18. kapitola – Koláčky

Stihla jsem to opravit ještě dnes a tak se omlouvám za delší pauzu. Spousty starostí mě nyní odvádí od přidávání kapitol, tak doufám, že mi alespoň zvednete náladu pořádnou dávkou komentů - vážím si jich.

Nechápavě na něj zírala.

„Chcete pokračovat?“

„A co Vás na tom tak šokuje?“

„Možná to, že je to hodina, co bych…“

„Co byste?“

Luna nečekala, že je talíř česnekové polívky probere tak rychle, ovšem stav před tím, ač byl krajně nepříjemný pro žaludek, byl příjemnější, než tohle jakési obranné zaujetí Severuse vůči ní. Choval se k ní jak na úplném začátku. Nevěděla, jestli víc zneklidňuje fakt, že se tak rychle zničilo to křehké pouto tolerance mezi nimi nebo to, že se ještě necítí až tak úplně dobře na další courání po městě a hledání hospody, která se klidně může jmenovat jinak nebo dokonce už neexistovat.

Nejistě se usmála. Pečlivě promýšlela co říct, aby ho ještě více nepodráždila. Naštěstí přišla záchrana v podobě majitelky podniku.

Chtěla se ujmout placení, ale pohled na obraz, jenž visel na stěně náhle evokoval v hlavě jinou otázku.

„Nevíte prosím Vás, kde je tady ve městě hospoda U zeleného koláčku?“ zkusila své štěstí.

Severuse ta otázka probrala dokonale a trochu nedočkavě vzhlédl ke staré dámě, která se smutně usmála.

„Abych nevěděla, ten podnik mi zničil živnost. Moje hospoda v tomhle města začínala před třiceti lety jako jedna z prvních a tahle podlaha pamatuje nějaké taneční zábavy,“ vykládala svůj příběh, kdy při posledních slovech rázně dupla do staré dřevěné podlahy, jejíž lesk dávno zašel. „Pak přišla daleko uvolněnější léta, kdy dobrá whisky přestala být dostatečnou společnicí pro zdejší obyvatelstvo a to se uchýlilo k jiným poživatinám,“ vyplivla znechuceně a v očích se odrážel smutek, „je to kousek odsud. Stačí, když dojdete tímhle směrem na konec ulice, vodní příkop Vás dovede na nábřeží. Je to první dům s červenou omítkou.“

Rozhodila rukama, vzala si od Severuse peníze a odešla někam dozadu, do soukromých prostor jejího domu.

Denní světlo působilo na oči zvyklé na příjemné šero poněkud nepříjemně. Ovšem ani jeden neměl chuť na něco čekat. Další cíl byl dle informací blízko a v jejich zájmu bylo si co nejdříve odškrtnout další kus cesty, kterou společně šli. Každý na tuto cestu nahlížel ve svém vlastním úhlu a asi by je překvapilo, jak moc rozdílný ten pohled je. Luna překvapivě poslední okamžiky tvrdého pádu na zem reality snášela špatně. Severus naopak překvapeně bilancoval s faktem, že to do teď bylo až nápadně snadné. Až příliš snadné. První krystal získali prakticky bez práce, druhý úkol, i na pár kapek Luniny krve, také nebyl takový, jaký ho čekal. Třetí byl na dosah.

Kde je sakra ten háček? Je to moc snadné…

„Jsme tu,“ zašeptala nejistě Luna. Ne snad proto, že by si nebyla jistá tím, že jsou skutečně na místě. Jen se bála promluvit hlasitěji na očividně zahloubaného profesora, který se stále tvářil jak na úvodní hodině s prváky.

Chtěl odpovědět něco ve stylu, že barvy domů ještě rozezná, ale nakonec to nechal plavat. Z jejího výrazu četl všechno možné, ale ať to ve skutečnosti bylo cokoliv, znepokojovalo ho to.

A rozhodně to nemínil prohlubovat.

Beze slova vkročili do zakouřené putiky, která byla taktéž rozdělena na jednotlivé kóje, ze kterých se ozýval hlasitý smích. Luně při letmém průzkumu kolem došla jedna podstatná věc.

„Jaký je plán?“ optala se opatrně.

