1. kapitola – Její vězení

Pravým ramenem drsně narazila na chladnou a vlhkou stěnu Azkabanského vězení. Od války i od života čekala všechno možné, ale že se ona, nejlepší z ročníku a možná i školy, dostane právě sem… na to se člověk se zdravým rozumem nedokáže nikdy připravit.

Smrtijed, který ji drsně přivlekl do tmavé cely, se zvučně rozesmál jejímu bolestivému zasténání. Odteď byl čas začít si zvykat na takové zacházení.

Rozhodla se sama.

„Harry! Pozor!“ zavolala na svého přítele, který se ocitl v nebezpečné situaci. Příliš mnoho Smrtijedů se dozvědělo o tom, kde bojuje a většina z nich stále zůstávala schopna bránit svého pána.

Všechno se odehrávalo až moc rychle a ji to neskutečně znervózňovalo, protože se prostě nestíhala tak rychle rozhodovat. Možná díky tomu došlo k situaci, že ona a Ron stáli těsně u sebe a snažili se bránit nejdůležitější osobu této bitvy za svými zády.

Věděla, že jakmile prohraje on, prohraje i ona. A ona nerada prohrávala.

Rozhlédla se po nevelkém prostoru. Okno nechalo pronikat jen malé množství měsíčního světla až k ní. Neměla hůlku, aby si posvítila. Neměla nic.

Naprosto nic zde nebylo. Ani stoleček. Postel. Nic. Jen mříže, za kterými se od mokrých a slizkých stěn odrážel náznak žlutého osvětlení z pochodně.

V rozích se leskly pavučiny a Hermiona dokonce zahlédla mizící siluetu drobného zvířete.

„Krysy,“ zděsila se. Zároveň si vynadala za svou dětinskost. Co je krysa proti tomu, co ji čeká? Možná ještě dnes nebo zítra. Ten pocit byl daleko silnější než fobie z malých a častých obyvatel vězení.

Spaloval její nitro. Strach o sebe. Strach o Harryho.

Co když to udělala zbytečně a on svým zraněním podlehne? Jedno věděla určitě. Nedozví se o tom jako první. Možná se o tom nedozví už nikdy…

„Rone, odveď Harryho pryč!“ slyšela se křičet cizím, pro ni nepřirozeným hlasem. Panikou prosyceným a tak děsivě vzdáleným.

Severus Snape právě zachránil život jak jí samotné, tak Harrymu, ale i tak to její spolužák ošklivě schytal. Netušili, nikdy by si ani nepomysleli, že jich proti nim půjde tolik. Neměli šanci to ve třech zvládnout. Ani ve čtyřech.

Musela to udělat.

Bylo to rychlé, nepromyšlené, ale zcela přirozené. Stačila ještě zakřičet, aby se Ron s Harrym přemístil. Pak se vrhla před Smrtijedy a nechala se chytit, aby dala svým přátelům čas k bezpečnému přemístění.

Bylo pro ni překvapením, že ji okamžitě nezabili, jenže pak to pochopila. Společně se slizkými slovy z Voldemortových úst pomalu dívce docházelo, že je pro ně vlastně důležitá. Bude sloužit jako lákadlo a někde mezitím pozná drsné praktiky a mučení, aby prozradila, co budou chtít vědět.

Přemýšlela, co by ji nyní řekl Brumbál. Co by na její sebeobětování řekl kdokoliv.

Zoufale chtěla, aby tu nebyla sama. Hlavně tu zoufale nechtěla být.

Možná skončila, ale dala šanci ostatním.

Myšlenky se honily zmatenou myslí a ona si jen mimoděk třela bolavé rameno nevšímajíc si, že jí stále ještě krvácí rána na čele. Možná se jednou společně s Harrym budou pošťuchovat, kdo bude mít lepší jizvu.

Ticho proťal pleskavý zvuk. Dala si facku. Nebyla zvyklá v takových situacích vtipkovat, nebyla zvyklá na takové situace obecně a tak se teď snažila udržet při plném vědomí a ve střehu. Nevěděla, kdy si pro ni přijdou a budou zkoušet nitrozpyt.

Koncentrace a absolutní soustředění byla teď její jediná zbraň.

Dovolila si posadit se, aby vypnula přebytečné funkce.

Dovolila si doufat, že je Harry v pořádku.

Dovolila si věřit, že se z toho dostane.

Odtáhli ji sem. Do Azkabanu. Zavřeli za sebou ty slizké mříže a uvrhli na její duši temnotu. Harry. Harry. HARRY! Za každou myšlenkou se ozývalo jméno jejího přítele. Jméno, které dává naději na vlastní spasení. Jenže ten Harry, kterého její mysl tak úpěnlivě volá, je zraněn a je bůh ví kde. Ona je tady, opírá se o studenou stěnu, která dává dostatečně najevo, že tohle všechno je, existuje. Stejně jako ona.

A smrt.

Otevřela oči a vyděsila se. Ona snad usnula?

„Jak můžeš spát ty blbá náno?“ vynadala sama sobě a jako by chtěla zaprotestovat nad vlastním počínáním se prudce postavila.

