8. kapitola – Na hraně

Věnováno všem, kterým začala škola, a přesto si najdou chvilku na komentování :-) Vzhledem k úpravám, které v této kapitole byly provedeny, se cítím povinna se omluvit za případné chyby, neb jsem kapitolu už znovu neposlala betě na opravu. Dodatek - elu se obětovala a dobetovala během těchto chvil, tudíž jí patří dík. :-)

Díky vážným zraněním na těle i duši a horšícímu se zápalu plic, který způsobilo několik hodin v mraze, už o sobě příliš nevěděla. Netušila, co z obrazů před očima je sen a co skutečnost. Žila už jen na půl. Stála na hraně propasti, která nevedla nikam. V hloubi pod ní vládla jen temnota a věčná nicota. Podle toho, jak moc její tělo bojovalo s vážným stavem, se stávalo, že se s Hermionou ona pomyslná hrana zhoupla a ona jen tak tak z posledních psychických sil nespadla. Netušila, že ono zhoupnutí je pokus některého ze Smrtijedů o proniknutí do její mysli za účelem získání informací.

Svět Hermiony Grangerové teď tvořily pokřivené obrazy divných událostí.

S vysokou horečkou bezvládně ležela na chladné podlaze a nevěděla nic o tom, že snad každých pět minut se snaží její profesor přemluvit své bývalé kumpány, aby ho pustili k jejímu bezvládnému tělu.

Nevěděla, že umírá.

Nikdy v životě si už nebude schopen z mysli vymazat obrázek, který obsahoval ony první vteřiny, kdy přitáhli Hermionino tělo do cely. Nebyla to už studentka, kterou znal. To, co leželo na studené podlaze a sotva dýchalo, už byl jen stín. Těžko říct, kolik minut zbývalo, než vydechne naposledy. Její jindy zdravě narůžovělá pokožka byla šedá a vlasy, které pamatoval jako kudrnaté, neposedné a jasně kaštanové, byly rovné, bez barvy a bez života. Jako jejich majitelka.

Bylo mu jedno, že se nechová neurčitě a s jasnou prosbou v hlase žádá o to, aby ho nechali se na ni podívat.

Nepustili. Ani se na něj nepodívali. Bylo to přesně podle jejich plánu, a kdyby náhodou nebylo, stejně by to nevyprávěli zrovna jemu.

Drobné jiskřivé perličky, které v malém množství stoupaly z jejího těla, byly smutnou zprávou, že se vše řítí k nevyhnutelnému konci.

Byla teď smrti blíž, než byl kdy on. Byla teď na samé hranici mezi životem a smrtí a on se k ní měl už brzy připojit...

„Dobře, Harry, jsi velmi houževnatý mladý muž,“ smála se žena v letech na lavičce ve své zahradě a sledovala, jak si ještě před týdnem téměř na smrt zraněný chlapec počíná při chůzi a i chvilkovém běhu.

„Teti, vždyť jsem ti říkal, že Harry ve druhém ročníku sám zabil baziliška, ve třetím zápasil s horou mozkomorů a ve čtvrtém si to rozdal se samotným Vol-“

„Neříkej to jméno!“ zarazila ho žena, „Ještě ne. Bude čas, kdy se nebudeme bát ho vyslovit, ale teď, když jdete do bitvy, by to mohlo přinést smůlu.“

Oba chlapci smutně zakývali hlavou. Už byl čas.

„Kdy chcete odejít?“

„Dnes v noci. Nechceme riskovat za světla. Cítím v kostech, že se to k ránu stane,“ polemizoval Chlapec-který-přežil.

„Jo a navíc Harry ví, jak se bojím tmy a jak rád spím až do oběda,“ snažil se vážnou situaci přetnout humorem Ron, který stál vedle svého dlouholetého přítele, aby mu případně poskytl oporu, kdyby bylo potřeba.

Harry už však oporu nepotřeboval. Jeho osudem bylo osvobodit kouzelnickou společnost před tyranem a vrahem. A ač by byl rád, kdyby to někdo udělal za něj, bral svůj úkol vážně.

Hermiona seděla na paloučku a sledovala zapadající slunce. Kolem létali motýlci všech barev a v nedalekém lese zpíval nějaký pták. Nastavovala svou tvář slunci a usmívala se nad hřejivým pocitem, který ji naplňoval. Byla jinde. Daleko od svého těla, které pohltila bolest. To tělo už nešlo používat. Nebyla mrtvá. Byla za hranicí.

Když duše uzná za vhodné opustit tělo, které je vždy nejslabším článkem každého člověka, uchýlí se na místo, které bylo té osobě příjemné, aby se zde pokusila získat čas pro nějaký zázrak. Hermiona se líně protáhla a jedním navyklým pohybem si zula tenisky. Bosá chodidla šimrala krásně zelená tráva. Modrá obloha byla znamením, že dnes bude teplá noc. Hodlala tu zůstat až do rána a pak se vydá přes dřevěnou lávku do lesa a ještě dál. Až k moři.

