22. kapitola – Na dosah

Věnuji wixie, elu, chave, Zuznace, nadin, Sorině, Jimmy, Michelle, zuzule, Leannce, Suzanne, Cudli, Anetce, pampelišce, Lindě, Endy, Olga, Dia, Mioně. Většina buď věrně komentuje anebo komentovaly minulou kapitolu.

Prosím, abyste u této kapitoly, všichni, kdo čtete, zanechali alespoň křížek s jménem, abych měla přehled, kolik lidí si tuhle kapitolu přečetlo. Je to pro můj soukromý průzkum, zda má smysl psát a pro kolik lidí se tu ještě snažím :-) Díky.

„Co to je?“

„To jsou přesýpací hodiny,“ odpověděl jí jako malému dítěti, čímž si vysloužil zamračený pohled mladé ženy.

„Já vím co to je…Chci říct, co to má znamenat? Kde je krystal?“

„Děláš, jak kdybych ho tam naschvál nechal! Buď je to špatná stopa anebo-“ zarazil se při pohledu na přesýpací hodiny.

„Je tam nějaký lísteček…“ pronesl překvapeně a trochu naklonil hodiny ke straně, ale k ničemu to nebylo. Písek opět skryl zažloutlý kousek psaní, které bylo v hodinách umístěno.

„Jak se k tomu lístečku dostaneme?“ zeptala se ihned Luna, aniž by jí došlo, jak zbytečné její otázky jsou. Severus nebyl o nic chytřejší než ona. Chvilku tupě zíral na zrnka písku, která postupně zakrývala dno spodní nádoby a pak zkusmo hodiny otočil. Písek se stále sypal stejným směrem, ačkoliv to bylo zcela proti zemské gravitaci a fyzikálním zákonům.

Se zakýváním hlavy se rozhlédl po ulici a pak předmět upustil. Luna leknutím odskočila, ale zbytečně. Od křišťálu se neulomil ani maličký kousek.

Severus hodiny s nakrčeným čelem zase sebral a pak s obavou v očích koukl na Lunu, která mu doslova visela na rtech.

„Nejsem sice žádný věštec, ale typuji, že po uplynutí času se ten lístek uvnitř zničí. A obávám se, že bez něj se dál už nedostaneme.“

„Ale jak ho vyndat…“ zamyslela se Luna a stále hypnotizovala přesýpající se písek.

„Netuším, ale my bychom se měli vrátit. Je pozdě a je hodně chladno,“ rozhodl rázně a za loket ji posunul směrem k Děravému kotli.

Sednul si na postel a promnul si dlaněmi obličej. Hodiny se v měsíčním světle ze začarovaného okna majestátně leskly. Jejich linie byla hladká a souměrná, jako by ji nevyrábělo kouzlo. Dokonalost linií byla opravdu jedinečná. Severusovi se zdálo, že hodiny vydávají velice lehký modrofialový nádech a sálalo z nich něco prastarého.

Povolil si sametovou vázanku na krku a jedním trhnutím ruky sejmul ozdobnou stuhu z krku.

„Mohu spát tady?“

Prudce se otočil a zrak mu spočinul na mladé ženě s ustaranými, ale jemnými vráskami kolem očí v bílé noční košili po kolena a růžovým čímsi v jejích rukách. Když zaostřil, došlu mu, že je to nějaký plyšový medvěd s naprosto nechutně velkými černými knoflíky místo očí a v prostoru, kde měl být nos, byl jen červený křížek z nití.

„Ne,“ rozhodl rázně.

„Prosím, necítím se dobře…“ zkusila nasadit psí pohled.

„Ale tohle nech za dveřmi. Rozhodně se netoužím probudit na obličeji s něčím, co vypadá jako talisman, co si tu zapomněla Dolores Umbridgová,“ odpověděl nesmlouvavě.

„To je Ňufík,“ reagovala trochu nesouvisle Luna, jako by nebrala vůbec v potaz Severusovu žádost.

„Noční stolek!“ zkusil smlouvat.

