Epilog

Dámy a pánové, tímto bych ráda poděkovala wixie, která celou povídku statečně betovala, za její snažení a pomoc, kterou mi poskytla. Další poděkování letí elu, jež vychytala zbytek chyb, které se sem tam objevily. Děkuji chave za dlouhé komentáře a Zuzance za povzbudivá slova a krásné komentáře, jenž mě vždycky donutily pokračovat dál. :-) A děkuji Vám všem, co čtete tyto řádky, máte za sebou 26 kapitol této povídky a usmíváte se, nebo prostě třeba jen čtete. Velikánský dík ovšem patří všem komentujícím, neboť bez jejich písmen a krásných slov bych to nedokázala. Jsou to slova, co dokážou potěšit a přinést uznání za snahu, kterou jsem se snažila projevit sepsáním tohoto příběhu. Proto i já píšu tento odstavec, abyste věděli, že jsem na Vás nezapomněla a vážím si Vás, ať jste kdokoliv.

„Litoval’s někdy?“

„Na to bych se měl ptát spíš já tebe,“ odpověděl Luně Severus, který ležel na posteli pohodlně podepřen polštáři, které kdysi ušila. Byla jich plná postel, ale on ty barevné nezbytné maličkosti potřeboval. Zvláštně rychle si zvykal na jiný život až do okamžiku, než zjistil, že jinak už ani žít neumí. Potřeboval ta první léta po jejím boku vidět povalovat se barevné věci nejrůznějších tvarů a barev kolem sebe tak nezbytně, jako potřeboval ji.

„Já jsem nikdy nelitovala, i tak byl na mě ten život dostatečně pestrý,“

„To jsem rád,“ usmál se na ni a odložil knihu, kterou dočetl. Jaké číslo měla ta kniha? Kolik jich za život přečetl? Tisíce. Tuhle si již řadu let nechával schválně na konec, i když už ji jednou četl. Člověk si občas musí správně připravit myšlenky.

„Je to zvláštní, víš o tom?“

Tázavě pozvedl obočí směrem k ulehající ženě a mezitím si protřel ospalé oči.

„Někdy jsou opravdu lidské osudy zvláštní.“

„To samé říkáš každý rok v tuhle dobu.“

Za okny padal sníh. Doba Vánoc právě proplula kolem nich. Únava z těch svátků se na nich každý rok podepisovala stále intenzivněji, i když Luna pozorovala, že na Severusovi je to vidět víc. Ona si jejich vnoučat užívala, jak jí jen síly stačily, ale přeci jen po odjezdu jejich nejbližších úlevně vydechla.

Stejně jako on.

Takže na tom byli stejně. Jako po celá ta léta.

„Kdo by to byl řekl.“

„Myslím, že začínáš senilnět,“ odpověděl jí sametovým hlasem. Jeho hlas za celá ta léta vůbec neutrpěl. Byl pořád stejně podmanivý, ale přísný, jaký ho míval za dob, kdy byla jeho studentkou. Jeho oči až na hluboké vrásky, které k jeho věku prostě patřily, měly pořád stejnou barvu. Jen vlasy mu protkalo stříbro, ale stále ráznému kroku to na důstojnosti neubíralo.

I ona vypadala svým způsobem stejně. Pro něj.

Pro okolí byla štíhlou babičkou s plavými vlasy, ale s krokem již pomalejším a střídmějším, než jaký měla dřív.

Co na tom záleželo, jací byli teď?

Byli a budou, protože po sobě zanechali tolik odkazů a prožili vzájemně tolik krásných okamžiků, že nebudou zapomenuti. Již dávno nemysleli na slib daný starou čarodějnicí. Tuhle svou příhodu často vyprávěli dětem, když byly malé a následně zase jejich dětem, jako milou pohádku a ačkoliv všichni byli kouzelníci, málokdo jim to věřil.

Chytla svého muže za ruku a položila hlavu na polštář vedle něj.

„Byl to krásný život, viď?“ zašeptala ještě, jako by se chtěla ujistit, že s ní souhlasí.

„Byl.“ Podíval se na ni s jistotou a ona věděla, že spokojenější být Severus Snape nemohl.

Usnuli.

Skleněné přesýpací hodiny, které společně kdysi dávno nalezli ve slavné hodinové věži v Londýně, právě přes své tenké hrdlo propustily poslední zrníčko písku. Stály na poličce, kam si ukládali jejich vzpomínky. Sotva slyšitelné přesýpání přestalo a místností se rozléhalo ticho.

Jejich čas se nachýlil ke konci a oba dva to věděli. Jejich dlaně se nerozpojily, ani když odešli do jiného světa.

Spolu.

Budou dál dávat pozor na životy svých blízkých, jen teď trochu odjinud.

Na obloze se protrhalo těch několik sněhových mraků a umožnily tak pozorovateli nový pohled.

Na tmavé obloze se objevilo několik hvězd, jejichž lesk upozorňoval na svou přítomnost kohokoliv, kdo se jen maličko podíval vzhůru.

Stará žena opřená o chladný kámen tajné jeskyně vzhlížela k nebi.

S úsměvem se dívala stále stejným směrem, kde se na tmavě modré obloze nádherně lesklo nové souhvězdí. Třpytivé písmeno S bylo propleteno zářivým L.

Věděla, že dnes nastal konec dávného příběhu.

Zbyla po něm vzpomínka věčná, jako hvězdy.

Tímto slavnostně oznamuji, že povídka Souhvězdí je dokončená! :-)