23. kapitola – Do jeskyně a pak ještě dál

Věnováno všem, co mi udělali křížek a všem účastnicím kšamáše. :-D

Muselo být už hodně pozdě dopoledne, když se mu podařilo rozlepit oči. Hlava ho bolela, jako by vypil nejméně láhev vína od Hagrida. Za krkem cítil spousty drobných jehel a křeč v pravé noze ho nakonec přiměla probudit mysl z říše spánku.

Přitáhl si peřinu blíž k sobě a pomalu se otočil na místo, kde večer viděl usínat mladou ženu. Místo po ní bylo prázdné.

Jen zmuchlané prostěradlo prozrazovalo, že tam někdo ležel, ale když Severus zašátral rukou po tomto místě, necítil ani náznak tepla. Musela být pryč déle.

Náhle se ospalost vytratila, protože jeho hlavou jako hlasitý výkřik projela obava, kam Luna zmizela.

Měl tušení. Měl sakra zlé tušení.

Prolétnul všechny místnosti včetně té její, ale nebyla tam.

Zbrkle rozrazil dveře od ložnice, podívaje se na stůl, kde zanechal lupu a lístek z hodin.

Ani jedno tam nebylo.

„Já tu holku roztrhnu!“ zavrčel výhružně a jal se rychle obléknout, aby se následně odletaxoval k Brumbálovi.

Albus Brumbál seděl za stolem a sepisoval dopis pro Ministra. Severusova prudkého a rázného vpádu se lekl tak moc, až málem zlomil svůj oblíbený brk, který dostal od Minervy k Vánocům. Vždycky obdivoval její skvělý výběr těchto pomůcek. Jemu se brky po častém psaní brzy ztupily a kdo měl čas věčně shánět nové. Tyto myšlenky však musely být extrémně rychlé, jelikož Severusův krok a naštvaný pohled ho dostihl u stolu téměř okamžitě.

„Co se dě-“ nestačil doříct starý ředitel.

„Byla tu? Musel jste jí říct heslo, jinak se tam nedostane!“

„Počkej, uklidni se, Severusi, co se děje? Protože já vůbec-“

„Luna krucinál! Kdo jiný? Svatá Morgana?“ nezdržoval se Bradavický učitel s delším vysvětlováním situace. Věděl, že tam musela jít sama a pokud tam skutečně šla, pak může být ve velkém nebezpečí a on rozhodně nehodlá ztrácet čas tím, že se tu bude vykecávat.

„Byla tu asi před hodinou. Říkala, že Vás vzbudí, já jsem jí to heslo řekl, protože jsem myslel, že jdete spolu…“ nechápal stále Brumbál, cože se tu vlastně děje. Nebo spíše nechtěl raději ani pomýšlet…

„To heslo ksakru!“

„Severah magma,“ zašeptal ředitel a pomalu se zvednul ze svého starého křesla potaženého dračí kůží.

Severus se mu jen vteřinu díval do očí a pak se šustěním svého pláště prudce zmizel ve dveřích ředitelny.

Cestou z Hradu ho potkalo několik studentů, kteří se za ním zvědavě otáčeli. Nikdo za ty necelé tři měsíce nebyl schopen vypátrat, proč jejich učitel neučí všechny hodiny a kam někdy i na dva tři dny zmizí. A proč se posledních několik týdnů chová tak divně.

Ani největší pátralové nezjistili nic víc než to, že profesor Snape pracuje na nějakém výzkumu a nejspíš právě kvůli němu cestuje. Ovšem zajímat se o obávaného profesora příliš okatě nebylo dobré. Ono celkově být vidět v řadách ostatních nebylo dobré. Řadě dětí byla divná i celá ta věc s Lunou Láskorádovou. Brumbál nejprve přišel s tím, že jejich spolužačka onemocněla a pak zase informoval, že je Luna s otcem v jiné zemi, aby společně pracovali na nejnovějším čísle Jinotaje a přinesli tak do časopisu inovaci.

Severus vyběhl ven na malé nádvoří, které bylo mezi žáky přezdívané jako Vyhlídka a to proto, že odsud bylo z hradeb krásně vidět na okolní lesy a Černé jezero. Odtud vedla málo prošlapaná cestička dolů k sovinci. Místy se v trávě krčilo několik schůdků a zachytit se šlo chatrného zábradlí. Oficiálně se tato cesta neměla používat, protože byla v období zimy kluzká a mohlo dojít k úrazu. V létě tudy ale často někdo prošel, aby si zkrátil cestu. Samozřejmě bylo možné použít i průchody v obrazech, jenže ty byly tvrdohlavé a někdy stály o rozmlouvání, než žadatele propustily do zkratky v jejich nitru.

