24. kapitola – Zkouška

Pomalu ale jistě se blíží konec. Ne snad jejich, ale konec povídky :-D Trochu mě z toho jimá deprese, tak doufám, že potěšíte mé smutkem prostoupené autorské srdce pár řádky. :-)))

Věnováno všem.

„Prosím, vrať se zpět. Je to můj problém a už tak jsem tvou dlužnicí.“

„Nemohu se vrátit, ani kdybych to snad chtěl. Bez lupy se zpět přes kameny nedostanu a ty se bez ní zase nedostaneš dál. To k té faktické stránce věci. Jednou jsem svolil ti pomoci a své stanovisko nezměním!“ řekl Luně pevně. Rameno pořád ještě dost znatelně cítil. Nejspíš si ho vykloubil, ale nikdy ani nepomyslel na to, že by ji tu nechal samotnou. Stejně by se nikam nedostala. Vždycky na všechno mají být dva a on nejlépe věděl, jaké to je, když je člověk sám.

Pokračovali dál.

Chvilku se dohadovali, kdo půjde první, protože rozměry jeskyně neumožňovaly, aby šli vedle sebe. Nakonec se před Lunu Severus vyloženě nacpal a zavadil přitom zraněným ramenem o stěnu.

„Jsi zraněný?“ vydechla soucitně Luna, možná až trochu moc přehnaně.

„Jen jsem si namohl rameno, nic víc Luno, nedělej z toho něco, co není.“

„Spravím to!“

„Neber si to osobně, ale raději ne,“ pronesl trochu vyděšeně. Ještě si pamatoval, jak vypadal Potter po jejím Episkey.

„Tak to je skvělé! Mně si už dvakrát téměř vyčetl, že ti nevěřím a sám děláš to samé! Když nebudeš věřit ty mně, může se stát, že to jednoho z nás bude stát život. Tady si nemůžeme hrát na uražené a ješitné. Tady se můžeme spolehnout jen na sebe a na toho druhého! Tak prosím, věř mi… Jednou jedinkrát, vždyť já si tě tak moc vážím…“ řekla nakonec to, co chtěla už dávno. Severus Snape se pro ni stal nejdůležitějším člověkem, ke kterému dávno necítila jen vděčnost. Nebyla hloupá, bylo jí jasné, že on by s ní po přeměně nemohl zůstat. Ze zásady, ze všeho čemu věřil a co byl. Nedivila se mu, když se nad tím zamyslela, chápala to. A už pár dní přemýšlela o tom, co má dělat. Jenže pak najednou přišlo prozření jako sluneční světlo při úsvitu. Taky má své priority. Dokončí cestu. Chtěla poznat ženu ze snů a zeptat se na tolik věcí. Ale kvůli tomu pohledu, těm hlubokým očím, úsměvu, polibku i toho co společně zažili… ona je teď jiná. Nebrala přeci život jako náhodu a teď najednou chce měnit to, co jí bylo souzeno? Chce vyměnit tak vzácný cit za léta nejistoty? Co když neprorazí a bude do smrti litovat toho, že se vzdala lásky a místo toho teď její život tvoří pouze povinnosti a čekání na laskavosti. Ne.

Severus mlčky sledoval Lunin zastřený pohled. Věděl už, že takhle se tváří, když si něco rozmýšlí. Ani ve snu by ho ale nenapadlo, že se právě v tuhle chvíli definitivně rozhodla pro něj. Že obětuje svítání a roky, které mohla dělat cokoliv pro to, aby zůstala po jeho boku jako rovnocenná partnerka. Netušil nic, protože kdyby to tušil, popadl by ji do náruče a odnesl z tohoto děsivého místa na sluneční světlo a slíbil by jí cokoliv, jen aby nelitovala svého rozhodnutí.

Byl, jaký byl, ale jedno být tedy nechtěl. Už nechtěl být sám.

Nebyl ještě připraven na to, aby jí sdělil své city, to nikdy neuměl, a doufal, že to po něm ani nebude chtít. Nebyl dokonce ani připraven prostě říci, že jí věří. Tohle všechno se bude muset ještě naučit a nechtěl to říkat jen proto, aby ta slova zazněla.

