26. kapitola – Vyměním svítání za noci s tebou

Malá rekapitulace - povídka byla psána 31 dní. Zveřejňována byla skoro rok. Ano, přesně tak, 27.5 to bude rok od první kapitoly. (Jsem docela krutá, že jsem Vás napínala tak dlouho...:-D).

Dohromady se tu sešlo cca 700 komentářů.

Nemohu Vám říci, kolik má povídka slov, ale pokud se nepletu, má kolem 170 stran ve wordu :-D

Děkuji všem za milé komentáře a všem, co se povídka líbila upřímně děkuji za přízeň. V epilogu se s Vámi rozloučím více, tady ta kapitola už je i tak dost sladká... :-D

Uplynula minuta, nebo dvě? Ve skutečnosti sotva deset vteřin, které se nesly na křídlech nekonečnosti a nepospíšily si ani o maličký dílek času dřív, než bylo dáno.

Slabé naříkání někde ve tmě. Slabé a tiché jako kňučení nějakého drobného zvířete. Přesto v uších Severuse Snapea zaznělo tak hlasitě, až sebou škubl a s nadějí se zadíval do tmy před sebou.

„Severusi?“

Poznal by ji, i kdyby mluvila ještě tišeji. Však právě na tyhle slabiky čekal. Neobtěžoval se jakýmkoliv zvoláním jejího jména. On věděl, že je to ona.

Poprvé se bez obav pustil stěny za sebou a snažil se zaměřit slabé dýchání mladé ženy.

Kde byla? Kam se ztratila? Nebo tu byla celou dobu a skutečně nemohla promluvit? Zněla tak zvláštně. Jako by dlouhou dobu nedýchala nebo ji někdo mučil.

Napadlo ho zkusit Lumos. Hůlka, kterou svíral v ruce, jemně zavibrovala, aby ho upozornila na svou přítomnost

„Lumos maxima!“ zahřměl bez váhání. Věděl, že teď to vyjde.

Vyšlo.

Světlo ho po tolika okamžicích ve tmě nepříjemně oslepilo. Chvilku zmateně mrkal a pak ji konečně zahlédl.

Ležela přibližně ve středu celého prostoru, který tvarem seděl tomu, co si představil v hlavě. Viděl jak vchod, tak východ i malý výběžek. Stěny byly lehce do červena, což naznačovalo, že voda stékající kolem musela být nasycena značným množstvím železa.

„Luno, jsi v pořádku?“ nehleděl moc na to, že se společně s otázkou mírně zamračil nad vlastním sentimentem. Důležité bylo, že ho skutečně zajímalo, jestli není zraněná.

Oči měla doširoka otevřené, pleť bílou jako sníh a ruce křečovitě zaťaté. Jakmile se k ní sklonil, aby si ji přisunul do náruče a zkontroloval životní funkce, zmateně zamrkala. Na Severuse to celé působilo, jako by nebyla pořádně při sobě. Teprve teď se začaly Luniny tváře barvit do červena a zrak se projasnil.

„Co se stalo?“ zeptala se zmateně.

„Na to samé jsem se chtěl zeptat taky,“ připustil překvapeně.

„Nic si nepamatuji,“ pronesla zastřeně.

„To buď možná ráda,“ zašeptal. Nevěděl, zda má být rád, že nic neslyšela nebo ho to má mrzet.

„Jen jednu věc vím,“ dodala.

Povytáhl obočí a v hrdle měl opět ten známý pocit. Nyní byl ale trochu jiný. Připomínal mu školní léta. Takový, jako když profesor neplánovaně oznámil písemný test nebo ho chtěl vyzkoušet u tabule. Nebyl prostě na takové situace zvyklý. Připravený.

„Ležela jsem, všude kolem mě byly lehké bílé záclony a trochu vlály v teplém vánku. Stála jsem tam, ani nevím, co jsem měla na sobě. A tys najednou vyšel z těch záclon. Tvářil ses jako… jako učitel a měl ruce složené na hrudi. Přistoupil jsi až ke mně a pak mi řekl, že mě miluješ… Zvláštní, že?“

„Eh,“ dokázal se sebe vydat jen naprosto stupidní zvuk, protože byl zmatenější jak Potter v knihovně.

