11. kapitola – Česká republika

Kapitolu věnuji nadin, která v neděli slavila své narozeniny - ještě jednou vše nejlepší! a také svému manželovi, který má dnes svátek. :-D Manžel toto nečte, takže doufám, že si tuto peprnou kapitolu vychutnáte alespoň vy a to naprosto náležitě. Patří mezi mé nejoblíbenější, ale však sami uvidíte. :-) Příjemnou zábavu a pokud se vám kapitola líbí zanechte komentář. Toto píšu zejména pro nekomentující - prosím, ukažte, že má práce stojí alespoň za těch pár slov.

Děkuji.

Velice tématicky tak zveřejňuji 11tou kapitolu dne 11.11 :-D

Ve chvíli, kdy vstával, byl přesvědčen, že se stihnou vrátit před večeří, ale když pak následně znovu prohlédl své poznámky v drobné kožené knížce, bylo mu jasné, že budou rádi za návrat před půlnocí.

Jen doufal, že Luna nepatří k těm typům, co prostě musí v deset do postele, jinak kolem sebe plivou oheň a nepříčetně se ohánějí po všem, co vypadá jako budík.

Už jen to, že odmítla budíček v pět ráno, vypovídá o určitém spánkovém návyku.

On tedy neviděl rozdíl mezi tím vstát v pět anebo v šest. Pro tentokrát ustoupil.

Po kolikáté vlastně? Momentálně měl pocit, že ustupuje úplně vždycky, při všem a to dokonce i když hrozila hádka o koupelnu. Co se to s ním děje? Kam odešlo jeho pevné rozhodnutí, že Luně pobyt u něj znepříjemní?

Byla to lítost. Několikrát denně si říkal, že to tak musí být, protože měla za sebou několik špatných dní a… měl sto chutí dát si facku. Co je mu do toho, že má někdo jiný nějaké problémy? Musí se začít víc snažit nenechat se blízkostí ženy ovlivnit a hned dnes začne zase pouštět hrůzu!

„Dobré ráno, profesore.“

„Dobré rá-… Laskavě sebou pohněte, chci vyrazit za deset minut, a pokud v tu dobu nebudete nachystaná u dveří, jdu bez Vás, za což budu opravdu neskonale rád

Luna se jen výmluvně zašklebila a zavřela za sebou dveře koupelny.

Severus raději čas nehlídal, neboť mu bylo jasné, že by musel odejít bez ní a to by Brumbál pravděpodobně klasifikoval jako pokus o vzpouru.

I tak si Luna myslela, že dvanáct minut po probuzení být nachystaná na cestování je nejspíš momentální rekord, jaký nepřekoná ani Rita Holoubková, když ji vzbudí sova s nějakou bulvární novinkou…

Ruku k zachycení nabídl, aniž by se podíval jejím směrem a tvářil se u toho jako by tam vůbec nebyla.

Chytla se a ani se nestihla pořádně nadechnout, už vnímala jen energii, která kolem ní tepala, protínala ji. Opět ten pískavý zvuk a pocit hlubokého pádu kamsi do světla.

Tentokrát to trvalo opravdu dlouho. Mozek signalizoval, že už nevydrží.

Jen co ucítila dopad chodidel na pevnou zem, odklonila se stranou a bývala by upadla, ale Severus měl postřeh a stihl ji chytit v pase. Taktně se pak ani nepodíval na to, co Luna tvořila do kytiček u cesty.

Cítil, jak se její tělo chvěje a opět mu to nabouralo plány na dnešní ironickou sprchu.

Otřela si pusu, otočila se směrem k němu, a aniž by si to uvědomila, zabodla mu hlavu na hruď. Severus jen překvapeně zíral na blonďaté kadeře a dvě drobné ruce opírající se o jeho ramena.

Kdyby se k němu alespoň tolik netiskla. Začínal mít pocit, že jestli se okamžitě neodtáhne, může nastat určitý problém. Po několika vteřinách jí s oroseným tělem odstrčil sám a to nebývale tvrdě.

Naštěstí to nijak nekomentovala a tvářila se, že její hlavní problém je teď žaludeční nevolnost.

