14. kapitola – Rumunsko

Odheslováno...

Blahopřeji všem, co uhodli heslo. Dnes se s našimi hrdiny opět proletíme po světě a kouknem do Rumunska, kde je čeká spousty věcí k řešení. :-) Věnováno všem, co si našli čas a u minulé kapitoly nechali svůj koment. Pořád platí má nabídka - po docílení 30 komentářů je další kapitola ihned. :-) Bavte se.

Prohlížela si modřiny na nohou a zamyšleně přejížděla dlaní přes lýtko.

Doufala, že modrozelené podlitinky nebyly jen zbytečnou obětí. Ve skutečnosti jí hlavou vířila spíše myšlenka, co jsou malé modřiny proti ponížení a klesnutí v ceně u profesora Snapea. Od kdy jí záleželo na tom, co si myslí zrovna on?

Nepostřehla tu chvíli, kdy už nebojovala znuděně, ale začala se skutečně snažit, aby mu dokázala, že není jen bláznivou školačkou, pro kterou jsou výzvy jen naprázdno proneseným vtipem.

Oblékla si huňatý světle modrý svetr začarovaný tak, aby nahrazoval další vrstvu oblečení a jeho majiteli tak bylo teplo. Vlasy, které musela trochu ostříhat, protože jí díky zestaršení sahaly až na zem, si nechala rozpuštěné. Byla na ně zvyklá a tak se naučila si s nimi rozumět a vzájemně nepřekážet.

Učila se snad to samé i s profesorem? Byl to týden. Teprve jeden týden, co spolu sdílí společně jedny prostory, které se oběma první dva dny jevily poněkud stísněně. Teď by se už nepotkávali, kdyby to oba ovšem nechtěli a k Lunině překvapení a k Severusově šoku, to tak nebylo. Oni na sebe naráželi všude, pořád a častěji než často. Moc dobře věděla, v kolik chodí večer do koupelny a stejně se pokaždé nedokázala přimět vydat se tím směrem jen o pár minut později. Setkat se s ním mezi dveřmi přicházelo tak samozřejmě a nutně nezbytně, že se bála svého vlastního jednání.

Jenže i kdyby šla do společné místnosti i byť jen o minutu později, on byl ochoten se tam zdržet na tak dlouhou dobu, dokud by za stěnou neuslyšel drobné kroky na chladné podlaze.

Nevědomky samozřejmě.

Ale umlčet každý večer své vlastní svědomí se zdálo jako nemožný úkol. Sám sebe obelhat nedokázal, protože to možná ani nechtěl. Možná by si zvykl na přítomnost ženy, byť tu byla teprve pár dní. Na něco, po čem mysl touží nebo to dokonce člověk nepopiratelně chce, se lehce zvyká. A pak vždycky přišla ta samá otázka, na kterou si stále dovedl statečně a se stále slabším přesvědčením lhát. A chtěl to vůbec? Jistě, že ne. Samotnému je dobře, byl hrdý na to, co dokázal. Na svůj výzkum, i své komnaty, které byly jen jeho a i na to, jak je jeho osoba obávaná u všech těch dutých hlav, kterým jeho kolegové říkají studenti.

Odložil skleničku s vínem na pracovní stůl. Červené tekutiny se napil pouze jednou. Potřeboval jasnou mysl a jeho reflexy nesměly utrpět jedinou ránu, protože jejich selhání by nebylo jen ponížením jeho samého, ale i možné ohrožení života.

Kdy o ní vlastně začal přemýšlet jako o Luně?

Nedokázal si vybavit tu chvíli, při níž k tomu došlo a tak uspokojil své vědomí, že je to z nervozity.

Překvapivě se na nikoho nečekalo. Oba vešli do kabinetu současně. Tedy skoro, protože jejich obličeje se setkali už v chodbě před ním, jak vycházeli z místností ležících naproti sobě.

Ani jeden z nich nepromluvil.

Přísahala by, že se pokaždé zastavil na naprosto stejném místě uprostřed jeho kabinetu.

„Takže si to ještě jednou zrekapitulujeme a ne snad proto, že bych všechny studenty včetně Vás považoval za nedostatečně myslící bytosti…,“ měl sarkastickou náladu a Luna věřila, že pokud se dnes nějaký drak postaví profesoru Severusovi Snapeovi do cesty, bude toho hořce litovat po zbytek svého života. Ten drak samozřejmě.

