SaraPolanskaseznam.cz
nikdo nic nepíše
:

» Článek

V dešti je bůh

29.11.2011 20:27 - SaraPolanska - Jednorázovky - komentáře (18)

 


 

Jednorázovka vznikla v období silných depresí a asi to bude dost cítit. Ačkoliv jsem ji četla elu a chave osobně v Brně, neprošla betací. Proto omluvte chyby, během pár dní je vychytám. Povídku věnuji svým věrným čtenářům a komentujícím. :-)

 

Z kolika úhlu se díváte na věci, situace či problémy? Díváte se rovně nebo si poodstoupíte? Jste schopni onu věc či problém obejít nebo se na situaci podívat zleva i zprava?

Někdy totiž stačí pouhý kousek a věci mohou být jiné, než se při prvním pohledu zdálo.

 

Říká se, že každého člověka vystihuje jedno slovo. Ona ten názor neměla, protože tak jednoduchý, aby člověka vystihlo pouze jediné slovo, není nikdo. Přesto si každý nesl svou přezdívku jako věčnou připomínku sebe samého v očích ostatních, ať už byla lichotivá či nikoliv. Slova možná dokázala lidskou povahu nebo samotnou bytost vykreslit do lepší představy lidí, co vás neznají, ale nikdy nemohla ukázat vaší duši. Tu totiž tvoří činy. Vaše rozhodnutí a volby, které máte a uděláte, ačkoliv se může zdát, že vás temnota nahnala do kouta, odkud už není cesty zpět ba ani nikam jinam. Jenže ve chvíli, kdy si toto uvědomíte ve svých sedmnácti letech, jste příliš odlišní od ostatních spolužáků a je pak pouze věcí volby, zda budete v tomto zjištění pokračovat jako pěšec na šachovnici, kterého obklíčili protihráčovi figurky nebo zda se stáhnete zpět a počkáte, jak se hra vyvine. Tak jako tak, společnost se bude snažit vás přimět věřit v to, že obojí je špatné, protože má své chyby. Nikdo se už nezamyslí nad tím, že ať uděláte cokoliv, důležité je, jak se s tím poperete s ohledem na následky, které jen může každé rozhodnutí přinést.

Luna se rozhodla pokračovat. Ne jen ve studiu, ale hlavně v životě. Bolestné ztráty, které přinesla doba Temna a války se pomalu vytrácela v posledních zasychajících slzách na tvářích těch, co někoho ztratily a tímto, pro někoho projevem slabosti, tak vzpomínali těch, co už zde nebyli. Nebylo jednoduché žít, když v srdci zbylo bolestivé místo po někom, koho jste milovali a nebylo lehké ani dál potkávat ty, kteří zůstali, protože ani oni už nebyli těmi, kterými byli dříve. I je zasáhly ztráty, bolest a smutek.

Den za dnem se ta prázdná místa zaplňovala něčím novým, ale docela zaplnit a zacelit jizvy už nikdy nešlo. Jenže i bolest zoceluje duši a dělá nás lepšími a silnějšími, když ji dokážete přijmout jako součást sebe, protože jinak vás prostě pohltí a nepustí. Už nikdy.

I tací byli a ani láska a zájem je už nedokázal vrátit zpět z kouta, odkud pro ně nebylo cesty zpět… ani nikam jinam.

V chodbách vládla tma a chlad od deště, který začal dnes brzy ráno a zatím neustával.

„V dešti je bůh,“ zašeptala zasněně do prostoru před sebou a nepatrně se otřásla pod těmi slovy. Nebyla věřící, nemohla věřit v boha, když byla čarodějkou. Přesto věřila, že s deštěm přichází něco nového, tajemného a bolestně známého.

Když bitva končila a lidé umírali, pršelo.

Prý když někdo zemře, neodejde, ale zůstane ve vašem srdci, ale ve skutečnosti jste na chvilku odešli s ním, část vás samých. Někdy ho můžete vídat, slyšet, dokonce si s ním povídat bez ohledu na to, co pro vás konkrétně znamenal.

Roztřesenou dlaní se dotkla ledového rámu okna v sedmém patře hlavní části Hradu. Dívala se na zamlženou krajinu, jenž se schovávala za dešťové kapky a přicházející soumrak taky rozhled příliš neusnadňoval.

Zakázala si brečet. Ty, co milovala už oplakala dostatečně a jakýkoliv projev sebelítosti jí byl protivný.

