4. kapitola – Nářek bolest nezhojí

Věnováno všem komentujícím. Zároveň se omlouvám, ale do tohoto příběhu drastické scény prostě patří. :-)

Obrázek jsem našla kdesi na netu, nejsem jeho autorem a netuším, kdo jím je, takže se omlouvám za půjčení.

Běžela, co jí síly stačily, aby doběhla na krásné zelené místo uprostřed tmavého kruhu tvořeného bolestí a útrapami, které přinášela válka. Tam v tom zeleném místě, kde kvetly fialky a voněla tráva, byl mír a klid, který tolik chtěla cítit. Vlhké vlasy se lepily na během a námahou zčervenalou tvář. Jenže ať běžela seberychleji, místo bylo stále stejně daleko. Nepřibližovalo se, ani se nevzdalovalo. Ze soustředěného běhu za svou fata Morganou ji probral hlasitý zvuk.

Věděla, že jednou přijdou. Věděla to, přesto zvuk, který se ozval kousek od jejího spícího těla, způsobil výbuchy strachu uprostřed jejího nitra. Co dělají dívky v jejím věku? Mají plnou hlavu kluků a poslouchají písničky v rádiu, které si vylepšily samolepkami svých oblíbených herců či hudebních skupin. Ona byla ve válce. Ve vězení a vpředu se rýsoval akorát příslib něčeho, co nechtěla, čeho se z duše bála. První zkouška všeho, čemu věřila, se zjevila společně se stínem dvou Smrtijedů, kteří pro ni přišli.

Instinktivně se přitiskla zády ke stěně a se zatajeným dechem sledovala, jak se blíží nevyhnutelné.

„Dobrej den vinšuju, milejdy,“ řekl rádoby zdvořile zavalitý muž a hned potom se pobaveně rozchechtal. Druhý očividně mladší muž s dlouhými hnědými vlasy v culíku a strništěm na tváři se ke Goylovi s radostí přidal.

Mohla se zkusit bránit proti kouzlům? K čemu jí byly hodiny sebeobrany, které jí zaplatil otec, když by to nyní bylo asi jako střílet vzduchovkou na rozjetý vlak?

Odevzdaně, ale hrdě s bradou vztyčenou, udělala krok směrem k nim a bez jediné známky odporu se nechala spoutat kouzlem. Nebránila se, ani když její svaly zasáhla nenadálá křeč od zakázané kletby. To se bavil mladší ze Smrtijedů.

„Grangerová…“ ozvalo se tiše a s nevyřčenou obavou z vedlejší cely. Sledoval, jak odvádějí stín dívky, kterou znal. A to by se dalo s nadsázkou říci, že ještě nic nezažila. Koho přivedou za hodinu nebo za dvě? Trosku nebo něco horšího?

Moc dobře věděl a znal, jaké praktiky se neštítí jeho bývalí kolegové použít, aby z oběti dostali to, co potřebovali. Crucio bylo v tomto okamžiku pouze nepříjemné lechtání oproti řezání končetin zaživa nebo ponoření hlav do kyselých lektvarů, které způsobily rychlý a velice bolestivý rozpad lidské tváře. A Hermiona byla žena. Mladá a žádoucí.

Bolestivě zavřel oči a hlavu opřel o chladnou stěnu cely.

Celou dobu se snažil být alespoň myslí s ní.

To, co zažila doteď, ať už to byly sebevětší hrůzy, nebylo nic. Nic to neznamenalo, bylo to tak nepodstatné a vzdálené, že Hermioně přišlo skoro až směšné, že byla dřív tak naivní a slabá. Jenže v tuhle chvíli nebyl čas na bilancování nad bolestí a její podstatou, protože právě bolest přebírala veškeré její soustředění. Cítila to všude. Intenzivně a ostře. Bodala, pálila, trhala, sápala se po dívčině duši a trhala bez slitování na kousky všechny hezké vzpomínky.

Mezi silnou křečí, kterou cítila uvnitř vlastního těla, vnímala jen hlasité nadávky za strany svých věznitelů a mučitelů v jednom. Bylo zvláštní, že navzdory pohrdání mudly používali jejich praktiky.

Hermiona srdceryvně zakřičela ve chvíli, kdy ji mladší z mužů strhl nehet z palce u levé nohy. Bylo to zvláštní, ale ani jeden ze Smrtijedů ještě nepoložil žádnou otázku.

Dnes měli za úkol ji pouze zlomit, aby příště neměli tolik práce, i když by nestranný pozorovatel mohl říci, že je to baví.

Hřbet velké mužské ruky narazil na její lícní kost a po dopadu na zem bylo poslední, co vnímala, mocná rána do jejího břicha.

Necítil její bolest přímo, ale tušil, co asi právě prožívá. Zaznamenal, jak s ní ztratil kontakt, který byl ale slabý, protože ona s jejich vzájemným propojením nesouhlasila. Nevěděla o něm.

S výdechem se odpoutal od jejího těla a postupně vydýchával pocity, které se v něm mísily.

Připadal si jako zbabělec.

Ani jednou je nezaprosila o milost. Pouze tiše snášela vše, co se ti dva rozhodli udělat.

Poodešel k otvoru ve zdi a čekal, až ji přivedou.

Tvrdý dopad na mokrou podlahu vězení necítila. Šeptání klidného hlasu, o kterém si myslela, že je jen v její hlavě, pomalu sílilo.

