17. kapitola – Narozeniny v Holandsku

Kapitolu o tři dny předčasně věnuji Severusovi, který oslaví narozeniny a taky Luně, neb ta je v této povídce slaví ve stejný den. :-) Dále všem, co se na kapitolu těší a třeba si vzpomněli i na moje narozeniny :-D

Naházela do větší háčkované tašky věci na převlečení, které stihla na svou postavu pořídit během včerejška, kdy společně s otcem odcestovala na pár hodin do Londýna. Potřebovala na chvilku zmizet, protože mít na očích pořád jen jednoho člověka, ať je Váš vztah k němu jakýkoliv, je k zbláznění. Nebo možná ne pro každého, ale pro ni ano.

Nejtěžší pro ni byla ta změna uvnitř. Neměla potřebu poskakovat po chodbách, zářivé barvy na stěnách jejího pokoje ji brzy omrzely a ona se tak spokojila s příjemně fialkovou barvou. Nikdy nechtěla vyrůst ze své jedinečnosti. Otec ji sice přesvědčoval, že je to pořád ona, ale Luna se cítila jinak. Byla jiná.

Všechno se to vrátí. Jsou přeci na dobré cestě a čarodějnici určitě najdou, vždyť i ve snu na ni ta stará a tajemná žena často mluví a povzbuzuje ji k cestě za ní.

Přehodila svou tašku křížem přes hlavu a ještě si do ruky přehodila svůj zelenkavý plášť.

Každý den, kdy vycházela z této místnosti, pro ni byl krok přes práh těžší a těžší. Věděla, že pokud se povede jejich záměr a ona se promění zpět v dívku, bude vše tak jako dříve.

A teď zbývalo posoudit, zda je to dobře nebo špatně.

„Myslel jsem, že si zabalíte minimálně dva kufry.“

Luna se trochu vyplašeně podívala na svou tašku a na Snapeův středně velký kufr černé barvy. Nemohla skrýt rozpaky, skutečně toho měla málo. Zmateně se chtěla otočit a jít přibalit ještě pár věcí, aby to nevypadalo, že je špindíra nebo tak něco, ale Severus přeci říkal, že se zdrží maximálně dva tři dny.

„Sakra, neříkej mu tak!“ řekla nahlas.

Snape to okomentoval pootevřením úst a pozvednutím obočí.

Musela být úplně rudá.

„Neděste se, beru si spousty vzorkovacích souprav, kdybych narazil na nějaké špatně sehnatelné lektvary či příměsi.“

Luně se skutečně ulevilo. Kromě vyjmenovaného musel mít stejný počet věcí, jako ona, leda by použil zmenšovací kouzlo, jimž ona zakouzlila pouze na náhradní kabát.

„Čekáte ještě na někoho nebo můžeme vyrazit? Vzala jste si něco na nevolnost?“

„Ano, proč se vlastně nemůžeme odletaxovat?“

„Protože Malfoy si na dovolené cenní soukromí a tudíž nemá v domě krb.“

„Já myslela, že někdo jako Malfoy by si nikdy dům mezi mudly nepořídil…“

„Válka spoustu věcí změnila. Jeho averze vůči mudlům je to nejmenší, co je teď na jeho chování jiné,“ dodal zamyšleně a pobídl Lunu, aby ho chytla za loket.

I přes speciální tobolky, vyrobené ze slz mořských panen, se přemístění neobešlo bez chvilkové nevolnosti. Pohyb, který připomínal nakopnutí hypogrifem, byl i přes to velice prudký. Severus gentlemansky opět přidržel Lunu v pase, přičemž se snažil myslet na skvělou změnu konzistence Zmenšovacího driáku při poslední zahřívací fázi, jinak by mu jeho vlastní ruce položené na štíhlých bocích mladé ženy způsobily nemalé potíže.

Ulice byla klidná a v těchto hodinách zcela prázdná. Severus nepřestával kroutit hlavou nad tím, že nikoho v ulici nezajímalo, že jim sem občas zavítá někdo zvláštně oblečený a chová se také řekněme poněkud nestandardně.