Opatrně si stoupla na okenní římsu a zhluboka vydechla. Vzduch byl chladný a postupně ji naplňoval až se otřásla.

„Nechystáte se skočit, že ne?“ ozval se odněkud hluboký mužský hlas.

Prudce sebou trhla, až se z toho pohybu, nedostatku spánku a snad i pod tíhou starostí nebezpečně zamotala. Byla tak překvapena, že pod ztrátou stability ani nestihla vykřiknout.

Dvě pevné mužské paže zachytily její drobné tělo včas a ona se tak mohla podívat do očí svému zachránci. Poněkud naštvanému zachránci.

Rázně ji postavil zpět na zem a zkřížením rukou na prsou dal na obdiv všechno, čeho se studenti báli.

„Takže?“ zašeptal nevraživě a k docílení celkového efektu pozvednul levé obočí.

Vykuleně na něj zírala, dokud jí nedošlo, že je to otázka.

„Ne,“ odpověděla nesměla sklopujíce své oči k zemi.

„Ne, jakože jste se nechystala péct koláče nebo co?“

„Jaké koláče?“ podívala se mu opět do očí nechápavě.

Povzdechl si. Takže ještě stále nemá smysl chodit po chodbách a hlídat studenty. Stále jsou ještě příliš poznamenaní válkou a věcmi, které se v ní staly. Chápal to. On sám přeci chodil po chodbách aby zahnal vtíravé myšlenky na minulost a někdy i budoucnost, která se před ním rozprostírala. Jenže jaký mělo smysl tu být, když nemohl dělat to, co jediné ho na téhle práci těšilo?

„Dám vám lektvar, budete lépe spát,“ řekl o poznání smířlivěji, aby na dívce s pohledem značícím jen to, že se ona osoba nachází nejspíš o několik světelných let jinde, zbytečně neplácal svůj skvělý a vybraný sarkasmus.

„Ne, já- děkuju, ale nechci být závislá na lektvarech, které by mi pomáhaly přežít to, s čím se prostě musím vyrovnat sama.“

„Slečno Láskorádová, každý někoho ztratil, každý o něco přišel a váš pláč bolest nezhojí, jen ji prozradí těm, kteří toho zneužijí. Slzy nejsou projevem slabosti, když je nikdo nevidí, chápete?“

Usmála se.

„Místo lektvarů jste se začal zabývat psychologií? Je příjemné vidět vás mluvit tímto tónem.“

Zamračil se.

„Doufám, že jsem vás pobavil, zmizte zpět na kolej nebo přestanu brát v úvahu váš stav a duševní rozpoložení a strhnu Havraspáru padesát bodů za to, že se tu touláte po chodbách a ještě provádíte něco, co by nestranný pozorovatel prohlásil za pokus o sebevraždu, sbohem,“ zašeptal temně bez jediného mrknutí a jal se odejít, následován svým věrným pláštěm, do útrob Hradu.

Dívala se za ním, dokud nezmizel v temnotě tak, jako zmizela spousta lidí onu poslední noc bitvy.

Pak odešla směrem k východu.

 

„Severusi, vím, že podobné narážky nemáš rád, ale vypadáš unaveně,“ odvážil se započít konverzaci Filius u snídaně využívaje tak faktu, že bylo v síni zatím jen pár těch, co si v pátek ráno přivstali.

„Starý zvyk. Opravovat eseje do noci a pak ještě projít chodby. Neumím jít spát včas,“ snažil se alespoň o trochu přátelský tón. Kratiknot se k němu vždycky choval zdvořile a dalo by se říct, že byl jeho přítelem.

„Studenti teď asi po chodbách příliš neběhají, Severusi, klidně nech povinnost projít chodby na vypsané službě.“

„Není jich tolik, ale pořád se najde odvážlivec, co je po večerce mimo ložnici.“

„Někoho jsi chytil? Během mých služeb ani noha. Přijde mi to spíš smutné…“ odvětil smutně Kratiknot nabírajíc si další džem z malé bílé mističky před ním.

„Ano, zrovna včera a z tvé koleje, Filiusi, možná bys měl projít chodby později, než na kolik jsou zvyklí, že služba chodí.“

„Z mé koleje?“

„Slečna Láskorádová,“ odpověděl sledujíc jeho reakci, která byla poněkud nečekaná. Nebohý Kratiknot se začal svým ranním toustem dusit a jakmile se mu povedlo sousto polknout, napůl starostlivě a napůl udiveně se podíval na svého kolegu, který s povytaženým obočím čekal jestli se s nebohou snídaní malý Havraspárský ředitel vypořádá sám nebo bude potřeba zakročit.