Dal jí ještě několik minut, během kterých stihla okraj cesty potěšit ještě dvakrát.

Mezitím vypil obsah malé černé lahvičky a rozhlédl se kolem.

Chtěl se přemístit do hlavního města, přímo před knihovnu, ale nikdy tam nebyl, takže netušil, zda se nachází na správném místě.

Když se k němu Luna připojila, zrovna se zpoza rohu pomalým loudavým krokem objevil nějaký starší muž, venčící psa.

Severus k němu rázně vykročil.

Muž by nejspíš začal utíkat, kdyby po Severusově boku nešla mladá žena.

A i když byl profesorův krok rázný, muž stihl přicházející dvojici krátce zhodnotit.

To budou cizinci.

„Dobrý den, hledám Hradčany.“

„To jste tady, ale zároveň můžete být kilometry od místa, které hledáte.“

Severus byl vděčný, za svůj cizojazyčný lektvar, i když se zprvu obával, zda je rozumné ho pít tak brzy po přemístění.

„Místo, které hledám, pravděpodobně znát nebudete,“ řekl tajemně a dál se rozhlížel kolem.

Pán se psem ještě stihl Severuse seznámit s možností tramvaje a pak pokračoval v cestě něco si mumlajíc.

Luna stála opřená o zábradlí a se zvláštním úsměvem pozorovala město, které se mezi stromy v rozednívajícím dni rozléhalo.

Severus byl překvapen, kolik lidí kolem něj už stihlo za tu chvilku, kdy pátral v zápiscích, projít.

Určitě nebyli správně. Necítil kolem sebe ani trochu magického potenciálu.

Ne, zde to být nemohlo.

„Hledáte něco?“

Severus se otočil. Díval se do tváře stejně vysokému muži v podobném věku, který měl na hlavě cylindr a na sobě splývavý plášť s velkými zlatými knoflíky.

Ano, vibrace odpovídaly, že ten muž musel mít něco dočinění s magií, pokud to ovšem není mudla, kterého před malou chvilkou někdo uřkl.

Severus to nejprve opatrně zkusil.

„Ano, ale nejsem si jistý, zda mi budete schopen poradit.“

Muž s úsměvem sáhl do vnitřní kapsy kabátu a vytáhl asi deset palců dlouhou hůlku s ozdobnou řezbou po celém jejím povrchu. Byla v některých místech lehce purpurová, ale jasně dokazovala, že Praha nebude úplně bez kouzelníků.

„Hledám Čarodějnickou univerzitu.“

„A hledáte přímo univerzitu anebo knihovnu s archivem?“

„Knihovnu.“

Severus se na cizího kouzelníka podezřívavě podíval. Tušil komplikace.

„Drahý příteli, to jste špatně. Univerzita je skutečně zde, ale vzhledem k vyhledávanosti přímo knihovny musela být přesunuta na jiné místo. Víte, mudlové začínali cítit tu velkou koncentraci něčeho, co nedovedli pojmenovat, přímo pod jejich nohama. A protože tu sídlí i jejich státníci, byla knihovna přesunuta na klidnější místo, na Vyšehrad.“

„Aha, to mi to moc neusnadňuje.“ Pohled do zelené Luniny tváře jakmile zaslechla, že se s velkou pravděpodobností budou muset ještě přemístit, mu moc klidu nepřidal.

„Vidíte támhle ty věžičky?“

„Ano.“

„Tak to je ono. Odsud tam jede tramvaj číslo osmnáct anebo ještě můžete metrem, ale to nic z krásy tohoto města neuvidíte.“

„Za krásou města jsme nepřijeli, můžete nám ukázat zastávku té tramvaje?“

„Samozřejmě. Odkud jste?“

„Z Anglie.“

„Z Anglie? Snad ne z Bradavic?“

„Ano, z Bradavic.“

„To je výtečné!“

Muž se Severuse vyptával celou cestu k nedaleké zastávce. Nakonec oběma předal lístky, které dle instrukcí stačilo uvnitř mudlovského dopravního prostředku označit. A pak už jen čekat na ohlášení jejich zastávky.

