13. kapitola – Do učení Mistra lektvarů

K Mikuláši pro ty, co komentují :-)

Udělala křížek přesně v místě, kde spočíval její ukazováček a už neusnula. Sedla si ke krbu a koukala do vyhaslého popela. Snape jí překvapil hluboce zabranou do svých myšlenek, takže jeho příchod vůbec nepostřehla. Sledoval tiše její profil, jenž rozpoznal z té trochy světla.

Pomalu, aby se příliš nelekla, zapálil svíčky na velkém svícnu, podobném, jaký měla ve svém prozatímním přístřešku.

„Nemůžete spát?“

„Ne, byla jsem náměsíčná.“

Povytáhl obočí a přešel ke svému stolu s rozloženou mapou. Zrakem spočinul na zakresleném křížku. Zamračil se a obrátil se zpět k mladé ženě sedící stále na pohovce, ale pečlivě pozorujíc jeho reakci.

„Probudila jsem se s prstem na tom místě. To bude střed.“
„Ne, to není. Dle výpočtů je o pár kilometrů víc na sever.“

„Bude to tam, mohlo dojít ke špatnému zákresu, pohybu zemských desek, co já vím, ale bude to tam a nikde jinde.“

„To je přímo uprostřed dračí kolonie. Chcete skončit jako svačina pro draka?“

„To ne, ale jestli chceme najít další krystal…“

Zarazil ji výmluvným pohledem a nevypadal, že zrovna on by měl zájem o takový výlet. Neřekl však nic. Znovu se podíval na místo, které Luna označila, a přejel po něm pomalu prsty.

„Musíme odložit přemístění,“ řekl nakonec rozhodně.

„Proč?“ vykulila na něj oči a otevřela ústa v nehraném úžasu.

„Nejdřív si chci být jistý, že umíte zacházet s hůlkou a to i v případě, že budete zraněná, zmatená nebo kdybychom byli nuceni se rozdělit.“

„Jak to myslíte?“

Podíval se na ni trochu tvrději než zamýšlel, ale nakonec to uvítal. Když bude mít strach, bude dávat větší pozor.

„Slečno Láskorádová, draci, se kterými jste měla tu čest se potkat při školním turnaji Tří kouzelníků, byli značně ochočení a to i ten, který málem zmrzačil pana Pottera. Oproti tomu ti, kteří žijí v dračí kolonii v Rumunsku, jsou divocí. Člověk je pro ně potrava a nepřítel. Takže jestli nechcete, aby z Vás ihned po přemístění zbyl jen šedivý prášek, budete nucena den nebo dva trénovat rychlé manévry, výpady a vyzkoušíte si to v terénu, protože tam se také nebudete procházet po obláčcích.“

„Co-co se mnou chcete dělat?“
Severus se na pár vteřin zdržel odpovědi, protože ho lákalo víc možných variant.

„Trénovat, berte to klidně jako učení. Přemístíme se až za dva dny.“

„To je konec roku!“

„Ano, obávám se, že budeme chybět na přípravy a oslavu Nového roku, jak tragické,“ řekl s hraným rozhořčením a protočil oči, čímž přinutil mladou ženu k nepatrnému nakrčení nosu a sotva znatelnému záblesku v modrých očích.

„Máte s tím snad nějaký problém? Nebo Vám mám znovu vysvětlit, že nejsem nadšen z toho, že si v době svého volna lítám po světě místo toho, abych pracoval na svém výzkumu?“

Ignorovala předchozí sdělení a přešla rovnou k tomu, co ji zajímalo.

„Jaký výzkum?“

Přeměřil si ji zvědavým pohledem a přemýšlel, zda má vůbec něco osvětlovat. V jejím výrazu ovšem našel skutečný zájem.

„To Vám vysvětlím až tehdy, budu-li spokojen s Vaším výkonem venku na pozemcích při tréninku,“ odpověděl tajemně a jal se zavolat skřítka, aby jim oběma donesl snídani.

„Tímhle toho draka tak maximálně rozzuříte a pak už Vám pomůže jen hodně rychlé přemístění, s čímž moc nepočítejte, protože tak rychle to nezvládnete.“

„Díky za důvěru.“

„Nemáte zač, tak se zvedněte a konečně něco předveďte!“

„Nemůžeme si dát pauzu?“

„Ale jistě, co byste řekla kávě a čerstvým koblihám?“

„Děláte si ze mě legraci?“

„Jste velice bystrá, braňte se!“

„Počkejte...,“ Luna nedořekla a modrý blesk odhodil její tělo o pár metrů dál, než stála.

Snape svěsil ruku s hůlkou a viditelně si povzdychl.

