Bonzblok - Výlet do Irska anéb skupina fanynek dobývá Alana

Den první - sobota

Moje cíle: Nepozvracet se, nehysterčit a vyfotit se s Alanem.

Cíle ostatních: Zdárně se ubytovat a možná na chvilku zahlédnout Alana.

Po té, co jsme zdárně přežily čekání na zpožděné letadlo a některé z nás přečkaly i první let (i za cenu vlastního sebezapření), jsme kolem sedmé večerní konečně a velice tvrdě dosedly na půdu Dublinského letiště. Po krásné, desetiminutové projížďce po letištní dráze jsme se po daleké cestě skrz terminál dobraly ke svým zavazadlům.

I přes přestup ve Frankfurtu k našemu překvapení dorazily všechny kufry.

Po krátkém zhodnocení naší situace a chvilkovém zmateném bloudění v kruzích, které si ten večer ještě několikrát pro velký úspěch zopakujeme, jsme v rukách držely turistické lístky na autobus, které nám měly za „pouhých“ 26 euro složit po dobu 72 hodin.

Autobus jsme k všeobecné radosti našly hned. (Stál přímo před hlavním východem z letiště).

Nasednutí proběhlo poklidně, pokud nepočítáme radostné výskání z toho, že v prvním patře autobusu je velká obrazovka, která nám ukazovala momentální stav a místo našich zavazadel.

Náš příjezd do Dublinu a noční jízda MHD. Povšimněte si oné obrazovky

Cesta na autobusové nádraží skrz noční Dublin po levé straně silnice utíkala pomalu. Nyní víme, že v Dublinu mají milion sto tisíc osm set třicet tři semaforů, které jsme všechny projely a na každém stály na červenou. Na autobusové nádraží jsme byly dopraveny po půl osmé večer. Zde nás čekalo opět několik velice vydařených kruhů kolem jedné ulice, přičemž jsme stihly potkat jednoho Poláka, pět bezdomovců, dva další zmatené turisty, třikrát jeden a ten samý most a spousty ostatních, již zorientovaných lidí.

Náš hotel čekal schovaný vlevo ve stínu.

Po úspěšném ohlášení se na recepci jsme byly odvedeny do prvního patra, kde byl třílůžák připraven pro Chave, Leu a Marťu, které si své kufry vynesly samy.

Druhé patro patřilo mě a wixie a oba dva největší kufry nám byly vyneseny hodným recepčním, který po absolvování oné cesty vypadal, jak když dostane infarkt.

Nevíme proč, ale také jsme měly třílůžák s tím, že jedna postel bylo letiště. To jsem samozřejmě zabrala já, jakožto všem známý sobec :-D Skutečný důvod pramení v mém trefování nočních stolků v průběhu noci na neznámé posteli. Uvítala jsem proto větší prostor.

Ubytovávaly jsme se v záchvěvech čiré hysterie z toho, že již za dvě hodiny uvidíme Alana (já nevím jak ostatní, ale já si nepřipouštěla, že ho neuvidíme, že se nám nepodepíše a že se s námi nevyfotí, což jsem jim měla za nutné každých pět minut sdělovat).

Kolem deváté jsme se shledaly natolik připravené, jak fyzicky tak psychicky, na to, abychom vyrazily na průzkum okolí a jelikož jsme počítaly s kruhy, které jsme nakonec opisovaly kolem divadla, vyrážely jsme s hodinovým náskokem. Věděly jsme od první skupiny, že Alan končí asi ve 21:50 a po desáté se objevuje u zadního vchodu do divadla, jenž byl označen jako Stage door.

Netuším, kam zmizela ona hodina a kolikrát jsme se u divadla ocitly či kolikrát jsme se vyfotily u Alanova plakátu, ale patnáct minut před desátou jsme obklíčily zadní dveře, které jsme okupovaly ještě s jednou paní. Brzy se kolem nás začaly kupit další a další fanynky i fanoušci všech věkových kategorií a tak byla ulice obsazena natolik, že se mi po čele začaly valit kapky potu naprostým zoufalstvím, že Alan se určitě nestihne podepsat všem.

Focení u plakátu a naprosto dokonalého Alana

Ochranka, která neustále kontrolovala zvětšující se dav vpustila do malé vrátničky dvě ženy, které tu noc jistě nemohly usnout, protože nevěřícné a nenávistné pohledy je musí pronásledovat ještě dnes. Ochranka před námi zamkla. Poté se vrátila, s obavami opět změřila svým pohledem dav a pro jistotu přidala ještě jeden zámek.