Jevilo se to snadné. Jenže když přijela tramvaj našlapaná mudly, kteří jeli do práce, Severus pomýšlel, že přeci jen riskne další zvracecí maratón jeho společnice. Ta ho rozhodně nacpala do tramvaje. Alespoň tam nebylo místo, aby se po nich někdo ohlížel. Severus na doporučení cizího kouzelníka nechal svůj plášť přemístit zpět do Bradavic, aby nevypadal tak nápadně.

Než si stihl uvědomit, do čeho se to nechal opět přemluvit a OPĚT! ustoupil, tak se červená tramvaj pohnula. Luna duchapřítomně stihla označit lístky oběma a celou první jízdu seznamovala Severuse se svým nadšením, které jí malá žlutá krabička se svítící šipkou, přinesla.

Ozvalo se cinkání a docela hrubé zastavení vagónu.

Severus skončil přitisknutý na sklo s Lunou v náručí a nějakou další nohou na té své.

Luna nejspíš rozpoznala blížící se výbuch a možnost, že dnes bude půlka Prahy prokleta do desátého kolena, proto se snažila všemožně odvést profesorovu pozornost jinam.

Když se žena vedle ní pohoršeně podívala, vedle koho to stojí, že vypráví cosi o chovu nějakých škrken, přestala raději mluvit i ona. Na zástávce Národní třída naštěstí přeplněná tramvaj vypustila téměř všechny a bylo dokonce místo na sednutí. Lunu ovšem brzy po tom, co se posadila, vyhodila nějaká stařena, že ona má na sezení právo daleko větší, než nějaký mladý blonďatý cucek.

Luna jí sice nerozuměla, ale i tak se vyděšeně zvedla. Nenuceně se posadila profesorovi na klín, protože ten ledovým pohledem své místo úspěšně bránil.

Málem ji leknutím shodil na podlahu.

Ovšem tramvaj se s cuknutím zastavila a než se stihl nadechnout k nějaké opravdu peprné poznámce, tramvaj se opět nepříjemně zaplnila. Lunino případné místo na stání bylo obsazeno a ona tak v klidu zůstala sedět.

Severus se snažil kochat okolní krajinou a nemyslet na to, že tohle není opravdu dobrý nápad. Atraktivní žena na jeho klíně a ještě se mírně šoupajíc, jak koleje drncaly…

Čelo mu opět pokryly drobné kapičky potu.

Několik zastávek pomáhalo soustředěné dýchání, které postupně přešlo ve funění, a když se ho Luna ještě zcela nevinným tónem zeptala, zda mu také není špatně, měl chuť začít opravdu velice nahlas křičet o pomoc.

Co proti tomu byl Voldemort? Když mu hrozila ostuda, jestliže se Luna urychleně nezvedne a nezačne ho zase otravovat svým postřehem o neexistujících tvorech.

V duchu pomalu odříkával modlitby, když se konečně z reproduktoru nad jeho hlavou ozvalo to spásné slovo – Vyšehrad.

Setřásl ji a bez jediného vysvětlení a otálení nasadil ostré tempo do míst, kde tušil katedrálu.

Snažil se, aby ho Luna nedohnala víc jak na jeden krok, protože by jinak měla možnost spatřit jeho problém.

„Profesore?“ zvolala po deseti minutách dostihového běhu zoufale Luna.

„Co máte za problém?“

„Oni za chvilku zavírají?“

„Ne, dle toho kouzelníka z Hradčan je knihovna otevřena nonstop.“

„Aha, tak proč utíkáme, jak kdyby se tam měl každou chvilkou pořádat výprodej vzácných svitků?“

Severus krátce zkontroloval, zda bude již bezpečné se před jeho studentkou ukázat ze všech stran a zpomalil.

„Díkybohu,“ zadrmolila udýchaně Luna.

„Nestěžujte si pořád.“

Konečně došli přímo před katedrálu. Dle popisků našli i boční cestičku kolem hřbitova až do slepé uličky končící zdí a pouliční lampou.

Severus vytáhl hůlku a zkoumavě s ní přejel povrch lampy.

