12. kapitola – Mapa

Za opravdu mimořádně děkuji elu. Věnováno irské skupině a všem, co nám držely palce, aby se nám splnil sen. :-)

Restauraci našli přímo ve vyšehradském parku, a jakmile si oba objednali, pustila se Luna do zírání na profesora. Zaznamenal její upřený pohled hned, ale dobrých pět minut ho ignoroval.

„Vy semnou máte nějaký problém, že?“

To snad nemyslela vážně. Co kromě toho, že ji má na starost téměř dvacet čtyři hodin denně, asi může myslet?

„Co byste řekla?“

„Že Vám něco vadí a nechcete mi to říct,“ dořekla a bezděčně rozhodila rukama.

Ignoroval její pokus o svěření jeho niterných pocitů a dál dělal, že ho zajímá vrzání nedaleké branky.

„V tramvaji jste měl semnou nějaký problém…“

Ona s tím snad nepřestane. To jí tu má začít líčit, že těsná blízkost ženy, jež mu občas docela chyběla, udělala s jeho tělem něco jiného, než by snad chtěl, nebo dokonce čekal?

„Měl jsem problém s tím, že jste si na mě sedla.“

„Proč?“

I když se snažil zrcadlit tu největší nezúčastněnost, jakou dokázal, uvnitř doufal, že to vzdá a nebude s výslechem pokračovat dál. Možná by brzo ztratil pojem o tom, co je ještě slušné a co nikoliv.

„Protože to bylo neslušné.“
“Co na tom bylo neslušného? Bolely mě nohy, Vy jste seděl, a jinde nebylo místo.“

Taky by si přál vidět věci tak prostě.

„Slečno Láskorádová, řekl bych, že to Vy očividně máte nějaký problém se mnou!“

„Já? Ne. Mě se sedělo dobře.“

Tak teď nevěděl, jestli se má začít smát, brečet anebo raději odejít škrtit nějaký nejbližší keřík. Sedělo se jí dobře. To je docela div, neboť jeho vzrůstající problém v kalhotách musel i méně pozornému jedinci dát jasně najevo, co s ním takové „dobré“ sezení dělá.

Vysvobození nakonec přišlo v podobě zavalitého číšníka, který nosil ven na zahrádku objednané jídlo a položil před oba dva jejich talíře. Než stihli mrknout, byl pryč.

„Máte mé jídlo,“ řekl klidně a pozoroval, jak v Luně mizí jeho brambory s plněným řízkem.

Výmluvně se usmála a převzala si svůj talíř s těstovinami.

Severus provokatérsky nabral nakousnutý brambor do výše očí a sklepl ho na ubrousek vedle sebe.

Luna oplatila úsměvem, při kterém by roztál i Alpský ledovec.

Jedli rychle. Severus přemýšlel, zda využít ještě hromady času k nějaké krátké obhlídce, když už byl kvůli této cestě tolik namáhán žaludek jeho svěřenky. Nakonec počkal, až dojí a vyjádří se sama.

Číšník byl patrně vycvičen ke sledování dojídajících hostů a tak přispěchal, jakmile Luna odložila vidličku na talíř.

„Pán si přeje zabalit sebou?“

Severus se na číšníka překvapeně podíval. On své jídlo přeci dojedl a…. zrak mu spočinul na místě, kam chlapík ukazoval.

„Ne, ta brambora mi upadla na stůl, opravdu ji nebudu dojídat,“ přesvědčil číšníka rázně o svém mínění nechávat si balit nakousanou bramboru a ten okamžitě zmizel s talíři i nebohou bramborou zpět v prostorách restaurace.

„Musím na záchod,“ zašeptala kamsi do rukávu Luna.

„Co prosím?“

„Musím čůrat!“ řekla už dost nahlas, že ji slyšel velice dobře jak Severus, tak lidé u vedlejšího stolu. Starší paní se naštěstí jen výmluvně usmála.

„A co s tím mám společného já? Mám Vám snad dojít zahřát prkénko?“

„Ne, říkám Vám to, abyste mi neutekl a nepodroboval mě výslechu, až přijdu.“

Protočil oči.

Než se stihla vrátit, Severus zaplatil.

„Eh, pane profesore?“

„Jaký máte problém tentokrát?“

„V té kabince byly dva záchody, nevím, zda jsem byla na správném…“

Severus ještě více zbledl, chňapl Luně po ruce a raději se rychle spakovali, než by případně vyšlo najevo, že Luna ucpala bidet.

„Vy jste první dva ročníky nenavštěvovala mudlovskou nauku?“

„Navštěvovala, ale oni vypadali skoro stejně.“

Ušklíbl se a konečně pustil její rukáv. Už bylo načase, lidé, které míjeli, začínali mít pocit, že se jedná o přepadení, neboť se často nevidí, aby dospělý muž táhl svou, dle věku, partnerku za ruku půl metru za sebou.

„Najdeme teď nějaké klidné místo, odkud se přemístíme.“

„Neprohlédneme si alespoň tenhle park?“

Kývnul a zmírnil krok na procházkový. To Luně plně vyhovovalo.

Našli docela pěknou vyhlídku a dle mapy, která byla umístěna na malém stojánku, se i snadno dovtípili, kde jaká památka je.

