslavil 100 000tis návštěv, a to se musí oslavit.

Žel bohu - oslavíme to právě touto povídkou. Proč žel bohu? Ti, co stále věří v jistou kvalitu následujících řádků, by si měli něco šlehnout, aby nebyli zklamáni. Opět opakuji, že oba hlavní aktéři jsou dosti mimo charakter psaný Rowlou a nezmění se to ani, kdyby z nebe začala padat jahodová lízátka.

Tak a teď když víte, že povídka je laděná spíš na pobavení a žádné vážné obraty v ní příliš nečekáte (ani ty promyšlené a hlavně takové, co dávají smysl), se můžeme vrhnout na nějakou rekapitulaci.

21. kapitol - dopsaných, obetovaných. Je ale samozřejmě možné, že budou probíhat mírné úpravy.

Psala jsem to s myšlenkou, že Severusovi po záchraně mírně hráblo - neboť jinak neumím vysvětlit některé jeho stavy. :-D Luna je Luna - trošku trhlá a uvolněná v každé situaci. :-)

První betaci provedla wixie. Druhou elu. Děkuji oběma.

Enjoy.

Probudil se ještě za tmy. Díky jedu v jeho těle, které s ním přirozeně bojovalo, trvalo probuzení trochu déle než zdravému člověku. S tím Luna před pěti hodinami úplně nepočítala, takže teď ležela u jeho nohou, schoulená do klubíčka a na obličeji měla usazený vyčerpaný výraz.

V první řadě ho vyděsilo, že neví, kde je. V řadě druhé se mu vůbec nelíbilo, že právě utekl z pevného šibeničního provazu, který mu uvázal sám Pán zla; ten neměl přirozeně rád, když někdo měnil jeho rozhodnutí. V třetí řadě byl poněkud problém, že leží na posteli a neví, kde má hůlku. V dalších řadách od začátku do konce mu hlavně vadilo, že mu cosi láme holeň pravé nohy.

Cuknutí nohy probralo spící dívku ze zlého snu. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Kdy usnula?

„Máte vůbec ponětí, co jste provedla?“ zašeptal zlostně.

„Dochází mi to, lehce postupně.“

„Tak lehce postupně říkáte. Vyvraždí celou vaší rodinu od nemluvňat po starce a pak najde i vás. Nebudete mít rychlou smrt, jakou jsem mohl mít já. Počítáte s tím? Co- co vás k tomu jenom vedlo?“

Luna přemýšlela. Co jí dělalo největší radost v době nemoci? Když otec přinesl maňáskové divadlo a dělal nejrůznější vtípky. No… maňásky asi nesežene, ale o vtip by se mohla pokusit.

„Víte, unesla jsem vás, protože jsem do vás bláznivě zamilovaná. Teď se vyděsíte a zjistíte, že jsem do vás vpravila Mámící lektvar a vy nemůžete utéci…“ Během tohoto spontánního řečnění se pomalu posouvala směrem k totálně vyšokovanému Snapeovi, který přemýšlel, čím ji vezme po hlavě, jestli se k němu přiblíží ještě víc, „a už vás odsud nepustím!“ Svůj procítěný projev zakončila chňapnutím ruky před jeho obličejem.

Při pohledu na něj se rozesmála, čímž mu dala malou naději, že je to jen nějaká zvrhlá legrace.

Přesto mu v krku vyschlo a pravé oko sotva znatelně křečovitě zacukalo.

„Nebojte, nic se vám nestane, přísahám na křídla Strachopuda lesního,“ ujistila bledého muže o svých úmyslech.

„Nejsem si jist, jestli mě to uklidnilo,“ dodal značně pochybovačně Severus. Po chvilce ticha se opět ozval.

„Takže... Kde to jsme? A ne, nenadechujte se k sáhodlouhým odpovědím. Abychom zamezili ještě většímu zmatku a v mém případě i vzteku, tak budete odpovídat heslovitě a - pokud to bude jen trochu možné - bez toho pohledu přítulného zvířete,“ přikázal Luně rázně a nesmlouvavě.

