13. kapitola - Hledání

Chave má narozeniny!

Chave má narozeniny!!! Ano, přesně tak, proto mi dovol ti tímto popřát všechno nejlepší k tvým .. narozeninkám - hodně štěstí, zdraví, lásky, úsměvů a cest za Alanem. Amen. Asi nejsem moc originální, ale věř, že o to upřímnější to přání je. Mám tě ráda. Kapitola je jen tvoje.

„Dobrý večer, Luciusi,“ ozvala se z tmavého kouta tichá slova, která nejprve pohladila svou hloubkou, ale zároveň mrazila způsobem, jakým byla vyslovována.

Oslovený sebou vylekaně trhl a v šedém pokoji se pokoušel pohledem vypátrat místo, kde stál onen narušitel jeho soukromí.

„Snape?“ zašeptal opatrně Malfoy a udělal krok zpět ke dveřím.

„Užil sis hezké Vánoce, Luciusi?“

„Co tu chceš a jak jsi mě našel?“ vystrčil bradu blonďatý muž a nenápadně se pokoušel nahmatat hůlku.

„Nech ji tam, kde je. Přišel jsem si pro tebe a odvedu si tě, ať už se budeš bránit sebezuřivěji,“ oznámil mu pevně nezvaný host.

„Ty mě nemáš co někam odvádět! Tedy - pokud nejsi ďáblův služebník, co mi přišel oznámit, že přišel můj čas!“ rozkřičel se nekontrolovatelně vyděšený Malfoy a roztřesenou rukou zamával do místnosti.

„Nadešel tvůj čas, můj milý Luciusi, právě teď!“ zasyčel Snape tiše a rychlým kmitem hůlky poslal pána domu k zemi.

Pomalým krokem přešel k bezvládnému tělu bývalého Smrtijeda a pozorně si prohlížel jeho tvář. Blonďaté vlasy ležely rozprostřeny kolem aristokratické hlavy jako svatozář. Severus se té představě ušklíbl a znovu na něj namířil svou hůlku.

„Phille? Phille! Pojď sem!“

„Co zase chceš? Jestli chceš opakovat ten žertík s tím ukradeným koštětem, tak si ho můžeš rovnou nechat od cesty,“ ozval se druhý hlídač zevnitř prosklené budky, která patřila k Ministerské budově.

„Je tu nějakej mrtvej chlap! Tak hni tou svou prdelí a pojď mi pomoct!“ zařval s náznakem hysterie zavalitější muž kolem padesátky a vytáhl ze svého dlouhého tmavomodrého hábitu hůlku.

Druhý hlídač konečně zadýchaně doběhl na místo a s trochou zaváhání se sehnul k blonďatému muži, aby mu přitiskl prsty na krční tepnu.

„Je živej, zavolej nahoru, jestli je tam ještě někdo na Bystrozorským. Ty budou vědět, co s ním.“

Zavalitý chlapík přikývl a hnal se do budky, aby dal někomu vědět, ale než tak stihl učinit, procházel kolem vrátnice mladý muž, který se - připravujíc na zimní chlad - zachumlával do svého černého kabátu.

„Pane Pottere! Jdete jako na zavolanou! Máme před vchodem nějakýho chlapa v bezvědomí!“

Harry se okamžitě rozběhl směrem ke dveřím a jakmile je otevřel, zavrávoral.

Na nic nečekal a vytáhl hůlku tak prudce, až stále klečící hlídač málem přepadl dozadu.

„Jděte stranou Phille. Pouta na tebe! Kontaktujte ihned bystrozory, co mají službu, aby dali vědět do Azkabanu, že pro ně budeme mít nový přírůstek,“ informoval nekompromisně dva muže Harry, aniž by spustil zrak z ležícího Malfoye.

O pět měsíců později

„Hermiono, Hermiono!“ volal mladý muž v davu a zuřivě mával pravou rukou na svou kamarádku.

„Harry, ráda tě zase vidím!“ odpověděla mu žena s kudrnatými vlasy a srdečně ho objala.

„Hermi, jak se ti vede?“ zeptal se ustaraně Harry Potter a kriticky si svou nejlepší kamarádku prohlédl.

„Dobře. Posadíme se?“

Hermiona se pokusila vykouzlit bezstarostný úsměv, ale uvnitř sebe sama dobře věděla, že neodpovídá až tak upřímně.

Oba dva přátelé se posadili do venkovní zahrádky útulné kavárničky, která byla skryta všem očím jen pár kroků od hlavní ulice u Hyde parku.

Kavárna téměř sousedila přímo s jedním ze vchodů do toho kousku přírody, který si Londýňané uhájili před hladovými zuby velkoměsta a šumění listí v korunách stromů tak návštěvníky okolních podniků příjemně konejšil.

„Tak povídej,“ vybídl ji Harry.

