Jednorázovka vznikla v období silných depresí a asi to bude dost cítit. Ačkoliv jsem ji četla elu a chave osobně v Brně, neprošla betací. Proto omluvte chyby, během pár dní je vychytám. Povídku věnuji svým věrným čtenářům a komentujícím. :-)

Z kolika úhlu se díváte na věci, situace či problémy? Díváte se rovně nebo si poodstoupíte? Jste schopni onu věc či problém obejít nebo se na situaci podívat zleva i zprava?

Někdy totiž stačí pouhý kousek a věci mohou být jiné, než se při prvním pohledu zdálo.

Říká se, že každého člověka vystihuje jedno slovo. Ona ten názor neměla, protože tak jednoduchý, aby člověka vystihlo pouze jediné slovo, není nikdo. Přesto si každý nesl svou přezdívku jako věčnou připomínku sebe samého v očích ostatních, ať už byla lichotivá či nikoliv. Slova možná dokázala lidskou povahu nebo samotnou bytost vykreslit do lepší představy lidí, co vás neznají, ale nikdy nemohla ukázat vaší duši. Tu totiž tvoří činy. Vaše rozhodnutí a volby, které máte a uděláte, ačkoliv se může zdát, že vás temnota nahnala do kouta, odkud už není cesty zpět ba ani nikam jinam. Jenže ve chvíli, kdy si toto uvědomíte ve svých sedmnácti letech, jste příliš odlišní od ostatních spolužáků a je pak pouze věcí volby, zda budete v tomto zjištění pokračovat jako pěšec na šachovnici, kterého obklíčili protihráčovi figurky nebo zda se stáhnete zpět a počkáte, jak se hra vyvine. Tak jako tak, společnost se bude snažit vás přimět věřit v to, že obojí je špatné, protože má své chyby. Nikdo se už nezamyslí nad tím, že ať uděláte cokoliv, důležité je, jak se s tím poperete s ohledem na následky, které jen může každé rozhodnutí přinést.

Luna se rozhodla pokračovat. Ne jen ve studiu, ale hlavně v životě. Bolestné ztráty, které přinesla doba Temna a války se pomalu vytrácela v posledních zasychajících slzách na tvářích těch, co někoho ztratily a tímto, pro někoho projevem slabosti, tak vzpomínali těch, co už zde nebyli. Nebylo jednoduché žít, když v srdci zbylo bolestivé místo po někom, koho jste milovali a nebylo lehké ani dál potkávat ty, kteří zůstali, protože ani oni už nebyli těmi, kterými byli dříve. I je zasáhly ztráty, bolest a smutek.

Den za dnem se ta prázdná místa zaplňovala něčím novým, ale docela zaplnit a zacelit jizvy už nikdy nešlo. Jenže i bolest zoceluje duši a dělá nás lepšími a silnějšími, když ji dokážete přijmout jako součást sebe, protože jinak vás prostě pohltí a nepustí. Už nikdy.

I tací byli a ani láska a zájem je už nedokázal vrátit zpět z kouta, odkud pro ně nebylo cesty zpět… ani nikam jinam.

V chodbách vládla tma a chlad od deště, který začal dnes brzy ráno a zatím neustával.

„V dešti je bůh,“ zašeptala zasněně do prostoru před sebou a nepatrně se otřásla pod těmi slovy. Nebyla věřící, nemohla věřit v boha, když byla čarodějkou. Přesto věřila, že s deštěm přichází něco nového, tajemného a bolestně známého.

Když bitva končila a lidé umírali, pršelo.

Prý když někdo zemře, neodejde, ale zůstane ve vašem srdci, ale ve skutečnosti jste na chvilku odešli s ním, část vás samých. Někdy ho můžete vídat, slyšet, dokonce si s ním povídat bez ohledu na to, co pro vás konkrétně znamenal.

Roztřesenou dlaní se dotkla ledového rámu okna v sedmém patře hlavní části Hradu. Dívala se na zamlženou krajinu, jenž se schovávala za dešťové kapky a přicházející soumrak taky rozhled příliš neusnadňoval.

Zakázala si brečet. Ty, co milovala už oplakala dostatečně a jakýkoliv projev sebelítosti jí byl protivný.

Opatrně si stoupla na okenní římsu a zhluboka vydechla. Vzduch byl chladný a postupně ji naplňoval až se otřásla.

„Nechystáte se skočit, že ne?“ ozval se odněkud hluboký mužský hlas.

Prudce sebou trhla, až se z toho pohybu, nedostatku spánku a snad i pod tíhou starostí nebezpečně zamotala. Byla tak překvapena, že pod ztrátou stability ani nestihla vykřiknout.

Dvě pevné mužské paže zachytily její drobné tělo včas a ona se tak mohla podívat do očí svému zachránci. Poněkud naštvanému zachránci.

Rázně ji postavil zpět na zem a zkřížením rukou na prsou dal na obdiv všechno, čeho se studenti báli.

„Takže?“ zašeptal nevraživě a k docílení celkového efektu pozvednul levé obočí.

Vykuleně na něj zírala, dokud jí nedošlo, že je to otázka.

„Ne,“ odpověděla nesměla sklopujíce své oči k zemi.

„Ne, jakože jste se nechystala péct koláče nebo co?“

„Jaké koláče?“ podívala se mu opět do očí nechápavě.

Povzdechl si. Takže ještě stále nemá smysl chodit po chodbách a hlídat studenty. Stále jsou ještě příliš poznamenaní válkou a věcmi, které se v ní staly. Chápal to. On sám přeci chodil po chodbách aby zahnal vtíravé myšlenky na minulost a někdy i budoucnost, která se před ním rozprostírala. Jenže jaký mělo smysl tu být, když nemohl dělat to, co jediné ho na téhle práci těšilo?

