15. kapitola - Ze sobeckých důvodů

Věnuji Vendi, Claire, Crazymu a elu. Té poslední patří i dík za náročnou betaci této kapitoly, u které jsem se asi nezapotila jen já. :-D Ano, dámy a pánové, blíží se konec. Už jen dvě kapitoly... fňuk. :-D

Mlčela, ale přes to se mu upřeně dívala přímo do očí.

Mávnul hůlkou, aby zrušil kouzlo, které ho do teď halilo před očima ostatních lidí.

„Dobré odpoledne, slečno Grangerová,“ oslovil ji první s mírným úšklebkem, aniž by tušil, co tím vyvolá.

„Kde jste byl?“

„Prosím?“

„Říkám - kde jste sakra byl? Máte vůbec ponětí, jak dlouho jsem vás hledala?“ neudržela své emoce na uzdě rozčílená Hermiona a z jeho výrazu náhle pochopila. Jeho oči prozrazovaly provinění.

Nevěřícně zalapala po dechu.

„Vy to víte, že ano. Jistěže to víte. Pravděpodobně jsem se celý ten rok honila za přeludem, protože jste byl stále někde poblíž a skvěle se bavil. Jak jste jen mohl-“ hlas se jí zlomil a ona se rozplakala. Sama nevěděla, jestli zoufalstvím nad tím, že se celou tu dobu snažila naprosto zbytečně, nebo nad tím, že ho konečně našla.

„Slečno Grangerová… Hermiono, věřte mi, že za mým jednáním nebyla ani trocha snahy vás zesměšnit nebo sám sebe pobavit. Chtěl jsem se zcela oprostit od minulosti a soudě dle vašeho marného pátrání se mi to povedlo. Jednu věc jsem ale nedokázal udělat – nedokázal jsem na vás přestat dávat pozor. Dlouhou dobu jsem měl před očima obraz bledé dívky, která leží ve vlastní krvi na zemi Azkabanského vězení. Dívku, která statečně odolávala, ale taky umírala. Zároveň jsem věděl, jak bolestné pro vás musí být vzpomínky na tu dobu a tak jsem udělal to nejlepší, co jsem pro vás udělat mohl - zmizel jsem, abych vám nepřipomínal bolest a strach z toho, co se stalo-“

„Udělal jste to nejlepší, co jste mohl? Ty sobče! Udělal jsi to nejlepší pro sebe bez ohledu na mě! Sám jsi za mnou přestat chodit nedokázal, ale mě jsi to tak krutým způsobem znemožnil bez toho, aby ses zeptal, co vlastně chci!“ vyčetla mu s napřaženým ukazováčkem směrem k jeho hrudi.

„Sám jsem nevěděl, jak se k prožitému postavit. Doufal jsem, že snáze zapomenete když-“ „Když zmizíte bez jediného slova? Když mě budete rok tahat za nos, i když určitě velice dobře víte, že neuplynul den, kdy bych nezkoušela najít někoho, kdo by mě mohl dovést na stopu vedoucí k vám? A dneska jste mi prokázal milost proč? Čím jsem si zasloužila konečně znát pravdu?“ skočila mu do řeči Hermiona.

Přemýšlel, zda by bylo moudré říkat, že dnešní prozrazení byl v podstatě omyl, a že neplánoval, že ho spatří. Dokázal si představit, co by mu udělala.

„Měl jsem strach, že ti ublížím. Je to snad sobecké?“ zašeptal nakonec rezignovaně a zavřel oči.

Nevěřícně na něj zírala, až si uvědomila, že skoro zapomíná dýchat.

„Ze strachu, že mi ublížíš, jsi mi nakonec skutečně ublížil, ale nedokážu tě za to nenávidět,“ zašeptala zlomeně.

„Pak tedy sbohem, slečno Grangerová,“ rozloučil se a chystal se odejít, protože si její slova vyložil po svém. Sám neměl nejmenší zájem na prodlužování této agónie.

„Cože?“.

Otočil se a podával jí drobný předmět. Natáhla ruku, aby si nabízenou věc převzala a nechápavě se mu zadívala do očí.

