15.kapitola – Zlomeniny a jiné patálie

Upozorňuji, že tato kapitola je dle mého názoru slabší. Vyvraťte nebo potvrťte v komentáři... :-)))

„Jsi tak blízko, věděla jsem, že nejsi jako ty patolízalové před tebou, že ty se nevzdáš. Jsi ale ochotna obětovat vše, oč tě budu žádat? Různé věci mají různou hodnotu.“

„Já to akceptuji.“

„Skutečně? Tak pro mě něco udělej.“

Lunino tělo se ve spánku bolestivě napnulo.

„Otevři oči!“

Unavené oči si pomalu přivykaly na denní světlo, které zalévalo celou místnost. Několik vteřin trvalo, než si Lunin mozek dokázal vybavit místo, kde právě byla.

Veliká místnost s vysokým stropem a mnoha úzkými okny, pod nimiž se nacházely bíle povlečené postele s nočními stolky, na kterých byly po jedné usazeny staré olejové lampy.

Podlaha byla pokryta hnědými dlaždicemi a celá místnost voněla lesní vůní, kterou skřítci používali při praní povlečení. Maličko pootočila hlavu doleva. Viděla, že okno v zadní části je otevřené a dovnitř profukuje chladný vzduch.

Byla to ošetřovna a ona zde ležela úplně sama ve střední části místnosti asi na pátém lůžku ode dveří, které byly zavřené, a i když pozorně naslouchala, neslyšela žádný zvuk.

Trochu ji mrzelo, že tu nikdo nečeká na její probuzení. Samota, která ji obklopovala, se prohlubovala.

Copak nikomu nezáleží na tom, zda je v pořádku?

Jak dlouho zde vůbec ležela?

Kde je otec? Snape? Brumbál? Poppy? Kdokoliv?

Její zranění nebyla natolik vážná, že si nikdo nenašel chvilku tu s ní zůstat?

Těžké dveře do ošetřovny se jako na povel otevřely. Jako by ten, co je otevřel, slyšel ty otázky v Lunině hlavě a spěchal jí na ně dát odpověď.

Byla to Poppy, která překvapeně nakrčila ústa, jakmile viděla Lunin pohled pátrat po místnosti.

„Drahá! Jsem tak ráda, že jste se konečně probudila, ale možná by pro mě i pro Vás bylo lepší se probudit až za pár minut…“
Poppy si narovnala zástěru a nejistě se otočila za sebe.

Luna si tázavě lékouzelnici prohlédla.

„Víte, chodí se sem snad každých deset minut ptát, zda jste se již probrala. Docela si tu nehodu bere, ač mě i Brumbála doslova seřval na tři doby, když jsme se ho pokoušeli přesvědčit, že udělal to nejsprávnější, co mohl. Zachránil Vám život.“

Poppy dál chrlila informace na nebohou ženu, která se zmohla jen na několik samohlásek.

„Měla jste zlomenou ruku a tu druhou si ošklivě poranila. To jsem zpravila jedna dvě, ovšem původně Vás sem ani nechtěl přinést, že Vás ošetří sám a dokonce i samotný Brumbál musel trvat na Vašem přesunu sem!“

„Počkejte, kdo?“ Luna nakrčila nos a rychle zamrkala, protože z celého proslovu nezachytila nic víc, než to, že nějakou dobu spala, kdosi ji sem chodí navštěvovat, a že byla zraněná.

„Snape,“ téměř vyprskla baculatá žena s podivným čepcem, „každou čtvrt hodinku mi udělá průvan vedle na stole a pak zase s vrčením zmizí.“

„Ale proč tu nezůstane?“ řekla trochu nesrozumitelně Luna.

„Tsé, nejspíš si myslí, že hlídkování u jeho studentky je dostatečně ponižující na to, aby se s tím byť jen myšlenkou zahazoval. Nechápu, že jste s ním ten týden vydržela.“

„Jak dlouho jsem vůbec spala?“ snažila se z Poppy vytáhnout všechny informace, jako by se bála, že jí žena každou chvilkou zmizí z očí bez odpovědí na otázky, které se tlačily na povrch.