„Severusi, jsem si jistý, že se mýlíš,“ zachraptěl nakonec Kratiknot neustále se snažíc ze Snapeova pohledu vyčíst něco víc. Ten moc nerozuměl. Byl si přeci jistý, slečnu Střelenku by poznal každý.

„Víš, já si pamatuji všechny své studenty. Mám opravdu dobrou paměť na jména a obličeje…“ začal s vysvětlováním pozvolna.

„Nevím, kam tím míříš.“

„Severusi, slečna Láskorádová zemřela dva dny po bitvě u svatého Munga. Vím to naprosto přesně, jako ředitel její koleje jsem vyřizoval převoz jejích věcí.“

„Ale…vždyť jsem s ní mluvil a v hodinách-“ nedokončil větu Severus a očividně zmaten a ponořen do myšlenek, které nestihl vyslovit spěšně opustil velkou síň.

Vběhl do svého kabinetu a zamířil ihned ke stolu, kde měl seřazeny opravené eseje.

„Havraspár,“ zavrčel sám pro sebe a počal listovat jednotlivými pracemi. Udělal to pak ještě dvakrát, než se s pohledem upřeným do neznáma posadil do svého křesla a netečně položil eseje zpět na stůl.

Válka byla krutá. Těm, co život nevzala ho alespoň změnila. Ti, co zůstali cítili zmatek a prázdnotu. Aby skutečnost, která znenadání přišla, byli schopni přijmout, upravili si ji.

Rukou pročísl své černé vlasy. Kolik z nich vídá dál sedět v lavicích a přitom tam nejsou a nikdy nebudou?

Musíte počítat s jednou věcí, když se snažíte měnit realitu na příznivější obrazy, které vašemu já nepůsobí takovou bolest. Musíte pak přijmout fakt, že až se jednoho dne probudíte a uvidíte jinak, protože onen mlžný opar vytvořený vaší fantazií bude pryč, bude to velice nepříjemné prozření. A to ať jste kýmkoliv.

 

City a vzpomínky jsou to, co tvoří vaše já a vyplňují tak nekonečnou mozajku lidské společnosti. Snad s naší smrtí všechno to, co si nosíme v srdci nezmizí a nezůstane jen prázdnota, která by nutila naše nejbližší či jen známé k tvoření mlhy, skrz kterou nepronikne slunce.

Přidej komentář:

Autor:
Komentář:
Odřádkování se zachovává, HTML není povolené
Opiš kód:   Kód je nečitelný, ukaž jiný

Komentáře:

12.05.2012 17:40 Borazon

Snape je silně OOC, ale jinak je to celkem fajn.

07.02.2012 09:34 Odetta

Ten okamžik byl dost silnej :-) Určitě patří mezi nejlepší z celýho filmu, třeba když Evy a V spolu tančí.. ale jaks sama napsala, tenhle je jednečnej ^^

06.02.2012 18:53 SaraPolanska

Odetta: Ano vím, proto ji tak miluju :-) Ten okamžik, kdy ji Evy vyslovila, byl jedinečný. Chtěla jsem ten okamžik zachytit i zde. :-)

06.02.2012 18:43 Odetta

"V dešti je bůh..".. Sari, víš tahle věta zazněla ve filmu V jako Vendeta? :-)

20.01.2012 22:17 Lejdy Andrea

Je mi líto Lenky, ale musím uznat, že se to naprosto hodilo. Chvilku jsem sem musela smát, když se Filius začal dusit toastem :D ale pak jsem si přečetla proč... Líbí se mi, jak postavy přesně vystihuješ. Jsi v tom dobrá, pokračuj :)

25.12.2011 01:59 Caden

Hey, that's the gertaest! So with ll this brain power AWHFY?

08.12.2011 16:50 grid

Veľmi pekne napísaný kúsok. Hlboký a ľudský ako život sám. Pale hore!

08.12.2011 09:47 Anet

Tak to mě vážně oslovilo.
Skvělá práce.
Sice Lenku ale vůbec nemusím, a jen jsem doufala, že se snad nezamilovala do Severuse, ale nakonec tam krásně zapadla. :)

04.12.2011 20:58 Kitti

Ufff, tak to teda bylo něco... Opravdu, smekám, skvěle napsané. Smutné, bolavé, ale mistrovsky vystřižené:-))))

02.12.2011 18:54 elulinek

Crazy - to je přesně to, co jsem jí říkala já v Brně - měj depky častěji (nemyšleno ve zlém). Vždycky z toho vyjde něco dokonalého.