Bral maličké kluzké schůdky obrostlé lišejníky po třech a dolů dorazil značně unavený, protože soustředit se na pokládání nohou na něco tak malého skutečně vyčerpávalo.

Slovinec byl vzdálen ještě asi dvě stě metrů od hradeb a nutno říci, že do mírného kopce. Dorazil ke zdi po nejrychlejší chůzi, jakou byl schopen vyvinout a neustále se popoháněl představou, že může být Luna v nebezpečí. Po tom všem, co ji chránil a pomáhal… Jak ji jen mohlo napadnout jít tam sama.

Opřel se o chladný kámen, aby si jen na vteřinu odpočinul. Po tom sprintu z Hradu si to zasloužil. Rychle si svlékl svůj černý plášť a hodil ho na zem kousek od sebe. Mohl by se mu plést.

Dveře za policemi byly zavřené, ale cesta k nim byla volná, což znamenalo, že tudy už prošla. Zamumlal heslo a s hůlkou v ruce vstoupil do chladné a vlhké jeskyně.

Uvnitř byla absolutní tma a někde vytrvale kapaly kapky vody.

„Lumos.“

Trochu váhal, cesta byla pouze jedna a z potenciálního bezpečí slunečního světla, které dovnitř pronikalo jen částečně za jeho zády, se mu nechtělo. Musel. Možná potřebovala jeho pomoc právě teď a on tu váhá.

S výdechem se rozešel do temnoty.

Chodba vytesaná v kameni byla místy hodně úzká a bez světla by tudy chodit nechtěl. Všude kolem stékala voda, vzduch byl prosycen zápachem plísně a mokré hlíny, která částečně pokrývala zem.

Ušel asi padesát metrů, když se strop jeskyně snížil o dobrých dvacet centimetrů. Převisu si naštěstí všiml včas, a tak si ušetřil ránu do hlavy o šedý kámen. Mírně nakrčený šel dalších padesát metrů, kdy se strop opět zvedl, aby mohl jít o něco pohodlněji. Posouval se, jak nejrychleji to šlo, ale nevěděl, zda nenarazí na ochranná kouzla nebo nějaké pasti a navíc se chodba každou chvilku zužovala a zase rozšiřovala. Cítil prostupující vlhkost na levém boku, jak se několikrát otřel v chodbě o mokré stěny. V jeskyni žilo i několik krys, které před světlem hůlky naštěstí utekly někam do hlouby jeskyně. Jen sem tam nějaké zapískání Severusovi napovědělo, že je místo obydlené.

Najednou se prostor nebývale zvětšil. Stál uprostřed oválného prostoru jeskyně, která se výrazně lišila od předchozí cesty množstvím krápníků vyrůstajících z vysokého stropu a několik jich opačným směrem zkoušelo vyrůst přímo ze země. Hlína zmizela. Stál na stejném materiálu, jaký tvořil zbytek tohoto místa. Jeho váhání nyní bylo o dost větší. Naproti němu se chodba rozdělovala do dvou černých otvorů. Naneštěstí si všiml něčeho, co mu pomohlo, se rozhodnout pro vchod vpravo. Na zemi zahlédl jeden červený korálek z Lunina náramku. Nepočítal s tím, že by cestu značkovala jemu. Spíš se rozhodla ji nyní značit sama sobě v případě, že cesta dál nikam nepovede anebo že se cesta bude dál rozdělovat. Ztratit se zde znamenalo jistou smrt. Při vstupu do dalšího úzkého prostoru pocítil něco zvláštního.

Někdo tu používal magii a šlo o to, zda to byla Luna nebo někdo, kdo nechtěl, aby tudy někdo prošel tak lehce, jako se to dalo dosud.

Brzy viděl to, co doufal, že nikdy neuvidí. Cesta končila z ničehož nic a před ním se rozprostírala obrovská plocha, jakýsi dóm, který byl hluboký asi dvacet metrů dolů, kde se leskla klidná hladina podzemního jezera. Na druhou stranu vedla pouze jediná cesta. Viděl otvor ve skále, který umožňoval pokračovat v cestě do neznáma a ještě dál.