„Jsme v chatě.“

Mračení, ze kterého by měl radost každý průměrný masový vrah, přimělo Lunu ještě o doplnění.

„Jsme v chatě v horách.“

Varovné vrčení ze Snapeovy strany podnítilo dívku opustit břehy oblíbeného ostrovu legrace, jinak hrozilo, že jediné síly, které profesor má, budou investovány do jejího uškrcení.

„Jak konkrétní mám být?“

„V tomto případě vám doporučuji, abyste byla velmi konkrétní, slečno,“ procedil skrz zuby.

„Jsme v pohoří Grampian, asi osmdesát kilometrů vzdušnou čarou od Edinburghu, byla jsem tu s otcem, když jsme cestovali po Skotsku a zastihlo nás špatné počasí. K nejbližší registrované silnici jsou to asi tři kilometry východním směrem. Kolem je jen několik menších vesniček ne blíž jak pět kilometrů. Nikdo sem nechodí, je to stará venkovská bouda, jejíž majitel - pastevec - před lety zemřel.“

„Výborně, ještě jednu obsáhlou odpověď na mou otázku a pak se můžete omezit na ano a ne, rozumíte? Proč jste to udělala? Jaký je váš další záměr s mou osobou?“

„V podstatě nevím, co bych vám řekla. Nesnesu pohled na smrt, když to mohu nějak zvrátit. Je jedno, o koho v tom případě jde. Neměla jsem plán a ani pořádnou představu, co dělám. Je to velký problém?“ zeptala se nevinně.

„Tak si to zkusíme zrekapitulovat. Jistě pak sama přijdete na to, jak velký problém to je. Možná jste mě zachránila, ale v podstatě jste zachránila už jen člověka bez budoucnosti, zároveň jste se tím činem degradovala na mou úroveň a já vám tímto přeji hezký zbytek vašeho mladého života, protože, slečno Láskorádová, Pán zla rozhodl, že já zemřu. Co z toho pramení? Ano, přesně tak: Momentálně po nás nejspíš pátrá rozsáhlá parta Smrtijedů. Bystrozoři v tuto chvíli mají jiné starosti, ale i kdybychom přežili válku, jak myslíte, že se mnou a s vámi budou jednat? Pomohla jste k útěku vrahovi! Nečekáte, že za svou odvahu dostanete Merlinův řád, že ne?“ mluvil bez přestání Severus a snažil se dávat patřičný důraz na každé slovo.

Nějakou dobu trávila to, co právě řekl, ale pak se její pohled opět projasnil.

„Tak to všechno může být, ale myslím si, že Voldemort už zbrojí a každým dnem se pokusí zabít Harryho. Bude potřebovat, aby jeho stoupenci odlákali všechny, co bojují na straně dobra, aby k němu měl volnou cestu. Nebude pátrat po někom, kdo by za normálních okolností jistě zemřel na otravu hadím jedem. Teda pokud to tele lze považovat za hada…“

„Přestaňte dělat ty hloupé vtipy!“

„Pardon.“

„Bude pátrat, slečno Láskorádová, protože vám uniká jeden malý detail, o kterém tedy samozřejmě nikdo neví-“

„A to?“

„Kdybyste mě nechala domluvit, už byste to věděla! Voldemort se domnívá, že když jsem zabil Brumbála, Bezová hůlka teď patří mně,“ odpověděl tiše.

„A nepatří?“

„Ne. Moc hůlky a její vlastnictví na vás nepřejde, když kouzelníka zabijete, ale když ho odzbrojíte. Já jsem Brumbála na Astronomické věži neodzbrojil. To Draco,“ vysvětlil to, co tušil a co mu poté objasnil i Brumbálův portrét.

Luna na něj nechápavě zírala. Povzdychl si.

„Slečno Láskorádová, jste dcerou Xenophiliuse Láskoráda?“

„Ano,“ potvrdila Luna, ačkoliv si nebyla jista, proč se na to ptá – tuto skutečnost musel velice dobře vědět.