Alan se objevil v malé vrátničce asi pět minut po desáté. Detaily jsou mi cizí, neb mi přestal fungovat mozek.

Prvně jsem uviděla jeho profil a hned potom jeho pravou ruku, kterou se vítal s cizími ženami, které měly očividně co dočinění s panem ochrankou.

Po pár minutách se ovšem dveře otevřely a Alan stanul tváří tvář … nám!

Bylo nás tam kolem 30-40 lidí. A všichni se s ním nadšeně vítali. Alan měl v ruce vlastní popisovač, protože dobře věděl, že lidi venku si s ním určitě nechtějí jen pokecat.

Dostalo se na mě asi jako na desátou ze všech. Asi jako třetí z naší party. Nikdo se do té doby s Alanem nevyfotil, ale já si přeci přijela pro fotku. Proto jsem neopouštěla svou pozici ani po tom, co se mi Alan s úsměvem podepsal. Stále jsem ho rentgenovala pohledem a on se ke mně brzy tím svým vrátil s několika otazníky na zorničkách. Následovala má osudová napůlvěta.

Alan, please foto?

(Alan ochotně) Oukej

Následovalo moje nadšené vyražení směrem k němu a superrychlé předání mého fotoaparátu Chavy, která byla hned za mnou. Velice krátce jsem na ni vyhrkla, jak má zmačknout foťák, který byl připraven k akci. Chavy ovšem ze stresu nemohla najít spoušť a tak jsem jen doufala, že to Alan nevzdá. Můj rukáv se zatím dotýkal toho jeho. Konečně blikl blesk.

Mé krátké a výstižné poděkování – Thank you a opět Alanovo sametové oukej.

Chudák Alan asi ihned zalitoval své ochoty se se mnou vyfotit, neboť tato akce spustila davové šílenství a Alan se pak musel fotit s každým.

Mé postrkování zbytku dívčí skupiny opět ke středu a jejich čirá závist nad mou fotografií způsobila, že se také s Alanem vyfotily. Ten byl pobaven tím, že se vedle něj střídají lidé, fotograf však nikoliv :-D

Alan měl na sobě bílou proužkatou košili, černé sako a černé kalhoty a očividně mu musela být zima. Proto se asi po deseti minutách slušně omluvil a rozloučil máváním a po ohromném potlesku všech přítomných zmizel vevnitř. Ten den jsme ho taxíkem odjíždět neviděly.

Fotku neměla jen Chavy, ale já byla opět přesvědčena, že toto nebyla poslední možnost.

Mě osobně se velice líbil přístup fanoušků, že Alanovi nikdo nebránil v odchodu, a že mu tak krásně tleskali. Alan, ač měl za sebou dvě představení, byl příjemný, usmíval se a ochotně odpovídal na otázky. Jakmile přišel, byla na něm dost patrná únava, ale brzy ho fanoušci rozptýlili natolik, že vypadal, jak kdyby nabral nové síly.

Napůl v mrákotách a napůl v absolutní extázi jsme se dostaly zpět na hotel, kde jsme ještě spousty hodin probíraly události nedávno minulé.

Měly jsme za sebou asi 4 hodiny v Dublinu a už jsme měly misi téměř hotovou.

Foto z prvního večera

Den druhý – neděle

Moje cíle: najíst se, užít si to

Cíle ostatních: najíst se, užít si to

Po čtyřech hodinách spánku, převalování, naprosto úžasných snech a bolením hlavy jsme se probraly s wixie téměř stejně. Byla krásná, slunečná neděle a Alan dnes nehrál. Jelikož se první den povedl přesně podle mých představ (u ostatních hodnoceno jako nad očekávání) mohly jsme si dnešní den užít jak se sluší a patří. Po krátké noční poradě jsme se rozhodly vypustit z našeho programu Powerscount, neb byl daleko a vodopády, na které jsem tam chtěla zajít byly od cílové zastávky vzdáleny ještě dalších 7 kilometrů. Místo toho jsme se rozhodly zajet na pobřeží. Bus, který nás měl zavést k moři měl stanoviště jak jinak než u divadla. To jsme nezapomněly obkroužit.

Bus byl brzy nalezen a tak jsme si užívaly cestu skrz okrajové části Dublinu, kde stálo spousty krásných cihlových domků s barevnými dveřmi.