Tázavě na něj pohlédla a on cítil, že snad poprvé ve svém životě rudne.

Pokoušel se ještě zahrát masku alá mě se to netýká. Moc se mu to nepovedlo a tak během několika kouzel zkoumajících Lunin stav přeci jen sebral odvahu. Vzdychl si a vyhledal její oči.

„Nezdálo se ti to. Tedy až na ty záclony. Skutečně jsem to řekl,“ vypadlo z něj sebejistě.

Neměl se za co stydět. Alespoň v to doufal.

Nenechala ho dlouho na pochybách, že to cítí stejně. Její dech u jeho ucha a ta dvě slůvka zašeptaná se zvláštním zabarvením vášní a citem ho zahřála jako stoletá whisky.

Polibek, který mu věnovala, ho opět odnesl kamsi pryč od všech starostí. První se odtrhla Luna.

„Jsme na konci. Dokázali jsme to,“ vydechla úlevně.

Oba se rozhlédli po prostoru. Kterým směrem?

Předmět, který je provedl celou cestou, jim nakonec pomohl i teď. Při poslední zkoušce. Lupa jasně ukazovala světélkující chodbu. Pomohl jí na nohy a společně ruku v ruce vstoupili do úzké chodby, která se sotva po deseti krocích rozšířila tak, že mohli pohodlně jít vedle sebe.

Kolem nich se na zemi povalovaly různě velké kameny, vydávající zářivé barevné světlo a poskytovaly tak průchozím pohodlnou cestu. Ta se mírně svažovala dolů. Zanedlouho došli na místo, které znamenalo konec jejich cesty.

Bílo-stříbrné krápníky všech možných velikostí zdobily strop i podlahu, kde se přímo před příchozí dvojící rozprostíralo rozsáhlé jezero třpytící se v té kráse jako nějaký šperk. Odlesky a třpytky se vznášely ve vzduchu stejně, jako by na ně bylo použito nějaké kouzlo. Příjemné šumění jemného vánku a cinkání, které šlo odněkud ze zadní části velké jeskyně, navozovalo neobyčejnou atmosféru.

Jejich zrak se konečně setkal s dalším, neznámým, který je pozorně sledoval z levého koutu jeskyně.

„Vítám Vás tu, jste první po téměř sto třiceti letech, co došli až sem,“ pronesla pevným hlasem velice stará žena s bílými vlasy namotanými na větvích stromů, přesně tak, jak se Luně tehdy zdálo. Na sobě měla tmavě modrý hábit posetý stovkami zářících kamínků. Připomínala noční oblohu. Královnu noci nebo oblohy.

Její tmavě modré pronikavé oči zasáhly Lunino nitro jako ostrý nůž. Tahle žena nepotřebovala kouzla k tomu, aby prohlédla jaký člověk skutečně je a zda si zaslouží její pomoc. Luna doufala, že si ji zaslouží. Jenže najednou nevěděla, co říct.

„Nic neříkej,“ odtušila čarodějnice její váhání, „vím proč tu jsi a co budeš žádat. Chceš změnit účinky lektvaru, který jsi vypila. Chceš být zase osmnáctileté děvče, mám pravdu?“

„No vlastně já-,“ ozvala se Luna zmateně, ale než stačila říct cokoliv konkrétního, byla přerušena rázným mávnutím rukou.

„Mohu ti pomoci tak, jak jsem ti slibovala ve snech, ale také za to budu něco chtít. Není to jen tak něco. Je to velmi vzácné a mnohdy opečovávané, zapírané nebo naopak po dlouhá léta skryté.“

Stará čarodějnice z dvojice nespustila zrak, ale pomalu si složila ruce za záda a vydala se směrem k nim.

Severus se cítil ještě zmateněji, než kdy před tím. Vlastně se ještě nestihnul vyrovnat s faktem, že skutečně došli k cíli, a že Metlička a jeho legenda o staré čarodějnici nelhali.

„Mohu ti vrátit tvůj nynější věk a podobu… Ovšem, výměnou za tuto laskavost chci Vaši lásku.“

„Cože?“ vyslovili oba najednou.

Čarodějnice se jen šibalsky usmála a jala se svým hostům vysvětlit vznesený požadavek.

