16. kapitola – Malfoy Manor

Tato kapitola měla původně vyjít na narozeniny Chavy, protože jsem do této povídky nacpala Malfoye jen kvůli ní. :-D

Takže zároveň bych ji tedy chtěla věnovat právě jí, ačkoliv se už s Malfoyem stihla rozvést :-D

„Dobré ráno, pane řediteli, chtěl jste se mnou mluvit?“

„Ano, slečno Láskorádová. Jak se máte?“ pronesl zdvořile ředitel a pokynul mladé ženě, aby se posadila na křeslo před jeho pracovním stolem, jenž byl obtěžkán velkou spoustou úředních lejster.

Přijala nabídku a pohodlně se usadila.

„Víte, nevím, jak bych Vám odpověděla. Mám se dobře, ale tady uvnitř mě stále cosi velmi tíží,“ řekla zamyšleně a své sdělení doplnila letmým dotykem na hrudi.

Starý ředitel pokýval hlavou. Jeho modré oči naplňovalo pochopení.

„A co profesor Snape? Nezlobí Vás?“ dodal pro odlehčení a s překvapením pozoroval lehký růměnec na Lunině tváři.

Už-už mu chtěla odpovědět, když si uvědomila, že málem svého profesora jmenovala křestním jménem. Rychle nabrala zpět ztracený klid.

„Řekla bych, že už se s mým problémem natolik sžil, že by pro něj bylo nemístné to teď vzdát a na další cestě už se mnou nepokračovat. Asi to prostě vzal jako svou povinnost…,“

„Neřekl bych,“ přerušil Lunu náhle Brumbál, „já myslím, že je v tom něco jiného a také bych řekl, že Vy dobře víte, o čem mluvím…,“ dobíral si dál rudnoucí Lunu. Její rozpaky mu daly odpověď na domněnky, které mu několik dní vířily v hlavě. Už ze Severusovy řeči poznal jakousi změnu. A hlavně mu bylo divné, proč by dál pokračoval tak horlivě v hledání dalších stop, když Luně svůj závazek už vlastně splnil a to navíc bez protestů. Ne, ne v tom bylo něco jiného a z rozpačitého pomrkávání ženy naproti sobě poznal, co to je. Za svůj život už podobných náznaků viděl mnoho, a proto mu jejich dešifrování již nečinilo příliš velkou námahu.

„V pořádku?“ zeptal se zvědavě Snape sedící za stolem něco si zapisuje.

„Ano, poslyšte, kdo za Vás bude vůbec učit?“ řekla náhle Luna. Zapomněla se na to Brumbála zeptat a dnes začínala školní docházka. Vlastně se zapomněla zeptat i na to, co řeknou jejím spolužákům. Nepředpokládala, že by ji snad nějaký z nich hledal či by někomu výrazně chyběla, ale co když přeci…

„Křiklan. Uvolil se na pár dní vzít za mě mé hodiny. Obranu si zatím převezme Brumbál, ačkoliv nepředpokládám, že by to přineslo nějaké ovoce…,“ prohodil trochu naštvaně Snape a z jeho očí čišelo opovržení.

„A co moji spolužáci?“

„Rodinné důvody,“ odpověděl prostě a proškrtl nějaký text dlouhým hnědým brkem.

„Kdy vyrazíme?“

„Až skončíte s křížovým výslechem,“ odfrkl nakvašeně.

„Skončila jsem,“ řekla jemně a doplnila svou odpověď sladkým úsměvem.

Oplatil jí protočením očí. Přehodil přes sebe svůj plášť za propalujícího pohledu své společnice a pomalu došel k vyhaslému krbu.

„Půjdu první, Malfoy má svůj krb zabezpečený a je třeba mu oficiálně ohlásit i Vaši návštěvu. Potrpí si na formality, a ačkoliv jsem ho ráno informoval vzkazem, nechci nijak ohrozit naši akci tím, že bych toho nabubřelého aristokrata urazil,“ vyplivl s opovržením poslední slova a vstoupil do krbu, načež si k nohám hodil trochu šedivého prášku. Zelené plameny olízly jeho hluboký pohled směrem k Luně a zmizel.

Sedla si na pohovku a čekala na to, až bude moci projít i ona.

„Severusi, příteli,“ téměř zazpíval Lucius Malfoy a přátelsky roztáhl ruce, aby právě dorazivší návštěvu náležitě uvítal ve svém domě.