„Přemístíme se do Rumunska asi tři sta metrů od cíle. Podle mapy je tam velký plac, který ovšem může tvořit dračí hnízdo, proto si již nyní připravte hůlku. Uvědomte si, že tam nejdeme na procházku, proto nebudete obdivovat přírodní krásy a dáte do kroku směrem, odkud uvidíte větší skalní výčnělky bez ohledu na moje tempo. Naším cílem je, aby se alespoň jeden dostal ke krystalu. Nemohu Vám říci, kterým budou skály směrem vzhledem k odchylce při přemístění. Až doběhnete ke skalám a pokud já již s Vámi nebudu, najdete vchod či cokoliv, co by připomínalo něco, kde by mohl být schovaný další díl krystalu. V případě, že budete zraněna, na nic nečekáte a přemístíte se zpět do Bradavic, to zvládnete. Počítejte s tím, že cesta nemusí být úspěšná. Pokud se nebude jednat o něco, co by mě přimělo přehodnotit situaci, zkusíme to zítra znovu. Předpokládám, že dnes si opravdu jen rychle zmapujeme, jak to tam vypadá a s trochou štěstí budeme o něco chytřejší, co se týče případného umístění toho, co hledáme.“

Mluvil téměř heslovitě, stroze a bez jediného záchvěvu emoce.

„A ještě jedna věc,“ podíval se jí přímo do očí, „hned, jak se zhmotníme na místě, uhnete jiným směrem, než se právě nacházíte. Vzhledem k záři, která vzniká před naším objevením, na sebe přilákáme pozornost všeho, co se tam bude momentálně povalovat.“

Dnes ráno ještě neřekla jediného slova. A nemínila to měnit. Neměla náladu na mluvení.

Jen kývla, aby potvrdila jeho slova.

Nabídl jí obě ruce. Pochopila, že tato poloha na přemístění bude ideální právě proto, že si tak pojistí její případné odhození stranou, pokud by jí samotné ztuhly nohy a ona nebyla schopná se například pro nevolnost pohnout, ačkoliv ráno při střetu mezi dveřmi v koupelně dostala beze slova do dlaně dvě bílé perličky léku proti nevolnosti.

Chytla ho za ruce a nepatrně se zachvěla. Sledoval ji pohledem a neuhnul až do chvíle, než se každičká jejich součást rozpadla na malé částečky putující světelným tunelem tak rychle, že kolem jejich vnímavé mysli vznikal zvuk protínající tunel vzduchu.

Jakmile ucítil zem pod nohama, strhl Lunu za sebe a pravou rukou napřáhl hůlku, u čehož se trochu divoce rozhlédl kolem.

Byl rád, že se rozhodl přemístit na plac uprostřed skal, protože se to ukázalo jako velice moudré. Místo, kde stáli, bylo tvořeno z malých kamínků, připomínající hrubší písek. Byl to oválný prostor veliký v průměru asi třicet metrů. Přímo před nimi bylo jakési uskupení skal, vypadajících jako starodávný chrám, pokračující z obou stran několika velkými kameny, které se postupně vytrácely až do nízkého křoví s ostny a dalšími skálami. Když se vrátil pohledem zpět k místu, které vypadalo jako to, co hledají, uvědomil si, že přímo před ním se krčí nějaké další křoviny a kameny, které tam ležely, jako by je tam někdo ležérně poházel.

Stále za sebou svíral drobné ženské tělo. Cítil, jak zrychleně oddechuje a očividně bojuje s vlastní nevolností.

Ještě jednou ostražitě přelétl pohledem po okolí a pak se teprve otočil ke své společnici.

„Nevidím ani jednoho draka,“ řekla zklamaně Luna, jako by ani nevěřila, že takové stvoření existuje.

„To buďte ráda, mně osobně to tak plně vyhovuje.“

Znovu se rozhlédl. Opatrnosti není nikdy dost.

„Vidíte ty skály za mnou?“ pronesl nebývale tiše a přitom rentgenoval velké kameny za Lunou, „tam teď svižným vycházkovým krokem vykročte. Budu Vám krýt záda.“

Poslechla, a i když první krůčky byly nejisté, se postupně dostala do tempa, které ji posunovalo rychleji k cíli.

Jenže už po pár metrech se jí cosi nezdálo. Zastavila se asi deset metrů před kamenem velikým asi jako kdyby si stoupla Snapeovi na záda.

„Matoucí kouzlo…,“ zašeptala do prostoru, ale věděla, že ji Snape, který šel asi metr za ní, slyší. Kameny jevíce se z místa přemístění jako malé, byly teď velké a bylo jich hodně.

„Projít skrz to bludiště skal může být nebezpečné. Můžou tu mít mláďata.“

Zakývala a opatrně nahlédl za první kámen. Jenže ruka za ní ji strhla zpět k sobě a to tak těsně, že cítila tlukot jeho srdce.