„To, co jste si za těch několik měsíců vypěstovali a co by jinak nemělo šanci vykvést, chci pro sebe. Sbírám emoce a upřímná láska je věc nesmírně vzácná. Nabízím ti toto, milá Luno: dám ti zpět tvůj život a vše, co jsi v něm měla ráda a co sis plánovala, za tvou lásku k Severusovi. Vrátím Vás zpět v čase a Vy si nic nebudete pamatovat. Budete žít své životy jako před tou nehodou. Bez vzájemného citu k tomu druhému, bez další šance. Dobře si to rozmyslete, v případě souhlasu již nevyjednávám,“ dopověděla.

Severus pustil Luninu ruku a ta se na něj tázavě podívala.

„Nikdy bych po tobě nemohl chtít, abys změnila své rozhodnutí. Nechtěl bych tě k sobě poutat a vidět, jak lituješ. Vem si zpět své mládí, já to své promrhal špatnou volbou. Nebuď jako já a pouč se z mých chyb, pokud o to stojíš,“ řekl něžně. Byl přesvědčen, že pro něj teď všechno končí. Že poslední šance na šťastný život, kterému ještě na začátku školnímu roku nevěřil, se teď rozplyne jako sen. Láska zůstane navždy tady s tou ženou a on odejde stejný, jako vždycky byl. Prázdný.

Luna si byla vědoma, že oba dva čekají na její ortel. Měla tolik otázek, které chtěla zodpovědět. Mile se usmála a otočila na čarodějnici.

„Mohu se na něco zeptat?“

„Samozřejmě, dítě,“ oplatila laskavým tónem stará žena.

„Kdo vy jste doopravdy? Co je pravdy na té legendě? A pokud máte tu moc měnit čas tak jak to, že nevíte, jaká bude má odpověď?“

„Zvědavá, jako tvá matka,“ pronesla tajemně tázaná.

„Jmenuji se Oriana a jsem stará, jako sama věčnost. Vidím všechny a všechno. Obyčejní lidé – mudlové – by mě možná považovali za boha. Vidím osudy všeho živého, a pokud budu chtít, mohu je ovlivnit. Mou moc by rádo získalo tolik lidí, že jsem byla nucena svou existenci skrýt pod množstvím úkolů, falešných stop a kilometrů cest, které může nakonec zdolat jen ten, kdo chce mou pomoc využít, ale ne zneužít. Vím, jak ses rozhodla má drahá, ale po takové době a spoustě strastí máš právo říci své přání nahlas a sama.“

Severus se chystal pomalu a tiše odejít, aby měly obě ženy klid na to, v co se dohodnou.

„Severusi,“ oslovila ho stejně něžně, jako on před chvilkou ji.

Otočil se a věnoval jí překvapený pohled. Možná se chtěla rozloučit. Musí trvat na tom, že už ji nepolíbí. Zlomilo by mu to srdce.

„Rozhodla jsem se už před několika týdny a snad mi to nebudeš mít za zlé, ale já chci vyměnit a tak obětovat všechna svá milovaná svítání, o které jsem díky té nehodě přišla, za noci a lásku s tebou.“

Nevěřil. Slyšel dobře? Nepřebral si to jen tak, jak zrovna toužil? Byla to pravda? Značně pobledl a nebyl schopen vydat jedinou hlásku.

Čekal všechno od scén po absolutní ticho, ale to, že by se rozhodla pro něj, na to by nikdy nevsadil.

„Cože?“ zeptal se idiotsky a ihned by si za to nafackoval.

„Slyšel jsi. Prostě to tak cítím, nevím, jak bych to vysvětlila.“

„A rozhodla ses správně,“ oznámila jí dosud tichá žena své stanovisko.

„To, co jsem ti ukázala, byla pravda. Tohle je tvůj osud a pokud bys zvolila svou starou cestu, čekala by tě osamělost a prázdnota. Ale tvá cesta nebyla zbytečná. Ukáži ti jednu věc, jakoukoliv, z tvého života. Cokoliv, co bys chtěla vidět. Ať už si na to nepamatuješ nebo bys to jen chtěla prožít znova, či něco z tvé budoucnosti? Vzpomínky a zážitky tvoří naší velkou součást a ovlivňují naše duševní štěstí. Chtěla bys ještě jednou v životě vidět svou matku?“

„Ne.“ Luna uměla překvapovat.