„Dám vám lektvar, budete lépe spát,“ řekl o poznání smířlivěji, aby na dívce s pohledem značícím jen to, že se ona osoba nachází nejspíš o několik světelných let jinde, zbytečně neplácal svůj skvělý a vybraný sarkasmus.

„Ne, já- děkuju, ale nechci být závislá na lektvarech, které by mi pomáhaly přežít to, s čím se prostě musím vyrovnat sama.“

„Slečno Láskorádová, každý někoho ztratil, každý o něco přišel a váš pláč bolest nezhojí, jen ji prozradí těm, kteří toho zneužijí. Slzy nejsou projevem slabosti, když je nikdo nevidí, chápete?“

Usmála se.

„Místo lektvarů jste se začal zabývat psychologií? Je příjemné vidět vás mluvit tímto tónem.“

Zamračil se.

„Doufám, že jsem vás pobavil, zmizte zpět na kolej nebo přestanu brát v úvahu váš stav a duševní rozpoložení a strhnu Havraspáru padesát bodů za to, že se tu touláte po chodbách a ještě provádíte něco, co by nestranný pozorovatel prohlásil za pokus o sebevraždu, sbohem,“ zašeptal temně bez jediného mrknutí a jal se odejít, následován svým věrným pláštěm, do útrob Hradu.

Dívala se za ním, dokud nezmizel v temnotě tak, jako zmizela spousta lidí onu poslední noc bitvy.

Pak odešla směrem k východu.

„Severusi, vím, že podobné narážky nemáš rád, ale vypadáš unaveně,“ odvážil se započít konverzaci Filius u snídaně využívaje tak faktu, že bylo v síni zatím jen pár těch, co si v pátek ráno přivstali.

„Starý zvyk. Opravovat eseje do noci a pak ještě projít chodby. Neumím jít spát včas,“ snažil se alespoň o trochu přátelský tón. Kratiknot se k němu vždycky choval zdvořile a dalo by se říct, že byl jeho přítelem.

„Studenti teď asi po chodbách příliš neběhají, Severusi, klidně nech povinnost projít chodby na vypsané službě.“

„Není jich tolik, ale pořád se najde odvážlivec, co je po večerce mimo ložnici.“

„Někoho jsi chytil? Během mých služeb ani noha. Přijde mi to spíš smutné…“ odvětil smutně Kratiknot nabírajíc si další džem z malé bílé mističky před ním.

„Ano, zrovna včera a z tvé koleje, Filiusi, možná bys měl projít chodby později, než na kolik jsou zvyklí, že služba chodí.“

„Z mé koleje?“

„Slečna Láskorádová,“ odpověděl sledujíc jeho reakci, která byla poněkud nečekaná. Nebohý Kratiknot se začal svým ranním toustem dusit a jakmile se mu povedlo sousto polknout, napůl starostlivě a napůl udiveně se podíval na svého kolegu, který s povytaženým obočím čekal jestli se s nebohou snídaní malý Havraspárský ředitel vypořádá sám nebo bude potřeba zakročit.

„Severusi, jsem si jistý, že se mýlíš,“ zachraptěl nakonec Kratiknot neustále se snažíc ze Snapeova pohledu vyčíst něco víc. Ten moc nerozuměl. Byl si přeci jistý, slečnu Střelenku by poznal každý.

„Víš, já si pamatuji všechny své studenty. Mám opravdu dobrou paměť na jména a obličeje…“ začal s vysvětlováním pozvolna.

„Nevím, kam tím míříš.“

„Severusi, slečna Láskorádová zemřela dva dny po bitvě u svatého Munga. Vím to naprosto přesně, jako ředitel její koleje jsem vyřizoval převoz jejích věcí.“

„Ale…vždyť jsem s ní mluvil a v hodinách-“ nedokončil větu Severus a očividně zmaten a ponořen do myšlenek, které nestihl vyslovit spěšně opustil velkou síň.

Vběhl do svého kabinetu a zamířil ihned ke stolu, kde měl seřazeny opravené eseje.

„Havraspár,“ zavrčel sám pro sebe a počal listovat jednotlivými pracemi. Udělal to pak ještě dvakrát, než se s pohledem upřeným do neznáma posadil do svého křesla a netečně položil eseje zpět na stůl.

Válka byla krutá. Těm, co život nevzala ho alespoň změnila. Ti, co zůstali cítili zmatek a prázdnotu. Aby skutečnost, která znenadání přišla, byli schopni přijmout, upravili si ji.

Rukou pročísl své černé vlasy. Kolik z nich vídá dál sedět v lavicích a přitom tam nejsou a nikdy nebudou?

Musíte počítat s jednou věcí, když se snažíte měnit realitu na příznivější obrazy, které vašemu já nepůsobí takovou bolest. Musíte pak přijmout fakt, že až se jednoho dne probudíte a uvidíte jinak, protože onen mlžný opar vytvořený vaší fantazií bude pryč, bude to velice nepříjemné prozření. A to ať jste kýmkoliv.

City a vzpomínky jsou to, co tvoří vaše já a vyplňují tak nekonečnou mozajku lidské společnosti. Snad s naší smrtí všechno to, co si nosíme v srdci nezmizí a nezůstane jen prázdnota, která by nutila naše nejbližší či jen známé k tvoření mlhy, skrz kterou nepronikne slunce.