6. kapitola – Já to zvládnu

Omlouvám se, ale berte v potaz prázdniny, a že toho je teď dost. Ačkoliv si svých čtenářů vážím, stále nelze dávat přednost před běžnými povinnostmi, které jako matka od tříleté dcerky mám. :-) Navíc jsem teď začala pracovat na své kariéře, proto občas omluvte, když se o dva dny opozdím s přidáním kapitoly. :-) Všechny povídky budou dokončeny a nebojte, všechny jsou dopsány. :-)

Věnováno wixie, za pomoc při zápisu na Vysokou školu :-))

Původní plán byl, že jen zavře oči, aby si trochu odpočinul. Nevěděl přeci, kdy přijdou pro něj a provedou mu něco podobného. V tu chvíli si nebyl jist, zda ho víc tížila myšlenka, že ona by pro něj tohle neudělala nebo samotná možnost mučení.

Vždyť to bylo jedno.

Unaveně se protáhl a opatrně se rozešel směrem k otvoru, který teď spojoval jeho a její celu.

Byla už vzhůru, poznal to podle vypité jamky, kde zanechal trochu vody, protože bylo jasné, že Smrtijedi ji napájet nebudou.

Neupozorňoval na sebe. Neměl nic, o čem by se s ní momentálně bavil.

Tupé zírání kamsi z okna mu přerušil tlumený zvuk kroků a nějaké hlasy. Brzy po tom se u jeho mříží objevil Lucius Malfoy, který se trochu znechuceně rozhlédl po mřížích a následně stočil svůj zrak na Severuse, dávaje mu tak jasně najevo, že přesně do téhle situace ho chtěl dostat už dávno. Nebo jej tak alespoň vidět.

„A jak se pořád máš, co, Severusi?“ začal nadšeně a rádoby slušně blonďatý aristokrat.

Severus to přešel mlčením, ale nespouštěl ze svého kolegy zrak. Lucius byl zbabělec a každý to o něm věděl, takže tu byla jistá možnost, že by se Severusovi mohla jeho návštěva hodit.

„Neříkej, že se semnou ani nepozdravíš, milý příteli,“ dodal posměšně Malfoy a ledabyle se opřel o stěnu nevnímaje, že si právě ušpinil látku na svém drahém obleku.

„Myslím, že to tu máš pěkný. V Bradavicích to přeci vypadalo dost podobně, ne? Vlhko, špína a tady sis dokonce přilepšil o jedno okno.“

Lucius se po chvilce ignorace nakonec naposledy zasmál a bez dalšího zdržení odešel.

Na dlouho však Severus klid neměl.

„Pere se to ve mně,“ ozval se ženský hlásek z vedlejší cely.

„Grangerová-“

„Hermiono.“

„Hermiono, kdybyste řekla, že ne, tak bych Vás měl za hlupáka,“ odvětil unaveně.

„Proč se o tom odmítáte bavit?“

„A proč vy se o tom chcete stále bavit?“

„Je přirozené pídit se po pravdě.“

„Jistě,“ odvětil ironicky, čímž chtěl upozornit na její věčně zvědavé otázky už v průběhu školního roku.

„Dobrá, když se o tom nechcete bavit, potvrďte mi alespoň mé domněnky.“

„Hm,“ ozvalo se neochotně.

„Budu to brát jako souhlas.“

„Berte to, jak chcete.“

„Zabil jste Brumbála, abyste přesvědčil Voldemorta, že jste na jeho straně?“

„Taky.“

„Taky? Takže jste chtěl přesvědčit Voldemorta a ještě něco?“

„Ano,“ připustil po chvilce.

„Jenže já nevím proč. Co Vás k tomu ještě mohlo vést… Harry říkal, že všechno viděl, že Vás Brumbál prosil, abyste to nedělal…“ řekla trpce.

„Potter vždycky všechno viděl příliš jednoduše.“

„Řekněte mi to… prosím,“ zněla zoufale.

„Nenapadlo Vás, že Vám to nechci říct z jednoho prostého důvodu a to toho, že když už jsem přežil, nechci být zabit jen proto, že nedokážete ubránit své myšlenky tak, jako to umím udělat já? Že Vám ty informace mohou dost ublížit?“

„Když mi nevěříte, jak to můžete chtít po mně?!“

„Nikdy jsem po Vás nechtěl, abyste mi věřila,“ bránil se.

„Ale chtěla bych…“ zašeptala. Z druhé strany bylo ticho. Tíživé.