„Moje strana postele?“

„Ne.“

„Dobře, noční stolek,“ ustoupila nakonec a pronesla slova omluvy směrem k růžové obludnosti, kterou následně usadila na noční stolek u její strany postele. I když to ve skutečnosti nebyla její postel. Přesto o ní tak v tu chvilku oba uvažovali.

Ulehl na pečlivě urovnaný polštář a s výdechem zavřel oči. Luna se téměř okamžitě přivinula k jeho pravé polovině těla, což přivítal překvapeným pootevřením úst a zvednutím levého obočí směrem k nebesům.

„Dobrou noc,“ řekla ještě s takovou přirozeností v hlase, že mu přeběhl mráz po zádech. Ona byla prostě spontánnost sama.

„Dobrou noc,“ zašeptal raději hned, aby ji to nepřimělo k otázkám a tím i dalšímu rozhovoru. Potřeboval se vyspat a ne přemýšlet nad tím, že opět dělá to, co si zakázal…

„Díky čemu ses dostala tak daleko?“ pronesla zvláštně vyhlížející stařena sedící na velkém křesle tvořeným větvičkami stromů. Všude kolem byla naprostá tma a jediné, co bylo v prostoru vidět, byla ona a ta tajemná žena sedící v trůně z lesní květeny.

„Kdo jste?“

„Jsem to, co tak úpěnlivě hledáš už tolik dní a nocí, jsem voda i oheň, vítr a zem, jsem tvá budoucnost i minulost a jsem neuchopitelný kousek něčeho, co lidé často hledají,“ odpověděla jí žena trochu záhadně.

„Jak tě mohu najít?“

„Díky čemu ses dostala tak daleko?“

„Díky Severusovi…“ snažila se dát ženě uspokojivou odpověď, ale ta se jen dál dívala do Luniných očí.

„Díky čemu ses  dostala tak daleko?“ zopakovala Luně otázku.

„Já…Já nevím,“ sdělila rozechvěle a hrdlem se rozlila bezmocnost.

„Něco z toho, co máš na dosah, ti až dosud pomáhalo vždy postoupit dál, co to bylo? Chybí ti jen tak malý díl celé cesty a konečně se shledáme.“

„Ale proč vlastně chceš, abych přišla?“

„Už hodně dávno mě nikdo nenavštívil. Jsi tak tvrdohlavá, odhodlaná jít stále dál a máš něco, co budu chtít.“

„Můžeš mi pomoci?“

„Mohu udělat to, oč mě požádáš.“

„Tak mi pomoz teď, jak se dostat do hodin?“

„Díky čemu ses dostala tak daleko?“ naposledy zahřměla otázka v prázdnotě.

Luna se náhle posadila na posteli, čímž probudila nejen sebe, ale i Severuse.

Ruce ani tělo ji neposlouchalo. Něco ji zvedlo z postele a ona automaticky šla k židli na Severusově straně postele, kde měl položené svršky.

„Co to děláš?“

„Severusi! Pomoz mi, já nevím co to-“ ruce jí kmitaly po černé látce a ona jen vyděšeně sledovala počínání vlastní části těla. Jmenovaný urychleně vstal z postele, ale v tu samou chvíli Luna do prstů zachytila předmět a neznámá síla propustila její tělo. Unaveně zacouvala a s nárazem chodidel do čela postele se posadila. V dlaních svírala stříbrnou lupu.

Severus ji hladil po vlasech a ochranitelsky si k ní klekl. Teprve teď si uvědomila mokré tváře od tekoucích slz.

„Měla jsem sen a najednou jsem se probudila a nemohla se sama hnout,“ vysvětlila roztřeseně.

„O čem ten sen byl?“

„Nějaká hodně stará žena mi pořád pokládala jednu a tutéž otázku.“

„Kterou?“ snažil se z ní dostat to, co si začínal myslet.

„Díky čemu jsem se dostala tak daleko…“ rozhodila rukama prostě a opět se zadívala na lupu.

