25. kapitola – Cesta je u konce

Jímá mě hrůza, předposlední kapitola. A je věnovaná všem, co se rozhodnout komentovat, ať už je k tomu povede cokoliv :-) Mým nejvěrnějším patří velké díky: elu, wix, chave, Zuzanka.

Montáž jsem dělala hodně rychle, protože jsem k této kapitole chtěla nějaký obrázek. :-) Hudbu jsem vybírala dlouho, tak snad se bude líbit.

Pár metrů za ní stála drobná dívka s blond vlasy a hlubokým pohledem. Byla průhledná a všechny rysy na jejím těle se pohybovaly, těkaly, pulzovaly a jemně se vlnily. Byla tvořená z tenoučkých provázků vánku.

„Proboha,“ chytila si ústa Luna a nespouštěla oči ze své dětské podoby.

Naštěstí se rychle vzpamatovala a nedokázala říci, zda to bylo strachem o Severuse nebo z obav o to, co bude dál.

„Kde je Severus?“

„Tady ho nepotřebuješ. Něco ti ukážu, chceš?“

Luna chtěla odmítnout, ale rychlý rozběh malé dívky a následný skok do jejího těla byl tak nenadálý, že nestačila udělat nic jiného, než naprázdno zaklapat rty.

Najednou se jeskyně před ní rozplynula. Viděla sebe.

Seděla na svém místě u kolejního stolu a na sobě měla slavnostní hábit s čapkou. V rukou držela stočený pergamen s modrou stuhou a červenou pečetí Bradavic. Brumbál zrovna dokončoval proslov a všem absolventům přál mnoho štěstí do dalšího života. Severus mezi učiteli nebyl. Na jeho místě seděl neznámý mladý muž.

Obraz se rozplynul.

Ležela v posteli u sebe v pokoji a četla si nějakou knihu. Všude kolem sebe měla spousty pohledů z různých zemí. Obraz se přiblížil k jednomu z nich. Byly od otce. Cestoval bez ní?

Nechápala to, ale opět se ocitla jinde.

Seděla u stolu před horou pergamenů a zasněně si pohrávala s psacím brkem. Kolem nikdo nebyl, ačkoliv zaznamenala ještě spousty dalších stolů. Nahlédla na jeden z pergamenů – Směrnice pro provoz kouzelnického let-provozu. Měla to snad být její práce? Nudná práce v kanceláři? Další proměna.

Byla v tmavé místnosti, seděla na podlaze a zmateně se kolem sebe rozhlížela.V rukou držela jakýsi lístek s černým rámečkem. Bylo to snad… Cítila strach plynoucí z této scenérie. Cítila beznaděj. Byla to samota. Něčeho se v té době bála. Náhle se její já podívalo směrem k ní a proneslo pár děsivých slov.

„Takhle dopadneš, pokud uděláš stejnou chybu.“

Chtěla se zeptat jakou, ale byla opět v jeskyni. Dýchala s obtížemi a na plicích to nepříjemně bodalo.

„Severusi,“ zašeptala opět zoufale, aniž by čekala jakoukoliv odpověď.

„Co se děje?“

Prudce se otočila. Stál za ní a tvářil se, že se vůbec nic nestalo. Roztřesenou rukou se k němu opatrně přiblížila a dotkla se černé látky na jeho hrudi. Zkusmo přitlačila. Nerozplynul se. Nebyl dalším obrazem z minulosti, budoucnosti, či co to bylo. Povytáhnul obě obočí a čekal na nějaké vysvětlení jejího zvláštního chování. Ze srdce se jí snesl kámen větší jak popadané krápníky.

Vrhla se mu do náruče stejně jako po prvním úkolu. Cítila jeho teplo, vůni a skrz hrudník k ní doléhala intenzita, kterou už nikdy nechtěla ztratit. Zmateně ji objal.

„Luno, podívej, jsme na konci téhle zkoušky.“

„Bože to bylo hrozné! Nebyl jsi tu, ztratil ses a pak jsem potkala sama sebe a viděla jsem se v nějaké místnosti, otec někam odjel beze mě! Nevím, co to bylo. Bylo to hrozné a ty jsi tam nebyl!“

„Luno, jdu celou dobu za tebou. Nespustil jsem tě z očí…“ nechápal stále.

„Bože… tahle zkouška… Málem jsem se vrátila. Možná bych to i vzdala,“ zasýpala.

Třas po těle se trochu zklidnil, ale nohy neposlouchaly tak, jak by si bývala přála. Šel zase před ní, držel ji za ruku a pomalu ji vedl skrz další z mnoha chodeb. Kolik už mohli ujít kilometrů? A co když na konci ani nic nebude? Riskují tu život a zdravý rozum, aniž by měli sebemenší jistotu, že to nedělají nadarmo.