Vyčerpaná žena si odkašlala, jak se snažila nabrat zpět do plic vzduch. Věděla, že možná bude muset být připravená na útok jednoho maximálně dvou draků, ale zatím měla pocit, že Snape bojuje za celé stádo.

Došel až k ní a nabídl jí ruku, aby se mohla zvednout.

Přijala a dala do svého zvedání až příliš mnoho síly. Nepočítala, že i Snape zatáhne. Výsledkem bylo, že ho málem porazila a skončila značně přitisknuta na jeho hrudi.

Na malou chvilku si hleděli do očí, ale oba taktéž vzájemně stejně vyděšeně ustoupili jeden od druhého.

Očnímu kontaktu se raději vyhýbali a oba dva mlčky zaujali své bojové pozice.

„Připravena?“

Raději neodpověděla nic určitého a jen kývla. Kdyby řekla ano, věděla, že by ji následné tvrdé přistání na zemi ještě více ponížilo.

S přibývajícími modřinami a odřeninami získávala větší jistotu a tělo se naučilo před dalším mučivým paprskem uhnout, jak nejrychleji umělo.

Sem tam uhnout nešlo a tak se je naučila vykrývat. Snape byl čím dál tím víc spokojenější a i na něm už po několika hodinách byla zřejmá únava. Lekci ovšem neskončil. Alespoň zatím ne.

„Teď půjdeme do lesa.“

„Ale vždyť se stmívá!“

„Bojíte se snad tmy?“

„Víte moc dobře, jak to myslím.“
Oplatil jí úšklebek a rázně se rozešel směrem k tmavnoucímu lesu.

O několik minut později šla stále vzrůstající temnotou a tiše klela. On ji tu prostě nechá a odněkud na ni hodlá skočit, aby natrénoval její reflex. Úžasné řešení, jak se zbavit své studentky. Něco kousek od ní donutilo vydat zvuk staré větve. Uhnula do strany za strom a zrychleně dýchala.

Pokud se povede a ona předvede alespoň průměrný výkon v téhle bojovce, vrátí se zpět na Hrad a bude se moci najíst a jít spát. Silná motivace po dni plném boje.

Elegantně se vyhoupl ze stínu přímo naproti ní a ladným pohybem hůlkou ji odzbrojil, ale nezastavil. Dál stejným tempem přistupoval ke zkoprnělé studentce, a až když položil hladké dřevo své hůlky na její hrdlo, se probrala několikanásobným mrknutím.

„Špatně. Znova,“ řekl bezbarvě a opět zmizel.

Našla v mokrém a starém listí svou hůlku a otřela ji od kapek vody. V této části lesa byla převážná část stromů listnatá a až dál v nitru převládaly ty s jehličím. Tam však nikdy nebyla. Stromy byly hustě nasázeny vedle sebe a u jejich kmenů se krčila řada jedovatých ostnatých keřů. Projít tam bylo ne jen nemožné, bylo to krajně bláhové, neboť prudký jed z červených ostnů působil rychle a velice bolestivě. Sem tam nějaký keř byl i zde, jenže při rozhlédnutí její zrak žádný nezachytil. Keř nebylo to jediné, co mělo případnému návštěvníkovi lesa dělat vrásky. Les byl domovem pro spousty tvorů, jejichž název mnohdy nebyl ještě vymyšlen a se schopnostmi tak nebezpečnými, že jen veliký odvážlivec nebo naopak značný barbar, by se odvážil v noci bez doprovodu do lesa.

Luna nebyla ani jedno a přesto zde stála, tiše, aby naslouchala zvukům ve tmě.

Tiché a jako by vzdálené šustění větru v korunách stromů naplňovalo prostor.

Od úst šel v prudkém poklesu teploty teplý vzduch. Byl konec prosince, ale tento rok zima nadělila sníh jen v období Vánoc. Před dvěma dny sníh roztál a zanechal po sobě jen promáčenou zem a odkryl starou vrstvu spadaného listí.

Zakručelo jí v břiše a ona si tedy dlaní instinktivně chytla břicho. Zase silné křupání větví.

Než se stihla nadechnout někdo nebo něco ji rychle přitisklo k tlustému kmeni stromu.

„Co se to sakra…,“ cizí ruka se přitiskla na její ústa a ona ještě více zpanikařila.

„Buďte zticha nebo nás díky tomu řevu objeví.“

Ruka zjemnila stisk a nakonec zcela zmizela, konečně se směla podívat na neznámého. Z toho se nakonec samozřejmě vyklubal Snape, ale jeho šepot by bývala vůbec nepoznala. Všechny hlasy zde v lese zněly jinak.