02.12.2011 17:28 Katherine

Perfektní povídka, moc se ti povedla :)

01.12.2011 22:06 Crazy

....................................................................
...........................................
A takhle bych mohl pokracovqt jeste hodne dlouho...
Dokonale uzasne... Tolik emoci, kolik dokaze vyprovokovat jedna povidka... Jak psala wixie.... Mela by jsi mit nejakou tu depku casteji, i kdyz ti je vubec nepreju... Je to hnusny pocit.... Ale to co vznka.... To je dokonale! =') a souhlasim i s denice Je mi krasne smutno....
Silene uzasne dokonale....
Ja.... Nemam slov........ =X
Priste dokonale.... =)

01.12.2011 20:24 elulinek

Hmmm... Moje Tvoje nejoblíbenjší věc. V tom papíru máš červeně zaznamenáno, co se mi líbí nejvíc. Myslím, že je to geniální. Celé. Nejvíc. Nejlepší. Jsem z toho čím dál tím dál a budu kopat nějakou kopu před sebou.
Výborně, skvěle, úžasně
Klaním se, Paní autorko
Úžasně působivé, nemám slov

30.11.2011 21:07 denice

Na malém prostoru jsi vyjádřila tolik myšlenek, že by vystačily na román. Je mi krásně smutno.
Děkuji.

30.11.2011 17:06 Mentolka

smutná, ale krásna jednorázovka

30.11.2011 14:06 wixie

zajímavý motiv, ale ty víš, že já vím, že ti psaní pod vlivem silných depresí svědčí :-D nemyslím to zle, ale je vidět ten rozdíl a mě se to líbí.
Přiznám se, očekávala jsem malinko jiný konec, ještě o něco více temnější ale tohle ve stylu Šestého smyslu se mi taky líbilo. Palec hore a zase nějakou tu pěknou depresičku přeji ať máme co číst :-D

29.11.2011 20:56 Zuzana

Sarah...
Srdce mi poskočilo od radosti, keď som zistila, že píšeš o Lune... a potom Severus... Oni dvaja spolu... už som mala hriešne myšlienky...
No a teraz mi tečú slzy... Och to je tak smutné a zároveň zvláštne krásne a aj tak neviem nájsť správne slovíčko na to Severusove "Kolik z nich vídá dál sedět v lavicích a přitom tam nejsou a nikdy nebudou?" Je to tak boľavé...
Úžasné dielko.
Samozrejme depresie Ti neprajem, ale z histórie vieme, že v nich vznikajú tie najkrajšie diela a toto medzi ne určite patrí.

29.11.2011 20:50 Chavelierka

Nejen, že vznikla v období depresí, ona sama deprese navozuje, je dokonalá. Ještě teď mě mrazí, když si ji jen vybavím a při čtení mě to chytne, trhne, rozsápe, zničí a zase slepí, aby si to se mnou opět hrálo. Prostě opět jedna z tvých černých (temných) perel.
Mám ti ji celou zkopírovat do komentu nebo i bez toho pochopíš, že bych neměnila ani písmenko z toho, jak to tu leží a běží?
Vážně jedna věta vedle druhé stojí za přečtení, zarámování a uvěznění v srdci.
Ty jo snad nikdy jsem nečetla v jedné povídce tolik nahromaděného moudra a úchvatných myšlenek.
Dáváš mi jiný pohled na svět.
Nejvíc mě dostává ten konec. Nejprve zjistíš, že mluvil s mrtvou studentkou a pak ti dojde, že tě ani neudivuje, že si vybrala jeho mysl právě tuhle jednu osobu.
Zasloužila by sis delší komentář, ale jen bych opisovala celou povídku, tvé věty jednu po druhé. Navíc já prostě nemám slov.
Už v Brně jsem ti řekla, že mi to připomíná Krajní meze a opět se k tomu vracím, protože to je prostě ten styl, kdy na konci sedíš, koukáš na vypnutou televizi, monitor… a v hlavě ti výří jedna myšlenka za druhou. Nutí tě to myslet nad věcmi, které si doposud neviděla.
Tleskám, jásám a gratuluji perfektní dílo.