3. kapitola - Jejich vězení

Ačkoliv byla slůvka pronikající k němu ze tmy tichá asi jako šeptání lesních vil, které lákají neopatrné návštěvníky Zapovězeného lesa do svých pastí, v jeho mozku vyvolaly doslova bouři emocí.

Nedokázal ten pocit identifikovat, protože to vlastně bylo něco, co ještě nikdy nepocítil.

Byla v tom trocha radosti, že tu není sám, ale zároveň strachu, jelikož by musel být hluchý, kdyby ten rozechvělý ženský hlásek nepoznal. Byla v tom beznaděj, ale i snad nadšení, že stále žije, ačkoliv ji potkal osud horší než smrt.

Mohla to být minuta, než všechny tyhle emoce v sobě srovnal a rázným gestem je rozsadil do lavic stejně, jako neposlušné prváky ve škole.

Kdyby na něho Hermiona dobře viděla, absolutně nic by nepoznala. Tohle cvičil příliš dlouho a příliš dobře na to, aby si teď dovolil to dělat jinak. Pořád na tom mohlo záležet. Ne teď, ale jednou ano.

Co nevěděl, bylo, jak dlouho uvažoval nad tím, proč se mu ozvala. Mohla klidně dál hrát cizí osobu a neprozrazovat se zrovna jemu. Trocha šera mu dovolila rozpoznat, že není s ním v cele. Dělila je zeď. Zeď a v ní malý otvor. Odtud tedy cítil v zádech ten cizí pohled…

Netušila, nad čím její bývalý profesor přemýšlí, ale znervózňovalo ji, že nedostala žádnou odpověď. Nečekala, že nadšeně poběží ke zdi, aby se s ní přivítal, ale že se neozve vůbec, bylo též poněkud překvapující.

Možná si myslel, že je hloupá pro to, co udělala. Možná jí jen nemá co říct. Odpovědi ale byly něco, co Hermionu Grangerovou drželo při životě. Vždycky a všude. Teď byla vydána na milost tíživé nicotě, která se kolem ní rozprostírala a ona nemohla v žádném případě dosáhnout na pevné hranice jistoty.

V těchto dnech neustále pokořovala sama sebe.

Co když jednou zjistí, že už prostě nemůže?

Severus nakonec došel k názoru, že kdyby ho vyloženě nenáviděla, tak se mu jednoduše neozvala. On tedy bude jednat fér. Alespoň jednou hned od začátku.

„Zdravím, Grangerová,“ odpověděl dívce ledabyle, protože tušil, že alespoň něco, co znala, ji může trochu uklidnit.

Hermiona si s těmito slovy oddychla. Skoro až moc úlevně. Netušila proč, ale vězení se najednou stalo jakoby méně strašidelné. Mohla se spolehnout, že tu není sama a dovolila si doufat, že nyní bude vše zvládat lépe. Vždyť je tu jeden z nejinteligentnějších lidí, co kdy poznala, ovšem stejně tam někde v pozadí bylo to slůvko „ale“.

Měla tolik otázek a nutně potřebovala vědět, skoro až životně nutně. Jenže nakonec si její vlastní pusa dělala, co chtěla a ona se zeptala na věc, kterou ve výběru možností určitě neměla.

„Takže je to pravda? Byl jste na naší straně?“

Čekal na chlup stejnou otázku. Asi by ho zklamalo, kdyby se na to nezeptala, protože by tím vlastně popřela sama sebe a vše, čemu věřila. Nezazlíval jí, že si nebyla schopna dát dohromady všechny nápovědy. Skutečně svou roli dvojitého špeha zahrál dobře.

„Co byste tak řekla, slečno Grangerová?“

Z její pozice zaznělo něco jako zmatené zahuhlání, a proto se rozhodl mluvit dál.

„I mě udivuje fakt, že jsem stále naživu, slečno Grangerová, nicméně pro to, co jsem udělal, neexistuje možnost něčeho tak skvělého, jako je okamžitá smrt. Možná mě Pán zla nakonec zabije, ale to, co se bude nacházet mezi tímto okamžikem a posledním výdechem, bude něco, co byste nazvala peklem.“

„Proč teď? Proč jste se na naši stranu nepostavil už dávno?“

„Kde získáváte tu jistotu, byť jen zlomek, že jsem se rozhodl změnit strany až nyní? Nikdy Vás, nejchytřejší z ročníku, nenapadlo, že to, co dělám, může mít i jiný, skrytý význam?“

„Ale tvářil jste se tak… Vypadalo to, že jste…“ nevěděla jak tu větu říci. Naštěstí nemusela. Pochopil dokonale, na co se chce ptát.

„Pak jsem svou roli hrál dobře. Nemyslím si, že je pro Vás teď přínosem vědět víc, než je nutné. Tedy pokud chcete mít naději přežít.“

„Informace jsou to, co mě drží při životě,“ opáčila mu tvrdohlavě.