„Co to je?“

„Vidíte. Když jsem byl váš profesor, byl jsem hrdý na vaše vědomosti a to, že i z nicotné informace dokážete vykřesat, co nejvíc to jde. Teď byste měla jít domů a všechno si v klidu promyslet. Pokud nějakým zázrakem nedojdete k závěru, že si zasloužím zatracení, pak věřím, že vám tahle-“ ukázal na bílou lahvičku s barevným potiskem, „ukáže, kde mě hledat,“ usmál se a  s pocitem, že pro tuto chvíli má nad zaraženou dívkou navrch, od ní poodešel, aby se dostal dál od cesty, kde by ho mohl někdo vidět.

„A ještě jedna věc,“ promluvil zády k ní, „řekněte laskavě Potterovi, aby zrušil celostátní pátrání, které po vaší dnešní schůzce nejspíš vyhlásí,“ ušklíbl se a hned na to se přemístil.

Stále ještě neschopna slova se podívala do dlaně, ve které držela onen předmět.

„Stoplex – pomáhá při léčbě rýmy a nachlazení?“ přečetla nahlas a zamračeně otáčela lahvičku v ruce, dokud přímo před očima neměla zadní etiketu s drobným písmem.

Jakmile rychle přelétla důležité upozornění, usmála se.

„Vyrábí firma Prince, De´Vere Gardens 33, Londýn.“

Vystoupila z autobusu číslo 178 a podle malého plánku, který držela v ruce, se zorientovala na dlouhé ulici lemovanou stejnými jednopatrovými domky bílé barvy.

Dle čísla domu, u kterého vystoupila, se zorientovala a vydala se na druhou stranu ulice, nechávajíc tak červenou zastávku za sebou. Foukal teplý vítr a nastávající večer pomalu přinášel na obzor tmavě modré barvy.

Pomalu procházela okolo jednotlivých domků a sledovala rozsvícená okna, ve kterých se sem tam mihl obrys obyvatelů domu.

„23, 25, 27…“ odpočítávala čísla, jak rychle kráčela ulicí. Nechtěla být venku příliš dlouho po setmění, neboť Londýn nebýval bezpečným místem pro mladé ženy. A ačkoliv jasně cítila svou hůlku připravenou v rukávu pro rychlou akci, nechtěla se stresovat ještě víc, než momentálně musí.

Tahle čtvrť, dál od centra, byla očividně obydlená většinou přistěhovalci ze vzdálených zemí a to Hermioně příliš klidu nepřidalo.

Když už přicházející noc polykala poslední zbytky denního světla, zastavila se na cestě před domem číslo 33. Vypadal udržovaně, malý plac před domem sloužící jako případné parkovací místo pro jedno až dvě auta byl uklizen stejně jako velký černý kontejner na odpadky patřící k domu, což poznala hlavně kvůli stejnému očíslování. Na sloupku sousedícím s ulicí, jenž měl označovat,  kde je ještě veřejná ulice a kde už začíná majetek jednotlivých osob, si přečetla pouze nic neříkající číslo a název ulice.

Rozhlédla se kolem, jako by se bála vykročit směrem ke dveřím a zaklepat. Byly to tři dny, co se po téměř roce setkala se Severusem Snapem v parku a za tu dobu si dokázala uspořádat myšlenky, ale i představy o tom, co by pro sebe do budoucna chtěla.

Došla k závěru, že prostě přijde sem a nechá tomu volný průběh, ať už bude jakýkoliv, a bude spoléhat na to, že je- li ten muž jejím osudem, pozná to právě dnes.

„Dobrej večír, slečínko, hledáte někoho?“ ozvalo se po jejím boku a ačkoliv samotná slova by neměla budit obavy, Hermioně se okamžitě po zádech rozeběhla husí kůže. Nevěděla, zda to je kvůli tomu, jaký tón hlasu neznámý muž použil, anebo kvůli alkoholovému oparu, jenž mu táhl z úst.

„Ne, děkuji, nepotřebuji pomoct,“ snažila se rezolutně odmítnout, aby ukázala, že se nebojí. Klepající ruce raději složila i s plánkem do kapes černé lehčí mikiny.

Muž kolem čtyřicítky exotického vzezření ji hladovým pohledem sjel od nohou až k již panikou naplněnému obličeji a o krok k ní přistoupil.