Na pobřeží jsme dorazily asi 45 minut po odjezdu. Cestou jsme s autobusem plným lidí míjeli jakýsi záliv, který díky odlivu působil jako bažina a tak naší skupinou projela obava, zda vůbec moře uvidíme.

Uviděly jsme. Prošly jsme se po kamenné cestě – jakési hrázi, jež lemovala moře a jelikož byl nádherný slunečný den, bylo vidět překrásně modré moře, ostrůvky i zbytek Dublinu táhnoucího se kolem dlouhého pobřeží.

Nádherné pobřeží u přístavu

Po krásné procházce jsme počaly hledat vhodnou (cenově) restauraci, kde bychom naplnily žaludky a hned pro druhou jsme se rozhodly. Sice působila trochu bufetovým dojmem, ale na jídelním lístku byla jídla, která v nás dokázala vyvolat chuť zůstat. Můj Steak with Kidneys pie and french chips jsem objednávala s jistotou, že vím, co mi donesou.

Bohužel. Nikdo mi totiž neřekl, že kidneys jsou ledvinky a tak když přede mě byla postavena jakási kapsa s ledvinkami, bylo mi kapku ouvej. Lea měla to samé a ubezpečila mě, že je to dobré.

)

Mé slavné jídlo s ledvinkami

Hlad byl silnější. Nakonec to bylo docela dobré ačkoliv bych to určitě neobjednala znovu. Wixie vyzkoušela místní specialitu Fish and Chips a velice si to pochvalovala. Zbytek měl jakýsi kuřecí steak. Po jídle jsme chtěly ještě dojít na písčitou pláž, co jsme viděly nedaleko, ale brzy jsme to vzdaly, neboť tato pláž byla nejspíše soukromá a nedalo se k ní dostat jinak než přes pozemky místních lidí.

Autobus nás zavezl zpět do města kolem třetí odpoledne a tak jsme ještě stihly projít město a ty zběhlejší z nás (já samozřejmě) jsme stihly nakoupit většinu suvenýrů a dárků domů, protože máme zkušenosti, že později na to už nebývá čas. :-D Večer pak ubíhal ve jménu her, povídání a celkové pohody z toho, že jsme právě my v Irsku.

S wix jsme usnuly asi ve čtyři ráno, protože jsme se těšily na již dnešní večerní představení v The Abbey Theatre.

Třetí den – pondělí

Moje cíle: Neomdlít při pohledu na Alana, ještě jednou se s ním vyfotit, nechat podepsat fotku pro elu a nechat dopsat jméno na svojí fotku.

Cíle ostatních: opět skromné

Probouzela jsem se s příjemným pocitem běhajících nosorožců po mém žaludku. Motýlí křídla jsou pro začátečníky. Dnes uvidím Alana a to hned dvě hodiny. Zatímco stádo nosorožců spokojeně drancovalo mou krajinu břišní jsme se stihly zkontaktovat telefonem, který byl na pokoji a stručně si předat instrukce na dnešní den. Během dopoledne jsme chtěly stihnout dojít k Dublin Castle a cestou potkat Trinity College. To se ovšem nepodařilo, protože jsme díky mě zahnuly do jiné ulice plné zajímavých obchodů a kde jsme nakonec opět přikoupily nějaké suvenýry. Obtěžkání břemeny jsme se kolem jedné zmohly už jen na to, abychom se najedly a vrátily do hotelu, kde byl plán být nejpozději ve čtyři odpoledne, abychom se stihly náležitě připravit na večer, kdy jsme před sedmou měly vyrážet do divadla.

Výběr restaurace byl na mě a já byla pyšná na svůj výběr celý den, neb se mi podařilo vybrat nóbl restauraci s úžasným meníčkem za 9 euro i s pravým anglickým čajem nebo kávou.

Dala jsem si steak s pepřovou omáčkovou a smaženými brambory. Bylo to naprosto excelentní, což tvrdila i wixie s chav, které si daly kuřecí prso v rajčatové omáčce a salátem, ale i Lea s Marťou, jenž si objednaly lososa s rajčaty a bylinkovým máslem se smaženým bramborem. Všem nám to moc chutnalo. Holky si pak ještě objednaly zmrzlinu.

