9. kapitola - Za hranicí

Omlouvám se za delší prodlevu, ale jak jsem už psala, Odsouzenci procházejí velkou úpravou (přepisování od 7. kapitoly), což trochu trvá. Trvá to zejména proto, že mám hodně práce, jsem nemocná a nějak nevím, kde mi hlava stojí. Samozřejmě je mi líto, když čekáte, ale chtěla bych poprosit, abyste byli tolerantní, protože psaním vzkazů a e-mailů mě bohužel pak akorát stresujete a tím se akorát demotivuji pro psaní. :-(

Opatrně se zkusil postavit. K jeho překvapení se to povedlo hned napoprvé a myšlenka, že stárne, se tak odsunula do pozadí, protože takového výkonu by nebyl schopen jen tak někdo.

Opřel se o studenou zeď, aby tak dal svému hrudníku lepší úhel pro snadnější dýchání. Vleže  už se začínal dusit.

Zkusmo se narovnal, aby otestoval žebra. Zlomeninu by poznal, protože měl už nějaké zkušenosti. Tento pohyb mu dal velkou naději, že žebra jsou celá a nehrozí tak propíchnutí plíce.

Tiše se přesunul k otvoru ve zdi, aby se podíval na Hermionu.

Ležela schoulená v poloze plodu. Tak si člověk lehá v okamžiku, kdy se cítí v bezpečí a to ať vědomě nebo nevědomě. To bylo zlé. Dle slábnoucí aury kolem jejího těla soudil, že mladé nebelvírce zbývalo už jen velice málo, aby odešla do skutečného bezpečí.

Nechtěl ji opustit, ne teď a tak zůstal u zdi tiše na ni promlouvaje svým hlubokým a klidným hlasem, že bude dobře, že se z toho dostane, stejně jako kdykoliv před tím.

To děvče  už dokázalo mnohé.

V prvním ročníku se společně se svými přáteli vydala vstříc Kameni mudrců a překonala všechny překážky, které ti, co Kámen střežili, nastražili. A to včetně té jeho. V podstatě díky tomu, že to ona zvládla rozluštit jeho hádanku, si na ni zasedl, neboť to bral jako osobní prohru, že se prvačka dokázala poprat s něčím, s čím si nedovedla poradit většina učitelského sboru.

Ve druhém ročníku zase umíchala sama Mnoholičný lektvar, který se učí až v ročníku šestém a tehdy unikla trestu jen díky tomu, že on sám uznal, že něco takového si trest nezasluhuje. Pak tam byla ta pověstná rvačka s trollem a dále tu byl třetí ročník, kdy díky svému intelektu přežila srážku s mlátivou Vrbou a pomocí Obraceče času zachránila krk Siriusovi Blackovi a možná i samotnému Potterovi.

Čtvrtý ročník si ve své mysli důkladně přehrál dvakrát, ale jelikož měl tehdy plno starostí s návratem Temného pána a také strachem o Pottera, nevzpomněl si na nic důležitého, co by bylo spojené s touto houževnatou mladou dámou.

Pátý ročník a její nesympatie k Dolores. Byl si jist, že Brumbálova armáda byl její nápad.

Šestý ročník byl opět trochu zatížen množstvím jeho vlastních starostí… Pak ten jeho útěk…

Ze zpráv, které měl, ona byla mozkem legendárního Tria. Ona vedla výpravu, ona je dostala z Gringottovic banky celé a ne po kouskách, jak by to nejspíš dovedl pánský kolektiv té trojice… Přežila i uvěznění, mučení a bůh ví, co všechno tu zažila.

„Pottere, pospěšte si…“ zašeptal do prostoru, nezastírajíc naléhavost, s jakou to pronesl.

Chýlilo se k ránu, když uslyšel hluk z chodeb vězení.

Křik. Jekot. Drásavé výkřiky lidí, které nepoznával.

Zavřel oči.

Nejspíš vyvražďují cely, protože je po všem. Zabijí teď i jeho a hlavně Hermionu, která stále statečně odolávala nemilosrdným spárům smrti.

Těšil se, až přijdou na řadu, protože ona hodně trpěla. Na jeho hlas nereagovala a on nemohl dělat nic, než jen bezmocně přihlížet.

Začínal se cítit slabý. Psychicky. Nemohl se dívat na to, jak umírá. Byla mladá, hezká. Mohla mít rodinu. Mohla něco dokázat, na lektvary byla nadstandardně nadaná a zkušených lektvaristů bylo málo.

Jeho mysl, poskvrněná příslibem brzké smrti a vyčerpaná neustálým doufáním v zázrak, se taktéž vzdala a on začal o všem přemýšlet jinak.

