21. kapitola – Londýn

Kapitolu věnuji všem trpělivě čekajícím, komentujícím a také účastníkům KŠAMASHE :-D

Ačkoliv byla několik stop pod zemí, díky očarovanému velkému oknu umístěnému na levé straně ode dveří, před kterými se nacházela velká postel se zelenými závěsy, probudilo její oči lehké světlo. Lem peřiny jí končil těsně pod klíční kostí a ona se začala rozhlížet kolem. Nalevo od ní byl postaven na malém stupínku další pracovní stůl, obtěžkán velkým množstvím knih, pergameny a také nejrůznějšími nádobami na výrobu lektvarů. Pochopila, že Severus nejspíš pracuje na výzkumu zde, dokud ona je vzadu v místnosti. Nevěděla, zda je to tím, že by nechtěl, aby viděla jeho výzkum nebo aby ji nerušil. Každopádně zde momentálně bylo více nádobí jak ve vedlejší pracovně, která sousedila právě s jejím kamrlíkem.

Schválně si šetřila ten pohled vedle sebe. Věděla o něm, cítila ho. Jeho ruka stále svírala tu její. Jemně natočila hlavu doprava, aby spatřila spícího Severuse, který ležel na boku a pravidelně oddechoval. Vypadal zmoženě a nevyspale. Což koneckonců chápala, protože pokud si dobře pamatovala, usnuli asi před třemi hodinami.

Usmála se sama pro sebe nad tou myšlenkou. Nechala to uvolnění a lehkost proudit svým tělem, žilami a pronikat póry až do morku kostí, kde se tento pocit příjemně rozkládal v životodárné teplo. V břiše jí stále lechtalo hejno motýlů a ke štěstí jí chybělo jedno rázné protáhnutí, které přimělo Severuse, do teď spícího, taktéž otevřít oči.

Ještě než stihl své smysly dostatečně nastartovat, Luna se k němu teď už úplně natočila.

„Dobré jitro. Říká se, že mnohdy ráno poté nastává trapné ticho.“

Severus si líně promnul kořen nosu a mírně se ušklíbl.

„To ale jistě není Váš problém, že?“

Zarazila se. Pravda, spali spolu, ale na tykání se nedohodli. I když je třeba zmínit, že Severusovi vyslovování jeho křestního jména z jejích úst v noci vůbec nevadilo. Trochu ji to zmátlo a ulevila si až ve chvíli, kdy se trochu upejpavě usmál a tichým smíchem si dobíral její rozpaky.

„Jak pak mohu posoudit, co od tebe čekat?“ plácla ho Luna jemně do ruky.

„Rozhodně nečekej snídani do postele,“ pronesl rádoby vážně a opět se pobaveně ušklíbl, jakmile na něj vytřeštila oči.

Ne, je skutečně trapné ticho nečekalo.

„Měl bys asi častěji spát jen tři hodiny, sršíš pak vtipem a věř nebo ne, studenty by to vyvedlo z míry takovým způsobem, že by pak už ani necekli.“

„Budu si to pamatovat, děkuji za postřeh,“ řekl stále ještě s ironickým úšklebkem a přetočil se na záda, aby se protáhl.

Nečekal, že mu to drobné blonďaté stvoření uprostřed jeho probouzejícího rituálu skočí na břicho, takže se pokoušel dostat plíce zpět do chodu jemně ji odstrkujíc.

„Chybí nám poslední krystal. Je v Londýně, že?“ zašeptala.

Překvapilo ho to. Ihned si vynadal za svou naivitu. V noci si jednu chvíli myslel, že by ona snad…

„Bude to v Big Benu. Napadlo mě to před pár dny.“

„Samozřejmě,“ odpověděl stroze a vstal. Aniž by stačila mrknout, stál tam oblečený a zase tak vážný, jaký pro ni byl po celá ta léta, kdy ho vídala stát ve třídě před tabulí nebo sedět za stolem při písemných testech. Na tváři měl ten samý profesorský výraz a v očích jakýsi stín, který nebyla schopna definovat.