Restauraci jsme opouštěly spokojené i nespokojené, protože holkám se líbil číšník, který se později ukázal být homosexuálem, když se vášnivě líbal se svým přítelem uprostřed lokálu. Smála jsem se jim upřímně a dlouho.

I v pondělí byl krásný slunečný den, ale to nás přestalo zajímat po zaklapnutí dveří našeho pokoje. Bylo načase se začít chystat na náš velký večer. Nabídla jsem holkám, že je nalíčím, ovšem díky bohu, že jsem se začala líčit první a zároveň si natáčet vlasy včas, protože frajerky k nám naběhly před šestou hodinou. Začala jsem panikařit a silonky si natahovala celých sedm minut. Wix pronesla cosi o kravatě a zmizela v koupelně vracejíc se po deseti minutách. Stihla jsem nalíčit Leu i Chave. Mezitím jsem se naučila dýchat ve svých pouzdrových koktejlkách, které jsem kupovala speciálně kvůli této příležitosti. Nakonec jsem ještě nahodila kabát a šálu a byla už značně nervní. Cestou do divadla jsem přestala komunikovat. Až v divadle jsem ocenila oblečení svých kolegyň, které měly všechny černé kalhoty až na chave, ta měla tmavě fialový kostým a ostatní různé společenské vršky převážně košile. Má panika se zvětšovala s přibývajícím počtem divadelních návštěvníků a ač jsem již svírala svůj lístek, tupě jsem zírala na dveře a číhala, zda Alan neproběhne kolem.

Holky začalo znepokojovat mé neobvyklé mlčení a tak se mě snažily trochu probrat. Neúspěšně. Zakoupily jsme divadelní program za 6 euro, kde byly představeny všechny hvězdy představení John Gabriel Borkman a doslovný scénář ke hře.

Nebyla povinna šatna. Brzy jsme zjistily proč. Usadily jsme se do naší první řady (já sedadlo přesně uprostřed) po mé levici wixie a vedle ní tuším Lea a po mé pravici Marťa a Chav.

Ovanul nás chlad, ale přesto jsem se přiměla nesedět celou dobu v kabátu a šále. Nohy mi ovšem slušně v kluzkých balerínách mrzly. Zaplať pánbůh za černé bavlněné návleky.

Před začátkem jsem stihla vyfotit nádhernou scénu a i sebe na sedadle.

Pohled z mého sedadla

Poté jsem byla jak v extázi. Alan přišel na scénu asi po patnácti minutách, ale jeho pohled rozehřál naše prokřehlá těla dokonale. Během hry se několikrát díval do první řady a jednou velice dlouho, zatímco seděl na židli a poslouchal hádku mezi jeho ženou a synem ve hře. Samozřejmě si každá myslí, že koukal na ní, ale já jsem přesvědčená o tom, že jsme si hleděly do očí, dokud jsem před tíhou jeho pohledu cudně neuhnula :-D

Pobavené vylétnutí koutku alá Snape mě utvrdilo v mém doufání :-D

Během hry přišlo několik okamžiků, kdy se každé zamilované fanynce muselo zastavit srdce.

První přišlo s pádem, kdy Alan strhl svého syna na zem hned před nás (už jsem říkala, že první řadu od podia dělila pouze šířka mých nohou? :-D) druhé přišlo s Alanovým I love-love-love you, které ve hře patřilo jeho dávné milence Elle, ale jelikož se opět díval do první řady, každá jsme vzdychala po svém.

Hra skončila a my byly domluvené, že se postavíme a budeme tleskat ve stoje, což je v ČR docela známý jev, pokud se divákům hra líbí. V chladné Anglii a Irsku je toto něco neobvyklého a patří to k hercově největší poctě, když se podaří postavit pár lidí.

Naše skupinka stála jako první a po nás se možná trochu zmateně zvedali další. Nakonec se nám povedlo takto „postavit“ celé divadlo a Alan na to celé koukal trochu šokovaně. Fiona, která hrála paní Borkmanovou plakala. Zbytek dojatě slzel a vypadal, že je to velice potěšilo. Na děkovačku přišli jen dvakrát, protože je opět zvykem vyvolat herce pouze dvakrát (jak jsme se dozvěděly) a poté už netleskat. Když odcházeli podruhé tleskala už jen naše skupinka, takže jsme si vysloužily skutečně vřelý úsměv od Alana a jeho kolegů, načež zmizeli v zákulisí.

