1. kapitola - Těsně před koncem (elulineček má narozeniny)

Ano je to tu. Hned dvě věci - první, že jsem se rozhodla vypustit do světa tuhle hrůzu a druhá, že první kapitolu dostane zrovna moje milovaná elu, která má dnes narozeniny. Oko. :-D

elulílánku, odpusť, že tě obdarovávám takovou hrůzou, ale slibuju, že se dočkáš i toho sexu. :-D

Hódně moc štěstí, protože když máš štěstí, tak máš i to ostatní. Víš co se říká - na Titanicu byli taky všichni zdraví a k čemu jim to bylo... :-D Hódně úspěchů ve škole i osobním životě a maximálně moc spokojenosti a méně otravných hlasů do tvé hlavy ti přeji z celého srdečního svalu. Jsi součástí velkého celku, jsi dílek naší barevné a jedinečné mozaiky a perfektně do ní zapadáš. Mám tě moc ráda.

Věděl, že tahle chvíle dříve nebo později přijde, ačkoliv nepovažoval za důležité to s někým řešit. Byl v tomto složitém příběhu hlavní postavou, avšak nikdo mu nedal prostor pro vlastní jednání. Tahle hra měla pravidla, jež nemohl změnit. Ani nechtěl.

Smířen se svou situací, začátkem a snad i koncem teď hleděl do tváře svému pánovi, kterého si kdysi vybral. Nemělo teď smysl po sté řešit, že to byla chyba a už vůbec ne to, jak velká.

Tohle všechno měl zkrátka hned předvídat tak jasně, jako začal před sedmi lety.

Zvláštní, jak relativní bylo přežít.

Netušil, jaká smrt mu bude souzena. Možná, že si přál, aby to bylo rychlé, ale po tom, co viděl umírat desítky nevinných lidí, si hlavně přál, aby už to bylo.

„Jiná možnost neexistuje. Musím tu hůlku ovládnout, Severusi. Když ovládnu hůlku, ovládnu konečně i Pottera.“

Mělký nádech. S těmito slovy by mu před očima měl proběhnout celý život, ale nebylo to nutné. Vlastně by to bylo horší jak samotná smrt a nač si zbytečně působit větší bolest vzpomínkami, na které po celá ta léta raději nemyslel, nepřipouštěl si je a pomalu je uzavřel kdesi hluboko v sobě. Napořád.

Slova s rozsudkem smrti Voldemort téměř zašeptal a velká třpytivá koule s Nagini uvnitř k němu letěla rychleji, než by kdo mohl čekat. Zavřel oči a myslel na ticho.

Tu sekundu jakoby náhle někdo pozdržel a tok času se zpomalil. Než zaslechl to podvědomé tiknutí ve své mysli, stalo se ještě něco dalšího.

Možná právě zvuk rozražených dveří způsobil, že nezaslechl přesun velké ručičky o jedno malé políčko dál.

Všechno kolem bylo podivně pomalé. Viděl všechno a zároveň nic. Nagini pustila jeho levou paži, do které ale určitě stihla vpravit notnou dávku jedu na jeho zabití.

Voldemort překvapeně vzhlédl ke dveřím Chroptící chýše, kde stála jedna ze Snapeových studentek. Nad tím, kdo to vlastně je, musel Severus okamžik uvažovat. Ovšem na divné jednání blonďaté děvy se nedalo nerozvzpomenout. Každý ji znal.

Zvláštní nepřítomný pohled mívala při jakémkoliv rozpoložení. Ať se jednalo o radost, smutek, nadšení, rozhořčení nebo třeba jen přemýšlení.

Luna Láskorádová teď stála ve dveřích, právě tímto pohledem těkala z Pána zla na něj a on se nedokázal přimět ani k projevení soukromé lítosti nad tím, že zde ta dívka také zemře.

Nemohlo to být jinak, ale přeci jen se některé jasné plány měnily tak lehce, jako by vůbec nebraly ohled na starost osob, jež je vymýšlely.

Mladé Havraspárce se přeci jen to odpoledne podařilo nevídané. Dokázala v jedné vteřině, ano v jedné, protože stále neslyšel to zatracené cvaknutí, využít překvapení momentálně nejmocnějšího čaroděje na zemi i jeho odporného mazlíčka, doběhnout směrem k muži, na jehož rozsudku smrti ještě nestačil zaschnout inkoust vlastní krve, a s jedním jediným pohledem do jeho očí zmizet z toho nešťastného místa.