„Co se stalo?“ zeptala se okamžitě.

„Nic, s čím bych nepočítal,“ zalhal.

Tázavě na něj hleděla, ale on bez dalších slov opustil místnost stejně rychle, jak to pro něj bylo typické.

Nic neřekl, ale Luně pomalu docházela možná příčina jeho náhlé změny chování a poklesu nálady o sto procent.

Bylo tak těžké tomu uvěřit? Vždyť si ještě od matky pamatovala, jak ji učila, že každý člověk si lásku nejen zaslouží, ale že ji i potřebuje. To ona četla sonety, které byly naplněny tolika emocemi připomínající planoucí city k nějaké osobě, že se nyní styděla, že na to málem zapomněla.

Že by ten sklepní netopýr, postrach Bradavických chodeb a ironický bastard Severus Snape zatoužil po tom, mít ji? Byla protikladem jeho světa, po kterém by mohlo jeho srdce zatoužit?

„Kruci,“ zaklela tiše a taky se rychle zvedla z postele.

Nechtěla se navlékat opět do šatů a tak sáhla po jeho košili a spěšně opustila ložnici. Seděl za stolem v kabinetu a něco horlivě zapisoval do pergamenu před sebou. Dělal, že se na svou práci skutečně velice soustředí, ale neunikl mu fakt, že prošla kolem dveří v jeho košili. Sám pro sebe pozvedl obočí a snažil se soustředit pouze na opravdu písemných prací šestých ročníků. Proč byl vlastně naštvaný? Jen kvůli sobě a tomu, že opět uvěřil, že by snad nějaká žena s ním chtěla zůstat. Nemohl k sobě přiblížit ty dva břehy propasti, která vznikne, až se jejich společné snažení uchýlí ke konci. Nejhorší bylo, že se v ní najednou nevyznal, tápal ve tmě a to ho neskutečně znervózňovalo. A aby toho nebylo málo, tak to vlastně nebyla její vina, takže to na ni ani nemohl hodit.

Prostě jí rychle pomůže a na všechno, co se stalo, rychle zapomene. Oni mu povinnosti a ty stupidní fracci pomůžou.

A pak prý, že se dnes ráno obejdou bez trapného ticha. Co je to proti rozpakům, co oba pociťují.

„Hoďte sebou,“ řekl prostě, aniž by se zamýšlel nad otázkou, zda tykat či vykat.

„Co se stalo?“

„A nezapomeňte si vzít něco na nevolnost.“
„Tak mi to pro mě za mě neříkej,“ rozhodila Luna u zrcadla rukama a otočila se k Severusovi, který stál ve dveřích.

„Sama ses rozhodla.“

„Ne, ty ses rozhodl a snažíš se to hodit na mě.“

„Uvědomuješ si, co se včera stalo, a že to prostě nebude možné, až se z tebe stane zase ta malá žába, kterou učím?“

„Něco až moc řešíš. Budu to pořád já.“

„Budeš to pořád ty, jen o čtvrt století mladší než já!“ odsekl jí.

„No a co?“ řekla žena s velkýma modrýma očima a nechápavě na něj zamrkala.

„Promiň, ale to nemůžu…“ řekl tiše, protože měl strach, že by mu mohl přeskočit hlas. Už se rozhodl. Samozřejmě že nešlo o počet roků, ale šlo mu o ni.  Možná by s ním zůstala, ale jak dlouho? Jak dlouho by chtěla být zavřená ve sklepení po boku starého muže se svými vrtochy, než by utekla a na každém kroku by si stěžovala na svůj dosavadní život? U kouzelníků se věk bere jinak, ale dvacet sedm let je moc a v době, kdy se jemu zbarví vlasy do šeda, ona bude v nejlepších letech. Žádoucí a přitažlivá. Co by s ním dělala? A on by vedle sebe nemohl mít ženu, o které by měl každou vteřinu pocit, že se trápí a nemůže jí dát to, co by jí dal partner stejně starý. Někdo reprezentativní. Navíc, pak by to bolelo víc. V téhle fázi byl na odmítnutí zvyklý a dokázal se s ním ještě v rámci možností vyrovnat. Bude zase jeho studentkou a tím vše automaticky končí. Ať chce, či nikoliv. Některá pravidla porušovat nelze.