„Nechoďte blíž,“ varovala ho se zbytkem vytrácejícího se klidu.

„Mě se nemusíš bát, já mám rád ženy a přísahám, že bych ti ani vlásek na hlavě nezkřivil, kdybys příliš neodporovala…“ zapitvořil se úlisně a pokusil se Hermionu pohladit rukou po vlasech - rychle ucukla a vytáhla z rukávu hůlku, kterou rychle schovala za záda.

Ještě jeden krok vzad a měla co dělat, aby neupadla. Právě totiž stoupla na kraj chodníku a tento kraj jí právě dosti výrazně podryl rovnováhu. Hůlku leknutím upustila, ale k zemi se za ní neodporoučela. Právě v okamžiku, kdy se úlisný cizinec odhodlal ke dvěma krokům směrem k ní a kdy se u ní v hlavě začaly tvořit teorie o tom, že by se jako ve správném filmu hodil zachránce v podobě naštvaného Severuse Snapea, se od domu ozval právě ten, po kom Hermiona toužila ze všech nejvíc.

„Vypadni od ní.“ Jeho tón byl varovný a velice jasně z něho čpěla výhružka pro muže, který se zvednutými dlaněmi raději odcouval od již pokročilé tmy.

Severus ho ještě chvilku vyprovázel ostrým pohledem, pak vyhodil pytel na odpadky do připraveného kontejneru a věnoval svou pozornost Hermioně. Její přítomnost ho zdá se vůbec nepřekvapila a on jen beze slova pokynul stále ještě zrychleně oddechující ženě, aby ho následovala.

Jen co vstoupila do nevelké chodby, kde kromě schodiště do prvního patra a několika dveří nebylo zhola nic, vypravila ze sebe to první, co jí přišlo na jazyk.

„Tak jsem tady.“

Severus se na ni otočil s povytaženým obočím, sjel ji pohledem podobně, jako chlápek venku a pak rádoby nejistě zavrtěl hlavou.

„Věřte nebo ne, ale všiml jsem si toho a k vašemu štěstí právě včas, jinak byste místo výletu měla pořádný malér,“ usadil ji kousavě a doufal, že ona si příliš nevšimne, že měl o ni strach. Zahlédl ji úplně náhodou, když procházel kolem okna, aby zatáhl závěsy a mohl rozsvítit. Kdyby to býval neudělal, mohla být teď v dost nepříjemné situaci a vzhledem k tomu, že se chystal odejít na druhou stranu domu do místnosti, která momentálně sloužila jako sklad, nemusel by slyšet ani její případný výkřik.

„Hůlka!“ vykřikla polekaně a otevřela bílé dveře, k nimž se tiskla.

„Holka jedna pitomá,“ zaslechla za sebou naštvané mumlání svého bývalého profesora a dvojitého zachránce v jednom, ale nezdržovala se odpovědí, neboť netoužila venku zůstávat déle než pět vteřin. Když opět zacházela do domu, stihla si všimnou zlaté cedulky vedle zvonku u dveří - Prince D. Zahloubaná za sebou zavřela dveře a zvedla oči tam, kde před tím stál pán domu.

„Ehm, pane profesore?“ zavolala do útrob domu, když s překvapením zjistila, že už před ní nestojí.

Žádná odpověď.

Opatrně se vydala chodbou, která vedle podél schodiště do pootevřených dveří naproti vchodu do domu.

„Pane?“ zavolala znovu o něco hlasitěji a pak ještě nevědomky zašeptala Snape, jako by se bála, aby se ve dveřích snad neobjevil někdo jiný, koho vlastně nevolala.

Natáhla pravou ruku, aby tiše otevřela dveře a pak do nich překvapeně vešla, aby se pořádně podívala na to, co právě vidí.

Vysvětlivky k textu: Název ulice vychází ze skutečnosti. De´Vere Garden´s čtvrti, kde jsme bydlely při naší letní návštěvě Londýna. :-)

Obrázek tentokrát fakt dělaný na koleni, rychle a ještě dost hnusně. Základ trochu vypůjčený tuším z montáže od Arival, já jsem to našla na netu bez popisu. Pozadí je moje. Jedná se tam o jednu část z této povídky. :-)