Severus jemně převzal onen předmět a odešel ke svému stolku, kde byly položené hodiny. Dno již bylo zaplněno asi centimetrovou vrstvou písku.“

Lístek ovšem příliš neviděl a ani s lupou nepřečetl, co je na něm.

Luna ho celou dobu bedlivě pozorovala. Jak mohla být tak slepá a hloupá? Jistěže tak daleko došla díky té lupě. A Severusovi. Tohle si vzít ani vymluvit nenechá. Bez něj by to nikdy nedokázala. Pomalu jí docházela věc, kterou v hlavě dusila už několik týdnů a nyní jako by se postupně zbarvovala a signalizovala tak Lunině mozku, že je to důležité a nemůže to už dál přehlížet.

Severus opět zvednul lupu a tentokrát pečlivěji prozkoumal celé hodiny. Na dně, kam se odsýpal písek, našel to, co hledal.

„Písek určuje čas jen do okamžiku, kdy je mu to dovoleno,“ s těmito slovy se hodiny Severusovi rozpadly v rukou a zrnka písku se s tichým zvukem rozezvučila po podlaze. Pokryla studené parkety tak rychle, že si ani jeden z dvojice nestačil uvědomit, co se stalo.

V rukou svíral droboučký papír složený na půl, a který již od pohledu působil velice křehce.

Poryv větru, který způsobila Luna tím, jak se urychleně zvedla ze svého místa v čele postele a hrnula se k němu, málem způsobil rozpad žlutého lístku.

Opatrně rozložil dvě strany psaní a pomalu ani nedýchal, jak se o osud lístku bál. V místnosti bylo absolutní ticho.

Blízko starého kamene teď můžeš stát,

Vejdeš-li, cizinče, budeš se stínů bát.

Tak daleko tvé kroky vedly,

a na falešnou stopu tě zatím nesvedly.

U konce tvé pátraní teď téměř je,

Hledej tam, kde se hra trénuje.

Nestačí ti těch pár slov?

Pak začni hledat pod domem sov.

Stále nemáš jasno kde začít?

Škola čar a kouzel musí ti už stačit.

„Ona je někde tady?“

„Ne někde. Pod sovincem vede stará podzemní cesta jeskyněmi. Je to vcelku starý systém podzemních chodeb, které byly kdysi využívány za první vlády Voldemorta. Vybudovány byly společně se školou. Bohužel během války se část zřítila a zbytek se přestal používat. Několik lidí se odtamtud nikdy nevrátilo a nikdo se ani neodvažuje říci, co za bytosti tam nyní žije.“

„Ale jak se tam dostali? Myslela jsem, že ten vchod v sovinci je zapečetěn a chráněn kouzlem.“

„To je, ale několik východů bylo i u jezera a v lese. A jeden pokud vím, byl za famrpálovým hřištěm.“

„Bože, nemůžu uvěřit tomu, že jsme sjezdili celý svět a ona nakonec bude tady. Nemůžu tomu prostě uvěřit. Je to tak-„

„Překvapující,“ řekl slovo tak prosté a přeci celkově vystihující jejich situaci.

„Ano.“

„Luno, teď tam stejně jít nemůžeme. Musíme se vyspat a být naprosto klidní. Nevíme, co nás tam čeká.“

„Nás? Půjdeš se mnou i do tohohle? To už není přeci jen o asistenci při přemisťování. Tady-“

„Jsem si toho vědom,“ doufal, že jí to postačí, neměl chuť cokoliv rozebírat. Hlavou mu vířilo všechno a zároveň nic. Mozek volal po odpočinku a nejspíš mu ani pořádně nedošlo, co právě zjistili.

Hned po tom, co ulehli, se přesýpací hodiny potichu složily do své původní podoby a ještě tišeji začaly svými útrobami propouštět drobounká zrnka písku jedno po druhém… pomalu.

Nezapomeňte mi prosím pomoci s průzkumem a zanechat tu byť slovo nebo dvě, ať jsem v obraze, kolik lidí mé dílo čte. Díky.