„Rád tě vidím, Luciusi,“ řekl co neupřímněji Severus a přijal nataženou pravici svého dávného přítele. Pokud tak mohl Malfoye nazvat.

Lucius strávil téměř tři roky v Azkabanu, ale nijak tím jeho společenská pověst neutrpěla. Naopak. Byl ještě oblíbenějším a večírky, které denně pořádal, byly široko daleko nejúžasnější a také nejluxusnější podívanou, jakou kdy mohl Severus spatřit. Ani jeho pečlivě udržovaný vzhled nebyl o nic horší, než když ho odváděli Mozkomorové po té aféře na Ministerstvu.

Nechápal, jak to ten člověk dělá, ale nezestárl ani o rok. Vlasy měl stále pečlivě střižené po ramena a jejich lesk by mu mohla závidět kdejaká žena.

„Konečně ses na mě přišel podívat. Na tvou počest uspořádám nějaký skromnější večírek. Co říkáš přibližně na padesát lidí, dobré whisky z mého sklepa a pár žen na pobavení?“

„Luciusi, děkuji, ale…“

„Víc lidí bohužel nebudu schopen tak narychlo sehnat, ale věřím, že se rád uvidíš například s Kingsleyem, který vždy rád přijme mou sovu,“ skočil mu do řeči Lucius a s vychloubačným tónem neopomněl zmínit samotného Ministra kouzel. Bylo to zvláštní, když právě jemu vděčil za své uvěznění.

„Přišel jsem tě o něco požádat.“

„Ty jsi mě přišel o něco požádat? Ale, ale Severusi, kdo z nás prošel větší změnou, co říkáš?“ rozesmál se pán domu pobaveně.

„Jestli čekáš, že se tu teď začnu plazit a prosit, jsi na omylu. Myslel jsem, že po těch společně strávených letech s tebou mohu mluvit otevřeně a neschovávat své požadavky za pečlivě volená slova,“ dořekl a vložil tím tak Malfoyovi falešnou představu o jeho důvěře vůči němu.

„To dozajista můžeš, drahý příteli,“ řekl o poznání vážněji Malfoy a gestem pravé ruky vyzval svého společníka, aby mu prozradil svůj požadavek.

„V první řadě si o audienci žádá ještě jedna osoba.“

Lucius povytáhl obočí a zvědavě se usmál.

Severus neztrácel čas přílišnou slušností. Nikdy neměl rád zbytečné formality.

„Luna Láskorádová vyjádřila přání se účastnit naší schůzky.“

„Luna Láskorádová? To bude první návštěva ze strany dobra, tedy kromě tebe a Ministerstva, co poctí Malfoy Manor svou přítomností,“ pronesl napůl slavnostně a napůl pobaveně Lucius.

Pomalým, důstojným krokem došel ke krbu a poklepal na něj několikrát svou dlouhou vycházkovou holí, se kterou, jak Severus předpokládal, chodil elegantní muž s blond vlasy, i spát.

Pár minut poté vyklouzla z krbu Luna.

Lucius se na ni překvapeně podíval a hned na to se otočil s otázkou v očích i na Severuse, jenž si uvědomil, že Luciuse nijak nepřipravil na to, co uvidí. Než však stihl cokoli říci, předběhl ho pán domu s nehraným šokem.

„Válka lidi změní, ale že až takhle?“ udělal pár kroků směrem k Luně a přivřel zkoumavě oči.

„Slečna Láskorádová při trestu se mnou vypila Zestaršovací lektvar, v němž byla vadná ingredience. Účinky lektvaru tudíž nevyprchaly a my teď hledáme možnost, jak nastalou situaci změnit zpět.“

Luně se rozlilo v břiše příjemné teplo, když Severus vyslovil slovo my. Byl to skutečně jejich problém? Jsou tým. Jsou dva. Oni. My.

Z myšlenek ji vytrhl hlas majitele Malfoy Manor.

„Zajímavé, a co potřebujete ode mě?“

„Chystáme se do Holandska za další stopou, vím, že tam máš jedno ze svých letních sídel. Jsi ochoten nám ho na dva nebo tři dny půjčit?“

Lucius se vítězoslavně usmál. Severus už věděl, co ten úsměv znamená. Něco za něco.

„Milerád. Ovšem budu za to také něco požadovat.“

„Jistě, jak jinak,“ pronesl tiše Snape a čekal, jakou protislužbu bude Malfoy chtít.