Jakmile hodiny začaly odbíjet pátou, rozhodli se stihnout večeři již v Bradavicích.

Pěšinka, po které šli, se zdála být na nenadálé zmizení z důvodu přemístění vcelku zašitá a klidná. Přistoupila k němu a zepředu se ho chytla za ruce. Než se stihl vzpamatovat, zíral na nějakou babku, držící v náruči malého voříška, a jež si ho znechuceně měřila pohledem.

„Že se nestydíte tady sexuálně harašit uprostřed parku plného slušných lidí!“ pronesla ona stará ženština namyšleně.

Luna si nevědomky přisadila, když babku seznámila se skutečností, že on je její profesor.

„Ještě s profesorem, to je hrůza, kam ten svět spěje.“

Severus se nezmohl na nic a raději opět táhl Lunu někam jinam. Ještě několikrát se chtěl vrátit a cizí ženu proklít. Naštěstí se Luně pokaždé povedlo profesora pevně chytit za loket a uklidnit ho.

Mumlal ještě dobrých dvacet minut po tom, co se přemístili zpět do kabinetu. Luna to už pustila z hlavy, měla jiné starosti. Například soukromou schůzku se záchodem a už tak na ní šla téměř pozdě, neboť se málem přerazila o velkou krabici plnou kopií z knihovny.

Když se pak vrátila zpět, profesor k ní stál zády, opíral se oběma rukama o desku pracovního stolu a nakláněl se na rozloženou mapu. Opřela se o rám dveří a tiše ho pozorovala.

Líbilo se jí, jakým způsobem držel hůlku a přejížděl s ním po povrchu starého pergamenu… Nekontrolovatelně se zachvěla a tiše vzdychla.

Otočil se a zamračil se.

„Tak na co jste přišel?“

„Našel jsem střed. Zítra se přemístíme.“

Luna se s vykulenýma očima otočila na místě a zamířila zpět do koupelny. Dveře se s prásknutím zavřely.

Severus se stále díval jejím směrem se zamyšleným výrazem.

„Ale zítra si vezmete prášky.“

„Severusi, tak na co jste přišli?“ zeptal se netrpělivě ředitel muže, který se právě vynořil z jeho krbu.

„Že České země jsou plné divných lidí.“

„Víš, jak to myslím.“

„Prakticky na nic. Mám mapu, mám i nějaké další zajímavé dokumenty, které pak znovu nakopíruji a odnesu do školní knihovny, ale kromě toho si nejsem jist, zda se zítra budeme přemisťovat na správné místo.“

„A jak je slečně Láskorádové?“

„Řekl bych, že hůř nese to přemisťování, než samotný problém s věkem.“

„Za ta léta, co slečnu Láskorádovou a její rodinu znám, bych si troufl říci, že je to velice houževnatá slečna a nyní mladá žena. Vyrovnává se s tím dobře.“

Rozhovor dvou mužů pokračoval, zatímco dole ve sklepení Luna už po několikáté smáčela dávkou slz svůj polštář.

Nebylo těžké se s tím vyrovnat v hlavě, ale v srdci to byl problém. Sedmnáct let kolem proběhlo tak rychle, že v ní nenechaly jediný pocit, vzpomínku, zážitek, radost, potěšení, smutek ani zkušenost. Sedmnáct let jí prostě jen tak vzali a zahodili do koše jako něco bezcenného. Co mohla za tu dobu dokázat? Mohla se zamilovat nebo vést nějaký svůj výzkum. Mohla mít už děti nebo mohla chovat vlastnoručně objevené tvory, které by pak veřejně představovala veřejnosti se slovy – Já jsem Vám to říkala. Takže měla za sebou část života, o které nemohla říci, že proběhla, protože se ztratila.

A teď ztrácí další chvíle místo toho, aby si už nenechala ujít jedinou minutu života.

Něco uvnitř se náhle zlomilo.

Bude bojovat, ano, ale kdyby náhodou boj prohrála, nedovolí svému smutku a lítosti, aby ji dál okrádali o další okamžiky.

Jenže ona to vyhraje. Věděla, cítila, že dojde nakonec cesty a dostane šanci na rozhodnutí.

Ona ve svých snech věděla, že jí dovedou až tam, kde dostane odpovědi. Ta stará žena ze snu se k ní vracela. Povzbuzovala ji. Určitě to tak bylo. Těšila se, že dostane další nápovědu. Usnula asi deset minut na to.

Stála uprostřed ničeho. Kolem byla naprostá tma. Oči si snažily přivyknout na nedostatek světla, ale nebyla tam jediná jiskřička, částečka. Kolem ní proudil tepavý zvuk. Bylo to snad její vlastní srdce?

„Vítám tě. Už víš, co znamená střed?“

„Kdo jste?“

„Odpověz na otázku.“

„Nejsem si jistá, je to střed země?“

„Není to tak těžké, horší bude cesta, která tě čeká k dalšímu krystalu.“

„Co mě tam čeká?“

„Brzy na shledanou.“

„Počkej, neodcházej, kdo jsi?“

Probudila se uprostřed Snapeovy pracovny nad stolem a křečovitě držela prst na jednom místě mapy.