Bonzblok 2 - Výlet do Londýna anéb skupina šílenců opět dobývá Alana

Drazí zesnulí, jak jistě víte, tušíte, slyšeli jste či máte dar vidění, byly jsme na World premiere of Harry Potter v Londýně. Tímto chci uspokojit co nejvíce z Vás nadcházející reportáží z této akce. Prosím, vezměte na vědomí, že náš pobyt v Londýně byl devítidenní (neplánovaně, zrušení letu, jinak bychom byly pouze osm dní) a není tak možné popisovat detailně všechny dny. Reportáž je tedy ze dnů 5.-7.7. 2011 a já doufám, že se při ní budete skvěle bavit. Je možné, že jsou tam chyby a celé to ještě projde úpravou. Proto buďte shovívaví, neboť toho mám teď tolik, že jsem ráda, že vůbec něco stíhám.

Den první a ráno dne druhého (5.7.- 6.7. 2011) – Zmatky, déšť a probdělá noc

Náš prvotní odhad, že k zabrání prvních míst na premiéře bude stačit vyrazit šestého večer, byl velice naivní. Do Londýna jsme se naštěstí dopravily už čtvrtého a duševně silné, odhodlané zahlédnout Alanův šedý vlas, jsme po vzájemném zhodnocení situace pobalily své igelitky už pátého odpoledne. Mírný deštík lehce vyhecoval naše hysterická já, takže jsme v bezpečí našeho ubytování čekaly až téměř do sedmi hodin, kdy se mraky nad Londýnem protrhaly a nebe slibovalo klidnou noc.

V metru už většina našeho čtyřčlenného týmu zarytě mlčela probírajíc se možnostmi, které se nám nabízejí. Zejména v sobě každý hledal odpověď na otázku, zda nám za to Alan stojí.

Alan za to určitě stojí (možná i něco dalšího stojí…:-D) takže z ujíždějícího metra nikdo z nás nevyskočil, ačkoliv si troufám myslet, že k tomu nikdo z nás neměl daleko.

Na Trafalgar Square jsme dorazily všechny v celku a značně šokovány, kolik šílenců už zde rozložilo své kufry, deky, stany, spacáky, igelitky, noviny… Nikdy jsem nebyla zdatná na matematiku, ale do první dvoustovky jsme se už asi nevešly. Každopádně protože Trafalgar již začal být připravován pro premiéru, pro lidi byla otevřena akorát horní terasa pod národní galerií a ve spodní části se zatím stavěly zátarasy. V této horní části byly postaveny tři klícky. Cube 1-3. My jsme byly přiděleny do dvojky, ačkoliv jsme dost dobře nechápaly proč. Informace byly strohé, dosti se různící od jednotlivých organizátorů přicházela pokaždé jiná zpráva a to značně odporující té první. Naše dilema, kam natáhnout páteř, když nám zbyl asi půl metřík optimistického ražení, spustil se z nebe tak silný déšť, že jsme se na dobro schovaly do blízkého McDonalda a hodlaly tam trapčit při kafích a kolče až do rána. Lea stihla vypít šest kafí a připomínajíc nadopovaného angorského králíka nám tak přidělala nejednu vrásku, protože strach o její zdraví byl dosti veliký.

Noc byla dlouhá. Docela často se kolem nás míhali lidé, kteří spali na Trafalgaru i přes neustávající déšť a naše obava, zda tohle není příliš velká šílenost, se značně zvětšovala.

Odhodlaná to nevzdat i přes pětiminutové sledování dívky, která se neskutečným způsobem třásla (mokrá jak čerstvě vyprané prádlo) a čekala na uvolnění wc, jsem do sebe nalila třetí colu.

Rozednění přicházelo rychle, a to už kolem půl páté ráno. V pět nás ostatně z Mekáče vysáčkovali se slovy, že se bude uklízet a chystat snídaňové meny. Návrat mezi Cube 1-3 přinesl překvapení. Cube 3, při našem odchodu naplněná jen pár lidmi, teď už z poloviny praskala ve švech (na délku asi 40 metrů, šířka cca 10 metrů). I usedly jsme na zem v Cube 3 nehledě na to, že nám měla patřit dvojka. Výhled na mačkanici s tolika lidmi nám nepřipadal nijak zvlášť lákavý. I vyhnání ochrankou jsme schlíple nakonec v Cube 2 skončily s myšlenkou, jestli jsme si nespletly světovou premiéru s utečeneckým táborem, protože některé scény byly tak sugestivní, až jsem byla nucena se štípnout. I na jedné noze a ještě k tomu ne na své jsme se pokoušely duševně přežít.