„Země,“ řekla zasněně z ničehož nic. Poslední sen byl o tom studeném hrobě, který obcházela stará čarodějnice.

„Cože?“ zeptal se Severus, protože při pohledu dopředu pohltila její slabý hlásek skalní stěna a jakýsi převis, ze kterého hojně odkapávala voda.

„Budeme teď pod jezerem, vracíme se zpět k Bradavicím,“ dodal.

Cesta se teď začala stáčet doleva a průchod se zdál být stále menší. Strop byl v těchto místech opět nízko a nepatrně zkosen. Po podrobnějším prozkoumání zjistil, že cesta je nyní ražena v žulovém bloku.

Procházeli kolem zvláštních útvarů ve skále v podobě kroucených kamenů, dalších krápníků, které se spojovaly v jeden a naznačovaly, že tu ve tmě existují již stovky let. Vlhkost jeskyně byla znatelná s každým nádechem. Severus, ač byl zvyklý na velmi vlhké prostředí, měl občas pocit, že dýchá pod hladinou vody. Bylo zvláštní tak hluboko pod zemí a daleko od nejbližšího východu vidět u stropu viset dlouhé sítě pavučin. Pavouky, jež měli tuto práci na svědomí, naštěstí neviděli. Z čeho tu mohli žít? Krysy žily pravděpodobně jen v první části jeskyně a za levitující kameny nad vodou se určitě nedostaly. V druhé části si nevšiml žádného náznaku života. Ani brouček a dokonce zmizeli i netopýři.

Slyšel za sebou zhluboka oddechovat Lunu, která ho stále křečovitě držela za ruku. Byla vyděšená a tak jí čas od času povzbudil lehkým pohlazením palce po hřbetu její ruky.

Cesta se klikatila jak horský potůček. Po stěnách byla spousta ostrých výčnělků a oba museli tudíž dávat pozor, aby se nezranili. Severus doufal, že se cesta nebude už nijak znatelně měnit. Prolézat po kolenou rozhodně netoužil. Cesta byla, až na dómy se zkouškami, vcelku snadno průchodná. Utíkat tu člověk nemohl, ale rychlý pohyb s kapkou soustředění nemusel být nemožný. Horší to bylo se světlem. Absolutní tmu, která vyplňovala celou cestu, nebylo možné pořádně osvítit ani zesílením světla z hůlky. Skoro, jako by tu Lumos solem nebo maxima vůbec nefungovalo. Jako by ten někdo, kdo měl celou tuhle věc na svědomí, nechtěl, aby každý nezvaný host viděl na víc, jak půl metru.

Naslouchal zvukům před sebou. Chtěl se spolehnout i na další smysly, když zrak byl značně znevýhodněn. Slyšel jen velice lehké šumění vody a proudění vzduchu. Na konci musel být nějaký průduch, protože měl ten lehký vánek v zádech. Bůh ví, co je na konci, promítlo se mu v mysli.

Očividně nebyl sám, protože stisk za ním ještě více zesílil.

Najednou hůlka zhasla. Zmateně sebou oba trhli, protože z malého světla měli lepší pocit, než když neviděli ani ten půl metr před sebe.

„Co se stalo?“ informovala se Luna.

„Nevím, zhaslo to a-“ slyšela protnout vzduch mávnutím hůlkou, koneckonců i ona sama to zkoušela, „máme dvě možnosti. Buď pokračovat ve tmě a doufat, že nepotkáme nějaký sráz anebo se vrátit.“

„Ještě tu můžeme stát,“ snažila se odlehčit situaci, ale Severusovo nervózní zakašlání jí jasně dalo najevo, že na vtipy skutečně není vhodná doba. Sama už stála na pokraji šílenství a humor bylo to jediné, co oddalovalo případný skok do prázdna.

„Budeme se pomalu posouvat krok po kroku, souhlasíš?“

„Ano,“ přitakala.

Plíživým krokem se posunovali stále vpřed, ale o poznání pomaleji. Severus vždy špičkou nohy nahmatal pevnou zem před sebou a teprve pak došlápl a dovolil druhé noze a následně Luně, aby udělaly totéž.

Dech odrážející se o stěny kousek od nich pojednou ztratil takovou zpáteční intenzitu. Severus zkusil nahmatat studený kámen, ale nedotkl se ničeho. Museli být v další zkoušce.

V absolutní tmě uprostřed obrovského prostoru. Snažil se držet stále stejný směr, protože i při minulých úkolech šli víceméně na druhou stranu rovně. Cesta se nijak výrazně nevychylovala na jednu či druhou stranu, tak se teď snažil dělat totéž, ale věděl, že to nebude úplně možné. Počítal s nárazem na skálu na druhé straně a následné hledání otvoru v ní. Sám byl zvědav, kolik metrů bude muset ujít napravo nebo nalevo, než si budou moci pogratulovat, že i tohle zvládli.