„A jaký asi bude? Tady,“ opsal rukou kružnici, přičemž nechal vzlétnout obočí vysoko a pak se zadíval směrem ke své bývalé studentce. Už na ni viděl docela dobře.

„Pro mě je důležitá budoucnost!“

Ačkoliv nechtěla, aby zněla příliš rázně, větu doslova vyplivla.

„Budoucnost je velice relativní pojem, zvlášť pro vězně Azkabanského vězení, kdybyste náhodou nevěděla,“ oplatil Hermioně stejnou mincí a znechuceně se od ní otočil zády.

„Proč jste zabil Brumbála?“

Ignoroval její otázku. Pouze zavřel oči při vyslovení jména posledního bradavického ředitele. To jméno teď znamenalo jízdenku do temnot, ať už byly jeho úmysly sebečistější.

„Tak ksakru, proč jste ho zabil? Mělo to zachránit zadek Harrymu nebo snad Vám?“

„Přestaňte ječet nebo na sebe upozorníte,“ odpověděl jí klidně a přitom si protřel prsty kořen nosu. Už nebyl tak rád, že tu má společnost.

„Proč mi to nechcete říct? Co je za tím, Snape?“

„Víte co bych udělal, kdybych teď měl hůlku?“ zeptal se s nehraným zájmem.

„Krutě byste mě ztrestal a nakonec si odplivl na moji mrtvolu?“ tipla si podrážděně.

„To je také zajímavé řešení, ale ne. Zazdil bych tu díru, do které strkáte svou zvědavou hlavu, a kolem celé cely vyčaroval ochranu proti otravným šprtkám,“

„Na to, že Vás můžou každou chvilkou přijít zabít, sršíte humorem.“

„Na to, že Vás mohou každou chvilkou přijít zabít, tu docela řvete…“

„Starejte se o sebe, co Vám na mně záleží.“

„Moc se tím vztekáním nevyčerpejte, budete potřebovat hodně síly.“

Hermiona ještě něco zanadávala, ale dál si svého nového spoluvězně nevšímala. Světlo už dovolilo zkoumat své vlastní prostory a ona měla pohledu na černou pro tuhle chvilku dost.

Jenže tady nebylo nic jejího. Jediné, co měla, byly šaty. Špinavý svetr a světlé džíny, které zdobilo několik různých skvrn od trávy, hlíny a i krve. Ne všechna byla její.

Už nic nevlastnila. Jen svou hrdost.

Severus ignoroval vedlejší stěnu. Ona vůči němu cítila zášť, zabila by ho, kdyby mohla. Měla zkreslené dojmy díky válce a bojům, které viděla nebo se jich zúčastnila. Nemohl jí to dávat za vinu. Už to nebyla ta mladá studentka plná pozitivní energie a života, jež neznala starosti, ba ani si nedovedla představit, jaký je svět tam venku. Za tou zdí.

To, jak se chovala, byla obrana. Neviditelné hranice, vytvořené uvnitř její kudrnaté hlavy, nedovolovaly překročit onen křehký práh důvěry v něj. Téměř sedm let musela mít pocit, že hází klacky pod nohy nejen jí, ale i Harrymu a Ronovi. Ponižoval tu křehkou dívku a nemohl teď čekat, že mu začne věřit.

Jenže nyní je cosi spojovalo. Nebyla to jen minulost, byla to přítomnost a možná i budoucnost, budou-li schopni spolu spolupracovat. Neexistovalo jeho a její.

Bylo to jejich vězení a jejich společná šance.

„Jaký je současný stav?“

„Vypadá to, že jsme v přesile, můj pane,“ řekl pokorně blonďatý muž klečící před velkým zeleným trůnem.

„Drahý Luciusi, nezajímají mě tvé skromné odhady, vrať se zpátky a přines mi hlavu jednoho z těch šmejdů, co bojují za ušlechtilé Dobro a spolu s ní i přesná čísla!“ zasyčel tvor podobný trochu člověku a trochu hadu. Jeho tiché Crucio jen povzbudilo oddaně sloužícího muže před ním uposlechnout příkaz svého vůdce a to pokud možno okamžitě. Po chvilce přemlouvání vlastního těla Smrtijed vstal a s obdivným pokýváním zmizel.

„Goyle!“

„Ano, můj pane?“ vystoupil z řady trochu roztřeseně jmenovaný zavalitý muž s viditelnou lysinou uprostřed hlavy.

„Co jste udělali s tím zrádcem Snapem?“

„Je v Azkabanu, pane, co žádáš, abychom s ním provedli?“

„Nechám si ho na konec, až po té šmejdce. Můžete začít s výslechem,“ zasyčel Voldemort slizce.

„A Goyle!“ zařval ještě na couvajícího muže, „ať se do cely nevrací po svých,“ dořekl rázně Temný pán a následně se zlověstně rozesmál.