Potěšeně jsem zjistila, že se mi skutečně podařilo ukázat Alanovi své spodní prádlo, protože šaty se mi lehce vyhrnuly a jsem si tak jistá, že když jsem seděla koukal skutečně na mě, ale asi ne přímo do očí :-D Doufám, že mě nezradil i zadek mých šatů a zbytek divadla se také nepodíval. Při děkovačce jsem zakopla o vlastní kabát a ztratila tak botu. Málem jsem se zakousla i do tmavého podia, neboť mi noha bez boty nebývale klouzala.

Ihned jsme jak stíhačky vylétly z divadla, abychom se přesunuly k zadnímu vchodu, kde jsme šly opět čekat na Alana. Wixie mezitím málem stihla srazit Rimu. Chtěla mi ji ukázat a tak jsem po svém boku zaslechla její hlas – Hele to je Rima. Odpověděla jsem jí něco ve smyslu, že nějaká Rima mě nezajímá, že jdu za Alanem. Z předchozího dne jsme byly domluvené, že první protlačíme k focení Chavy, která ještě fotku neměla a následně mě a Marťu, protože mě se na fotce tvářil trochu zvláštně – nejspíš z dlouhého čekání na spoušť a Martě pro jistotu koukal úplně jinam.

Tentokrát nás tam bylo asi 10-15 což se jevilo velice příhodně. Alan opět vylezl pár minut po desáté a s úsměvem se podepisoval. U mě se maličko zarazil, sjel mi nohy a pak se na mě opět tázavě podíval, cože to chci, neboť jsem mu podávala již podepsanou fotografii, velice neverbálně jsem popsala, že bych byla ráda, kdyby mi tam dopsal jméno, které jsem měla na papírku. S úsměvem dopsal. Co si v tu chvíli myslel raději nechci vědět :-D

Vypadal opět sexy (naší skupinou byl trochu odvážně označen za šukézního s mrdavým pohledem :-D), měl na sobě to, co vidíte na fotografii. :-D Tu úžasnou modrou šálu jsem si dala za úkol sehnat hned, jak to bude možné.

Wixie se mezitím Alana ptala, zda bude možné se s ním vyfotit a Alan cosi zamumlal. Wixie se tedy zeptala znovu, načež Alan zvedl hlavu, usmál se a zopakoval, že se vyfotí, ale nejdřív se všem podepíše a jestli snad nechce ještě něco. Mě se na jazyk okamžitě vydralo slovo kiss, ale bohužel jsem stála moc daleko :-D

Než se dostalo na Chave, pronesla jsem několik slov s ochrankou a dál se třásla zimou.

Chave se vyfotila druhá z davu. Pak jsem se tam procpala já po jedné neznámé fanynce, při čemž jsem dala fotoaparát wixie a tentokrát se k Alanovi více přitiskla. Neprotestoval a co si myslel opět vědět nechci :-D Moje zamumlání ve formě poděkování opět přijal se slovy oukej. Dostala jsem zpět foťák a prohlížela svou druhou fotografii, když mě z absolutního štěstí vytrhlo volání – Sáro, dělej foť.

Můj mozek byl mimo, neboť automaticky myslel, že má s focením splněno, ale i ostatní využily šance ještě jedné fotky s Alanem a tak už tam stála wix a já jedním rázným krokem stihla srazit dav, ztratit botu a rozesmát okolně stojící lidi i Alana svou pohotovostí. Pak se tam nasoukala i Lea, ale to už Alan velice dobře věděl, do kterého foťáku má koukat.

Alan se s fanoušky rozloučil a oni s ním opět tleskáním. Vrátil se dovnitř pro svou tašku a v klidu odešel na druhou stranu ulice do taxíku, kde na něj čekala Rima. Naše skupinka až na wixie, která to považovala za trapas, jsme začaly taxíku mávat. K našemu překvapení mávali nadšeně oba. Jak Alan tak Rima. Hned potom nám výhled zatarasila tramvaj. Tramvaják byl několikrát proklet.

Ten večer a noc jsme měly nádherné sny a vůbec nevadilo, že na dnešek jsem s wix spala jen tři hodiny a už se to na mě začalo podepisovat…

Foto z pondělního večera - po shlédnutí hry JGB

Čtvrtý den – úterý

Moje cíle: Naposledy vidět Alana, natočit s ním video a nechat si podepsat program z divadla

Cíle ostatních: předat hromadný dárek a ještě ho naposledy vidět

Po dalších třech hodinách neklidného spánku nás vzbudil telefonát od našich kolegyň ze spodu, že jsou vzhůru a kdy vyrazíme na památky a dokoupení posledních nutností domů.