Luna se vzpamatovala vcelku rychle, alespoň to přípravek proti nevolnosti změnil. Ulicí šli mlčky a každý prohlížel malebné domečky různých barev a velikostí naskládané úhledně do dvou dlouhých protilehlých řad. Asi uprostřed ulice míjeli malý parčík, ve kterém Luna zahlédla i rybník. Že se jedná o přímořské město, šlo poznat ze vzduchu prosyceného solí a vlhkem, ale vzhledem k okolním domkům nebylo možné spatřit nic víc. Ani moře, ani lodě.

Velký bílý dům se stříbrem zdobenou bránou a pečlivě sestřiženým trávníkem by poznali, i kdyby na něm nebylo číslo tři. Okázalejší dům byste v tomto městě těžko hledali.

Severus se neubránil tichému povzdechu a vzal za kliku stříbrné branky, ta se ale neotevřela.

S protočením očí pronesl ono heslo, které očividně nezabralo o nic víc, než předchozí rumplování s klikou. Chystal se začít nadávat a nakonec branku prostě otevřít násilně, jenže drobná ženská postava ho jemně odstrčila a s opatrným ohlédnutím kolem přiložila ke klice svou hůlku.

„Alohomora,“ řekla prostě a branka se otevřela.

„Alohomora?“ zeptal se, jako by nevěřil, že něco takového ještě někdo používá. S úsměvem na něj kývla a prošla do zahrady.

Chvíli konsternovaně zíral na branku a na Lunu, která zatím špičkami bot odkopávala zachycenou vodu na stéblech trávy a stále se usmívala, pak také prošel a vzteklým mávnutím své hůlky zabouchl branku. Dům je dovnitř pustil skutečně po pronesení hesla. Obrovská hala, jejíž dominantou bylo velké mírně točité schodiště do prvního patra, je uvítala svou velkolepostí. Luna se neubránila obdivnému vydechnutí a zcela ohromena tou nádherou vstoupila doprostřed haly.

„To je nádhera.“

„Ano,“ Severusův tón zněl poněkud podrážděně, přesto v duchu musel uznat, že ten prevít má vkus. Sice trochu přeplácený, ale má.

Luna se rozběhla po schodech do prvního patra stále následována poněkud skeptickým profesorem. Ložnice hledali dobrých deset minut. Nakonec zvolili pokoje hned vedle sebe, protože jinak by nejspíš hrozilo, že se už nikdy nenajdou.

„Zajímalo by mě, na co potřebuje pan Malfoy tolik pokojů.“

„Hádejte. Víte, kolik lidí navštěvuje ty jeho vyhlášené večírky? Vždycky se najde něco, kdo chce přespat a dvacet lidí na pohovku neuložíte…,“ odpověděl dotazu své studentky a usmál se při pomyšlení, že se ta Luciusova smetánka skládá na jeden gauč a dělí se o jednu jedinou deku.

Luna mezitím zmizela do svého pokoje, jehož zlaté a žluté doplňky perfektně zdůrazňovaly prosvětlené a bílé stěny pokoje. Připadala si jako na zámku. S pokojem sousedila soukromá koupelna ve stejném stylu. Neubránila se chtíči ve svém nitru a skočila do obrovské postele s nebesy po zádech a nechala sametovou látku pohltit její kůži. Rukama pohladila satén kolem sebe a šťastně se usmála. Kdyby někde v ní pořád nekřičelo vědomí, proč tu je, byla by to ta nejkrásnější dovolená v jejím životě. A to s otcem zažili plno pěkných hotelů. Přetočila se na břicho a nechala neposedné pramínky, aby jí napadaly přes čelo. Chtěla zabořit hlavu do voňavého polštáře, když si všimla postavy v otevřených dveřích, jak se opírá o rám se zkříženými rukama na hrudi a se zvláštním zamyšleným, možná i trochu toužebným, pohledem směrem k ní.

„Promiňte, nechala jsem se unést,“ řekla výmluvně a posadila se na okraj poněkud rozválené postele.

Pomalu rozpletl ruce líně se odrážeje od rámu dveří a se stále stejným výrazem vykročil směrem k Luně. Asi tři kroky před ní si teprve uvědomil, co dělá. Tohle bylo velmi nebezpečné.