Lunu zahlédl okamžitě. Nad jezerem a propastí viselo ve vzduchu několik malých kamenů v nepravidelných řadách a už od pohledu byla jejich stabilita dost nejistá.

Seděla asi ve čtvrtině cesty na jednom z těch větších kamenů a zoufale se snažila udržet rovnováhu na nestabilním předmětu.

Spatřila ho díky zesilujícímu světlu. Ani se neopovažovala dýchat. Nevěděla, co čekat. Byla v jeskyni už nejspíš hodně dlouho a kromě smrtelného vyděšení nepřišla na nic. Nic sama nezvládla, dokonce ani přejít tuhle propast hrůzy. Měla závratě, ale hlavně jí to nebezpečně připomínalo sen, který se jí zdál před pár měsíci. V tom snu spadla do chladné vody a nemusela být nijak inteligentní, aby Luně došlo, že z případného pádu není cesty zpět. Chtěla se dostat na druhou stranu pomocí kouzla, ale něco je zde rušilo. Kromě těch základních, které mohla použít maximálně tak na to, aby viděla a případně se napila. Zasekla se na tom místě proto, že ne všechny kameny zůstávaly ve vzduchu. Mezery mezi nimi se začaly zvětšovat, a proto nešlo už jen nohou nahmatat kámen a vyzkoušet, zda bude držet. Nyní musel člověk skočit a doufat, že se nezřítí dolů do vody. Nechtěla tam. Něco tam žilo. Slyšela čas od času rozčísnout hladinu jezera a zvláštní zasyčení napovídalo, že se tvor pod ní pravidelně nadechuje.

„Proboha,“ zašeptal Severus při důkladném uvědomění si situace a očním prozkoumáním prostoru rozkládajícím se před ním. Cesty zpět už nebylo. Ne když ona byla už rozhodnutá dojít až na konec.

„Luno! Nehýbej se!“ zavolal na plačící ženu, která si pevně svírala pokrčené nohy a snažila se nepropadat panice. V této pozici měla stabilitu jistou a navíc nehrozilo, že by se jí zamotala hlava a ona spadla. Pokud se nezačne výrazněji třást, má jistotu, že tam sedět vydrží. S případným pohybem to bylo horší.

Opatrně šlápl na první placatý kámen visící ve vzduchu. Nikdy o ničem podobném neslyšel, ale co věděl jistě, bylo, že tohle nebude jediná neznámá a nebezpečná věc, kterou dnes uvidí.

Neznámé zvíře někde pod nimi učinilo další nádech.

„Severusi, na kamenech budou vidět mé stopy. Byly dlouho nepoužívané a pokryly se vrstvou slizu a mechu. Šlapej tedy jen na ně. Prosím, pospěš si, já…já už nemůžu,“ zavolala na něj s třesoucím hlasem.

Byl teď jen asi deset metrů od ní. Opatrně přecházel na jednotlivé kameny snaže se moc nedívat až dolů. Luna se i trochu usmála, když mu zbývaly poslední dva kameny.

„Moc se na mě neusmívej. Počkej, až budeme stát na pevné zemi! Proč jsi sem sakra šla beze mě?“ chrlil nazlobeně, zatímco se snažil chytat balanc.

„Nikdy jsi mi nemusel pomáhat. Nemáš vůči mně jediný závazek. Jestli nás v minulosti něco spojovalo tak to byly náhody a oba to moc dobře víme! Nemůžu po tobě chtít, abys riskoval život. To po tobě přeci nemůžu chtít…“ konec věty pronesla tišeji a o něco nakřapleji. Ani sama nevěděla proč. Věděla moc dobře, že ty kameny představují stejnou nejistotu, jakou představuje život každého člověka a ta propast je strachem z neúspěchu.

Bože, tak ráda ho viděla.

Stál jeden kámen od ní.

„Luno, je tu pravděpodobně jen jedna cesta, nemůžu jít vedle tebe. Budu muset našlapovat na kameny, po kterých půjdeš ty. K tobě se nevejdu. Musíš jít první.“

„Ne, já nemůžu, prosím tě, nechtěj po mně, abych musela jít na další kámen, pomoz mi, vrátíme se. Já už dál nemůžu…“ drmolila rychle.

„Poslouchej mě, máš tu lupu?“

„Ano,“ nechápala.

„Dovedla nás až sem, dovede nás tedy i přes tohle. Určitě ti ukáže cestu, podívej se skrz.“

Roztržitě chytila do rukou starou lupu, kterou pro jistotu už na začátku uvázala ke tkaničce své zelené mikiny. Opatrně se zatajeným dechem přiložila tajemné sklíčko k oku.