Náš cíl byl prostý. Dočkat se desáté hodiny, kdy se měly rozdávat jakési náramky, které mají být vstupenkou na letošní premiéru. Celé náměstí bylo pro veřejnost uzavřeno a dovnitř směli jen lidé s náramkem. Čekalo se tedy zatím jen na něco, u čeho nikdo nevěděl, kolik toho je, zda to dostaneme všichni či jen první Cube, zda se díky tomu dostaneme k záterasám a zda jsme se úplně nezbláznili, když přesto všechno stále zarytě sedíme na zadnicích jak pecky a odevzdaně čekáme, až nám to cosi kdosi přinese. :-D

Foto nahoře: Právě jsme se zapsaly na seznam a byly umístěny do Cube 2.

Foto uprostřed: Takhle to vypadalo uprostřed Cube 2 dva dny před premiérou.

Foto dole: Trafalgar square 6.7. v šest hodin ráno.

Den druhý (6.7.2011) – Náramky, únava a pevné odhodlání

Mezi sedmou a desátou dle mě uplynulo nejméně pět let, protože přesně o takovou dobu jsem nejspíš zestárla.

První noc jsme si ovšem mohly odškrtnout a v marné naději, že už máme za sebou to nejhorší, jsme dokázaly vydržet až do desáté hodiny, kdy se měly rozdávat údajné náramky.

Těsně před tím, než si všichni začali stoupat a čekat na náramek.

Náramky se rozdávaly už v devět a to zatím v Cube 1. Tito lidé pak byly za bouřlivého potlesku a spousty fotografů pouštěni do dolejší části Trafalgaru, kde mohli okamžitě zaujímat pozice. Cube 2, včetně nás, na ně jen mlsně koukala. Cube 3 už ani nedoufala, že náramky dostane, neb organizátor všem sdělil, že kdo nedostane náramek, má neprodleně opustit náměstí a jít domů. Někteří lidé to vzdali. Doteď nejsem schopna pochopit, proč tuhle informaci vypouštěli, když náramků bylo osm tisíc. Lidé začali být nervózní, protože ani ve dvanáct hodin jsme neměli své náramky. Nikdo stále netušil, kolik jich je, ale mezi lidmi kolovala informace, že tři stovky. Už v osm si díky hromadné hysterii všichni v naší kostce stoupli, takže ve vedru a sluníčku, které panovalo, bylo asi spoustě lidem ouvej. Kdosi z naší skupiny nadhodil, že má chuť to vzdát. V tuto chvíli se nejspíš zrodila myšlenka o Máriu a jeho třech životech. Náramky nesoucí se směrem k nám jsem přes mlžný opar své beznaděje neviděla. Pouze se před nás postavil organizátor a četl postupně jména ze seznamu, na který jsme se naštěstí napsaly už večer. I tak jsme z naší Cube s Marťou odcházely (utíkaly) až ke konci a podařilo se nám ukořistit pozici ve slepém rameni a ve třetí řadě. Vyhlídky nic moc, ale naše naděje nepolevovala. Zejména jsme se utěšovaly myšlenkou, že blondýnu se ztracenou botou a velice vymakanou angličtinou si musí Alan jistě pamatovat a na psí oči do této nepříliš lukrativní končiny zabloudí.

Naše doslova krví pokřtěné náramky. Vstupenka do světa snů. :-)

Den se táhl, sluníčko pálilo, sem tam sprchlo, ale naštěstí to opět střídající slunce rychle vysušilo. Za námi se začali skládat další a další lidé a brzy bylo náměstí poměrně slušně zaplněno.

Viz popisky u fotek

Největší nápor lidí přišel večer, kdy většina z nás už jen tupě zírala na stavění nápisu Harry Potter, který byl umístěn nad obřím plátnem uprostřed náměstí.

Druhá noc na Trafalgar square.

Pokud jste chtěly na záchod, což není nic neobvyklého, musíte přeskakovat spící lidi a to v každou denní či noční hodinu. Dráha, která byla dlouhá asi 30 metrů než se dalo šlápnout na beton, byla velice namáhavá. To si nejspíš nemyslel nikdo kromě nás, neboť vytrvalé šlapání cizích lidí na naše hlavy nepolevovalo ani v hlubokých nočních hodinách. Tuto druhou noc jsem i přes tento nepříliš pěkný fakt usnula na hodinu a půl, neboť více mi Lea nedopřála. Ta ostatně spala nejdéle, nejvíce a to klidně i osm hodin.

Wix i já jsme si tuto noc prošly takzvaným bodem zlomu. Na mě to nikdo nepoznal, na wix to nejspíš poznala půlka Londýna. :-D I přesto, že bychom mohly hravě konkurovat Zombíkům z nějakého Burtonova filmu, jsme se ani tuto druhou noc nerozhodly odejít domů a zahodit předcházející emotivní hodiny čekání. V tuto chvíli pro mě bylo nejtěžším bodem čekání na náramky a opět poněkud naivně jsem doufala, že toto bylo to nejhorší, co nás mohlo potkat…Ó jak jsem se spletla…

Den třetí (7.7.2011) – Sebezapření, odchody a návraty a Alanův šedivý vlas

Noc odcházela stejně jako drobné poprchávání a my se pomalu blížily do cíle. Za pár hodin měla začít poslední světová premiéra Harryho Pottera a my žily. Jenže tohle si nejspíš uvědomila většina lidí na placu a začala už v půl sedmé hromadně vstávat a rvát se dopředu. Skupinová hysterie hadr.