„Moc se nezabydlujte, ale odpočiňte si, za dvě hodiny vyrazíme do centra.“

Neurčitě se zamračil a vykráčel z jejího pokoje zanechav za sebou zcela zmatenou ženu v jemně žluté posteli.

Pokoj byl nádherný, ale když objevila terasu, přísahala, že krásnější obrázek by těžko někdo vymyslel a namaloval. Vždyť za domky bylo asi padesát metrů schované modré a krásně se třpytící moře. Kdyby nebyl leden, hned by se do mírně zvlněné vodní hladiny vrhla.

Leden.

Dnes bylo devátého. Má narozeniny. A Severus podle nenápadného Brumbálova naznačení také.

Po tom, co si opět vynadala za důvěrné oslovení svého profesora, byť jen v hlavě, se přeci jen odhodlala ke vstupu na schodiště z verandy, které vedlo na zbytek zahrady a písčitou pláž.

Spontánně pobíhala sem a tam z radosti nad neobvyklým pocitem volnosti a lehkosti. Vydrželo jí to celou zbývající hodinu, kterou měla na aklimatizaci v domě. Nevadilo jí, že vůbec nic nestihla. Cítila se nádherně.

Nebyla jediná, kdo vůbec nic nestihl.

Severusův kufr stále vyčkával v rohu do modra laděné místnosti, kde se pro změnu na poličkách a stolcích lesklo naleštěné stříbro. Jeho dočasný majitel stál za záclonou u okna a pozoroval bezprostřední chování mladé ženy na nedaleké pláži. Téměř nemrkal, aby mu neunikl jediný okamžik. Až když se vracela k domu, trochu nesvůj odstoupil od okna zamýšleje se nad svým chováním a zatřesením hlavy zahnal vtíravé myšlenky. Rychle vybalil a s hraným klidem opět zaťukal na dveře pokoje vedle toho svého.

Kolem oběda již bylo v městečku živo. Do centra se rozhodli dojít pěšky, protože dle informací od jejich souseda, jenž si čistil venku své mudlovské přibližovadlo, to bylo asi deset minut rychlejší chůze. Nač zbytečně riskovat zahlédnutí jejich kouzla náhodným kolemjdoucím, nehledě na to, že Luna se při jakémkoliv náznaku dalšího přemístění zbarvila do zelena.

Malebné domky se cestou měnily ve větší ještě barevnější podívanou. Postupně zmizely branky, ploty a zahrady a zůstala jen velká dlážděná cesta kolem vodního kanálu a krámků, které nabízely nejrůznější suvenýry, ale i ty s jídlem či domácími potřebami. Luna trvala na obědě, proto první navštívili jakýsi podnik s názvem U tří tulipánů. To sice nebylo, co hledali, ovšem příjemně usmívající se dáma v letech, což naznačovala stříbrná hlava a množství vrásek na jejím obličeji, jim přišla natolik sympatická, že se usadili u jednoho z pohodlných stolů, kolem kterého nebyly židle, nýbrž oranžové vaky. Luna zaujala ten vedle profesora a se smíchem se o něj opřela, protože její vak se sesunul výrazně doleva. Ten ji s upřeným pohledem zase vrátil na zem a tak se ještě pochechtávajíc narovnala zpět do rovného sedu.

Milá starší dáma přinesla oběma svým jediným hostům jakýsi list, kde bylo na výběr ze specialit zdejšího podniku. Zatímco Severus vybíral z masových pokrmů, Luna se naklonila k dámě a objednala její nejlepší alkoholické pití, seznamujíc ji se skutečností, že dnes oba dva slaví narozeniny. V takových chvílích člověk ocení zásobu Cizojazyčného lektvaru.

Majitelka podniku na ni s pochopením mrkla a po chvilce se již vracela s tmavou lahví, ve které šlo rozeznat nějaké naložené zvíře, což u Luny vyvolalo nemalé rozpaky, a v druhé ruce nesla hned dvě další mističky.