„Pět dní. Zítra začíná školní docházka a,“ starší žena v červených šatech s bílou zástěrou si teď Lunu kriticky prohlédla, „vy nevypadáte, že byste měla zasednout zpět do lavice…“

„Ne, to asi ne.“

Zamyšleně položila hlavu zpět na polštář, ale rázné bouchnutí dveří na zeď ji donutilo opět vzhlédnout k nově příchozímu.

Vzhledem ke kraválu, jaký ta osoba vydávala, bylo jasné, že se jedná o profesora Snapea. Nikdo nechodil tak rázně a rychle, že Lunu nejprve ovanul vzduch, který před sebou černě oděný muž tak vehementně tlačil.

Plášť se mu usadil kolem bot a nepatrně je zakryl.

Vlasy měl trochu pocuchané. Asi stejně jako nervy, které ihned vystavil oběma ženám na obdiv.

„Proč jste mě nedala ihned zavolat?“

Vztekle šlehnul po Poppy výraz, za který by se nestyděl žádný průměrný masový vrah. Ta raději s gestem naznačujíc, že za nic nemůže, vyklusala z místnosti. Dveře za sebou zavřela téměř neslyšně, aby svého kolegu ještě více nepodráždila.

Sledoval Luninu tvář, která byla připravena na palbu výčitek, upozornění, poučení a všeho, co profesorovi umožní ulevit jeho srdci.

Ten však mlčel, se rty sevřenými a pohledem tak klidným, až to zneklidňovalo.

„Proč jste mi nepodala tu ruku? Chytil bych Vás.“

Čekala všechno, ale že se bude chtít bavit zrovna o tomhle, ji nenapadlo.

„Nemohla jsem se ani hnout, já-,“ jenže do její trochu koktavé věty skočil tak, jak to udělal již mnohokrát před tím.

„Nevěřila jste mi. Když mi nevěříte, jak Vám mám pomoci? Když mi nevěříte, jak mám já věřit Vám? Dobře si to rozmyslete, protože riskovat život pro někoho, ke komu nemáte důvěru, by byl holý nesmysl.“

S těmito slovy zmizel.

On jí věřil, protože ten život riskoval. Nenechal ji tam, vsadil vlastní bezpečí za její život.

Udělal by to každý?

Odpověď se jevila tak jasně, jenže při bližším průzkumu jí postupně docházelo, že záchrana života není až tak samozřejmá, jak se může na první pohled zdát.

Jedno bylo jasné, jsou si kvit a ona po něm nemohla násilně požadovat další pomoc, aniž by to nepřitížilo jejímu svědomí.

Od té doby, co se přemístili na pozemky a on ji váhavě odnesl k sobě, informujíc o tom Brumbála, což bylo následováno přesunem jejího bezvládného těla na ošetřovnu pod nátlakem McGonagallové, se nevyspal. Ne, že by nemohl spát…

Nedokázal jen zajistit, aby se mu nezdály zlé sny.

Ovšem, Bezesný lektvar si připravoval, ale na tyhle sny nebo spíše noční můry, jaksi neúčinkoval.

V tom snu sedával u stolu v prázdné místnosti, do které se po chvilce zírání na protější tmavou stěnu, zhmotnila Luna. Žel bohu, spoře oděná a se zvláštním úšklebkem na tváři. Kdyby to bylo ve skutečnosti, asi by se toho výrazu bál.

Pokaždé si ho prohlížela skrz lupu a hned zase bez ní a toto se opakovalo do chvíle, než Severus nervózně vyštěkl, co od něj chce.

Ta žena naproti němu následně vstala a stejně ladným krokem přešla až k němu, mávnutím ruky odsunula stůl a dravě se vrhla na jeho ústa, která plenila hladovým polibkem tak dlouho, dokud se k ní nepřidal. A on se přidal pokaždé velice rychle. Tak rychle, že sám sobě v duchu nadával, jak moc nedočkavý je. Jenže v okamžiku, kdy se pokusil ženu ovládnout svým tempem a strhnout z ní rukama ten kus látky, co zahaloval sametovou kůži vonící po borůvkách, se zvedla a bez jediného pohledu zmizela.

Pokaždé se budil ponížen svým chtíčem a zároveň se jeho duše trhala na kousíčky z toho nedobrovolného neuspokojení.

Každé ráno nebo i uprostřed noci se budil s jistou patálií v kalhotách a pokaždé nahromaděné emoce léčil mocnou ranou do polštáře.