Právě nastala chvíle v jeho životě, se kterou nejen že nepočítal, on doufal, že už nikdy nepřijde. Připustit si své city k nějaké ženě a zároveň je muset zahnat, uhasit, potlačit a předstírat, že neexistují.

„V pořádku? Slyšíš mě?“ zeptala se a opatrně mu sáhla na tvář. Cukl sebou a trochu odvrátil tvář. Žádné dotyky, protože ty od teď pálí jako oheň a už žádné hluboké pohledy, jelikož ty zase mrazí.

„Můžeme?“ zeptal se už s typickým neutrálním výrazem a bezbarvým tónem v hlase.

Přikývla a chytla se ho za ruku. Snažil se myslet na to, že je to někdo, koho nesnáší a s touto myšlenkou se přemístili do zapadlé a tmavé uličky.

„Tohle není Londýn…“ řekla, když se rozhlédla. Ani si neuvědomila, že nemá žádnou nevolnost.

„Ne. Nebudu riskovat, že nás někdo uvidí se přemisťovat. Londýn je plný senzacechtivých lidí, kteří po válce, kdy si řada kouzelníků nedávala pozor, číhají na každém rohu a loví senzace. Náš svět byl téměř prozrazen. Rozhodně nestojím o to, aby se v mudlovských i těch našich novinách objevovalo moje jméno ve spojitosti s definitivním prozrazením Kouzelnického světa…“

„Ale jinam jsme se přemisťovali a-“ nedořekla.

„Jinde to není jako v Londýně. Od Děravého kotle je to jen kousek cesty. Z Příčné projdeme pohodlně přepážkou bez zvědavých všudypřítomných pohledů.“

Mávnul hůlkou a rázem měl na sobě místo černého kabátce černou košili a přes to pánský kožený kabát s ohrnutými rukávy. Luna udělala uznalou grimasu. Sama se nijak převlékat nepotřebovala. Světlé džínsy a huňatý lila svetřík jí nejen slušel, ale byl natolik neobyčejně obyčejný, že se žádný mudla nemohl podivovat nad nevšedním oblečením. Sice vedle tmavě oděného Severuse působila jak pěst na oko, to si ovšem ani jeden neuvědomoval.

Svižná procházka jednou z ulic velkolepého Londýna, který oba navštívili už tolikrát, že se nerozhlíželi kolem a jen šli za svým cílem, proběhla za úplného ticha. Pouze klapání podrážek do leštěných kostek se odráželo od stěn domů.

Bod zájmu se před nimi tyčil majestátně a velkolepě. Přesně tak, jak si zasloužil a jaký skutečně byl. Řada turistů si před Westminsterským palácem fotila slavnou hodinovou věž a všude kolem šlo zaslechnout i několik cizích řečí. Luně padly oči na neméně slavnou pouťovou atrakci, kterou tady všichni znali jako Oko Londýna. Zrovna se pomalu roztočilo.

Cinkání nádobí, hlasitý hovor a přítomnost muže po jejím boku odnesly její mysl někam jinam, než by v tu chvíli čekala. Nechala se unášet tím proudem až do okamžiku, kdy její hlavou prolétl jeho sametový hlas.

„Budeme muset počkat na noc.“

„V noci tu také budou lidi.“

„Ano, ale určitě ne tolik, aby mi za těch pár minut třikrát šlápli na nohu,“ řekl nakvašeně Severus a nehezky se rozhlížel kolem sebe.