Wix jim rozespale sdělila, že tady se spí a po půl hodině čumění do stropu jsme se tedy zvedly i my. Stihly jsme najít jak Trinity college, Temple bar, Dublinský zámek, obě dvě katedrály z nichž tu Svatého Patrika poctít svou přítomností zevnitř, tak i oběd a nějaké ty suvenýry.

U temple baru a St.Patric´s Cathedral

Na oběd jsme byly v České restauraci, která nás nejen šokovala, ale následně i příjemně překvapila českou obsluhou a výborným jídlem.

Česká restaurace Pifko

Večerní Dublin je něco úžasného a tak jsme v něm posečkaly až do půl šesté do večera, kdy jsme se opět plny očekávání vrátily do hotelu, kde začaly probíhat přípravy na poslední setkání s Alanem a zároveň k předání nádherné bonboniéry, kterou jsme pořídily ve městě, a která obsahovala hořkou čokoládu. Poslední večer probíhaly přípravy nějak víc, než kdy jindy. Chave mi učesala nádherný účes a takto vyzbrojené (já opět šaty, abych ukázala nohy půlce Dublinu, a které měly takový úspěch nejen v divadle) jsme se vrhly ven, kde nádherně pršelo. K tomu se přidal i silný vítr, takže můj účes se brzy proměnil na alá zmoklá slepice s větrovou foukanou.

Před odchodem z hotelu

Podobně na tom byl i zbytek, jediná Marťa, majitelka krátkých vlasů, vypadala pořád dobře. Jelikož jsme vyrazily příliš brzo, schovaly jsme se v blízkém Mekáči a s příslibem nevídaných věcí pronášely cosi o tom – My přijdem. Pronášela jsem to já, protože mi to často přišlo příhodné ačkoliv to nedávalo smysl. Mé složité duševní pochody se jen tak vysvětlit nedají. Před desátou jsme zabraly skvělá místa hned vedle dveří a ochranka, která nás již poznávala jen lehce zamrkala. Minulý večer jsem si s ochrankou dobře pokecala, protože moje zmrzlé Is could a jeho znalecké přeměření nebe a následné yes,yes se dalo považovat za praktické seznámení se a tak i doufání v jisté výhody.

Výhoda byla, že ochranka neřekla Alanovi, že tam opět straší ty samé ženské ze včerejška a tak ten se krátce po desáté zjevil ve dveřích s úsměvem a odevzdaně se vrhl na podpisy. Já si nechala podepsat program z divadla a našeho Mistra pak natáčela na video. Proběhlo předání dárků, které bylo velice zmatené, ale Alan vypadal potěšeně. Už jsme ho raději nedráždily s dalšími hromadnými fotografiemi, ačkoliv kdyby nepršelo, hodlaly jsme ho zneužít k hromadné fotce. Takto jsme jen opodál sledovaly jeho krásný úsměv a užívaly si deštivého počasí. Stála jsem hned vedle něj a když mi vítr frknul do obličeji další dávku vody, pronesla jsem česky – jen houšť jen houšť na což mi Mistr zase odpověděl úsměvem. Patrně ho pobavil můj dramatický projev ve formě stírání litrů vody z fotoaparátu.

Alan pak opět ukončil naše skromné setkání o 15 lidech jakýmsi zamumláním, že už půjde, neb je zima. Tentokrát jsem se roztleskala jen já a Lea načež se k nám nesměla přidal někdo z naší skupiny. Mávání z taxíku nám ale Alan neodepřel. :-D

Exkluzivní foto pro mé čtenářky z posledního setkání s Alanem

V silné depresi, jenž nás provází nejspíš doteď, jsme se odebraly na pokoj a skromně čekaly na čtvrtou hodinu ranní, kdy pro nás přijelo velké taxi a odvezlo na letiště.

Více fotografií s Alanem ve složce Alan Rickman, článek Setkání s Alanem - Dublin.

Videa

Z přistání v Dublinu:

Část 1. - http://www.youtube.com/watch?v=UaoSUQlIvvo

Část 2. - http://www.youtube.com/watch?v=n24aJOi-k8E

Jízda noční MHD po levé straně silnice v Dublinu:

http://www.youtube.com/watch?v=-I3adhoNcS0