Proudění vzduchu se k jeho omámené mysli neslo z daleka a on dokázal vnímat jen jedinou věc. Nebylo to pevné sevření jeho studentky, ani studený vítr kolem jeho potem zbroceného obličeje. Nebyl to dokonce ani tlukot splašeného srdce značně postihnutého dávkou hadího jedu. Bylo to cvaknutí hodin, jak se ta zpropadená ručička přeci jen odhodlala k pohybu vpřed. To jediné si dokázal uvědomit, než konečně propadl do náruče temnoty a blahodárného ticha.

První, co cítíte, když se probíráte z dlouhého bezvědomí, je nejspíš štípání kapek potu v očích, které se i přes tuto nepříjemnost snažíte tvrdohlavě otevřít. Zpočátku to jde velice ztuha, ale jak jednou přimějete víčka k pohybu od sebe, máte vyhráno.

Tedy podle toho, v jaké jste situaci, protože pocit, že vám něco sežralo všechny orgány, potrhalo ruku, se kterou odehrála mistrovství famfrpálu celá mezinárodní sestava hráčů a ještě vás vzalo palicí po hlavě, není něco, do čeho byste se hrnuli, což každý individuálně ohodnotí svým vlastním projevem.

„Sakra, co se to…“ zastřeně zanadával snaže se pohnout alespoň o centimetr, aby unikl skupince imaginárních trpaslíků, co mu svými kladívky soustavně a vytrvale drtili spánky.

„Měl byste ležet, asi se mi nepovedlo zničit všechen jed ve vašem těle,“ sdělila mu přehnaně sladce mladá dívka, sedící u jeho nohou na dosti chatrné posteli.

„Láskorádová, já vás roztrhnu!“

„To by ale nepomohlo, pane profesore, musíte vydržet. Pro jistotu Vás uspím, abyste když tak nebyl u toho, když se mi to nepovede…“

„Cože?! Opovažte se! Já jsem-“ nedořekl Snape a nedobrovolně pod náporem konejšivě modrého paprsku padl zpět do hlubokého spánku.

Možná ho neměla tak děsit. Chtěla, aby zůstal v klidu čistě pro jistotu, ale nemohla se zbavit dojmu, že si to ten parchant přeci jen trochu zaslouží.

Bylo zvláštní ze dne na den změnit hodnost ze studenta na vojáka. A co se před týdnem zdálo na míle vzdálené, teď tiše proplouvalo kolem.

Štíhlými prsty opatrně zkontrolovala obvaz na profesorově ruce. Rána z odštěpu byla ošklivě rozšklebená a stále dost krvácela. Po pokusu o odvar z mučenky se rozhodla. Hbitě otevřela víčko od stříbrného medailonu, který nosila na krku a jenž dostala od otce k sedmnáctým narozeninám, a tři pouhé kapky nechala od drobného uzávěru kápnout na onu ránu. Otec říkal, že uvnitř starého medailonu jsou opravdové slzy Fénixe. To bylo málo pravděpodobné, protože by jistě stály více, než by si kdy otec mohl dovolit, ale jelikož Luna uměla věřit, tak věřila a možná spíš hlavně doufala.

Upřímně se usmála, když se rána jako zázrakem začala zatahovat. Tři kapky na tak velké zranění nestačily, ale rozhodně zachránily profesorovi další dva litry krve, které teď nutně musely zůstat v jeho těle, kam patří.

Byla vyčerpaná. Dnes v noci nespala a tu následující, co za okny staré a neobydlené chýše kdesi v horách přicházela, na kvalitní spánek mnoho šancí také neměla. Bude muset hlídat profesorův tep a hladinu zbývajícího jedu v jeho těle. Ano, mohla mu do krku nalít všechnu tekutinu z medailonu, ale co když se ještě něco stane a ona bude muset jen tak přihlížet? Neměla ráda bezmoc.

Severus Snape byl zdravý muž, v nejlepších letech, tak se musí taky trochu snažit sám a nespoléhat jen na to, že za něj boj s hadím jedem vyřeší původem neznámá tekutina, co vše vyléčí a on se postaví na nohy jak mladý kluk, který ji tu v první řadě uškrtí, neb mu tu lila do těla něco, o čem nevěděla víc, než jen to, že je od otce. V podstatě neměla plán.

V noci ji zbudil křik a ona vyběhla z pokoje jen v noční košili a dlouhém svetříku. Byl div, že si stihla nazout alespoň tenisky, které našla skopnuté pod postelí. Normálně by to neudělala, ale ten křik naznačoval, že se děje něco zlého. Něco, na co bude potřebovat boty.