Hermionina mysl vypnula všechny souvislosti s jejím životem od jejích jedenácti let. Nyní byla šťastným dítětem v dobách, kdy nevěděla, že existují víly a jednorožci, o kterých se jí zdávalo každou noc. Neznala žádného Harryho Pottera, který ve skutečnosti právě vypil mnoholičný lektvar, aby se mohl s jejím dalším přítelem přemístit do Anglie a vybojovat její svobodu. Netušila, že místo na trávě, která hřála, teď leží na studené podlaze Azkabanského vězení a Snape se neustále pokouší získat možnost zachránit její život.

Neexistoval žádný zápal plic ani zlomeniny.

Byla v bezpečí. Její mysl zamkla tyto věci hluboko a nebylo možné se k nim dostat. Ani ona sama se k nim nedostala.

Smrtijedi nechávali dívku zemřít, protože pro ně prostě už nebyla užitečná.

„Tak ses dočkal, Snape,“ řekl Lucius líně a společně se dvěma dalšími Smrtijedy se zlomyslně ušklíbl. Jeden hromotluk otevřel dveře jeho cely a s podivným úšklebkem nechal dveře pomalu a skřípavě otevřít.

„Nač ho někam tahat? Myslím, že místa je tu dost,“ rozhodl se Malfoy a kývnutím pobídl oba dva Smrtijedy, aby vstoupili do cely a zatarasili dveře. Ne že by Severus byl tak hloupý a bez hůlky zkoušel uprchnout.

„Víš, příteli, vždycky jsem si přál být tím, koho budeš prosit na kolenou o vlastní život a teď nadejde chvíle, kdy se dočkám, protože já, milý Severusi, vždycky dostanu to, co chci,“ pronesl slizce Malfoy. Severus věděl, že by tomu hajzlovi stačil jeden rychlý a nečekaný pohyb z jeho strany a ustrašeně by se schoval za své dva kumpány.

„Můj čas je drahý,“ nechal se ještě slyšet Malfoy, než pronesl první Crucio a Severus mu po pár dalších obdobných kletbách opravdu klečel u nohou. Proseb se ovšem blonďatý aristokrat nedočkal ani ve chvíli, kdy si sám klekl vedle viditelně zmučeného muže, aby mu do tváře naštvaně křičel hrozby smrti, pokud ho okamžitě neodprosí.

Severus sebral poslední síly, aby se Malfoyovi vysmál do jeho rozčíleného obličeje, načež napůl ztratil vědomí a bohužel tím přišel o Luciusovu scénu, a taky o pár dalších Cruciátů, které vás v bezvědomí mohou zabít, protože nemůžete instinktivně zatnout svaly, které chrání citlivé a životně důležité orgány.

„Co s ním?“

„Nechte ho tady, čas a krysy dílo dokončí,“ zašeptal ještě Malfoy aniž by uhnul pohledem ze Snapeovy nehybné tváře. „jdeme,“ Zavelel rozhodně a všichni tři vykráčeli z temné cely, kterou i přes to, že její obyvatel nejevil známky života, pečlivě uzamkli.

Probral se uprostřed noci. Sám si nepamatoval, jestli už během noci nebyl při sobě a znovu nepadl do bezvědomí. Cítil se až nečekaně silně. Tedy, samozřejmě měl hrudník v jednom ohni, přísahal by, že některé kosti slyšel chrastit a dle rudé kaluže pod sebou mu bylo jasné, že z toho nevyšel úplně bez újmy, ale některá mučení, která znával od Pána Zla byla horší. Malfoy zkrátka opět ukázal, že nic nedokáže dokončit. V tuto chvíli by se mu to mohlo stát osudným, protože křížek u Severuse Snapea na jeho soukromém seznamu nepřátel bylo něco, co by si nikdo dobrovolně nepřál.

Nedaleko v chodbách zaslechl kroky a vzrušené hlasy. Lehl si zpět na podlahu a zavřel oči, aby nikdo nepoznal, že je na živu.

Dva Smrtijedi postupně došli až k jeho cele a po celou dobu se zapáleně dohadovali. Ani jeden z nich si nedělal starosti s tím, že by je mohl někdo slyšet.

Informace, že slavný Harry Potter je mrtvý a stejně tak i zbytek bojujících na straně Světla, se nesla chodbami jako tichá hrozba, že nyní zemře i zbytek přeživších zde v celách.

Severus té informaci nechtěl a nemohl uvěřit, ale přistihl se, že se s tím vlastně už nějakou dobu pomalu smiřuje…