Byla tak mladá a silná. Kdyby tu teď nezemřeli, mohli by společně zmizet. Kamkoliv. Třeba k moři, kde by se mohli společně dohadovat nad zdánlivě nesmyslnými tématy až do aleluja. Třeba by časem během těch dohadů zjistili, že by spolu mohli zůstat.

Žili by v klidu na okraji přímořského městečka. Bez kouzel, která je společně dohnala až sem a dívali by se na klidnou vodní hladinu nebo na západ slunce. Proč by to tak nemohlo být? Byl, jaký byl, ale proč by si taky nemohl časem pořídit to, co všichni měli a on to mít nemohl? Každý má nárok na štěstí.

Hermiona by se uzdravila a její vlasy by zase zářily a přiváděly každého k šílenství svou nezkrotností. Vzal by si ji za ženu a každé ráno jí nosil květiny ze zahrady.

Nemiloval ji.

Nevěděl, jestli by ji miloval, ale rozhodně by nemuselo být těžké se to naučit, kdyby mu to dovolila.

Nebo kdyby mu to nedovolila ona, tak kdo říkal, že by se pro něj nenašla dívka nebo žena, které by jeho zatrpklá povaha a sarkastické poznámky nepřipadaly tak nesnesitelné.

Jenže on nedostane šanci žádnou takovou najít, poznat a zamilovat se. Zemře, protože žil špatně. Žil špatně, protože udělal chybu a chyboval, protože miloval.

Tichý výdech se jako poslední motlitba nesl temnotou až k prvním slunečním paprskům, které se pozvaly do prostor Azkabanského vězení a postupně ozářily mříže a následně i chodbu.

Neměl sílu ani zavřít oči. Slyšel kroky.

To si pro něj šel jeho osud. Dohnal ho stín minulosti, jež ho teď pohltí a s ním i všechno, co ještě dokázal cítit.

Měl chuť požádat čas o rychlejší běh, ale pak se místo Smrtijedské masky za mříží objevil obličej jiný.

„Lupine?“

„Dobré poledne, slečno Grangerová,“

„Profesore Brumbále?“

„Ano, nikdy bych si nepomyslel, že se zde potkáme, co říkáte?“

„Jsem mrtvá?“

„To je dobrá otázka… Co myslíte vy?“

Sklopila hlavu. Zkoumavě na ni hleděl, a protože tíha jeho pohledu byla silná, přiměla ji nakonec odpovědět.

„Myslím, že ano,“ zašeptala, aniž by odlepila pohled ze špiček svých bot.

„Nebudeme to dramatizovat - nejste mrtvá. Pravda, bylo to dost těsně a vděčíte za to člověku, který se ani nyní nevzdává a snaží se vás přivést zpět.“

„Tomu nerozumím,“ zavrtěla hlavou Hermiona a snažila se z modrých očí vyčíst víc než jen hádanky.

„Ne všemu se dá porozumět. Já jsem tu vlastně jen kvůli tomu, abych vám řekl jednu jedinou věc…“

„Jakou?“

„Otevřete oči,“ odpověděl s tajuplným úsměvem a oběma rukama nepřipravenou Hermionu strčil vstříc bílému světlu za ní.

„Je naživu!“

„Myslíte, že nás vnímá?“

„Tonksová, váš pisklavý hlas musí vnímat každý.“

„Vidím, že ani Azkaban na vaší povaze nic nezměnil,“ odpověděla žena jedovatě.

„Mě nikdy nic-„

„Laskavě se přestaňte hádat!“ přerušil jiný muž hluboký a nebezpečně položený Snapeův hlas.

„Nechte je, je příjemné to slyšet,“ zašeptala zdánlivě nesouvisle Hermiona.

„Hermiono, jsi v pořádku?“ vyhrkla opět žena s fialovými vlasy.

„Děláte si legraci? Doufám, že si děláte legraci, sama přeci vidíte, jak špatně na tom je!“ zahřměl zase Snape a probodával ženu jedním ze svých výstavních pohledů.

„Dobře, tak vy se tu dohadujte a já vezmu chudáka Hermionu do nemocnice,“ ozval se druhý muž, kterého dívka správně identifikovala hned v počátku jako Lupina.

„Ne. Odnesu ji,“ nabídl se Snape.

„Severusi, sám se sotva držíš na nohou, těžko budeš někoho nosit, ustup.“

Lupin vzal drobné a značně vyhublé dívčí tělo do náruče a společně s ní se přemístil.

„A vy se o to sám nepokoušejte nebo k Mungovi dorazíte po kouskách…“ rýpla si Tonksová a smířlivě nabídla muži v černém svou dlaň, který ji po chvilce váhavě přijal. Nebyl hlupák - sám by se přemístit nedovedl a nikdo jiný tu momentálně ve frontě na jeho pomoc nestál.