Skrz rozmazaný obraz skutečně dostala novou naději. Kameny, které mohly znamenat bezpečnou cestu, světélkovaly modře.

Otočila se na Severuse, který s vytaženým obočím stál na místě a mírně vyvažoval.

„Je tu cesta,“ řekla téměř překvapeně a Severus odpověděl zakýváním hlavy ve znamení, že to čekal.

S nádechem přešlápla na další kámen, který přes lupu vydával příjemně modré světlo.

Zůstala stát a čekala, až Severus sníží vzdálenost opět na jeden kámen.

Pomalu se dostali do poslední čtvrtiny, kde byly kameny už rozmístěny od sebe tak daleko, že bylo potřeba na ně doskočit. To se nezamlouvalo zejména Severusovi, kterému se v hlavně objevila domněnka, že tu skáče jak zdivočelá koza. Z ironických poznámek na vlastní chování ho probudil Lunin zoufalý výkřik. Jen tak-tak stačil doskočit na další minerál, aby její dozadu přepadající tělo zachytil za ruku. Naštěstí byl kámen, na kterém stál, daleko větší, než všechny ostatní. Skoro, jako by ten někdo, kdo tu tuhle překážku chystal, čekal, že se tohle stane.

Držel ji za ruku značně nakloněn na pohyblivém kameni a zrychleně dýchal. Nohy mu ovšem začaly podkluzovat.

„Drž se!“

Luna nezadržovala pláč.

„Vytáhnu tě k sobě, ale musíš se naprosto uklidnit, protože jestli uděláš jeden prudký pohyb, spadneme oba, jasné?“

„Prosím tě, nepouštěj mě!“

„Nepustím, věř mi,“ řekl Severus s takovou jistotou, že se Luna zcela zklidnila a čekala na signál.

Severus ji jedním rychlým pohybem vyšvihl k sobě nahoru, ale namohl si u toho rameno. Byla štíhlá, ale náhlé trhnutí ruky vystřelilo bolest do paže tak silnou, že musel na malý okamžik zavřít oči. Intenzivní horkost pulzovala silně, ale nikdo by ho nyní nepřiměl, aby ji pustil.

Rázně se oběma nohama zapřela o kámen, na kterém teď stáli oba. Ten naštěstí váhu dvou lidí očividně vydržel, otázkou bylo, na jak dlouho.

Klepala se, ale její objetí bylo tak upřímné a sebejisté, až mu přeběhla husí kůže po zátylku.

„Zvládneme to, zbývá už jen kousek,“ povzbuzoval ji k dalším krokům, protože nemínil pokoušet jejich štěstí.

Za pár minut oba stáli pevně nohama na zemi v další úzké chodbě.

Teď si teprve trochu vydechl, dal jí ruce kolem pasu, při čemž nakonec položil svou hlavu na její. Nečekal její reakci, a proto při nenadálém polibku trochu zavrávoral.

Úlevně zavřel oči a nechal se na chvilku unášet příjemný pocitem, že ta osoba u něj je mu nejen zavázaná, že jí nejde jen o jeho pomoc, ale o něj samotného. To by byla snad první.

Ať si kdysi myslel cokoliv, ať si teď myslel cokoliv, všechno bylo najednou jinak.

Do reality ho vrátil dotyk jemné ruky na jeho tváři.

Od jejich rozdělení je dělí už možná jen hodina. Ani ta propast tam za nimi nebyla dostatečným vyjádřením toho, co se stane, až z jejího obličeje zmizí těch pár vrásek a zase zasedne do lavice.

Užije si ty poslední okamžiky, které skoro zapomněl. Přitáhl si ji k sobě a políbil tak, jako nikdy žádnou ženu nepolíbil. Ženy v jeho životě by se celkově daly spočítat na jedné ruce a ty které miloval… Lily a Luna. Zvláštní náhoda, že mají obě stejný počet písmen a to začáteční je taktéž shodné…

Jenže Lily byla jiná než Luna. Obě byly drobné, štíhlé s pronikavýma očima, éterické, něžné, ale Lily měla jisté problémy s upřímností, když na to tak přišlo.

Jednu ztratil, druhou ztrácí. Jakou pak mělo naději jeho srdce pro další život bez sebelítosti, výčitek a sebepohrdání?

Upřímně cítil, že dosti mizivou.