Úkoly byly různě náročné. Jeden prověřoval loajálnost, druhý pro změnu vzájemné city a schopnost, co je jeden pro druhého schopen obětovat. Ten poslední se zaměřil pouze na Lunu a to, co vydrží. Vlastně nevěděl, v čem zkouška spočívala. On byl přesvědčen, že ji celou dobu vidí. Šla před ním, a jen sem tam se ohlédla.

Skutečně tam byla? Sám nevěděl, co by dělal, kdyby se mu ztratila z očí. Vrátil by se? Ano, on přeci neměl důvod proč pokračovat…

„Severusi?“

„Děje se něco?“

„Zdá se mi to nebo se mi do něčeho boří nohy?“

Severus si až teď uvědomil, že je ve svých myšlenkách tak hluboce ponořen, že zapomněl našlapovat. Cítil, že nohy po kotníky z něčeho ztěžka vytahuje.

„Zasekla se mi noha, musím se tě na chvilku pustit,“ oznámila mu trochu vyděšeně.

„Ne! Ať se děje cokoliv, nepouštěj mě.“

Cítil, že Luna najednou znatelně poklesla, což doplnila vystrašeným výkřikem, který se odrážel od stěn a stropu, který dle odhadu musel být asi deset metrů vysoký.

„Severusi, proboha, pomoz mi, já…já klesám!“

Na nic nečekal, obrátil se a pokusil se ji vytáhnout z něčeho, co mladou ženu neustále pohlcovalo. Musela být k smrti vyděšená, potily se jí dlaně a přerývavý dech, který slyšel, se neustále zrychloval. Zatáhl.

Její ruka mu vyklouzla a on upadl, dle jeho odhadu, jen malý kousek od ní.

„Luno!“ zavolal, aby ihned našel její ruku a mohl zase pevně stisknout.

Neozvala se.

„Luno?!“ zkoušel to dál, přeci se nepropadla tak rychle. Jeho vnitřnosti pomalu začala drtit vlna paniky. Co když je mrtvá? To něco na zemi, co ho z nějakého důvodu nechávalo být, mohlo křehké tělo stáhnout během několika vteřin.

Zoufale šátral dlaněmi kolem sebe. Musel to být písek, hlína nebo jiný materiál. Byla to země.

Luna mu vyprávěla, o čem byly její sny, ale velice útržkovitě a velice heslovitě.

Tohle byl poslední úkol. Co se je ještě chystalo prověřit?

On se bez ní nevrátí. Nenechá ji tu napospas. Co když tu někde je a jen nemůže odpovědět? Čeká, jestli ji opustí nebo začne pečlivěji hledat. Určitě.

Nechtěl Lunu zranit a tak pokračoval v poloze na čtyřech. Byl vděčný za tu tmu, protože musel vypadat skutečně hloupě a vidět ho takhle jeho studenti, byl by to definitivní konec jeho autority. Co na tom teď záleželo? Zjišťoval, že v tomto místě se skutečně velice rychle mění priority a názory na jednotlivé věci. Úhel pohledu se tu lámal do zcela jiné perspektivy a získával nové barvy.

Hladil prsty povrch země a občas zkusil Lunu zavolat. Myslel, že se stále pohybuje v místě, kde ji ztratil, ale náraz rukou na mokrou stěnu v něm probudil už opravdu panický strach. Co teď? Na které straně je? Ztratil rozvahu. Bez světla nevěděl, zda je tento prostor nepravidelný a on jen narazil na nějaký výběžek nebo zda se omylem stočil zpět, odkud přišli.

Postavil se podél stěny a nechal se od ní vést. V místě, kde se postavil, udělal hůlkou zkusmo značící kouzlo. I kdyby nefungovalo, muselo zanechat stopy magie. Byl citlivý na změny magického pole, proto doufal, že až se bude k tomuto místu opět přibližovat z druhé strany, pozná to.

Konec hůlky se zbarvil do modra, a jak předpokládal, zanechal po sobě pouze stopy své magie. Svou vlastní bude muset poznat.

Vydal se tedy směrem doleva od tohoto místa a počítal kroky. Konečný počet kroků mu vytvoří jasnou představu o velikosti prostoru. Navíc dle charakteru cesty bude vědět, zda má tento dóm pravidelný tvar nebo do prázdna uprostřed vystupují nějaké výběžky, které by mohly prostor zmenšovat.

Po třiceti krocích narazil na prázdno. Nahmatal rukou, zda stěna pokračuje, aniž by se pustil té, u které prozatím stál, a jež ho vedla od místa, kde se postavil.