„Profesore?“

„Hm?“

„Harry říkal, že Brumbál měl něco s rukou, nevěděl co, ale prý mu to ukázal, když za ním přišel těsně před začátkem školního roku, aby společně přivedli do školy Křiklana, říkal, že ta ruka byla jako by černá…Byla zasažena nějakou kletbou?“

„Ano.“
“Konečně jsme se hnuli z místa! Leze to z Vás jak z chlupaté deky!“

„Co prosím?“

„To je fuk. Takže Brumbálova ruka byla zasažena nějakou hodně silnou kletbou. Věděl jste o tom?“

„Ano.“

„Dělal jste s tím něco?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Nešlo už nic dělat…“ zachmuřil se při vzpomínce, že Brumbál se pokoušel zničit Viteál bez něj.

„Brumbál tedy umíral?“

„…Ano…“ zaváhal, zda má pokračovat v odpovídání, ale ta holka byla na dobré cestě a pokud opravdu toužila po pravdě, nemohl jí více bránit. Po této odpovědi bylo vedle pár okamžiků ticho. Nejspíš se snažila domyslet si zbytek příběhu.

„Brumbál Vás o to požádal, mám pravdu?“ spíše než otázka to bylo konstatování.

„Nejen to.“

„Brumbál vždycky plánoval hodně dopředu, musel to mít naplánované, už když přišel tehdy za Harrym, je to tak?“

„Podle mého to měl naplánované ještě daleko dříve.“

„Takže Brumbál byl při zničení Viteálu zasažen kletbou…Stejně by zemřel, pokud si dobře vzpomínám, tak jsem kdysi četla, že některé kletby zasáhnou člověka v jedné končetině a pomalu postupují k srdci. Pomalá smrt. A tak Vás požádal, abyste ho zabil v rámci důvěryhodnosti před Voldemortem, který mohl mít jisté pochybnosti… Pojistil jste si to navíc tím, že u toho bylo několik dalších Smrtijedů, včetně Draca. Ten dle Harryho Brumbála odzbrojil a chtěl ho zabít. Nechápu to, něco mi musí unikat.“

„Neuniká Vám nic. Pouze bych doplnil něco, co Vám stejně bylo jasné a to je, že Draco Malfoy je Smrtijed…“

„Harry to říkal. Věděl to, už když jsme jeli do Bradavic…“

„A měl pravdu. Brumbál chtěl zachránit jeho duši v případě, že by nakonec sebral odvahu a zabil ho, ale je v tom daleko víc důvtipu, než byste kdy hádala.“

„A vy jste na to všechno prostě přistoupil?“

„Grange-, Hermiono, neměl jsem na výběr. Každý může znát určitou paralelu příběhu, ale chcete-li znát detaily, musíte knížkou listovat…“

„Napovězte mi.“

„Nechci se o tom bavit. Kolikrát Vám budu muset říct ne, abyste to pochopila?“ odpověděl již značně podrážděně.

Nechtěla ho moc provokovat.

Momentálně mu vděčila za život, a když nad tím přemýšlela možná ne jen dnes. Ten člověk toho hodně skrýval. Věděla, že nezabil Brumbála, protože by byl vrah a chtěl to po něm Voldemort. Dozvěděla se, že Brumbál to sám chtěl a navíc tím doslova zabili několik much jednou ranou. Dracova duše byla ušetřena od zatracení, prostě si po válce odsedí pár měsíců a bude-li se chovat slušně, bude pak moci vést normální život a Snape tím značně prohloubil svou důvěryhodnost u Voldemorta a Smrtijedů.

Jenže Hermioně se v hlavě náhle zjevovala jediná věc.

A co Snapeova duše?

„Výborně, teď se zase položte, ano?“

„Cítím se docela dobře, myslím, že bych se mohl postavit. Nebojte, já to zvládnu, stačí když-“ nedořekl. „To tedy ne, Harry Pottere, to až zase zítra! I tak podle mě moc spěcháte na vlastní uzdravení,“ odsekla naštvaně Ronova tetička Matylda.

„Má pravdu, Harry, když jsme ti měnili obvazy, nebylo to ještě úplně v pohodě,“ podpořil tetičku Ron.

„Dobrá, dobrá. Vyhráli jste, vy strážci mého zdraví, ale zítra se zkusíme projít,“ řekl s nadějí mladý bojovník.

„Jistě, ale teď dostanete večeři a pořádně se na to prospíte!“

„Domluveno,“ zvolal radostně z pololehu chlapec, který přežil a spokojeně se na přítomné zazubil.