14. kapitola - Prozrazen

wixinka má narozeniny!

V první řadě chci straně ultra mega giga popřát naší úžasné wixie, která je v současném stavu na autorské dovolené, což je čistě proti mojí vůli, ale snad se již brzy z teplíčka Alanova svlečeného pyžama navrátí mezi nás, ostatní smrtelníky. :-D Máš dneska narozeniny a já ti k nim chci popřát hodně zdraví, štěstí, lásky, úspěchů ve škole i v běžném životě. Hlavně, aby se ti dařilo a moc si sobecky přeji, abychom se tento rok zase párkrát sešly a společně slintaly nad začátkem abecedy (tohle asi pochopí jen wix, a bůh ví, jestli i ona :-D). Mám tě moc ráda, ty víš, jak jsi pro mě důležitá.

S Harrym se rozloučila krátce po páté hodině odpolední a využívajíc krásného květnového dne se vydala na procházku do Hyde Parku, který byl doslova nadosah od místa, kde do teď seděla.

Krásně zelenající se plochy opět naplnily Hermionino nitro nadějí.

Teploty dosahovaly už příjemných osmnácti stupňů a ani občasný déšť, který byl v Anglii dost běžný, nedokázal lidem zkazit radost z nastávajícího léta.

Alespoň to tak Hermioně připadalo, když se procházela kolem jezírka a vodního památníku, potkávala jen usmívající se dvojice i jednotlivce, kteří si po práci vyšli na procházku, aby si odpočinuli od každodenních povinností a ruchu ulic tam venku.

Posadila se na lavičku naproti vodní ploše a zamyšleně hleděla do třpytících se vln, jež způsobovaly sněhově bílé labutě houpající se na vodě a čekající na nějaké sousto od návštěvníků parku.

Hermiona bloudila zrakem po lidech, kteří ji míjeli. Zvedla nohy na lavičku, aby je mohla následně obejmout rukama a položit si bradu na kolena.

Zavřela oči. Lehký vítr ji čechral vlasy a ona by se nejraději nechala tím vánkem unášet někam daleko odsud. Tam, kde byl on…

Pocit, že ji někdo upřeně pozoruje, ji donutil otevřít oči a rozhlédnout se kolem.

Překvapením Hermioně podklouzly nohy a ona málem přepadla před lavičku. Zírala do místa, odkud ještě před několika vteřinami cítila něčí zájem o její osobu.

Tam, kde nyní procházela starší paní ve fialovém klobouku, před tím naprosto jasně viděla stát černě oděného muže, jenž bez hnutí propaloval Hermionu pohledem.

Do doby, než si ho všimla. Pak zmizel, ale ona ho poznala.

Po téměř roce si byla jistá, že konečně našla Severuse Snapea.

Rozeběhla se na místo, kde ho zahlédla, protože si byla jistá, že se nemohl přemístit. Přeci jen zde bylo příliš mnoho mudlů, kteří by ho viděli zmizet. Musel využít procházející skupinky, aby se někam ukryl doufaje, že zůstal nespatřen, nepoznán.

Několikrát se otočila na místě, kde stál, a umanutě se vydala směrem, který vyhodnotila jako nejreálnější pro snadný a klidný přesun mimo její zorné pole.

Kdyby kolem necouralo tolik lidí, asi by si s chutí vrazil facku, že se po tolika měsících tajného sledování její osoby nechá takhle stupidně nachytat na švestkách a to přímo osobně osobou jeho hlavního zájmu po celou tu dobu.

Nevěřil na Boha, ani že nad každým člověkem bdí jeho anděl strážný, proto hlídal Hermionu Grangerovou jako její osobní anděl po minulé měsíce. Protože ona potřebovala - hlavně si zasloužila - někoho, kdo na ni bude dávat pozor. A možná nejen proto.

Rychlým krokem zabočil na vedlejší cestu, kde se skryl pod Zastírací kouzlo doufaje, že svou magií nezanechá na tom místě značku pro případ, kdyby se intuitivně vydala správnou cestou, aby ho dostihla. Teprve když jako chameleón splynul s okolím, se zády opřel o studenou stěnu maličké kapličky. Černýma očima sledoval dav proudící po hlavní cestě, ze které spěšně sešel, aby se skryl.

Ona byla jediné pojítko - jediná vazba - s minulostí, kterou nedokázal zpřetrhat. A nebyl si doteď jist, zda skutečně ví, proč to dělá.

Co věděl určitě, byl fakt, že ho ta mladá dívka od prvního dne svého propuštění z nemocnice hledá. Hledá ho tak slepě, že si po několika měsících mohl dovolit stát kousek od ní, dotknout se sametu jejích neposlušných vlasů, aniž by se otočila a tušila, že to, co se tak úpěnlivě snaží najít, má na dosah ruky.

Když v únoru navštívila Tkalcovskou ulici, byl tam a sledoval její pohyby. Díval se, jak se něžně dotýká věcí poházených po stole a jak zaujatě přejíždí ukazováčkem tituly knih v jeho knihovně. Když pak sebrala ze země starou fotografii, kde byl vyfocen s matkou a z očí jí kanula jedna slza za druhou, měl chuť celou tu hru na schovávanou ukončit.