„Ani se nehněte.“

S nevyřčenou otázkou k němu otočila hlavu. On místo toho mlčel, ale v očích měl jasně napsáno, že nyní jim chvilka ticha může možná zachránit život.

Nevědomky se k němu víc přitiskla, na což reagoval mírným ošitím.

Neuplynulo ani deset vteřin, když nakoukl za kámen směrem vzhůru a ukázal opatrně Luně místo, odkud tušil problémy.

Dva rudí draci na vrcholku skály, kam směřovali, právě usedali a díky zazívání menšího z nich si jasně prohlédli i zažloutlé zuby velké asi jako průměrný bradavický student.

Zírala na ty tvory s otevřenou pusou a hlavou se jí honilo, jak se asi dostanou těch zbývajících dvě stě padesát metrů ke skalisku.

„Můžete doufat, že ten krystal není až nahoře.“

„A Vy doufejte, že usnou,“ odvětila mu.

„Zbláznila jste se? Nebo jste se snad při přemístění praštila do hlavy? Chcete jít krajinou, kterou neznáte pod dozorem dvou draků někam, kde ten zatracený krystal nakonec ani nemusí být?“

„Máte tu lupu?“

Nechápavě na ni pohlédl, ale z kapsy onen požadovaný předmět vyndal.

Vzala ji do ruky a skrz sklo pohlédla směrem ke skalnímu uskupení s draky na vrcholu.

„Je to tam! Podívejte! Támhle!“

Vzal si od ní lupu a tisknouce se k ní, aby moc nevyčuhoval, se podíval tím směrem, kterým rychle ukázala. Červené zářící místo asi patnáct metrů nad zemí…

Koutek úst vylétl vzhůru a jeho oči významně pohlédly na Lunu.

„Máte pravdu. Je to užitečná věcička,“ pronesl zamyšleně obraceje stříbrný předmět v rukou.

„Počkáme, až usnou a pak zkusíme štěstí.“

Chtěla vykouzlit nějakou pohovku, na kterou by se posadili, ale srazil jí napřaženou ruku s hůlkou zpět k tělu.

„Žádnou magii! Jsou na to citliví a mohlo by je to podráždit.“

Jen pokrčila rameny a posadila se svému profesorovi k nohám.

„Co to zase děláte?“ procedil skrz semknuté rty.

„Sedám si. A budu čekat, až ti draci usnou.“ Zvedla své modré oči k němu a poplácala rukou na místo vedle sebe.

Začal pofukovat studený vítr a nebe nad nimi se povážlivě zatáhlo. S elegancí sobě vlastní se neochotně posadil, ale k jeho smůle nemohl mezi nimi nechat tolik prostoru, kolik by si býval přál, protože nehodlal riskovat, že bude pro draky viditelný. Kámen zase tak moc široký skutečně nebyl.

Počasí bylo v Rumunsku nevyzpytatelné a ledový vítr narážející rychle do jejich tváří to jenom potvrzoval. Luna byla bezprostřední a tak se bez sebemenších výčitek přitáhla profesorův plášť k sobě a ještě víc se přitiskla k jeho tělu. Ten v duchu zvětšoval svou stranu kamene o centimetry, aby se mohl byť o kousek posunout směrem od ní. Jenže v okamžiku, kdy byl ochoten riskovat kus své levé ruky na paškál drakům, se ona opřela hlavou o jeho pravé rameno a ruku mu obtočila kolem té jeho.

S neskrývaným šokem na ni zíral a ona se ještě párkrát zavrtěla, aby našla pohodlnou polohu.

Kdyby pohled zabíjel, padla by pravděpodobně Luna k zemi mrtvá.

„Nepřeháníte to trochu?“

„Ne.“

Ne. Ne. Ona mu prostě odpoví jedním slůvkem, když jemu se hlavou honí nejméně tisíc slov.

Trochu škrobeně se odtáhl alespoň rukou. Netoužil zase zažívat chvíle, které si pamatoval z Českého hlavního města.

Přísahal, že by byl schopný drakům momentálně i zazpívat ukolébavku, hlavně, aby jim ty prokleté hlavy konečně padly a oni se mohli vydat na cestu.

Jeho motlitby byly vyslyšeny asi půl hodiny po tom, co se snažil vyprostit z Luniny blízkosti.

Spěšně se zvedl. Začalo poprchávat a ledové kapky studily každé místečko na těle, kam dopadly.

Pomalu se plížili skrz kameny a křoviny, jenž Severus identifikoval jako Ostrovec jedovatý. Krátce s tím seznámil Lunu, protože škrábnutí o takovou rostlinu nebylo něco, co by dnes toužil okusit.

