11. kapitola - Vzpomínka

Kapitolu věnuji crazymu, protože si o ni napsal. :-D Tak příjemnou četbu přeji, kapitola je opět psána v depresi. :-D

Mrazivý vzduch mu ovanul tvář, ale on se ani nepohnul. Tvář, která působila klidně a nehnutě by nyní prozradila nejednu emoci člověka, který cítil…

Tolik let v temnotě zanechalo stopy. Chladné.

Jako vítr, jenž mu čechral vlasy a celé scéně dodával jen toliko pohybu, koliko si ho zasloužila.

Díval se na místo, které znamenalo domov, ale které nyní připomínalo jen zašedlou vzpomínku na časy, které prožil - spoután a zatracen.

Když vsadíte všechno, nemůžete čekat, že i když vyhrajete, vyjdete ze hry stejní a nezměnění jako před ní. A byla tohle vůbec výhra?

Svoboda - zastíněná minulostí s vkrádajícími se myšlenkami na to, co nešlo změnit - nechutnala zpočátku tak, jak si představoval, přesto byl připraven ji přijmout.

Plášť v dalším poryvu větru zvedl své černé tělo ze země a pln energie se zavlnil za tmavou postavou svého majitele.

Rychlé přemístění za sebou nechalo jen dunivý zvuk.

Prsty pravé ruky opatrně stiskly průhlednou lahvičku naplněnou tmavě modrým kouřem a ta se pod tím dotykem tajemně zatřpytila.

„Jsem jako ty, nejsi divná.“

„Jak to myslíš?“

„Podívej,“ usmál se chlapec s černými vlasy a pozvedl k dívce svou dlaň, ze které pomalu vzlétla utržená kopretina.

Pamatoval si, jak se na něj tehdy usmála a ten úsměv ho stejně jako tehdy bolestivě bodl u srdce, ačkoliv tehdy to bylo z jiného důvodu. Byla tak blízko a přeci vzdálená. Nebyla to kopretina, co ji tehdy daroval, bylo to jeho srdce a odtud pramenila ta bolest…

Rozhlédl se po místnosti, nebo lépe řečeno po tom, co z ní zbylo a tichým švihem ebenového dřeva ve své ruce otevřel starou skříň, schovávající Myslánku.

„Ta bolest musí přestat, Lily, je načase vzít si své srdce zpět,“ zašeptal bolestně před sebe a rozhodně osvobodil obsah skleněné nádobky ve své dlani.

Vůbec netušila, jak dlouho už pozoruje vlající záclonu, aniž by se pohnula nebo snad podívala jinam. Možná, že ji ten kus látky připomínal něco důvěrně známého, bezpečného, tajemného a proto nedokázala svůj pohled odtrhnout. Jediná jistota, na kterou si zvykla po dobu svého mučení, před pár hodinami opustila tuhle místnost, její život a zbyla jen prázdná postel, kterou během několika minut zaplnil někdo jiný, neznámý, bez tváře, bez jakékoliv spojitosti s její bolestí.

Zpočátku přijde šok, podivně klidný, jenž vás přesvědčuje, že je vaším přítelem a zůstane, protože vy ztratíte touhu ho vyhodit.

Hermionu nešokovalo to, že ji opustil, protože teoreticky vzato ji neopustil, když spolu nikdy nebyli ve vztahu, ale to, jak rychle odešel z jejího života, aniž by se na to mohla nějak připravit.

Cítila neuvěřitelně chladnou prázdnotu, kterou nezpůsobovalo pootevřené okno, ale strach ze samoty. Možná i tak trochu z toho, že přijdou, odvedou ji a nebude tu nikdo, kdo by té křehké dívce uvnitř jejího já pomohl.

Snape se až příliš pojil se světlem v době, kdy její oči viděly jen prázdnotu. Byl příliš jasným světlem uprostřed temnoty. Tak jasným, že i když zavřela oči, viděla pořád jeho obrys, stejně, jako když se příliš dlouho díváte do slunce.

Lékouzelnice, která roznášela přidělené léky, tiše zavřela ono okno a záclona zůstala mrtvě viset podél okna bez jediného dalšího zavlnění.

Hrdlem se jí rozlévalo povědomé teplo, které velice rychle dorazilo do očí, ze kterých začaly téct slzy.