Luna sledovala jeho pootevřené rty a soustředěný výraz. Teď měla konečně čas na vydechnutí a zároveň přiznání, že sednout si v tramvaji profesorovi na klín pro ni nebyla nejlepší volba. Nevěděla, co to její tělo zkouší, ale podivné chvění v žaludku přecházející v jemné vibrace tam dolů… Rozhodně to nebylo něco, co by měla cítit při kontaktu se svým profesorem.

Lampa se skřípotem odhalila skryté schodiště, které se nacházelo přímo před ní.

Severus vstoupil první a hned za ním se dolů rozešla i Luna. Poklop se po jejich průchodu opět uzavřel a oni kráčeli točitým schodištěm dolů za svitu několika loučí umístěných na stěnách vlhkého prostoru.

Severus se na konci schodiště zastavil. Luna sledující své nohy, aby neupadla, do něj zezadu vrazila a následně se také podívala do prostoru, kam tak omámeně zíral i její společník.

Velkolepý prostor byl vyplněný spousty obřích regálů s knížkami, pergameny a svázanými svitky. Uvnitř bylo pár desítek lidí a knížky kolem nich jen svištěly, aby se dostaly zpět na své místo vysoko v policích. Bylo zde i několik stolů, kde taktéž posedávalo několik osob, pozorně čtoucích vybrané knihy. Proti regálům byli oba dva maličcí jako proti dvěma obrům postavených na sobě.

Luna nasávala tu nádhernou vůni starých knih. Vlhký vzduch v sobě nesl i závan plísně a mokré hlíny. Nádherná vůně, šeptala sama pro sebe.

Severus zamířil k madlům rozmístěným po celé místnosti kolem dokola, za nimiž byly zastrkány mapy. Štítek před každou z nich označoval, co zachycuje. Dostali se až téměř ke konci první stěny, když konečně našli, co hledali.

Severus natáhl ruku pro větší svitek a zamířil s ním k nejbližšímu stolu.

Podrobná mapa Rumunska se zakreslením i sebemenšího stébélka trávy.

„Teď máme ovšem problém s tím, že nevíme, zda máme hledat střed samotné řeky nebo střed té země.“

„Podle mě jsou první tři slova nápovědou přímo pro zemi a poslední už souvisí přímo s místem, kde je ukryta stopa.“

Severus kouzlem zduplikoval mapu do menší verze a originál vrátil zpět na své místo.

„Vyzkoušíme obojí, ovšem teď mi dejte hodinu na to, abych si prošel knihy, které mě zajímají. Nevím, kdy budu mít zase příležitost se sem podívat…“

„Jistě.“

Luna zůstala sedět u stolu, zavřela oči a dýchala tu vůni. Vsadila by boty a tkaničky k tomu, že její spolužačky by tvrdily, jak to zde smrdí. Vydržela sedět celou půl hodinu a pak se také vydala k cupkání po knihovně. Občas si zkontrolovala začteného profesora, který každou chvilku duplikoval nějaké dokumenty. Sama našla knihu o bájných zvířatech, jejichž existence nebyla nikdy potvrzena, a aniž s tím nepočítala, zabavila se natolik, že nakonec musel profesor první promluvit na ni.

„Slečno Láskorádová, jsme tu již málem tři hodiny, mluvil jsem s jedním z majitelů zdejší knihovny a pokud máte o něco zájem, můžete si to přidat k mým duplikátům, osobně to odletaxují v jedné krabici přímo ke mně do kabinetu.“

Luna zasněně přitáhla knížku k sobě až byl Snape donucen protočit oči. Pak kopii přidal k těm svým a nechal jednoho pracovníka zmizet s krabicí v krbu a následně mohli vidět, jak se objevil zase v krbu zpět.

Měli tak alespoň volné ruce, a jelikož vše vyřídili dřív, než Severus počítal, navrhl společný pozdní oběd a následné přemístění zpět do Bradavic.

Nemohlo mu uniknout, jak se Luna opět zatvářila při slově přemístit a tak po zbytek dne to slovo raději nevyslovoval.