Neprobudila se sama. Něco ji probudilo. Doufala, že to nebyla krysa. Ne, že by jí vadily tak moc, že by do hodiny v jedné cele zešílela, rvala si vlasy nebo něco podobného, ale představa toho tvora lezoucího po jejím těle nebyla dvakrát příjemná.

Znovu to zaslechla. Ačkoliv první zvuk uvízl v její hlavě ještě ve spánku, do kterého se propadla v absolutní vyčerpanosti z dvoudenního boje a to nepočítala ty bezesné noci před tím, co se ukrývali.

Cinkání řetězů a nějaké hlasy.

Blížilo se to stejně jako klekání, jež znala z vesnice, kam jezdila za babičkou. Všechny ostatní děti utíkaly před tím plíživým zvukem v domnění, že se blíží dávné strašidlo, požírající všechny děti, které jen najde venku po soumraku.

Ona se nebála.

Z knih věděla, co klekání doopravdy je.

Ale tady nemělo klekání co dělat, jednak bylo dávno po setmění a jednak pochybovala, že v Azkabanu plném Mozkomorů a Smrtijedů se bude objevovat tato stará tradice.

Znovu nastavila tvář své vlastní dlani.

„Prober se, no tak se prober!“

Schovala se do stínů své cely. Tam, kam nedosáhly měsíční paprsky. Třeba jí temnota, které se bála, teď udělá dobrou službu a ona se stane neviditelnou.

Kolik může být?

„Kdybys, ty náno, neusnula, tak to víš! Mohla sis počítat čas!“

Ano, ale jak dlouho? Vydržela by počítat čas den nebo dva?

Hlasy z chodeb se přibližovaly. Jeden jí přišel povědomý. Ale ostatní dva jej přebíjely.

Kolik tak mohlo být? Sakra. Sakra. Sakra.

Pomalu se přiměla soustředit na ty hlasy.

„Můžeš si za to sám! Nevím, a ani si snad nedovedu představit, co ti Brumbál za tohle slíbil, ale u Něj jsi mohl být navždycky v klidu!“

„Goyle, ty pitomče, nikdo z Vás nebude v klidu! Pokud nezhebnete v té pitomé válce, tak Vás zabije On sám. Copak to nechápeš? Pomáháte mu k moci, ale pak mu budete k ničemu! Už dávno to není jen mocný čaroděj!“ Slyšela odpovídat druhého muže. Tu intonaci i podivný klid, kterým jednotlivá slova vyslovoval, znala.

„To je možná pravda, ale rozhodně bude potřebovat pár nejvěrnějších, aby zajišťovali jeho bezpečí až definitivně vyhraje! Potter je mimo hru, jeho přítelkyně taky a ten zrzek nezvládne sám dokonat to, co bylo předpovězeno.“

„Tam venku je stále dost Brumbálových lidí. Stále dokážou oslabit vaše počty natolik, aby měl později Potter snadnější cestu…“

„Potter je mrtvej,“ odpověděl mu vztekle a přesvědčeně zároveň Goyle.

Druhý muž, o kterém Hermiona věděla, že ho musí znát, už nic neřekl. Tři muži prošli kolem její cely, ale ona byla natolik vyděšená, že se neodvážila podívat, koho vedou.

Ani nevěděla, kdo je ten druhý Smrtijed. Co na tom záleželo.

Cvakly mříže vedle její cely. Slyšela ještě Goyla něco šeptat, ale nejspíš to bylo něco provokativního.

Od teď tedy měla souseda.

Při zírání na tmavou cihlovou zeď si všimla jednoho detailu.

„Díra,“ zašeptala nejistě.

Pomalu se rozhlédla a tiše se rozešla ke stěně naproti ní. Jemně a zároveň opatrně přitiskla dlaně na mokrou plochu. Trocha mechu pokrývala místa, kam položila své ruce, ale to nevadilo.

Ostražitě se přiblížila k díře ve zdi, jež spojovala dvě cely trochu víc, než ty ostatní. Byla velká na tři cihly. Pravděpodobně je kdysi někdo vyndal, aby povídáním se sousedícím vězněm zkrátil svou samotu, čekání na smrt. Třeba zrovna tohle byla Siriusova cela. Nebo ta Malfoyova. To teď bylo jedno. Touha zjistit, kdo je vedle, byla teď jedinou starostí mladé dívky. Otřela si z čela zaschlou krev a odhrnula slepené vlasy, aby dobře viděla.

Zvědavě nahlédla to tmavého prostoru za zdí.

Neodvážila se ani mrknout. Nikoho neviděla.

Pak měsíc vykoukl zpod mraků a odhalil vysokou postavu muže, stojícího zády k ní.

Polodlouhé černé vlasy mu splývaly na ramena, odkud se muži táhl dlouhý plášť stejné barvy. Nemusela dlouho přemýšlet nad tím, kdo by to mohl být.

Ona to okamžitě věděla. Od první chvíle.

Muž se prudce otočil směrem, odkud tušil cizí pohled.

Hermiona vyděšeně vykřikla, zvuk se ji zadrhl v hrdle a ona nakonec jen tlumeně zasýpala.

Jejich oči se střetly.

V této válce trpěli nevinní a ti odvážní se teď měli setkávat právě zde.

Jejím sousedem v Azkabanském vězení se stal samotný Severus Snape.