„Děje se něco, slečno? Něco vás bolí?“ dolehlo k jejím uším zvolání od postarší ženy, která právě připravovala k zatažení závěs u její postele

„Kdy budu moci odejít?“ ignorovala ženiny otázky a sama položila svou.

„Jste mladá a vaše zranění se rychle hojí, dejte tomu ještě pár dní a pod slibem, že se budete opatrovat a šetřit, půjdete domů.“

„Kdy?“ nenechala se odbít univerzální odpovědí a ke svému projevu přidala i přimhouření očí, které donutilo lékouzelnici k drobnému klopýtnutí. Hermiona měla dobrého učitele…

„Dva, ale spíš tři dny, víc určitě ne, slečno,“ informovala ji rychle žena kolem padesátky s několika šedými prameny vlasů po stranách hlavy a pak se sklopeným pohledem zatáhla plentu. Jejím krokům z ošetřovny už Hermiona příliš pozornost nevěnovala.

Severuse na malou chvilku obklopila neproniknutelná tma, několik šeptajících hlasů kolem něj utichlo zároveň s jeho zhmotněním se uprostřed Zapovězeného lesa.

Stál několik kroků za Chlapcem-který-přežil. V korunách stromů šuměl vítr a někde nad jejich hlavami se ozvalo zahoukaní sovy. Když sklopil zrak zpět na chlapcova záda, spatřil další postavy, které tam před tím nebyly. Stály před nimi v půlkruhu, ruce měly volně podél těla a v očích se jim neodrážel žádný lesk. Všichni byli mrtví. Ačkoliv se Potter obracel na ně na všechny a postupně je obcházel, aby s nimi promluvil několik slov před tím, než se obětuje a nechá se tak Voldemortem zabít, aby zničil nechtěný Viteál ve své duši, Severus od první chvíle nespustil oči z jediné přítomné ženy v tomto smutném společenství.

Pomalým krokem došel až před ni, aby ze sebe vydal pouze jediné slovo, jehož tón by každému, kdo by jej mohl slyšet, zlomilo okamžitě srdce.

„Lily.“

Nemohla ho slyšet, ani vidět, nebyl tam, když tam byla ona, stejně jako tenkrát. To, co teď vidí, je pouhá vzpomínka.

Zatímco Harry mluvil se svým otcem, on se odhodlal o těch několik kroků blíž k ženě, kterou miloval celý svůj život tak vroucně, že by ho za ní okamžitě vyměnil. Jeho třesoucí dlaň natahující se směrem k bělostné pokožce mladé ženy ho donutila ještě jednou zasýpat její jméno.

Severus Snape nepláče. Ne tak, aby ho někdo viděl. Pláče uvnitř.

Zavřel oči, jako by se bál, že uvidí sám sebe v odrazu jejích očí zlomeného, takového, jaký si přísahal po její smrti, že už nikdy nebude. Bolestně zkřivil rty a vydechl.

Ačkoliv nad hlavou slyšel poryvy větru, jemu se na hlavě nepohnul jediný vlas a stejně tak ani jí. Ani jeden z nich tu fyzicky nebyl. Možná to tak celé mělo skončit.

Měl zemřít v boji, rukou Voldemorta, nebo snad v tom vlhkém vězení a připojit se k té nádherné ženě, dívce, která si kdysi vzala jeho srdce a odešla na druhou stranu, aniž by ho vrátila zpět. Její zelené oči dívající se na jejího syna, kterého směla objímat a milovat pouhý jediný rok, se náhle stočili na něj. K místu, kde stál. Drobný, chápavý úsměv ho dočista přikoval na místo. Její výraz ho okamžitě naplnil vědomím, že ona věděla a plánovala, že přijde čas, kdy Severus do této vzpomínky přijde a bude stát tam, kde právě stojí. Nic jiného si nebyl schopen připustit, ne teď, když se jejich oči střetly v čase, který neexistoval.

„Severusi, myslíš, že mi to půjde?“

„A co myslíš, Lily?“

„No, to kouzlení.“

„Vždyť vidím, že ti to jde.“

„Ale já myslím ve škole, v Bradavicích. Nejsem jako ty, jsi vynikající kouzelník, i tvá matka umí čarovat, ale u mě v rodině není nikdo, kdo by mě to naučil.“

„Neboj se, já tě to naučím. Naučím tě všechno, co si jen budeš přát a slibuji, že nedopustím, aby se ti něco stalo, Lily…“