Pokud je pravda to, co říkala, musí ho brát takového, jaký je, a zvládnout pouhé kývnutí a nastavení zraněného místa.

Stačilo.

Mávnutí hůlkou, mírné křupnutí a sevření rtů.

Rychle se otočila a pokračovala dál v cestě, protože ani ona netoužila Severuse tlačit do věcí, které nebyl zvyklý dělat. Ani to prosté děkuji teď nepotřebovala slyšet. Cítila z něj všechno, co chtěla a doufala, že její intuice nelže, protože ta oběť, co pro něj hodlala podstoupit, nebyla malá.

Postupovali chodbou stále dál. Severus v čele si povšiml divné změny, a když mu po tváři sklouzla osamocená kapka potu, došlo mu, co je jinak.

Teplota v jeskyni prudce stoupala. Po stěnách nezahlédl ani náznak vlhka, mechu či jen barevného mapování kamene, které by naznačovalo, že tudy někdy prosakovalo vlhko.

„To se mi zdá nebo se blížíme ke středu země?“ značně zafuněla Luna a otřela si rukou mokré čelo.

„To bude další zkouška, raději se připrav na všechno…“ upozornil ji.

Žár se s každým krokem zvětšoval a celkově se okolí kolem nich oteplilo nejméně o třicet stupňů. První zatáčka, kterou v jeskyni potkali, byla osvětlena oranžovým světlem, které pulzovalo a sálalo, jako by se chtělo dostat dál.

„Oheň,“ zašeptala.

Pouze přikývnul a obrátil zrak zpět ke světlu. Pomalu vykročil vpřed. Opatrně nakoukl za roh cesty a hned zase vrátil hlavu zpět.

„Bude tam opravdu velké horko. Všude jsou plameny.“

„Všude? A jak to projdeme?“

Severus si převzal lupu, aby nakoukl ještě jednou s ní. Jeho zachmuřený obličej ovšem jasně naznačoval, že tentokrát jim drobný předmět nápomocen nebude. Alespoň ne na začátku.

Chtěl vytvořit ochranné kouzlo, či alespoň štíty z patrona, ale nešlo to. Měli projít plameny zcela nechráněni? Napadla ho ještě jedna věc. Mávnul hůlkou, ze které téměř okamžitě začala tryskat jiskřivá voda. Nejprve hůlkou zakroužil kolem Luny, aby pár milimetrů od jejího těla vytvořil jakýsi obal, jenž by mohl stačit na rychlé proběhnutí plameny. To samé pak udělal i u sebe. Luna se zájmem prohlížela tu tekoucí tenoučkou linii životodárné tekutiny, plynoucí stále dokonala kolem jejího těla.

„Je to ale jen opravdu chabá ochrana. Budeme muset utíkat.“

Nejistě se usmála a prosmýkla se kolem něj, aby i ona měla přehled o tom, co ji čeká dříve, než tam slepě vběhne.

Slepě bylo doslova.

„Luno, musíš zavřít oči a v žádném případě je neotvírat. Budu tě držet, ale i kdyby se stalo cokoliv – rozdělili jsme se nebo něco jiného – musíš pokračovat i za cenu, že s tebou dál nebudu. Ano?“

„Zbláznil ses? Tohle po mně nemůžeš chtít! Já…Já,“ rozklepala se a v očích se jí znenadání objevila slza.

„Luno, Luno! Klid! Rozumíš? Já tě nepustím.“

„Věřím ti… protože…“ rychle těkala očima kolem sebe a pak je raději zavřela na znamení, že je připravena.

Severus se zhluboka nadechl a s Lunou drže ji za ruku vyběhli vstříc bodavým plamenům.