„Jak to myslíte? Plán je myslím dost jasný nebo snad ještě zbytky alkoholu zatemňují Vaše vnímání?“

„Aha, takže plán je takový, že až přijde obsluha, aby se zeptala, co si dáme, řekneme, že hledáme obraz, ve kterém bude pravděpodobně schovaný krystal, jenž nás dovede ke staré čarodějnici, aby mi vrátila zpět mých osmnáct let. Výborně, přeji Vám příjemný pobyt v mudlovském blázinci,“ řekla mile Luna a otočivši se zpět k východu byla zastavena nečekaně jemným stiskem svého lokte. Otočila se zpět na původce toho dotyku a setkala se s napůl pobaveným a napůl uznalým pohledem svého profesora.

„Máte pravdu, budete muset zvládnout ještě skleničku whisky…,“ „A k ní několik zrovna dopečených koláčků, vyhlášenou specialitu tohoto doupěte slastí!“ skočil mu do řeči jakýsi mladý muž, vypadající, že je již značně pod parou.

„Ne, děkujeme, ale…,“ „Neděkujte a pojďte se posadit, pro milence tu máme speciální, velice pohodlnou kóji. Dokonce jsme ji i odizolovali, takže tady mladá paní může klidně vyvádět jak je libo!“ Mladý muž, nejspíš majitel, se šíleně rozchechtal a hned zase mával na zkoprnělou dvojici postávající s vytřeštěnýma očima stále u vchodových dveří, aby je nahnal do pro ně vyhrazeného místa.

Když kolem něj stále v šoku procházeli do malé místnůstky, jejíž obsah tvořila spousta barevných polštářů roztahaných po zemi, trochu znepokojeně se po sobě navzájem podívali. V rohu byla jakási věc, která, jak je mladík obeznámil, slouží k naplnění vody a tabáku a následně se kouří. Po stěnách viselo několik obrazů trochu zpříjemňující cizí prostředí. V rozích pak visely červené závěsy, ačkoliv tam nebylo jediné okno.

„Budete si přát k té whisky a koláčkům i kondomy?“

„Cože?“ odvětil mu trochu zmateně Severus.

„Moje řeč pane, bez nich je to mnohem lepší a tady mladá je kus ženský, jak tak na ni znalecky koukám.“

„Řekl bych, že Váš pohled je všechno, jen ne znalecký,“ zabrblal pro sebe potichu a raději se už ke dveřím neotáčel.

Luna stále stála s otevřenou pusou a snažila se strávit právě zažité okamžiky.

Musel se uvnitř sebe smát nad tím, co právě slyšel a Lunin výraz stál taky za to. Nakonec se neudržel a ještě si přisadil.

„Nebojte, antikoncepční kouzlo ještě zvládnu…,“ zamrkal na ni šibalsky.

„He?“ řekla absolutně šokovaně a nepatrně před ním couvla.

Zakroutil očima a vychutnal si její rozpaky svým úšklebkem.

„Ale Láskorádová, uklidněte se, nemíním se tu s Vámi vyspat, jak si myslí zdejší obsluha a jak si zřejmě začínáte myslet i Vy."

Viditelně si oddychla. Na malou chvilku už si opravdu myslela, že by snad… „Tak tady to máte, panstvo, a moc nám to tady neponičte! Kdybyste snad něco potřebovali – další koláčky, asistenci při sexu nebo nějaké pití, pak mě neváhejte zavolat,“ řekl vesele značně opilý číšník a zmizel.

Luna si sklesle sedla na zem, na jeden z velkých rudých polštářů a pustila se do jednoho z pěkně vypadajících a ještě lépe vonících nazelenalých koláčků. Barva této pochutiny ji nijak nezneklidňovala a dokonce ani Severus neměl žádné podezření. Křiklavé barvy v místnosti koneckonců značně temně zelenému tónu ubíraly.

„Chutnají podivně…,“ řekla po druhém Luna a začala ji zneklidňovat představa, že se místnost opět nepřirozeně natáčí. Podívala se na svou sklenku whisky, ale ta byla plná a rozhodně tento stav nehodlala změnit.

Severus koukal nepřítomně kamsi před sebe právě dojídajíce třetí pečivovitý výrobek.

„Ano, zvláštně,“ přitakal Severus nespouštěje oči z jednoho bodu naproti sobě.