S touto myšlenkou se zatřásla chladem. Přehodila přes sebe kus zaprášené látky, která kdysi sloužila nejspíš jako závěs.

Opřela se o starou konstrukci, která byla podporou pro nebesa nad postelí. Naštěstí váhu jejího těla udržela, takže si mohla dovolit na chvíli uvolnit napjaté svaly.

Zrak jí padl na Znamení zla, které měl profesor na levém předloktí, a jenž jindy nosil pečlivě skryté. Bylo šero, ale i přesto zaznamenala náhlý pohyb hada, který vylézal ošklivé lebce z úst. Nebyla si úplně jistá, co to znamená.

Nemohli je tu najít? Nemohl Voldemort pomocí něj poslat Smrtijedy, aby je zabili?

Nebylo vůbec lehké se s téměř bezvládným profesorem několikrát přemístit, aby zabránila případnému sledovacímu kouzlu, jež se umělo s přemisťováním držet jen potřikrát a to kdyby přišlo nazmar díky několika centimetrům kůže… Rozhlédla se kolem.

O téhle barabizně vlastně věděla náhodou. Před čtyřmi lety si do pohoří Grampian udělala výlet s otcem a jeho tehdejší přítelkyní. Samozřejmě zabloudili. V dešti tehdy jako zázrakem narazili na toto opuštěné stavení uprostřed ničeho. Strávili tu tři dlouhé dny, protože když v horách přijde bouřka, trvá dlouho. Za tři dny si člověk k místu dovede vytvořit určité pouto a Luna si tehdy hůlkou označila polohu chatky, kdyby náhodou.

Náhody se děly pořád.

Náhoda byla to, že přežila celé dopoledne na válečném poli. Náhoda byla, že při úprku lesem potkala Harryho Pottera, který nebyl k vidění od konce minulého školního roku.

Náhoda byla i to, že se rozhodla jít s nimi do Chroptící chýše. Během cesty se jí částečně povedlo ospravedlnit Snapea, kterému prostě věřila. Pohled do očí, kterým se sem-tam ujistila o dobrotě druhého a který ostatní považovali za zvláštně nepřítomný, dokázal přečíst téměř cokoliv.

Když si to tak postupně přeříkávala ve své hlavě, znělo to absurdně, takže by si možná měla připravit něco věrohodnějšího pro profesora, protože ten bude chtít slyšet odpovědi, až se probere.

No a pak prostě vycítila, že Severus Snape tam stojí klidně, smířeně a bez hnutí, protože čeká na něco zásadního. Proč by mu jinak Voldemort podával cosi, co znělo jako vysvětlení?

Výraz tmavých očí bradavického profesora a smrtijeda byl zvláštně smutný a smířený. On tu teď neumře. Pokud je vinen, zaslouží horší trest, než byla smrt. Pokud byl nevinný, byl hrdina a na smrt neměl nárok.

Každopádně to byla taky náhoda, že se vyškubla Hermioně, jež svírala její ruku ve strachu, co právě uvidí a vrhla se vstříc… čemu vlastně? To bylo vlastně jedno. Když se její nohy pohnuly směrem k jejímu profesorovi, věděla, že ho chce zachránit a když tohle vědění stačilo k předání impulzu, stačilo to i teď a jelikož to dobře dopadlo, nemělo smysl si říkat, jak velká hloupost to celé vlastně byla. Ne ta záchrana, ale to, že neměla vůbec žádný plán.

Počkat, někdy měla plán?

Dost, když nemůže spát ona, tak alespoň ať mozek si odpočine. Unaveně si protřela ztuhlou šíji a zadívala se do obličeje muže před sebou.

Možná ho neměla nechat upadnout do spánku v tomto rozpoložení. Jeho rysy byly nepřirozeně ztuhlé. Mávnutím své hůlky zrušila kouzlo a ještě pro jistotu zkontrolovala tepovou frekvenci. Už se pomalu dostávala do normálu, což bylo velice dobré znamení.

Profesor možná nebojoval ve válce, kde umírali její spolužáci a ostatní profesoři pro něco, čemu věřili, ale bojoval teď a tady, pro něco, v co věřila ona.

Prosím, neházejte po mě těžké předměty, já jsem si vědoma toho, jak blbý to je, ale berte to jako odpočinkovou věc na dlouhé únorové večery.