Netušil, jak dlouho budou muset běžet, ani jak poznají, kam mají zaběhnout, bude-li na konci jen nějaká škvíra na schování a následné pokračování v cestě. Proto po pár vteřinách natáhl ruku před sebe, aby případnému nárazu vystavil jen tu. Kdyby měl možnost rozhlédnout se, viděl by, že se teď blíží ke středu, který tvořilo velké ohnivé tornádo. Viděl by, že z jejich vodní ochrany zbývá už jen sotva polovina. Takhle jen cítil, že stisk ženy za ním začíná povolovat. Držel ji pevně, ale cosi mezi nimi je rozdělovalo. Jako by tam nebyli sami a nějaký tvor teď trhal jejich ruce od sebe. Jeho myslí projel bodavý trn čehosi. Pojednou ztratil motivaci. K čemu to vlastně dělá? Pro ženu, kterou miluje, ale která ho opustí jako kterákoliv před ní, aniž by trpěla výčitky či mizivou starostí o to, jak to ponese? Jeho maska, jež si tak pečlivě vytvořil, klamala. Každému na potkání oznamovala, že on je bez citů, z kamene. Jak si tohle někdo mohl myslet? Každý člověk má city. I Voldemort je kdysi měl. Jenže pak už nebyl člověkem. Kolik toho musí vydržet, než před někým bude moci sundat pomyslnou krytku svojí tváře a ukázat, že on přeci není bez duše. Víra v krásno ho opouštěla stejně, jako kapičky vody kolem jeho těla. Čím více ochrana slábla, tím více se jeho srdce dělilo na kusy.

Luna cítila náhlé zpomalení a dokonce snad i váhání. Už neběželi. Šli sotva krokem. Tolik se toužila podívat, co se stalo. Třeba se Severus podíval a něco se mu stalo. Třeba potřebuje její pomoc a ona tu teď jen tak vyčkává. Dotyk, který jediný teď spojoval jejich těla, předával zvláštní nejistotu, kterou si Luna vyložila po svém. Zastavili se.

Severus stál se sklopenou hlavou a čekal, až všechno co byl, zmizí ve tmě a zapomnění.

Poslepu k němu přistoupila a v hlavě vnímala jen ten zvuk šlehajících plamenů. To zvláštní praskání, které znala z krbu. Položila mu ruku na tvář a naklonila se k němu tak, aby ji slyšel a ona přehlušila to hlasité ohnivé představení.

„Severusi, miluji tě,“ cítila to někde uvnitř tak intenzivně, že to musela říct. Musela mu to říct, protože cítila, že on to slyšet potřebuje.

Potřeboval. Ta slova v jeho hlavě zněla jako rajská hudba. Nikdy je od nikoho neslyšel. Nikdy nečekal, že je uslyší. Jemu měla být tato ozvěna a žár uvnitř jeho samého navždy utajena. Ovšem ten umírající člověk v jeho nitru náhle zařval. Běž! A on pevně semkl rty, jako to dělával v dětství, když se proti něčemu bouřil, když se mu něco protivilo nebo se snažil jen vydržet. Pevněji stiskl tu drobnou jemnou dlaň a opět se rozeběhl. Rychleji. Odhodlaněji. Cítil, že ochrana vody zmizela a pálivá bolest začíná ovládat jeho kůži. Náhle přišla úleva. První myšlenka obou byla, že umřeli. Světlo prostupující přes víčka zmizelo. Opět byla tma a kolem těla cítili chlad.

Otevřel oči a absolutní ticho proťalo tiché Lumos. Stáli v chodbě a za nimi nebylo nic. Jen ta samá chodba, co před nimi. Žádné stopy po ohni. Co dohlédl, byla jen temnota. Myslel, že se mu to celé jen zdálo, ale rozklepaná Luna se zavřenýma očima mu jasně napovídala, že tohle nebyl sen.

„Prošli jsme to?“ zeptala se opatrně, aniž by otevřela oči.

„Ano, můžeš se podívat.“

Luna zmateně zamrkala a taktéž jako on se s mírným mračením rozhlížela kolem.

„Zvládli jsme to,“ řekla úlevně a věnovala mu milý úsměv.

„Ale jen tak-tak. Málem jsem to vzdal,“ cítil se trochu provinile, ale hromada emocí ho tam, uprostřed plamenů, zradila.

