2. kapitola – Jeho vězení

Poděkování a věnování této kapitoly je pro Vás všechny. Udělali jste mi velkou radost u minulé kapitoly. :-)

Kdyby řekl, že právě tohle čekal, lhal by.

Čekal jiné, horší věci. Horší z pohledu obyčejného člověka, který nemá na svědomí to, co má on, takže pokud by se na celou věc podíval z jiného úhlu pohledu, bylo bezesporu horší tohle.

Smrt je konec, vysvobození. Alespoň pro něj.

Vězení, kde neví, jak dlouho zůstane napospas svým hrůzným sebeobviňujícím myšlenkám bude při nejmenším hodně, hodně nepříjemné.

Slib, který dal, z jeho těla nyní spadl jako těžké kovové řetězy a on se v klidu nadechl.

Bylo paradoxní, že svou volnost vychutnával za zdmi cely, ze které není bez pomoci úniku.

A kdo by pomáhal Smrtijedovi a nejneoblíbenějšímu učiteli? Ne, určitě sem nikdo nepřijde.

Ostatně ti, kteří ho viděli postavit se na stranu Dobra, jsou buď mrtví anebo bůhví kde.

Potter je dokonce ošklivě zraněn, a pokud přežije, bude muset všechny své síly upřít na porážku Pána zla.

Ne, nemůže jít zachraňovat jeho teď už nepodstatný život. Neměl zůstat na živu.

Z úvah ho probralo tiché, ale i tak slyšitelné zalapání po dechu odněkud z rohu jeho cely.

Přimhouřil oči a postavil se tak, jak to dělal, když se chystal bránit se hůlkou. Tu teď neměl.

Neměl ji ale ani ten další obyvatel těchto prostor.

Představa, že se po třiceti letech strávených jen v Kouzelnickém světě bude muset bránit ručně, ho nepatrně znervózněla.

Předpokládal, že se bude muset bránit, protože ať byl tam ve tmě kdokoliv, ze Severuse Snapea nemůže mít nikdo radost.

Žádný další zvuk. Měsíc byl skryt za mraky a noc byla ještě příliš mladá na to, aby kdokoliv v Azkabanu mohl doufat v první sluneční paprsky.

Potichu se postavil do kouta naproti a čekal. V hlavě mu stále vířilo až moc myšlenek a on potřeboval dát svou mysl do pořádku. Tady nemohl začít panikařit.

Snažil si vybavit Pottera a jeho zranění. Potřeboval si v klidu přehrát celý obrázek znova, aby následně vyhodnotil jeho šance na přežití a tím i svoje. Má-li se vůbec snažit udržet se tu v naději, že když přežil, dostane se mu i té výsady toho později využít a poprvé v životě začít dělat to, co vždycky chtěl. Pravdou bylo, že to, co by chtěl dělat, zatím neměl úplně ujasněné. Zahnal další zmatek a hodlal se plně věnovat výjevům z posledních hodin…

Bylo dost těžké si vybavit detaily, protože celá věc se seběhla tak rychle, že nebyl čas se nad čímkoliv zamýšlet. Vlastně se divil, že kolem sebe viděl stále tolik studentů, co zůstali na živu, protože by býval řekl, že ve škole se našlo jen málo schopných jedinců, jež budou schopni se bránit a rychle rozhodovat tváří tvář smrti.

Mezi ně Hermiona Grangerová určitě patřila. Jenže na její tváři se mísil strach s odhodláním a tak nemohl přesně říci, kdy udělá chybu.

A co je to vůbec chyba? Z jejích nejasných gest dokázal rozpoznat, co má v plánu, ale nedokázal jí v tom zabránit. A nevěděl, zda je to tím, že není čas na rozmluvy anebo tím, že s ní v hlouby duše souhlasil. Co mohla dělat jiného? Od začátku, od prvního ročníku, kdy se s Ronem Weasleym dozvěděli o skutečném významu Harryho Pottera a jeho osudu, věděla, že bude muset ve chvíli, kdy dojde na rozhodnutí mezi kýmkoliv a Harrym, zvolit Harryho, i kdyby to bylo sebetěžší. Často tato trojice v době školní docházky lámala rekordy o strhávání bodů za jeden jediný večer a každý z členů tohoto slavného tria by mohlo napsat svou vlastní knihu s názvem Jak se dostat do smrtelného nebezpečí snadno a rychle. On to přeci musel vědět, méně či více se ho to týkalo a klidně by ke každé té knize mohl napsat prolog.

Nikdy nevypadali, že by to chtěli jinak.

Rozhodla se sama za sebe a tak, jak to bylo správné. Sebe výměnou za jeho šanci.

Harryho Potter byl zasažen kletbou Organummerita *, což bylo zlé. Hlavní část paprsku a tím i kletby šla do pravého ramene a části žeber. S trochou štěstí tato kletba zasáhla jen jednu plíci. S méně štěstím se kletba dostala i k játrům. Když ho Ron chytil za ruku, mladý čaroděj stisk oplatil a zornice měl doširoka rozšířené, ale vypadalo to, že vnímá. To bylo u těchto kleteb hodně důležité, protože pokud by padl do bezvědomí, mozek by nedokázal bránit napadnuté orgány a dávat potřebný čas na to, aby se zraněný dostal někam k pomoci.