Zničí ho. Ta ženská ho zničí.

Z ošetřovny ji Poppy přislíbila propustit večer, těsně před návratem studentů. Ale i tak bude muset projít zahalena kouzlem, protože nikdo nikdy neví, koho kde potká.

Brumbál ji navštívil hned po obědě, aby ji seznámil s tím, že většina profesorského sboru již ví, co se stalo a nese jí tak vyřídit srdečné pozdravy a slova útěchy. Minerva McGonagallová a profesor Kratiknot – ředitel její koleje – se za ní přišli podívat taktéž.

Oba si ji zvědavě prohlíželi, a kdyby Lunu nehalila přikrývka až na prsa, byla by se bývala snad začala červenat. Zbytek dne strávila o samotě ve svém světě a čas vyplňovala zíráním z okna.

Když večer opouštěla ony prostory, kde strávila pět dní v bezvědomí, hlavou jí vířil zmatek.

Byla přesvědčena, že jakmile otevře ty známé dveře dole ve sklepení, bude tam Severus stát s připravenými materiály a jen jí je bezděčně hodí k nohám s výrazem jasně říkajícím, co si o ní myslí.

Počkat. Kdy o něm začala přemýšlet jako o Severusovi? Nikdy jí tykání nenabídl a byla by blázen, kdyby si myslela, že by to snad někdy udělal. Tak proč mu u sebe v myšlenkách říká křestním jménem?

Zmateně zaklopýtala, ale neupadla. Se sklopenou hlavou dorazila do studených chodeb v podzemí a nejistě zaklepala na těžké dveře.

Čekala cokoliv, ale prosté Dále dokázalo její jistoty převrátit vzhůru nohama a tak rychle, že sotva mrknutím oka stihla rozehnat další vtíravé myšlenky. Po kolikáté už?

S nádechem vešla.

Kdyby tak mohla prostě přeskočit následující rozhovor a probrat se až po něm, vyrovnaná a svěží. Jenže tohle si mohla přát jako dítě a ne teď, když by měla být dospělá. Minimálně tak vypadá a i to je přeci její součástí. Alespoň prozatím.

Seděl za stolem a ona si nemohla nevšimnout dvou krystalů před ním. Lupa odpočívala hned vedle nich.

A je to tu. Teď to po mně mrskne a pošle mě do háje.

„Slečno Láskorádová, jsem rád, že jste se rozhodla opět připojit k naší výpravě.“

„Cože?“

Proč se člověk nikdy na Severuse Snapea nemůže řádně připravit?

„Které části věty nerozumíte?“

Svou otázku již tradičně doplnil pozvednutím obou obočí.

„Já myslela, že jste svůj závazek… a tak už, já jsem nevěděla, že-„

Sledoval ji s pobaveným úšklebkem a zcela si vychutnával její rozpaky, které doplnila i několika slzami.

„Místo toho dojímání mi raději řekněte, co Vás napadne při slovech Mlýny, Amsterdam, U Zeleného koláčku a obraz.“

„Amsterdam? To je Holandsko.“

Souhlasně pokýval hlavou a znovu na ni zkoumavě pohlédl.

„Kdy budete schopná další cesty?“

„Víte, kolik bude podniků se jménem U Zeleného koláčku?“

„Vaše bystrost mě nikdy nepřestane překvapovat,“ řekl trochu mimo téma a jeho ústa přejel velice drobný úsměv.

„Přemisťování mě ničí, co když nestihneme projít celé město? Nezvládnu se pořád přemisťovat.“

„S tím jsem počítal.“

Vyzkoušela si jeho gesta a též pozvedla obočí vzhůru.

„Lucius Malfoy vlastní přímo v hlavním městě luxusní vilu. On tomu říká skromné letní sídlo. Neznám zemi, kde by nějaký dům neměl. Snad jen v Africe.“

„Lucius Malfoy?“

„Ale no tak, že zrovna Vy budete trpět předsudky, by mě nikdy nenapadlo.“

„Je to velice zvláštní člověk.“

„Beru to jako ano. Zítra se k němu odletaxuji a požádám ho o zapůjčení jeho domu na pár dní.“

„Chci s Vámi.“

Bez protestů kývnul a za mizící siluetou Luny si opět vynadal, že souhlasil až proklatě snadno a rychle.