„Moje matka je mrtvá. Pamatuji si na ni lépe, než by kdo kdy řekl. Stále žije v mé hlavě a předčítá mi mé milované sonety. Chci vidět…“ stařena Lunu zarazila a souhlasně pokývala.

„Něco takového by si měla každá žena pamatovat, máš pravdu. Ráda ti to splním.“

Pobídla Lunu, aby přišla až k ní.

„Stačí se dotknout hladiny, my nic z toho, co vidíš ty, neuvidíme. Je to jen tvoje vzpomínka, rozumíš?“

„Ano,“ potvrdila ještě mladá žena.

Pomalu přistoupila k vodní hladině a konečky prstů se dotkla té chladné kapaliny, která do konečků prstů vyslala zvláštní impulzy a Luna se pojednou ocitla jinde.

Stála v místnosti zdobené zlatem. Posadila se na velkou postel s nebesy a čekala do chvíle, kdy se otevřely dveře pokoje. Dovnitř vstoupila ona sama se Severusem. Už ve dveřích se líbali a vášnivě jeden z druhého svlékal oblečení. Bylo vidět, že nejsou zcela při smyslech, ale nyní cítila, že to tak mělo být. Oba to chtěli. Oba to tak cítili, jen vzájemné bariéry nastavené během života jako ochrana proti ostatním lidem jim bránily chtít takovou věc prožít. Otevřít svá srdce a dát najevo skutečná niterná přání.

Pak se obraz Luny vytratil a byla tu už jen ona a on. Vše prožila. Vše vnímala a užívala si, jak tehdy nemohla. Prožívala svoje poprvé s mužem, pro kterého se rozhodla a už tehdy věděla, že nikdy nic stejného ba ani podobného k nikomu dalšímu cítit nebude.

Ta úžasně měkká motýlí křídla uvnitř jejího žaludku se teď konečně rozletěla ven. Hejno duhových motýlů zakryl její tělo a obličej a ona z té nádhery musela zavřít oči, aby se nezamotala. Motýli zvolna odletěli k nebesům společně s její osvobozenou duší.

Seděla opět na kraji jezera a s podivným zasněným úsměvem hleděla vstříc třpytivé nádheře.

Otočila se zpět k Severusovi, který trpělivě postával po pravici té tajemné čarodějnice.

„Slyšeli jste někdy o ledovém Pegasovi?“ řekla náhle Oriana.

„Ano, od muže, který se před několika lety pokusil o tutéž cestu.“

„Vím, vzdali to příliš brzy… Jeden sem před tisíci lety spadl. To on je zdrojem mé síly. Krouží věčností vesmíru a dívá se na životy nás všech. Jeho život přešel do mě. Ráda bych Vám oběma předala dárek. Právě jste si vybrali jeden druhého. Vaše láska je ryzejší, než tušíte. Zaslouží si zůstat zachována ať už pro ty, kteří budou vědět o Vašem příběhu anebo jen pro ty, kteří nebudou vědět vůbec nic. Pokaždé, když se podívají na oblohu, uvidí souhvězdí složené z Vašich písmen. Souhvězdí, které tu bude navěky stejně jako láska.“

„Děkuji Vám, za všechno,“ stačila ještě říci Luna a pak byla těmi hvězdičkami, co poletovaly kolem, obklopena natolik, že viděla jen ostré světlo.

Chtěla se krýt před tou nečekanou záplavou bílé, když si uvědomila, že stojí na trávě před sovincem.

Severus stál vedle ní a bylo vidět, že tráví nově nabyté informace. Pak položil otázku, na kterou čekala, že se zeptá.

„Co za okamžik jsi chtěla vidět?“

Luna ho chytla jemně za ruku a pomalu se spolu s ním rozešla do zapadajícího slunce nad obzorem.

„Tu nejkrásnější, co jsem v životě zažila a málem jsem o ni přišla, Severusi,“ řekla tajemně a svým mrknutím a hlubokým pohledem mu předala obraz obsahující důvod jejího štěstí.

Nyní i on měl zpět to, co jim bylo téměř ukradeno.

První splynutí duší a těl uzamkl ve svém srdci, stejně jako ona, v oddělení Nejdůležitější.