„Přijdeš konečně na můj večírek.“

Severusovi se dost ulevilo, protože takový požadavek zvládne a nebude se ani muset moc obětovat.

„Platí.“

„Dům je zabezpečen klasickým zaklínadlem na heslo. To zní - Holandské koláčky jsou nejlepší na světě. To je ostatně pravda, pokud byste měli zájem, můžeme se společně-„

„Ne, díky. Na zábavu nebude čas. Děkujeme za půjčení domu, předpokládám, že to bude ten nejokázalejší dům v celém městě,“ skočil do Malfoyovi řeči Severus.

„A také nejluxusnější! Harodská ulice, číslo tři. Nechcete zůstat alespoň na čaj? Narcissa je na nákupech a Draco se vrátí po obědě, dělá teď na Ministerstvu,“ řekl významně Lucius a v hlasu mu zněla skutečná pýcha.

„Vzkaž mému kmotřenci, že si měl místo povalování na Ministerstvu raději poctivě dokončit školní docházku. Měl talent na lektvary. Stačí, že jsi to umění zahodil ty.“

„Aby skončil zavřený někde ve sklepeních a neužil si nic z velkolepého života našeho rodu? Ne, ne, Severusi, obávám se, že to bych svému synovi nemohl dovolit.“

Lucius byl nesmlouvavý, v jeho rodině příroda talentem doslova plýtvala, jelikož nikdo z této aristokratické skupinky bohatých lidí rozhodně pro svět nehodlal udělat nic víc, než že ho bude více než ochotně zdobit. Pojmy jako práce, výzkum či zásluhy v oboru tu byly sprostá slova a pravěký rod doslova urážela.

Zde se považovalo za vrchol úspěchu vypadat dobře v každé situaci a pokud možno být společensky na úrovni až do co nejvyššího věku. Otec Luciuse Malfoye koneckonců na jednom ze svých společenských banketů zemřel. A Lucius nevypadal, že by hodlal umřít nějak jinak. Draco byl výrazně ovlivněn matkou a také léty pod jeho profesorským dohledem, proto si dokázal u otce vyhádat alespoň půl úvazku jako Ministerský konzultant, což bylo jednak paradoxní, vzhledem k jeho vybledlému Znamení zla a jednak poněkud úsměvné, protože každý věděl, že tu práci vzal jen otci na truc a nehodlá ji tudíž nijak významně prožívat. Lucius ovšem nikdy nedal najevo, jestli je skutečně tak pyšný, jak hraje, nebo to v něm vře při pomyšlení, že jeho vlastní syn někde pracuje a to i když se jedná o Ministerstvo.

Ať to bylo jakkoliv, Severusovi to bylo jedno.

Rychle se rozloučili a oba postupně zmizeli ve velkém ručně zdobeném krbu, který společně s obrovskou sedací soupravou dominoval prosvětlené přijímací hale.

Ten den zmizela Luna ve svém provizorním pokoji a Severus ji až do večera, kdy se opět zdržel v koupelně o trochu déle, neviděl.

Doufal, že bude schopna se za dva dny natolik aklimatizovat, aby mohli odcestovat do Holandska. Vlastně tam ještě nikdy nebyl. Snad Malfoyovic vila poskytne dostatečné zásoby alkoholu, protože pokud se přemístí za dva dny, bude chtít utopit ve sklence whisky vzpomínku, že právě ten den se před čtyřiceti pěti lety narodil.

Včerejší noc to na ni opět padlo. Za dva dny bude mít narozeniny a neví, zda má jásat, že je jí již osmnáct, a nebo brečet, protože doopravdy teď oslaví už třicet pět let.

Normálně by teď přes vzkazy se svým otcem řešila barvu dortu a seznam dárků, které si letos vyhlédla. Vzpomněla si na nejnovější knihu od Alfrédy Malibrkové, která se zabývala výzkumem neexistujících tvorů a už od dětství byla Luniným vzorem. Za těch sedmnáct let by stihla mít taky vydanou knihu.

Za těch sedmnáct let by jistě stihla objevit nejméně deset tvorů, o jejichž existenci se jen tiše spekuluje.

Stihla by se za těch sedmnáct let i zamilovat?

„Určitě ano, když se to dá stihnout i za dva týdny…,“ zašeptala sama pro sebe a položila hlavu na čerstvě naducaný polštář, aby utekla od starostí do svého snového světa.