Další z mnoha verzí skonu Severuse Snapea.

Sepsáno ještě před premiérou HP7/2. Moje verze, ne má představa, jak to mělo skončit...

Pokud by za vámi přišla smrt a zeptala se vás, kdy a kde chcete zemřít a jakoby mimochodem nadhodila i otázku jak by to mělo vypadat, co byste odpověděli?

Vsadil bych svoji duši, že starou zatuchlou místnost se studenou a vlhkou dřevěnou podlahou prolezlou skrz na skrz červotoči a plísní po tom, co byste ji pomalu a jistě v bolestech smáčeli vlastní rudou krví kolující ve vašich žilách pouhopouhé necelé čtyři desetiletí dost mizerného života, byste z úst při té zvláštní rozmluvě se svým osudem nikdy nevypustili.

Stejně tak, jako zbytek uvedených věcí, které výjimečně nejsou pouhým teatrálním příkladem mé bohaté fantazie.

Ano.

Když přijde smrt, přemýšlíte pouze o ní. Život mi neběhá před očima, ale přesto jsem si na něj vzpomněl. Tím, že víte, že právě všechno končí a není už cesty, jak se před smrtí ukrýt, myslíte hlavně na to, kdy a jak poznáte, že je po všem.

Alespoň ze začátku. Jsem teprve na začátku konce a já cítím…

Lidský život, tak jedinečný ve své podobě tak jak je a ne jinak, tu vyprchává z rány velké jen asi deset centimetrů.

Stále dýchám, ačkoliv jako zkušený lektvarista a lékouzelník druhého stupně vím, že ono mělké a zrychlené dýchání značí pouze běžce, co se rychle blíží cíli. A za ním?

Za ním už dráha nepokračuje, závod je u konce.

Pochybuji, že by mi za tenhle závod někdo udělil medaile. Pochybuji…

Kolik mi zbývá vteřin? Tři další jsem přežil, dožiji se i těch dalších? Ale pryč s časem, protože když je ho tak málo, neznamená už pro mě nic. Někdy je to, co jste řekli před pár vteřinami, pouze relativní.

Ochladilo se, ale dobře vím, že to tak cítím jen já. Brní mě konečky prstů a nohy, které ač jsou mé se jeví náhle tak cize, když nedokáži pohnout vlastním palcem.

Strop je plný pavučin a ač jsem na začátku jen sotva vzhlédnul vzhůru, teď již nemohu jinak.

Trápí mě, že se svět možná nedozví o tom, co jsem udělal. Jen blázen by mohl říct, že bych po tom všem nechtěl trochu uznání, byť u toho nebudu. To, jak jste žili vás paradoxně pronásleduje i ve chvílích, kdy se definitivně chystáte na odpočinek.

Po velice dlouhé cestě. Závodu. Běhu.

Ano, moje oblíbené mžitky se dostavily ani nevím po kolika dalších vteřinách. Tlak na hrudi značí, že hadí jed se pomalu blíží k srdci, kterému stejně nakonec nezbývá příliš krve na to, aby mělo s čím neúnavně pracovat, než se do něj zahryznou neviditelné zuby a zalknou ho, stejně jako to udělaly mě.

Možná blouzním, ale slyším kroky. Pán zla mě zabil a pochybuji, že by poslal někoho, aby mě pohřbil, až bude po všem.

Bude po všem. Pro mě bude po všem, ostatní pokračují v závodu dál, budu si pro tuto chvíli myslet, že jsem byl o několik kol napřed, protože fakt, že bych byl vyřazen předčasně si nepřipouštím.

V tuhle chvíli je už všechno po mém.

Odcházím jako vítěz.

Dal jsem do toho srdce, duši, svobodu a i svůj život.

Vibrace z podlahy doléhají do posledních citlivých bodů na mém těle, jež s podlahou teď téměř splývá.

Potter. Chlapec-pro-kterého-jsem-zemřel. Pro jeho oči, abych byl přesný. Určitě bych dokázal vyjmenovat lidi, kteří mu řekli, že je celý po otci. Ale oči má po matce. Ano, dokázal bych je spočítat všechny, protože jsem je znal. A nenáviděl. Většinu z nich.

Jsou to ony. Lilyiny oči.

Dokáži vnímat jen tu intenzivní zeleň, připomínající hluboké lesy. Jsem už příliš slabý na vybavování vzpomínek, ale vím, že tam jsou. Mám je tam a navždy tam zůstanou.

Nebo možná…

Možná mám šanci, jak zbavit lidi nenávisti ke mně a moje duše pak bude doopravdy svobodná. Pro svobodu jsem nikdy nic neudělal. Nemohl jsem. Teď, když někde ze zadu své hlavy slyším broušení kamene o kov, bych mohl udělat něco pro sebe a své jméno.

Přeci jen vzpomínky člověku na něco jsou.

„Podívejte…se…na…mě…“