Zamračila se hned, jakmile přišla k vědomí. Bolestivě zanaříkala, když se pokusila zpod sebe vytáhnout zraněnou ruku.

Přinutila se přetočit na záda, aby mohla lépe dýchat. Nejspíš měla zlomená žebra a tak při tom prostém pohybu vypustila do ticha další zoufalý nářek.

„Nářek tvou bolest nezhojí, Grangerová, jen prozradí,“ pronesl klidně.

„Jděte se vycpat,“ odpověděla unaveně.

„Co chtěli vědět?“

„Nic.“

„Nic?“

„Jo, co na tom  nechápete?“ zadrmolila a v půlce posledního slova se ošklivě rozkašlala.

„Budete mít zlomená žebra, bojím se, aby kost nepropíchla plíci,“ snažil se na ni mluvit klidně, ale měl obavy, aby dívka nezemřela. Pokoušel se zaostřit na její ústa. Kdyby se objevil náznak krve, bylo by to zlé.

Jenže skrz otvor mohl prostrčit prsty, určitě i dlaň, a kdyby se hodně snažil, prošla by ruka po loket.

Byla stočená napůl na zádech, ale nohy měla ještě stále hozeny na stranu a nehýbala se.

„Grangerová?“ zkusil, zda mu odpoví, jenže se neozvalo vůbec nic.

„Hermiono,“ vydechl spíš řečnicky, než jako otázku. Obavy se ho začaly zmocňovat, jako nadcházející noc pohlcovala sluneční světlo. Nemohl se přeci dívat na to, jak umírá.

Nemohl. Nikdo by nedokázal jen tak nečině přihlížet.

Byla jediná šance.

„Hej, Goyle!“ zakřičel za mříže. Věděl, že muž nebude daleko. Byl to právě on, kdo měl vždycky úchylné myšlenky a neštítil se věcí, ze kterých ostatním tuhla krev v žilách.

„Co chceš, zrádče?“ ozvalo se pohrdavě z chodby.

„Pusť mě k té Potterově holce, nehýbe se.“

Smích, který se ozval, dával jasně najevo, že něco takového je krutému vrahovi úplně jedno.

„No a co? Nejsem padlej na hlavu, nikam tě pouštět nebudu. Sám si užiju, až budu mít jistotu, že je skutečně mimo,“ zaskřípal zuby věznitel.

„Idiote, jestli zemře hned teď, tak z ní už nedostanete žádné informace a věřím, že za to tě Pán  nepochválí,“ zkusil zariskovat.

Chvíli bylo ticho, očividně se starší muž zamýšlel nad těmi slovy.

„Dobrá, pustím tě k ní, ale jestli chcípne, je to na tebe,“

Severus se nechal spoutat a odvést o pár metrů dál do vedlejší cely.

Goyle za ním prásknul mřížemi a s potutelným smíchem se vzdálil. Naštěstí.

Severus poklekl k bezvládnému tělu své studentky a opatrně jí odhrnul z tváře slepené kadeře.

Tiše zasténala, ale oči neotevřela. Všiml si v koutku jejích úst drobné stroužky krve. Rukou zkontroloval hrudní koš a postupně jemně prohmatal žebra. Byl raději, že je v bezvědomí, protože představa, že s ním spolupracuje a nechává se ohledávat v horní části žeber, kde byl docela blízko…Vynadal si a zahnal podobné myšlenky. Cítil, že páté žebro od spodu bylo zlomené a nejspíš velice nebezpečně tlačilo na plicní stěnu. Hrozilo, že ji protrhne, ačkoliv nejspíš k malému narušení citlivého orgánu už došlo. Nesměla se pohnout. Bude potřebovat hůlku a doufat, že se z toho dostane i bez lektvarů.

Jenže kde vezme hůlku, že ano.

„Goyle, potřebuji svoji hůlku,“ zavolal nakonec prostě.

„Ale notak, Snape, kamaráde, nejsem zase takový idiot, abych ti hodil hůlku…“

Severus slyšel, že poslední slovo obsahovalo zaváhání. Měl šanci, že když bude jednat klidně, hůlku nakonec dostane.

„Můžeš ji přece očarovat, aby s ní bylo možné vykonávat jen zdravotní kouzla. Udělej to nebo ta holka umře a tebe pak čeká podobný osud…“

„Rozmyslím se,“ odpověděl Goyle nerozhodně.

„Pán Zla se rozmýšlet nebude, pamatuj si to.“

Hermiona začala špatně dýchat. Chrčela a hrudník se již nezvedal klidně a pravidelně. Nejspíš umírala.

V chodbě se rozléhalo ticho, jež nakonec proťal zvuk dopadu drobného dřevěného předmětu na kamennou podlahu.

Snape sebral kousek od sebe svou černou hůlku a okamžitě ji přiložil na dívčin hrudník. Jednoduché rentgenové kouzlo mu zjevilo dílo zkázy.

Dvě žebra na levé straně a jedno na pravé, které působilo rychlé vyprchávání mladého života, jehož jedinou nadějí byly jeho znalosti ze školy a z knih, které si za dlouhých zimních večerů četl, aby se seznámil s podrobnou anatomií lidského těla.

Skousl si spodní ret a namířil hůlkou na poraněné místo.

Poprvé si vyzkouší něco, s čím se Poppy v Bradavicích potkávala denně.

Pokusí se narovnat zlomené žebro a následně zacelit plíci u stále bledší Hermiony, která teď stála na prahu smrti.