„Pro takové příležitosti zde mám tu nejlepší Tequilu. Máte štěstí, ráno jsem na trhu koupila i čerstvé pomeranče a citróny a soli či cukru je v tomto městě vždycky dostatek,“ dořekla vesele a vyskládala před přihlížející dvojici řadu věcí. Vysvětlila a dokonce i předvedla, jak se daný alkohol pije a nezapomněla také zmínit, že v pokročilém stavu opití se dají místo vlastní ruky použít třeba i ústa toho druhého, na držení šťavnatého kousku ovoce. Když si byla jista, že vše vysvětlila a převzala si objednávku na jídla, odešla, aby nechala dvojici o samotě a v soukromí.

Severus poté pohlédl s tázavým pohledem na Lunu a na láhev, stojící výmluvně před ním.

„Máme narozeniny a já myslím, že bychom to měli zapít. Dnes bych byla stejně plnoletá.“

Severuse to překvapilo. Nevěděl, že má narozeniny ve stejný den. Tiše sledoval, jak nalívá oběma do skleniček zlatavou tekutinu a jednu z nich pak podává jemu.

S mírným váháním přijal, nadále nespouštěje oči z Luny, která si s ním přiťukla a nabrala mezi prsty trochu cukru, napila se a zakousla to velkým kusem pomeranče.

S pobavením sledoval, jak se jí do očí nahrnuly slzy a ona se nepříjemně oklepala.

„Panejo,“ zachraptila směrem k němu. Poplácala se po hrudi ve snaze přimět plíce nasát vzduch.

„Je to hrozně nehygienické,“ řekl nakonec s mírným úsměvem.

„Co?“

„Přemýšlela jste o tom, že si prsty strkáte do úst a následně zase do mističky s cukrem?“

„Že zrovna Vy budete tohle řešit, by mě nenapadlo,“ odpověděla pobaveně Luna.

Severus mezitím následoval její ukázky a s mírnou křečí v ruce prásknul skleničkou na stůl.

„Síla, co?“ zapomněla se Luna polykajíc již druhou skleničku.

Nechtěl vypadat jako srab, proto se snažil držet krok se svou již mírně opilou společnicí.

Jídlo, které jim usmívající se dáma přinesla již před půl hodinou, bez povšimnutí stydlo.

Severusovi se začalo točit okolí a už si nebyl schopen vybavit, kolikátou skleničku pije. Moc dobře viděl Lunu, která si se smíchem vzala kus pomeranče mezi rty a provokativně ho strkala směrem k Severusovi, který to považoval za nejlepší nápad na světě. Nabral si trochu cukru, chytil celou flašku, protože nalívání skleniček už je jen zdržovalo, trochu se napil zbývající tekutiny a bez sebemenšího ostýchání přitiskl své rty na její opomněv, že nebohý pomeranč Luna upustila asi vteřinu před jejich nenadálým spojením.

Prázdnou láhev upustil vedle sebe, aby se ke své společnici mohl přiblížit ještě víc a měl tak možnost si její tělo pevněji chytit a přitáhnout. Neodporovala, byla to ona, co mu vyšla svým jazykem vstříc bez sebemenšího zaváhání.

Přišpendlil ji svým tělem ke stěně jejich soukromé kóje, při čemž mu značně pomohla nestabilita oranžového vaku i jeho vlastního těla prosyceného opojným alkoholem.

Neuvědomoval si, že pravou rukou zajel pod Lunin svetr a z příjemného tepla jejího těla ho vytrhla sama majitelka té horké kůže. Z ničehož nic ucukla před jeho vášnivým polibkem a trochu nemotorně se odkulila stranou. Nechápavě na sebe zírali až do příchodu obsluhy, která se na ně dívala naopak s pochopením. Postavila před ně horký talíř plný dobře vonící česnekové polévky a po zhodnocení situace donesla i sklenice s čistou vodou.

Asi po hodině tupého civění před sebe se po sobě kradmo podívali.

„Nebudeme doufám, slečno Láskorádová, dělat, že se nic nestalo. Bylo to tím alkoholem.“

„Ano, samozřejmě,“ mrkla na něj Luna se značnou úlevou, že si to profesor nebere nijak osobně. Vždyť spolupracoval. Ona se sice ve svém břiše snažila již dobrou chvíli umlátit hejno motýlů, ale jeho slova jí z nějakého důvodu trochu ulevila.

Není nad to, brát věci tak jak jsou. Ačkoliv to mnohdy přinese značné překvapení pro všechny zúčastněné.