„A co do té doby?“

„Víno?“ nadhodil jakoby mimochodem.

Opět se na něj překvapeně podívala. Pokolikáté už? Ten člověk nepřekvapoval, on vyloženě šokoval.

Malá vinárnička s příjemným tlumeným světlem a prázdným lokálem je oba zaujala a tak se posadili k zadnímu kulatému stolu.

Obsluha s příjemným úsměvem přišla, jakmile se oba v klidu posadili a nabídla jim vinný lístek, z něhož vybrala několik lahví, aby je svým hostům doporučila. Tlumeně a zdvořile mluvící muž kolem čtyřicítky se jim věnoval, dokud Severus nevybral láhev archivního červeného a nechal si k němu donést i talíř obložený zrajícími sýry a několika olivami.

Luna se číšníkovi očividně líbila, neboť jí donesl další talíř s malými skleničkami, ve kterých byla čerstvě rozlitá ochutnávka některých vín ze soukromých vinic. Severus to žárlivě sledoval do chvíle, než číšník nabídl jeho společnici možnost i zítřejší návštěvy na ochutnávku vín přímo stočených ze sudů.

„Zítra s mou ženou odjíždíme na líbánky po Evropě,“ odpověděl za ni mile Severus a jen Luna mohla poznat, s jakým skutečným emočním zaujetím říká. Že by žárlil?

Číšník se rychle omluvil a nechal dvojici v klidu.

„Žárlíš? Některé věci přicházejí tak okamžitě a téměř samozřejmě, že?“

„Neprovokuj mě, buď tak hodná.“

„Já jsem vždycky hodná, to jen mé okolí trpí nějakou mně nejasnou představou, že jsem divná. Vše je jen o úhlu pohledu. Stejně jako mně přijde nepochopitelné chování mých vrstevnic, tak jim přijdu zvláštní já. A co je to vůbec být divný? Je to jen relativní pojem udaný jakousi čárou, na kterou se zachytila většina dnešní společnosti a to co je pod nebo nad, je označováno jako divné ba dokonce nebezpečné. Já myslím, že být obyčejný a viset na té čáře všednosti je neskutečně nudné.“

„Velice děkuji za pohled do tvé duše, ale nemyslím, že zrovna já jsem ten, který by tvé jednání považoval za výrazně jiné než znám od někoho mně blízkého.“

„Od koho?“

„Od sebe.“

„Chceš se o tom bavit?“ zeptala se raději Luna, protože jeho protočení očí nejevilo z jeho strany moc nadšení a zájmu o toto téma.

„Ne.“

„Výborně.“

„Vskutku,“ nemohl si nechat ujít možnost posledního slova, ale to se trochu přepočítal.

„Úžasně,“ reagovala okamžitě.

„Skvěle a dej pokoj.“

„U vína se má dodržovat konverzace,“ provokovala dál.

„Ale nějaká plodná konverzace,“ ušklíbl se a složil si ruce na prsa sledujíc malý plamínek v lampě před sebou. Po chvilce se opět ozvala.

„Ty jsi nikdy nechtěl mít děti?“

Málem ukousl kus skleničky, jak jím projela vlna čehosi, co ho rozhodně překvapilo a on se mohl jen modlit, aby se to už neopakovalo.

„Luno, ani o tomhle se nechci bavit,“ naznačil jí taktně.

„Ale měla bych to vědět, když zítra odjíždíme na ty líbánky,“ pronesla zasněně a pobaveně sledovala, jak se muž naproti ní opět pokouší o klidný nádech.

„Jsi má studentka, nebudu tu s tebou probírat mé životní plány ani tě seznamovat se svým soukromím.“

„V noci to tak nevypadalo…“ neodpustila si rýpnutí.

„To je něco jiného, chtěla jsi abych…“ chtěl celou situaci vysvětlit, ale skočila mu do řeči.