Našel. Takže toto byl buďto vchod anebo východ. Hůlku zkusil rozsvítit, ale nic se nestalo. Rušící kouzla nejspíš fungovala až dál v chodbě, ale nemohl riskovat, že je toto východ a vstoupením do něj obětuje Lunu nebo se nevrátí zpět na začátek.

Překročil tři kroky a opět se přitiskl ke chladné skále.

Udělal dalších padesát kroků a cestou minul jeden menší výběžek, který nijak neovlivňoval konečný výsledek. Po levé ruce měl opět prázdno. Druhý otvor. Vchod nebo východ. Zbylých třicet kroků k místu, které se mu opravdu podařilo magickým potenciálem označit tak, že to následně poznal, už šel s vcelku jasnou představou o velikosti prostoru. Přirovnal by to asi ke skleníku. Stěny po bocích obou prostorů byly delší jak ty, ve kterých byl východ a vchod. V hlavě se mu vykresloval obdélníkový tvar. Na šířku stěny dvacet kroků. Na délku čtyřicet jedna, což vypovídalo skoro o pravidelnosti. Býval by se chtěl podívat na skutečný tvar tohoto místa.

Jenže při svém putování kolem dokola nenarazil ani na Lunu ani na něco, co by mu pomohlo ji najít. Každou chvilku zkoušel volat.

Netušil, jak je tam už dlouho, ale typoval to na něco kolem půl hodiny. Ve tmě a samotě čas utíká jinou rychlostí a může tak člověka úplně zmást. Víc než ti Lunini Strachopudové nebo jak tomu říkala.

Kdyby tak věděl, kolik kroků udělal od vchodu. Kdyby dával lepší pozor, mohl přesně vědět, kde mu zmizela.

„Luno,“ zavolal opět. Začínala se ho zmocňovat zoufalost. Tuhle situaci vlastně znal. Kolik času strávil o samotě kdesi v temnotách bez zachycení byť maličkého zrnka naděje.

Připomínalo mu to ten večer, kdy měl vlastní rukou zabít Brumbála. Nikdo mu o tajném plánu neřekl a on by byl hloupý, kdyby jim to vyčítal. Měli pravdu. Mohl se prozradit. Kolikrát toho měl už dost? Prostě příliš dost na to, aby se zvedl a šel udělat to, co se od něj očekávalo? Nikoho po celou tu dobu nezajímalo, jak na tom je. Zda to ještě vydrží a zvládne.

Luna tehdy v Chýši projevila víc zájmu o jeho zdraví, než kdokoliv jiný za celý jeho život. A to k němu nic necítila. Nemohla cítit.

A teď člověk, na kterém mu záleželo, tu možná někde je a potřebuje pomoci, ale on prostě neví jak. Jediné, co mohl, je, že na ni bude mluvit. Pokud tu je, je velká pravděpodobnost, že ho uslyší. Pokud tu není, zkusí zahnat ty zlé, vtíravé myšlenky.

„Luno, jestli mě slyšíš… Možná pro mě bude skutečně jednoduší mluvit, když si nejsem jistý, jestli posloucháš, a když je všude kolem absolutní tma,“ začal svou řeč a hned na to pokračoval. „Je zvláštní, jak jsou lidské osudy nevyzpytatelné. Od života jsem čekal všechno, přes opovržení, nenávist, živoření, přežívání na úkor ostatních až po hanbu, věčné výčitky a sebepohrdání. Za ta léta se s tím naučí žít každý. Záleží jen na tom, jak těžké nebo snadné to bude. Asi jsem si vybral tu horší variantu, nicméně mi přinášela jistou dávku uspokojení. Konečně jsem mohl někomu dávat za vinu, že jsem, kdo jsem. Nemá smysl ti tu vyprávět příběhy o mojí rodině. Jenže dávat vinu sobě samému je právě tím nejhorším trestem. A pak ses vrátila na školu a rozbila ten věčný koloběh stereotypu. Začala jsi mou mysl zaměstnávat jinými věcmi, než jen výčitkami, lítostí a sebeobviňováním.“

Pohodlně se usadil, v rámci možností, a opřel zády o chladný kámen. Ten ho udržoval natolik při vědomí, že mohl pokračovat.

„Celé se to postupem času nějak zvrtlo a tím nemyslím jen tu nehodu. Najednou jsi mě přitahovala, což bylo z našeho vzájemného postavení zcela nevhodné a špatné. Potlačoval jsem to v sobě. Až do teď. Možná budeš jediná žena, které to nakonec řeknu. Možná to ani neuslyšíš, ale... Miluji tě…“ pronesl sklíčeně, zavřel oči a bezradně položil týl hlavy na kámen za sebou.