Ačkoliv cítil, že teď nastává ten okamžik, kdy přestává vnímat, poslední zbytky jeho nezakaleného mozku vyslaly signál do správných míst. Vytáhl lupu a podíval se na velký obraz naproti sobě. Jeho motiv větrných mlýnů a namalovaných čar připomínajících vítr, bylo neklamné znamení, že tu sedí dobře. Lupa ukázala na bílé světélkující místo.

Nedokázal se zvednout a tak jen nasměroval konec hůlky přibližně směrem, kam chtěl. Obraz odlétl, ale za ním byla jen zeď.

Luna se zaujetím sledovala Severusovo počínání a i když měla o tajemný koláč méně, měla i tak s chůzí nemalé problémy. Dostala se ke zdi ve chvíli, kdy Severus vyslal Bombardo na místo vedle ní, což způsobilo, že se nekontrolovatelně zřítila do jeho náruče.

Snažil se ji chytit tak, aby se nepraštila do hlavy, ale neodhal zcela sílu odmrštění a tak se skácel na smějící se ženu.

Ani se neobtěžoval zvedat a opět namířil hůlku na zeď, kde se vyjímala jedna tmavá díra.

Brzy k ní přibyly dvě další kolegyně, když se konečně v nitru zdi zaleskl krystal.

„Umíte nádherně dělat díry,“ řekla zasněně Luna nevnímaje absurditu svého sdělení. Ne, že by byl někdo, kdo by dokázal vtipnost celé situace posoudit, ale přesto se na ní stále ležící profesor uchechtl. Opíral se o podlahu pouze jednou rukou, aby se nadlehčil, ale i to při třetí díře vzdal. Zvládl ještě přivolat si krystal do kapsy, nasadit obraz zpět na místo a tím jeho zdravé uvažování definitivně usnulo.

„Máte nádherné vlasy,“ zašeptal jí do ucha tak dráždivě, že se pod ním nepatrně napjala.

Zatímco on sledoval pramínek vlasů, jenž se před jeho zkresleným viděním značně třpytil a sám se mu namotával na prsty, ona mu dlaní přejížděla po tváři.

Ten zvláštní pohled si budou oba pamatovat navždycky. Ten zvláštní hladový pohled, který pronikl ven skrz umlčené předsudky a uvězněné zábrany.

Drsně ji políbil, aby umlčel tu podivnou prázdnotu a ticho, co měl v hlavě. Jako by uvnitř něj něco čekalo na zásadní změnu, děj, divadlo, hru, pravdu, cokoliv.

Nehty mladé ženy mu přejely po pažích, nikoliv však agresivně. Vášnivě a chtivě, stejně jako on trhal zbytky její halenky.

Sen, který se mu před několika dny zdál, se teď značně podobal skutkům, které dělal.

„Chceš mě? Chceš mě?“ drmolila pořád dokola smyslů zbavená Luna a drsně se snažila Severuse zbavit sametové vázanky na jeho krku, která byla pečlivě několikrát obtočena kolem jeho hrdla, jež ještě kryla sněhově bílá košile.

Mačkal kousky jejího těla a býval by přísahal, že tam zítra bude mít modřiny.

Nevnímala, pohyby jejího těla byly tak automatické, že díky velké hladině opiátů v krvi nepřemýšlela nad tím, jak by ji to mělo děsit. Všechno se dělo tak samozřejmě, snad stejně, jako by někdo ovládal její ruce na neviditelných provázcích.

Přitahovala si jeho hlavu za týl stále blíž a oplácela mu hladový polibek. Jazykem laskal ten její a rty dobyvačně stále dokola ničil bělostnou kůži svými útoky.

Horkým dechem potěšil i její hrdlo.

Vzrušený vzdych z jejího hrdla bylo to poslední, co si pamatuje, než se všechno, co se dělo dál v jeho přemítání a vybavování přetrhlo.

„A další, co si užili a odešli bez placení…,“ řekl sám pro sebe motající se mladík. Nakonec nad tím mávl rukou a odlil nepoužitou whisky zpět do flašky. Prošel místnost, aby se alespoň přibližně ujistil o čistotě barevných polštářů. Pro jistotu jich několik nohou obrátil, ale nakonec se vrávoraje dostal až ke dveřím a v malé barevné místnosti zhasnul.