„Počkej! Nic neříkej. Ještě bychom tohohle rozhovoru později litovali. Kolik je hodin?“ obdivoval, jak dokáže v půlce věty najednou nasadit úplně jiný tón hlasu včetně jeho zabarvení a projasnit pohled, jako by na to, co říkala před chvilkou, úplně zapomněla.

Byl jí vděčen za to zaražení. Sám nevěděl, co ho popadlo se pokoušet obhajovat. Moc dobře věděl, že v noci to chtěli oba a ani jeden toho druhého do ničeho nenutil. Sex byl odtajnění části soukromí a života a to nepočítal těch pár vět, co si před usnutím vyměnili.

„Osm pryč.“

„Jdeme na to?“

Zakýval na souhlas a nechal na stole peněžní obnos pro číšníka, kterého míjeli u vchodu, a který jim jen zdvořile pokynul na rozloučenou.

„Věděl jsi, že Big Ben je hovorové označení této věže? Ve skutečnosti se Big Ben nazývá jen největší ze zvonů ve věži, který-,“ tentokrát přerušil on ji.

„Nemusíš mi tu dávat lekce z historie, raději se chovej nenápadně, ať se mohu podívat, kde ten poslední kus je.“

„To ani není třeba, je pod trojkou. Co zůstává otázkou je, jak se tam dostaneme, když létání asi mudlové nepovažují za běžný styl dopravy z místa A do místa B.“

Při jmenování písmenek si ukazováčkem klepala do prstů, u čehož se tvářila nesmírně důležitě.

Severus se raději nenápadně ujistil o pravdivosti jejího sdělení a pak se rozhlédl kolem. Sem tam prošla nějaká  osamělá osoba, ale nikdo pod hodinami již nestál. Bude muset stačit zajít někam do stínu, použít Zastírací kouzlo a vyletět nahoru.

„Udělám to já nebo ty?“ zeptala se při pohledu nahoru.

„Netrpíš náhodou závratí? Jen klid, udělám to já.“

Ve stínu stromu odříkal magickou formuli a následně si přivolal koště. Pouliční osvětlení mu do obličeje vrhalo stíny. Když se chystal nasednout, což mimochodem bylo poprvé, co to Luna viděla, přepadl ji pocit, že by mu měla něco říct. Poděkovat.

Přiskočila k němu a pěvně ho objala kolem ramen.

„Děkuju!“ pošeptala nakonec jen to jedno prosté slovíčko, které ho zahřálo stejně jako vřelý proslov.

Polechtal ji nosem na tváři a horkým dechem poškádlil kůži na krku. Loučili se skoro tak, jako by se neměl vrátit, ale jediný polibek dokázal dodat odvahy stejně, jako ji mohl vzít.

Jemně se mu otřela o rty a dlaně položila na jeho tváře. Opřel ji o kmen stromu za ní a jen jednou jedinkrát rychlým pohybem prozkoumal její ústa. Pustil. Vydechla a než se stihla vrátit ostrost jejího vidění, seděl na koštěti ve výši velkých hodin a hůlkou mířil na velkou pozlacenou trojku.

Doufala, že si za těch několik vteřin nikdo nevšimne vytrhnutého a ve vzduchu se vznášejícího se čísla. Severus zatajil dech při kouzlu, které posunulo vpřed číslo velké jako jeho hlava. Sáhnul rukou do černé prohlubně po čísle, ale místo očekávaného tvaru krystalu vytáhl předmět úplně jiný. Větší. Zmateně pohlédl na křišťálové přesýpací hodiny a ještě jednou zašátral dlaní v jejich dosavadním úkrytu.

Nefalšovaně se lekl, když ucítil pohyb ve své ruce. Hodiny začaly přesýpat doposud nehybný písek. Skrz hubený průchod utíkalo jen několik zrníček, takže šlo soudit, že hodiny ukazují dvacet čtyři hodin. Ale na co? Znamená to vůbec něco nebo někde udělali chybu? Že by falešná stopa? Věděl, že to do teď bylo moc jednoduché.