Jenže on chtěl, aby zapomněla a byla šťastná, protože věřil, že jeho osoba by jí připomínala strasti a bolest spojenou s uvězněním. Všichni lidé, kteří ji mučili, byli buď mrtví anebo je stihl osud horší než smrt. On zůstal nejen na živu, ale i na svobodě a až vzkaz od Lily mu dovolil se volně nadechnout a začít znovu, což nebylo zrovna lehké.

Smazat po sobě stopy znamenalo smazat hlavně svoje jméno, a ačkoliv se oficiálně nepřejmenoval, musel si alespoň pro okolní svět začít říkat jinak, aby se nejen uživil, ale aby setřásl pátrání té nebelvírské dívky a jejího kamaráda bystrozora, který mu připravil nejednu horkou chvilku.

Jediné, co uměl, byly lektvary. Nemohl si jen tak vymyslet jméno a titul, aniž by to nezpůsobilo rozruch a zkoumání Ministerstva, jež si po válce důkladně hlídalo veškerý obchod a jeho pohyby. Musel tedy odejít do světa několikanásobně většího a zfalšovat několik dokumentů dokazujících jeho magisterské vzdělání v laboratorním a lékárenském oboru na jedné z nejprestižnějších škol v zemi. Upravit tamější databáze nebylo zrovna jednoduché, když vezmeme v potaz nepoužití ani jednoho Imperia.

Zabralo mu to tři dlouhé měsíce, než si mohl začít říkat Daniel Prince a gratulovat si k prvním úspěchům jeho soukromé společnosti, jež se zabývala výrobou léků proti nejběžnějším mudlovským chorobám jako byla tradiční rýma nebo nachlazení. Jeho produkty okamžitě dosáhly vysoké oblíbenosti a řada lékáren i velkých farmakologických firem mu brzy nabízela stotisícové smlouvy za jeho vlastní výrobky. Jednou se dokonce musel na měsíc stáhnout, aby falešně předstíral nezájem o jeho služby a nebudil tak přílišnou pozornost. Nakonec výrobky přejmenoval a soustředil je na zahraniční trh, kde nehrozilo nijak velké fiasko z náhlého obratu a nárůstu akcií jeho společnosti. Přeci jen byl pořád víc kouzelníkem, než obchodníkem a tak se spokojil s ne úplně dokonalým výrobkem a nižšími částkami za prodej, co pravidelně přibývaly na jeho účet. I tak byl jeho příjem pětkrát vyšší než v Bradavicích a životní náklady byly na čtvrť, ve které se zabydlel, překvapivě nízké.

Za svůj profesorský život dokázal našetřit slušné částky a ty se za poslední rok ještě uspokojivě navýšily - byl tedy zaopatřen i v případě, že by jeho maličký podvod vyšel na světlo a on byl nucen Daniela zabít a vymyslet něco nového.

Jakmile dokázal vyřešit svou minulost a zaopatřit se na případné horší časy, byl zase o něco blíž svému začátku, ačkoliv vůbec netušil, jaký by takový začátek měl skutečně být.

Lépe řečeno - netušil to před rokem, než se poprvé dozvěděl o tom, že ho Hermiona hledá. Dával jí tak měsíc, možná dva, ale ona pořád překvapovala svou vytrvalostí a na nervy lezoucí zvědavostí.

Zrovna teď ji viděl zmateně proběhnout po hlavní cestě. Vyhýbala se lidem jdoucím naproti ní a občas se otočila v marné naději, že ho zahlédne.

Koutek úst mu vylétl výš, ale nepohnul se ze svého místa. Právě minula vyšlapanou cestičku v trávě od milenců, kteří hledali trochu soukromí hlouběji v útrobách parku.

Chtěl klidně odejít, když se zarazila a nechala do sebe narazit starším mužem, aniž by vydala jedinou hlásku. Jeho úšklebek mizel, jak se očima pomalu otáčela k místu, kde stál. V jejím pohledu zahlédl něco, čemu nerozuměl, ale slušně ho to vyvedlo z míry. Jak by ho mohla vidět nebo cítit?

Ona se přesto vrátila těch pár kroků zpět a zamyšleně se dívala na ušlapanou trávu.

Natáhla ruku před sebe a zavřela oči, aby následně nohou udělala první krok směrem k němu.

Zaklonil hlavu, dokud se nedotkl týlem chladného kamene. Věděl, že není cesty zpět a tuhle hru bude muset dohrát.

Hypnotizován pozoroval její pomalé a rozvážné pohyby, které teď řídil nějaký vnitřní cit a intuice. Možná dokonce sama touha ho konečně objevit. A on to všechno přijímal s němým souhlasem, neboť osudu se nedá utéct.

Nechal tu téměř dospělou ženu, aby došla až téměř k němu a pootevřenými ústy sledoval její počínání.

Zbýval poslední krok na to, aby prolomila kouzelnou hranici mezi kouzlem a skutečností a dotkla se konečky prstů jeho hrudi. Než k tomu stačilo dojít, svěsila ruce a otevřela oči, jež nyní naplňovalo poznání, ale taky zoufalství. Proč zrovna to, Severus nevěděl, ale zvuk jeho vlastního srdce mu našeptával, že se to již brzy dozví.

Tak tady se Hermiona procházela a seděla někde nalevo, schovaná ve stínu. :-)

London Hyde Park - fotografie pořízená mnou v létě 2011