„Důležité je, že jenom málem, děkuju.“

„To já bych měl děkovat, Luno,“ ale jejich zatím nejdůležitější a emotivní rozhovor přerušil právě Severus, „Musíme jít dál,“ dodal a otočil se k Luně zády.

Dlouhou temnou chodbou šli mlčky. Po několika minutách ale tíživé ticho něco protnulo.

„Slyšíš to?“ zeptala se náhle.
„To je voda?“ odpověděl jí otázkou.

„Je to šumění větru…“ řekla se strachem vepsaným ve tváři. Nevěděla, co dalšího je čeká, ale byla si jistá, že slyší poryvy větru. Ano, dávalo to smysl. To samé pořadí, jako ve snech. Pokud si dobře vzpomínala, pak tento úkol by neměl být náročný. Procházela se vlastně jen mezi kameny, kde foukal vítr. To zvládnou.

Jeskyně se po několika minutách chůze opět rozšířila do obrovského prostoru. Všude kolem se po zemi povalovaly ulomené krápníky, jejichž obvod dosahoval i metru.

„Kde to teď asi jsme? Je to obrovský prostor…“ pronesla Luna ohromeně.

„Typuji, že teď budeme někde pod lesem. Stěny nejsou tak mokré, takže jsme se vzdálili od vlhkých Bradavických pozemků a Černého jezera,“ řekl zamyšleně.

Poryv větru je vyděsil svou nenadálou silou a se silným hučením zmizel kdesi mezi krápníky.

Luna vkročila do prostoru první. Pod nohou jí cosi zakřupalo a ona s trhnutím uskočila zpět.

Oba současně posvítili hůlkami na podlahu. Krápníky se za neustálých větrných poryvů postupně rozpadaly v hrubší písek, který tvořil několikacentimetrovou vrstvu na podlaze.

Oddychla si a nyní již klidněji postupovala po krocích stále vpřed. Poryv větru, jak si v hlavě spočítala, se objevoval každých deset vteřin a pokaždé zmizel.

Přes spadané krápníky neviděla dopředu a pokaždé je musela obejít. Byly lesklé jako sklo s béžovým zabarvením. S dalším poryvem větru se začala cítit divně. Jako by vítr něco odnesl.

S husí kůží na zátylku se prudce otočila. Doširoka otevřené oči a jeden z mnoha zoufalých výkřiků se odrážel od lesklých, ale mrtvých těl jeskyních okras.

„Severusi! Severusi!?“ zakřičela několikrát. Nebyl za ní. Nebyl ani napravo ani nalevo, nebyl nikde! Zmizel a ona nevěděla kam ani kdy.

Couvala a očima těkala ve tmě ze strany na stranu a s každým mrknutím doufala, že se objeví před ní a omluví se, že se zapomněl za posledním krápníkem, aby si odebral vzorek nebo něco podobného.

Jenže s každou další vteřinou věděla, že by ji nenechal samotnou, když by musel slyšet její volání. Panika opět vzala za rukojmí její nitro a bolestivě ho mačkala a mučila podporujíc v ní vzrůstající strach.

Co když se mu něco stalo? Rozhodla se vrátit, ačkoliv to proti stále se zesilujícím poryvům nebylo jednoduché. Písek pod nohama podkluzoval a ona ani špičkou nebyla schopna dosáhnout na pevnější povrch, o který by se zapřela.

Pokud měla vítr v zádech, šlo se jí skoro snadno. Opačným směrem pojednou musela vyvinout značnou sílu. Uvědomila si, že nyní se vítr objevuje již po pěti vteřinách. Měla tedy jen pár kroků na to, aby se pohnula směrem zpět. Absolutní tma, kterou rušilo jen ne zrovna silné světlo z hůlky, nedovolovala rychlejší pohyb. Nerada by upadla a zranila se o některé z menších krápníků. Pokud ho nenajde, vrátí se… Nevěděla, co bude dělat. Třeba když se vzdá, najednou se oba ocitnou v bezpečí venku.

„Ahoj, Luno,“ ozval se tenký hlásek za ní. Poznávala ten hlas. Nepatřil Severusovi. Nepatřil ani ženě za snu. Patřil jí. Opatrně se otočila se strachem, co uvidí.