„A co mám povídat?“ začervenala se Hermiona nervózně si pohrávajíce s ozdobným náramkem, který měla na levém zápěstí.

„No tak, Hermiono, nechceš mi tvrdit, že ses chtěla sejít jen proto, že nemáš s kým zajít na kafe. Zvlášť, když se vidíme pravidelně u nedělního oběda u Weasleyových, že ne?“ zapitvořil se Harry, který skrz brýle pohlédl na Hermionu stejně vševědoucně, jako to dělával kdysi Brumbál.

Pokusila se o odpor rychlým nádechem, ale pak beze slova zase vydechla a kradmo se na svého přítele podívala.

„Ty ho ještě pořád hledáš, že ano?“ povzdychl si mladý bystrozor.

„Před Molly a zbytkem rodiny o tom nechci mluvit. Nechci je zatěžovat svými problémy a nechci, aby si o mě dělali starosti. Doufala jsem, že-„“

„Že bych ti mohl pomoci,“ skočil jí do řeči Harry.

„Ano. Jen ty máš přístup do záznamů ke sčítání kouzelníků a tak mě napadlo tě požádat, jestli bys-“

„Jestli bych se ho nepokusil dohledat. Hermiono, jak je to dlouho?“

„Nevím, co myslíš?“ sklopila stydlivě oči zpět ke svému náramku.

„Dobré odpoledne, co si dáte?“ zeptala se usměvavá servírka s bločkem a tužkou v ruce, a když ji oba nadiktovali oříškové Cappuccino, lehkým kývnutím se vydala připravit nápoj dovnitř.

„Jak je to dlouho, co ho zkoušíš hledat? Jestli si dobře vzpomínám, před Vánocemi jsem se do těch záznamů díval a ačkoliv se to nesmí, tak jsem ti řekl jeho poslední adresu. Takže se mi podívej do očí a řekni mi, jak dlouho to ještě budeš zkoušet?“ naklonil se důvěrně blíž přes stůl, aby ho slyšela jen ona.

„Zítra je to rok, co odešel z ošetřovny. Kromě toho incidentu po Vánocích, kdy se před Ministerstvem objevil Malfoy, který pak rozzuřeně udal Snapea, že ho napadl a předal spravedlnosti, o něm nic nevím. Byla jsem v tom starém domě, kam vedla poslední adresa, ale nikdo tam není a není to tak, že by mi jen neotevíral. Byla jsem se podívat uvnitř a nikdo tam už měsíce nebyl.“

„Takže já mám na krku porušení vnitřních předpisů Ministerstva a ty dokonce vloupání. Řekni, změnilo se od školy vůbec něco?“ zasmál se Harry.

Hermiona mu odpověděla smutným úsměvem.

„Já se podívám. Vždyť víš, že se ti podívám,“ snažil se ji ukonejšit a pro potvrzení svých slov ji pohladil po dlani, jenž měla volně položenou na skleněném stolku, u kterého seděli.

„Dvě cappuccina, prosím,“ ozvala se po jejich boku opět dlouhovlasá žena a položila před ně teplé nápoje.

Hermiona okamžitě to svoje objala oběma rukama a zamyšleně sledovala, jak se skrz hustou pěnu dovnitř propadá kostka cukru.

„Já… Já už nevím, kde ho hledat. Prověřila jsem všechny odkazy. Byla jsem dokonce v Bradavicích… Já se bojím, Harry, že se mu třeba něco stalo nebo já nevím. Nevím…“ zašeptala odevzdaně.

„Jen zpřetrhal vztahy s minulostí. Nebyl v záznamech, takže se nejspíš nepohybuje v kouzelnické společnosti. Možná žije tady v Londýně.“

„Hm.“

„Zítra se podívám do záznamů a hned ti pošlu sovu, ano?“

„Hm...“

„Víš, žes mi do dnes neřekla, proč se ho tak úpěnlivě snažíš najít?“

„Ale řekla, - přeci proto, abych mu poděkovala za to, co pro mě udělal ve vězení…“.

Harry se opět podíval skrz brýle pronikavým pohledem na svou kamarádku.

„No,“ pípla stydlivě.

„Myslel jsem si, že tě změnilo vězení, ale teď vidím, že je to něco jiného. Nechceš mi to říct, Hermi?“

„Vězení mě změnilo, ale to, proč se tak chovám, je ti tedy asi jasné. Nemůžu na něj přestat myslet. Chtěla bych mu poděkovat a já ani nevím, co udělám, až ho najdu. Jestli ho někdy najdu. A nekoukej se na mě tak, dost na tom, že se smiřuji s tím, že něco nevím, natož s láskou zrovna k němu.“

Usmál se.

„A je to venku. Udělám pro tebe, co budu moct, obětovala si pro mě pro mě tehdy všechno a já ti to nebudu váhat vrátit. Najdeme ho,“ ujistil ji pevně a stiskl její drobnou a chladnou dlaň.