Koberec je na místě, všechno už se dolaďuje. Těsně před tím, než se začalo stoupat.

Kdo nestál, neměl šanci uhájit své místo. Lidé začali být zlí, bylo jim jedno, že je nespravedlivé přijít osm hodin před premiérou a tlačit se na místa těch, co čekají už dva nebo tři dny.

Kamera jezdila neustále kolem. Už se stojí.

Neustále jsme naše místo bránily, neustále na ostatní křičeli, ať se vrátí zpět dozadu, ale nakonec náš boj v deset hodin skončil silným deštěm. Tři velice oprsklé dívčiny se bez pardónu nacpaly do první lajny a naše vyčerpané duše to už nedávaly. Déšť zesílil a my během pár minut stály po kotníky ve vodě. Promočené, unavené, zoufalé, hladové jsme si zatleskaly za náš velkolepý výkon, který určitě není k smíchu a se svěšenými hlavami se vydaly vstříc domovu. Alana všechny milujeme, ale tohle už bylo o zdraví a takoví šílenci, že bychom riskovaly zápal plic jen proto, abychom náhodou zahlédly některou z celebrit, určitě nejsme. Co by asi Alan řekl na to, kdyby ho naše čtverka vítala v takovém stavu, v jakém jsme byly? Špinavé, mokré, kruhy pod očima, že by se na nich pohoupala půlka Londýna…Ne, odjely jsme domů, kde jsme se osprchovaly, najedly, daly celkově do kupy a během pár minut rozhodly, že se nevzdáme tak snadno a pojedeme zpět. Ve výhodě, neb jsme uschly. :-D

Wixie jsme musely přemlouvat, ale nakonec i přes pár trablí stálo naše kvarteto v plné síle (plné ani náhodou ne, já usínala ve stoje) opět na Trafalgar square a s neodbytnou trpělivostí se dobývalo přes security na nějaké výhodné místo. Sprint, který jsme ještě musely zvládnout z metra přímo na místo určení, protože ve tři se náměstí uzavíralo, nás lehce pozabíjel, ale nikdo z nás k zemi nešel. Bylo téměř půl čtvrté.

Druhé stanoviště. Je půl čtvrté sedmého a já jsem ready. :-D

Zaujala jsem výhodné místo ve třetí řadě u zábradlí, které bylo hned naproti silnici, kam přijížděly limuzíny. Z fotek je vidět, jak blízko to bylo a jak zbytečné tudíž bylo čekání uprostřed Trafalgaru. Kdybychom to věděly, jistě bychom šly hned tam. Ušetřily bychom si dva dny trápení.

První přijel Rubert a ochotně se jako první přišel podepisovat k nám. Většina celebrit podepisovala jen první řady, ale já stihla ukořistit podpis od Evanny Lynch, o nějž jsem velice stála, a ještě i Jamese Phelpse.

První foto Rupert Grint - Ron Weasley.

Druhé foto Matthew Lewis - Neville Longbottom.

Třetí foto Tom Felton - Draco Malfoy

Čtvrté foto J. K. Rowling

První foto Robbie Coltrane - Rubeus Hagrid.

Druhé foto Emma Watson - Hermione Granger.

Třetí foto James Phelps - Fred Weasley.

Čtvrté foto Michael Gambon - Albus Brumbál (od třetího dílu).

Na Alana jsme čekaly hodinu, než konečně přijela i jeho limuzína. Moc mu to slušelo.

Alan ihned po tom, co vystoupil z limuzíny a když odcházel mezi lidi na Trafalgar.

Rima byla s ním a osobně jsem si ji všimla až z pořízených fotek, jinak jsem nebyla schopna spustit oči z něj. Tvářil se jak když snědl něco opravdu nedobrého, ale pak se usmál, dokonce zamával i do mého místa, což jsem zachytit nedokázala, ale dostatečně mě to nabilo, takže jsem nešla hned po jeho odchodu k zemi, jak jsem si před tím myslela. Alan se podepisovat nešel. Postál novinářům, trochu se rozhovořil na pódiu a pak už o jeho cestě fanoušky nic nevím.

Už usměvavý :-)

Jen doufám, že do slepého ramena nezašel…

Počkaly jsem až do příchodu J.K.Rowling a hned po tom definitivně opustily Trafalgar s úlovky v kabelce a hlavně v srdci. Daniela Radcliffa jsme už přijíždět neviděly.

Bylo to parádní maso a já osobně už do ničeho podobného nikdy nejdu, zlaté divadlo. :-D

Speciálně foto pro moje čtenáře - Alan a Rima v Londýně

Podpis od Jamese a Evanny :-) Není to moc vidět, černá fotka a černý fix, ale i tak mě to hřeje :-)