Pomalý a rozvážný posun směrem ke skále jim zabral skoro stejně času, jako posezení za kamenem. Až když se zády přitiskl ke chladnému kameni, se mu trochu ulevilo.

„Vylezu tam,“ řekla Luna odhodlaně a už umě šplhala na první výčnělky. Přesně věděla, kam jít, jako by byla stvořená pro tenhle okamžik.

Nestihl nic namítat, než si v hlavě složil souvislou větu, už byla nad jeho hlavou.

Pomalu a klidně pokládala ruce na nové a nové chyty a nevnímala, že si rozřízla dlaň o ostrý kus kamene. Krev po kapkách stékala po skále zanechávajíce za sebou rudou stopu.

Pár kapek spadlo i na šedivou zem vedle Severuse. Ten se s obavou podíval nejprve na těch několik kapek a pak nahoru za Lunou. Ta již šmátrala v díře velké právě na její drobnou ruku. Nevěděla, jestli tam skutečně nebudou nějaká kouzla, díky nimž by o ruku přišla, ale ani nad tím raději nepřemýšlela. Nemohla použít detekční kouzla, aby neprobudila draky. Když měla ruku téměř po rameno, ucítila v konečcích prstů zvláštní brnění, jehož intenzita zesilovala s každým milimetrem posunujícím se kupředu do nitra skály. Z brnění se stalo nepříjemné cukání a její nitro polilo horko paniky. Vytáhne ruku celou? Nebo nějací neviditelní tvorové právě požírají její maso a ona už nemá prsty? Cítí je vůbec? Zkusmo šáhla na skálu, ale vzrůstající palčivé cukání nedovolovalo pocítit nic. Najednou se v hlavě ozval signál, že cosi sevřela v prstech, se kterými snad ani nepočítala a tak rychle vytáhla ruku ven. Držela průhledný krystal zbarvený její vlastní krví. Musela se uvnitř ještě víc poranit a rána se teď táhla přes celou dlaň a začala se nepříjemně šklebit. Rychle umístila krystal do kapsičky pod svetrem, a když se chystala na sestup, uslyšela Snapea, který na ni musel již dobrých několik vteřin pokřikovat, aby se okamžitě přemístila. Když si uvědomila, co říká, srazilo ji cosi ke skále a ona se na poslední chvíli chytla jakéhosi polostromku, vyrůstajícího ze skály. Teď už si při plném vědomí uvědomovala, že Snape ji varoval před probuzeným drakem, který ji praštil ocasem a nejspíš jí zraněnou ruku zlomil prudkým nárazem na skálu. Bolest. Ostrá a neúprosná se rozlila jejím tělem. Ne, nebude moci slézt  dolů k místu, kde stál Snape, to bylo ještě dobrých třináct metrů. To neskočí. Zabila by se. Nemůže se ani přemístit, protože se není schopná soustředit, a aby zpět do Bradavic dorazily například jen její nohy, riskovat nechtěla.

Bezmocně zalapala po dechu a kryla se před další ránou šupinatého ocasu. Snažila se moc nepanikařit, i když jí to řev obou draků nedovoloval.

Nemohl počítat s tím, že sleze. Přemístil se na malý výběžek kousek od ní, ačkoliv tím riskoval, že se netrefí a nakonec i on skončí zraněn.

Vyšlo to. Každý teď stál na svém vlastním výčnělku, které od sebe dělila asi dvoumetrová mezera mezi níž byla prohlubeň dolů.

Natáhl k ní ruku. Drak začínal chystat oheň a před tím by Luna neunikla. Leda by skočila.

„Podejte mi ruku!“

„Nemohu se pohnout, já nemůžu-„

Další rána, která minula její chvějící se tělo jen o několik centimetrů.

„Podejte mi ruku, chytím Vás a přemístíme se!“

Vyděšeně zašmátrala rukou jeho směrem. Chyběl jen kousek, aby se dotkli.

„Nemůžu!“

Když viděl, že Luna se nepohne ztuhlá hrůzou tisknouc se stále víc ke chladnému nerostu, rozhodl se o krok on. Stál sice již na úplném kraji svého asi pět stop velkého výběžku, ale risknul to, jen doufal, že mu neucukne.

Zavřela oči před blížícími se plameny a přesně v tu chvíli se Severus odrazil do prázdnoty, aby zachytil její ruku, a okamžitě je oba přemístil. Ani nestihla zaregistrovat trhnutí její ruky směrem dolů.

Poslední, co si pamatuje, je to jak padá na zem a klečící Snape zachycuje její již téměř bezvládné tělo těsně nad podlahou. Byla v bezpečí. Viděla kolem sebe známé prostředí Bradavických hradeb a to její mysli stačilo, aby se mohla klidně propadnout do temnoty.