Jenom doufal, že Weasley nebude chtít první ošetřovatelské úkony svěřit sám sobě a přemístí se s Potterem někam, kde šance Chlapce-který-zatím-přežil budou vyšší jak dvě procenta.

Zamračil se té myšlence, což ho vrátilo zpět do tmy jeho vězení.

Ano, pokud bude štěstěna na jejich straně, má Potter šanci. Pokud je ihned nevypátrají Smrtijedi nebo pokud by se jim povedlo najít odpovídající pomoc, mají sakra dobrou šanci na to, že se z toho dostanou.

Jakou šanci měla Hermiona Grangerová, netušil. Nejspíš hodně malou, pokud vůbec nějakou.

Pravděpodobně ji budou mučit a za pár dní její odhodlanost nic jim neříct zmizí. Zlomí ji,  zničí a ten zbytek nechají zemřít v kopkách uprostřed vlhka a krys.

Má to chtít dovolit?

Má to tak nechat i přes to, že se téměř sedm let snažil podněcovat její osobnost tím, že celou dobu připravoval tu křehkou dívku na tyhle chvíle?

Pravděpodobně netušila, že od prvního ročníku byla srážena jeho slovy, aby se naučila být bojovná, tvrdá a odolná proti všemu, co ji jednou mělo potkat.

Nečekal, že to pochopí. Sám nevěděl, jestli to, co dělá, bude mít opravdu užitek tak, jak chtěl.

Potter to měl někde v sobě, hrdost a touha po uznání, které v životě neměl, ho vedly skrz boje. Weasley, ten byl tažen svým kamarádem, protože sám nikdy jindy žádného neměl.

Jenže Hermiona měla svou hlavu a ačkoliv se napovrch tvářila, že zvládne všechno, nebyla to pravda. Přitom její role byla důležitá a Severus věděl, že ačkoliv k němu možná za jeho chování k ní cítila zášť, udělal dobře.

Teď měla naději, že vydrží. Možná malou, ale měla a jeho ego si dovolilo doufat, že je to díky jeho tvrdé přípravě.

Všechny studenty se snažil svým chováním štvát, aby je vycvičil. Zajímalo by ho, kolik z nich to dnešní, nebo třeba i minulou, noc pochopilo.

Opřel se o stěnu za sebou.

Pokud přežije tuhle noc, může být v klidu. Smrtijedi nepatřili zrovna k trpělivým lidem. Budou-li ho chtít zabít, přijdou to udělat dnes.

Ušklíbl se sám pro sebe. Musí být opatrný, moc dobře věděl, že ho kdosi pozoruje. Cítil to a přísahal by, že když se měsíc na pár vteřin vyhoupl ze svého měkkého úkrytu v mracích, zahlédl někoho v rohu místnosti.

Vyčkával stejně jako původce toho pohledu, ačkoliv pochyboval, že ze stejného důvodu.

Hermiona stála tiše, dýchala pomalu a klidně, aby nebylo možné žádným způsobem zjistit, že tam vůbec je, a že ho pozoruje.

Pozoruje bylo možná silné slovo, protože tma, která všude kolem panovala dovolovala Hermioně rozpoznat pouze jeho obrysy. Měla výhodu lepšího místa, protože měsíc, který skrz mraky vykoukl tu noc pouze jednou, poskytoval trochu měkkého bílého světla právě do jeho oken a tak prozrazoval jeho přesnou polohu.

Moc se nehýbal, takže nakonec usoudila, že buď usnul, nebo o něčem přemýšlí. Anebo ji též pozoruje.

Bylo dobré se mu ozvat?

V hlavě se jí honilo tolik otázek, na které se ho chtěla zeptat. Vysvětlení také přináší klid, jenže pochybovala, že by se obtěžoval na cokoliv odpovídat. Pokud by věc měla ohodnotit i z druhého úhlu pohledu, asi by jí nic neřekl kvůli tomu, aby pak netrpěla.

Čím méně toho bude vědět, tím lépe.

Třetí úhel také nabízel zajímavý pohled. Čím víc toho bude vědět, tím déle zůstane naživu, protože bude pro Smrtijedy užitečná. Nebude-li nic vědět, skončí její život dřív, než by madam Hoochová řekla famfrpál.

„Profesore?“ zašeptala nakonec po hodinovém hodnocení, zda má prozradit svou přítomnost a identitu.

Bylo jasné, že ji pozná po hlase, pokud ji nepoznal hned jak ho přivedli.

Pozorovací schopnosti Severuse Snapea se vždy přibližovaly genialitě, a i když zde byla v noci téměř absolutní tma, pomalu začínala věřit, že její profesor, tak často přezdívaný Netopýrem, má skutečně v hlavě zabudovaný nějaký radar, jinak si nedovedla vysvětlit, jak je vždycky tak rychle a snadno vypátral, ať byli zavření kdekoliv.

* Složení slov organ a ummerita. V této povídce něco jako sesterská kletba od Sectumsempra, kterou si zde vynalezli Smrtijedi, aby chlapci zasáhli orgány, které utrpí řeznou ránu.