Stál tak blízko, že způsoboval zvláštní pocity v jejím nitru a to i přesto, že s nimi Luna bojovala. Chytil ji za bok a prudce přitáhl v okamžiku, kdy se kousek od nich začal ozývat chrčivý zvuk, a bez dalšího rozmýšlení se společně přemístili na mýtinu před lesem.

„Co to bylo?“

„Nechtějte to vědět.“

Zamračila se a chystala se k jednomu ze svých proslovů začínajících slovy – Tak podívejte se…

Zarazil ji rukou.

„Strážci lesa.“

„A to je co?“

„Duchové. Pro les platí jistá pravidla, nenapadlo mě, že se začali soustředit i na okraje.“

„A Vy jste si za mě utahoval, že se bojím do lesa!“

„Uklidněte se, nic se nestalo.“

Ve své hlavě věděl, že kdyby se něco stalo, nikdy by si to neodpustil. Strážci lesa byly pradávní duchové chránící stromy a vše, co v nich žilo před jakýmkoliv narušitelem. V noci platily v tom tajemném prostoru jiná pravidla, než přes den a kdyby se našel někdo, kdo je nebude respektovat, zaplatí životem.

Do Hradu došli mlčky zadním vchodem mlčky a tajně, aby Lunu nikdo nemohl vidět. Studentů letos opravdu mnoho nezůstalo, ale člověk si nesměl být jistý ničím. Ani tím, že budou po desáté hodině všichni v posteli.

Luna snědla jen trochu zeleninového salátu, co přinesl Snapeův skřítek a bez rozloučení odešla do koupelny.

Snape důkladně zakresloval detaily z dračí kolonie a učil se nazpaměť každičký kámen či skálu. Skal tam bohužel bylo opravdu hodně, proto nebude možné přemístit se přesně do středu. Nikdo nemohl riskovat, že se při mírném odchýlení nezhmotní na nějakém výčnělku nebo hůř, ve vzduchu…Bude dobré přemístit se na několikametrový plácek asi tři sta metrů od cíle. Neměl tušení, kolik tam momentálně žije draků, ale stejně jako bylo možné, že nakonec nepotkají jediného, bylo víc než rozumné počítat s tím, že narazí alespoň na dva.

Čím víc nad tím přemýšlel, tím větší chuť měl poslat s Lunou spíše Hagrida…

Druhý den vylezla z pokoje až před obědem. Spala dlouho a po dlouhé době beze snů. Navíc nestála o nějaké zbytečné dohady ani konflikty. Nemůže si dovolit ztratit mozek operace hned v začátku.

„Takhle toho moc nestihneme.“

Zavrčela na důkaz, co si o tom celém cíleném mrzačení myslí.

Procházení hradem pod Zastíracím kouzlem ji bavilo. Nikdo ji nemohl vidět a ona se tak mohla uvolnit, nehlídat se, nesoustředit se. Vše, co byla, svěřovala do rukou kouzlu a Snapeovi, který vždy ostražitě prohlédl chodbou, kterou se dali. Musel dávat pozor, aby nedošlo například ke srážce se studentem vycházejícím zpoza rohu. Nic takového se samozřejmě nestalo.

Došli opět až dolů k lesu a Snape na začátku mýtiny učinil několik opatření, aby ani náhodný procházející nemohl vidět a slyšet jejich boj.

„Zítra se přemístíme asi tři sta metrů od cíle, to znamená, že po Vás budu požadovat tři sta metrů naprostého soustředění. Budeme pro jistotu počítat s tím, že budete muset až k cíli dojít sama a já opravdu netuším, co Vás tam může čekat.“

„Proč bych musela k cíli dojít sama?“

„Může se stát, že se budeme muset rozdělit. Můžu se zranit, můžu Vám krýt cestu. Může se stát naprosto cokoliv. Draci nejsou zrovna trpělivá stvoření.“

„Myslíte, že krystal bude chráněn nějakými kletbami?“

„Nemyslím si, spíš bude dobře ukryt a k jeho objevení budete potřebovat víc než jen kapku důvtipu a nadhledu.“

Luna si něco zašeptala sama pro sebe, ale Severus to ignoroval a raději zaujal postoj pro další souboj. Svým způsobem byl blázen, když proti sobě postavil studentku, která sice ovládala výborně techniku, nicméně jí chybělo to, čeho on měl zásobu. Zkušenosti. Ano, bojovala ve válce, ale tam se drželi ve skupinkách. Tady bude sama, nemůže čekat, že i tentokrát bude každou minutu pod štítem.

Nemohl udělat víc, než ji naučit pár triků, vysvětlit situaci a doufat, že vše dopadne dobře.

Vlastně se pořád ještě divil, že se ho to pořád chtě nechtě týká.

Ale asi jí to dluží…