„Výborně, protože potom vám jistě nemusím vysvětlovat, co znamenají Relikvie smrti a příběh Tří bratří, že ne?“

„Bezová hůlka!“ vykřikla Luna, jak jí to došlo.

„Excelentní výkon, vskutku,“ vyplivl ironicky.

„Proč chce Voldemort ovládnout Bezovou hůlku?“

„Proč byste řekla?“

„Zlomila se mu ta jeho?“

Mocné praštění pěstí do přikrývky, které zvířilo velké množství prachu, zároveň vcelku slušně vyděsilo nechápavou studentku.

„Se moc nevztekejte, nebo si strhnete strup a poblednete ještě víc,“ dráždila ho dál neopatrně.

Severusovo tiché počítání do deseti příliš neregistrovala. Odvážila se mu podívat do očí, až když opět promluvil.

„Chce s ní zabít Pottera. Což logicky neudělá dřív, než mě najde a zabije.“

„Aha,“ odpověděla prostě s jistou dávkou nezaujetí. Tím ho trochu vyvedla z míry, ale měl ještě pár otázek, na které chtěl znát odpověď.

„Tak a teď když máme jasno, jak to se mnou bude i přes vaše neutuchající úsilí mě zachránit, mi řekněte, co se přesně v Chroptící chýši stalo.“

„No, viděla a slyšela jsem, jak vám něco říká, ale nerozumím tomu jeho šišlání… Pak proti vám poslal přerostlou příšeru a já jsem se někdy v tom okamžiku rozhodla, že něco udělám,“ nejistě se na něj podívala a zastrčila si dlouhý pramen vlasů za ucho, „Jelikož jste někde během přemisťování omdlel a já se asistovaně přemisťovala poprvé, způsobilo vám to rozsáhlý odštěp. Přemístila jsem se asi třikrát nebo čtyřikrát, abych setřásla, případné sledovací kouzlo, ačkoliv podle Voldemortova výrazu bych řekla, že se nestihl ani nadechnout, natož myslet na něco takového. Tady jsem vás starostlivě ošetřila a čekala, až naberete síly na výslech,“ zakončila své vysvětlení hbitě.

„Čím jste mě proboha ošetřila? Na Naginin jed není protijed, protože je jediná svého druhu a Voldemort nikomu nedovolí se k ní jen přiblížit. Zvlášť ne teď, když mnoho Viteálů nezbývá,“ zašeptal tajemně.

„Bezoár?“ pokrčila dívka rameny.

„Zkuste to znovu. Je chvalitebné, že jste dávala při lektvarech pozor, ale bezoár je protijed pouze na většinu známých jedů. V této větě si jistě váš brilantní mozek povšimne hned dvou věcí, jež úplně nesedí s mou situací a to konkrétně slova na většinu a známých. Jak jsem řekl, Naginin jed je vše jen ne prozkoumaný.“

„Vám ty hodiny lektvarů opravdu chybí, že?“ uchechtla se.

„Nechte si ty vtipy, to jste tak natvrdlá anebo máte tak ráda adrenalin, že neustále pokoušíte mou trpělivost?“

„Proč kolem sebe tak kopete?“

Severus neodpověděl, složil si ruce na prsa a probodával ji jedním ze svých naštvaných pohledů. Luna to tentokrát typovala na pohled číslo pět.

„No tak dobře. Máte ještě nějaké nejasnosti nebo můžu odejít uvařit čaj a připravit něco k jídlu?“

„Nezapomeňte se převléci, z té noční košile vám leccos vyčuhuje,“ informoval ji trochu rozpačitě profesor a raději se kouknul jinam.

Luna pobavena jeho náhlou ztrátou sebekontroly ladně vstala a se zasněným úsměvem zmizela z nevelké místnosti.

Samotu ocenil. Připadal si stále ještě lehce dezorientovaně, navíc mu tlak v podbřišku z obav, co bude dál, neustále zaměstnával pozornost. Ale ostrý obraz za zavřenými víčky jedné z jeho studentek v lehké noční košilce padající jí z ramen působil značně znepokojujícím dojmem.

Doufal, že až se vrátí, bude mít na sobě nejméně kabát připomínající Hagridův každodenní stejnokroj a hlavně - že ponese něco k jídlu.

Zjevila se uprostřed tmavých dveří asi patnáct minut na to. Nesla dva hrníčky s kouřící tekutinou a nějakou misku. Severus měl hlad, že by klidně chroupal i nadloubanou omítku, ale naštěstí mu nabídla o něco lepší pokrm.

„Sušenky?“ zeptal se s povytaženým obočím.

„Je mi líto, profesore, není tu žádné kuře, které bych vám mohla opéct,“ řekla prostě Luna, aniž by se mu podívala do tváře. S klidem sobě vlastním položila oba hrníčky na stolek vedle postele. Nejprve zkusmo, stolek nevypadal nikterak bytelně, ale vypadalo to, že dva hrnky se ještě pokusí unést.

Misku s kávovými sušenkami položila profesorovi na částečně odhalenou hruď. Svléknout mu těsný kabátec byla nutnost a rozepnout pár knoflíků na košili musela kvůli kontrole srdce. Přirozeně.

K jeho smůle se nepřevlékla a kus látky tak nadále odhaloval obě ramena a část dekoltu. Košile mívala několik knoflíků, které tam nyní nebyly; přední část oděvu tak neobepínala její drobné tělo tak, jak to nejspíš dělala v Bradavicích. Dole byla košile špinavá od bláta a zelené trávy. Několik šmouh bylo po celé délce včetně těch od něčí krve. Krev…

„Jste zraněná?“

Luna se podívala na zakrvácenou košili a jen jemně zavrtěla hlavou.

„To je vaše krev, profesore.“

„Takže, slečno Láskorádová, jsem teď něco jako váš zajatec, otrok, milenec, hračka, či mohu doufat i v nějaké kladnější možnosti?“

Luna si ho zadumaně prohlížela a jakoby mimochodem si prsty poklepávala na bradu.

„Vaše mlčení mě nepatrně vyvádí z míry,“ zabrblal nejistě.

„Jen si vás představuji jako svého zahradníka… milence… hračku… Ne, myslím, že vůči mně nejste ani v jedné ze jmenovaných pozic. Budu ráda, když neutečete. To je vše.“

„Když zůstanete se mnou, je to jako byste si k noze přivázala odjištěnou bombu,“ pronesl zachmuřeně.

„To by mohla být zábava, co říkáte?“

„Nemyslím si.“

Mladé dívce přeběhl po tváři stín smutku. Skutečně to nedomyslela. Chtěla ho zachránit a co dál? Nutit ho, aby zůstal. Nebo se společně zašít do nějaké cizí země? Třeba do Ameriky… Možná by bylo nejrozumnější se rozdělit a modlit se, že její jednání nebude mít za následek ještě více bolesti.

„Doufám, že budete natolik rozumná a zbavíte se mě sama. Ač jsem o to nežádal, zachránila jste mi život a uzavřela tak mezi námi závazek - magické pouto.  Mou povinností je svůj dluh splatit.“

„Asi mě teď musíte opravdu nenávidět, že?“

„Raději-se-ani-neptejte,“ procedil skrz zuby Severus, který neustále promýšlel své možnosti.

„Ale zase to berte tak, že to mohlo být horší? Mohl jste být mrtvý.“

Severus zvedl obočí až pomalu ke stropu a sešpulením rtů zahrál hluboké zamyšlení.

„V tom je mezi námi podstatný rozdíl, slečno Láskorádová. Vy žijete, abyste žila. Já žiji, abych mohl zemřít.“

„Není to trochu smutné na čaroděje, kterému nebylo ještě ani čtyřicet?“

„V těchto temných dobách to rozhodně není ta nesmutnější věc. Teď bych ocenil, kdybych mohl na chvíli usnout. Sám.“

K jeho překvapení neprotestovala. Klidně se zvedla z okraje staré postele a s výmluvným pohledem odešla až ke dveřím, kde se ještě otočila, aby ho informovala, že bude vedle. Než však dveře přivřela, zaslechl ještě něco…

„Dobrou noc.“